Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Kde někteří lidé berou představu, že jsou lepší než druzí?

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

text Monika Rychlíková, foto Archiv a čtk

 

 simackovajpg.jpg

Vzhledem k vaší pracovní náplni by asi bylo na místě začít otázkou, jak vnímáte princip „spravedlnosti“ – co ji dnes nejvíc ohrožuje, jak vůbec komunikovat takovou stěžejní věc s širokou veřejností?
Sama jsem často v rozpacích nad tím, zda vůbec může být cílem práva a soudů dosáhnout spravedlnosti. Lidstvo si vytvořilo právo jako nástroj na řešení sporů mezi lidmi prostřednictvím předem vytvořených pravidel a za využití osoby, která v tom sporu není nijak osobně zainteresována. Na druhou stranu však ta pravidla fungovala jen tehdy, když byla lidmi považována za správná, tedy účinná a nikoli rozporná s jejich představou spravedlnosti. Právo tedy nesmí být nespravedlivé, jeho realizace by neměla vést k nespravedlivým výsledkům, ale jeho účelem je předcházet sporům či je řešit, nikoli nastolovat spravedlnost. Nikdy nezapomenu na jakousi existenciální krizi, kterou jsem měla asi před dvěma lety. Bylo to v jednom listopadovém sychravém víkendovém dni, seděla jsem v pracovně plné nevyřízených soudních spisů a řešila komplikovaný spor dvou velkých korporací, z nichž jedna vytýkala Nejvyššímu soudu, že měl položit otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Spor byl veden o několik desítek milionů, což pro sporující se korporace však s ohledem na jejich majetek byly vlastně jenom drobné. Já jsem vyhlédla z okna a viděla, jak v dešti u zdi Červeného kostela, pod modrou igelitovou celtou leží spící bezdomovec, a věděla jsem, že až se probudí, bude mu určitě zima, mokro a smutno. Ve mně ten pohled v popsané situaci vyvolal neodbytnou otázku, zda bych neměla svou kapacitu a čas věnovat něčemu užitečnějšímu, než vykládat problematiku zdanění poboček zahraničních bank v České republice, nebo co to tehdy vlastně bylo. Zda bychom neměli v prvé řadě najít řešení takových sociálních nespravedlností, jejichž důsledkem je bezdomovectví. A hlavně právě teď pomoci tomu spícímu člověku, až se probudí…
A může to vůbec soudce vyřešit?
Soudce řeší případy, které mu strany předloží, a jsou to často případy bez hlubšího smyslu a přesahu, velmi technicky komplikované a těžko laikovi vysvětlitelné. Proč má lidem připadat legitimní justice, když jí nerozumějí a když ona vlastně často o to porozumění ani nestojí? Asi před deseti lety jsem napsala článek NEJNESPRAVEDLIVĚJŠÍ ROZSUDKY, který byl o tom, že nejnespravedlivější rozsudky jsou ty, které nebyly nikdy vydány – buď proto, že se nějakého darebáka nepodařilo potrestat, nebo proto, že chudák, který byl v právu, vůbec nepodal žalobu, protože na to neměl sílu, peníze ani kvalitní právní pomoc.

 

simackova2jpg.jpg


Jak toto téma promítáte do svého rozhodování soudkyně?
Mám tu osobní zkušenost, že soudce žije život vzdělaného, zajištěného člověka s dobrým platem. Dobře se učil a byl většinou vychován v milující rodině, která ho podporovala. A hlavně proto se prostě neumí vžít do situace člověka na okraji společnosti a jeho problémů. V jednom případě, který jsem nedávno řešila, jsem zjistila hloubku nepochopení pro práva chudých, nevzdělaných a bezbranných – obecné soudy nic nenamítaly proti praxi „obchodníků s lidskou chudobou“, kteří připravili ženu, asi nepříliš zodpovědnou a vzdělanou dlužnici, pomocí souboru smluv o úvěru, zprostředkování a zástavách uzavíraných několika firmami o její byt za částku, která neodpovídala ani polovině jeho hodnoty. Soudy tento postup schválily s argumentací, že dluhy se mají platit. S tím nepolemizuji, ale přece nemůžeme přijmout situaci, že jsme bez ochrany pustili na ty nejslabší ve společnosti bezskrupulózní lichváře. Oběť lichvářů v popsaném případě uspěla až u nás na Ústavním soudě, kde jsme obecným soudům vysvětlili, že se jedná o nepřípustnou lichvu, že není možné posuzovat smlouvy odděleně, ale že je rozhodující výsledek – za kolik peněz v reálném čase paní přišla o svůj byt. Stejně silného zastání se ode mne dostalo holčičce, kterou těsně po na­rození vzali její mamince a nechali ji mnoho měsíců v ústavní péči, ačkoli ji maminka milovala a chtěla se o ni starat, jen neměla vyřešeny své bytové záležitosti. Stát jí s bydlením nijak nepomohl, pros­tě jí jen sebral dítě a „strčil do kojeňáku“. Myslím, že taková citová deprivace – život miminka bez péče milující matky – se vůbec nedá penězi zaplatit.
Existuje genderová nerovnost v justičním prostředí, setkala jste se osobně s diskriminací? A jak se ženy stávají soudkyněmi?
Ženy se stávají soudkyněmi docela jednoduše, je jich v justici o trochu více než mužů, ale mnohem složitější už pro ně je, aby postoupily na vyšší soudní stupně. Na okresních soudech je 65 procent soudkyň, na Nejvyšším soudu asi 23 procent. Na Ústavním soudu jsme dvě ženy z patnácti – to je asi 13 procent.
Na otázku o konkrétním příkladu diskriminace se těžko odpovídá. Žijeme totiž ve společnosti, v níž byla pravidla nastavena v minulosti tak, aby v pracovním prostředí vyhovovala mužům; a to těm mužům, kteří se řídí tradičními stereotypy. Těm, kdo mají bílé košile vyžehlené od svých manželek, těm, kteří nestojí o celodenní péči o děti, protože by je zatěžovala, těm, kteří si obchody rádi domlouvají na golfu, v sauně nebo u piva. Takto nastavený systém je pak stejně otevřený pro muže i ženy. Pravidla jsou pro všechny stejná, jen jsou na dnešní poměry trochu archaická, vytvořená patriarchální společností. Pokud se ženy tomuto nastavení přizpůsobí, mají téměř stejné možnosti jako muži, jen pros­tě hrají na jejich hřišti a podle jejich pravidel. A v důsledku toho se stává, že máme řadu vynikajících mladých právniček, ale ty mezi třicítkou a čtyřicítkou prostě někde zmizí – zůstanou na okresních soudech, podřídí se manželově kariéře, nestojí jim za to bojovat v mužském světě, věnují se dětem nebo nemocným rodičům.

banner_clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 06. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/2018 - výběr z článků

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, nedávno jsem viděla inscenaci Kočka v oregánu v Di­vadle Kalich, kde excelovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Byla to čistá radost. A tak jsem se po představení domluvila s Iljou Kučerou ml., naším občasným přispěvatelem, který byl z jejich výkonu nadšený stejně jako já, aby s oběma pro letní Xantypu udělal rozhovor. Nabídku přijal s radostí, právě tak jako Matěj Třešňák, který pak za pár dní Báru s Radkem a fenkou Pepinou fotil u Vltavy. Mimochodem, přestože byl krásný červnový den, voda byla po předešlých přívalových deštích pořádně zakalená. Potřetí v krátké době jsem se se sympatickou dvojicí potkala ve Viole, kde Bára křtila svoji knihu Vinnetou naší doby, sepsal ji s ní Richard Erml. Těch několik setkání ve mně probudilo vzpomínání…

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne