Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Poslední dějství velikého života

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

 

text Josef Tomeš, foto ČTK, profimedia.cz a Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz

 

masaryk6jpg.jpg

 

První měsíce roku 1934 probíhaly na Pražském hradě i v Lánech, kde prezident trávil většinu týdne, v zaběhnutých kolejích. Koncem března si prezident vyjel na první jarní vyjížďku na koni, před Velikonocemi uvítal v lánském zámeckém parku skupinu zdejších dětí, které ho přišly pozvat, aby se přišel podívat, jak ve škole a v obci provádějí velký jarní úklid (epizoda zůstala zachycena na dobovém – již zvukovém – zpravodajském filmovém snímku). Ve dnech 26. – 28. dubna 1934 se třikrát sešel s francouzským ministrem zahraničních věcí Louisem Barthouem, jenž navštívil Československo a jednal s ministrem zahraničí Edvardem Benešem o systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Po banketu, pořádaném na Hradě na počest této významné návštěvy, však došlo k události, která neblaze předjala dění příštích týdnů a měsíců: prezident se rozloučil a chtěl odejít do svého bytu, ale najednou ztratil orientaci a jinak důvěrně známou cestu našel až s pomocí svého tajemníka. Že nešlo o chvilkovou zmatenost, se ukázalo počátkem května, kdy se Masarykovi výrazně zhoršil zrak na levém oku a krátce poté mu ochabla pravá ruka. Ačkoliv si to jeho okolí zatím nechtělo přiznat, bylo zřejmé, že prezident v důsledku pokročilé arteriosklerózy prodělal mozkovou příhodu, v jejímž důsledku byla podstatně omezena jeho schopnost číst a psát.
Situaci ještě komplikovala skutečnost, že 24. května 1934 se měla konat čtvrtá Masarykova prezidentská volba. Panovaly oprávněné obavy, zda a jak nemocný prezident tento náročný den zvládne, tím spíše, že se u něho začala projevovat dosud neznámá nervozita, pramenící z plného vědomí vlastního zdravotního stavu a z něj plynoucích omezení. Masaryk nakonec absolvoval všechny nezbytné ceremonie včetně vojenské přehlídky na Třetím hradním nádvoří, ale z přerývaného a těžce pronášeného prezidentského slibu a z výpadku paměti při francouzském projevu k diplomatickému sboru i z celkové tělesné motoriky bylo všem účastníkům a jejich prostřednictvím široké domácí a zahraniční veřejnosti zřejmé, že není zdráv.
Prakticky ze dne na den se změnil pracovní program hlavy státu. Prezidentovy protokolární povinnosti byly redukovány na minimum, plánovaná přijetí návštěv vesměs odvolána. Pacient měl ve svém lánském tusculu především odpočívat, jeho stálou společnost teď tvořili osobní lékař a ošetřovatelka a postupně se u něho střídaly různé lékařské kapacity (mj. profesoři Klement Weber, Arnold Jirásek, Josef Pelnář, Zdeněk Mysliveček či oftalmolog Anton Elschnig z pražské německé univerzity). Doufalo se, že se stav časem zlepší a prezident bude opět moci vykonávat svůj úřad, byť s určitými omezeními. Masaryka, zvyklého po celý život intenzivně číst a psát, zjevně deprimovalo, když si nyní nemohl sám přečíst ani noviny a s obtížemi se i podepisoval. Neméně deprimující byla tato situace i pro jeho nejbližší spolupracovníky, především osobní tajemníky dr. Antonína Schenka a dr. Karla Ledvinu, kteří mu předčítali a téměř každý den ho museli požádat o podpis neodkladných úředních dokumentů. Vzhledem ke stále se zhoršujícímu prezidentovu rukopisu, výmluvně prozrazujícímu jeho stav všem, kdo přišli do styku s příslušnými písemnostmi, bylo nakonec rozhodnuto používat místo Masarykova vlastnoručního podpisu razítka s jeho faksimilí.
Prezidentská kancelář stála před problémem, jak informovat veřejnost o prezidentově zdravotním stavu. Masaryk nebyl jen hlavou státu, ale i jakýmsi jeho zosobněním a symbolem; obavy o jeho zdraví nebo dokonce o život vyvolávaly ve vědomí značné části občanů obavy o stabilitu a perspektivy republiky. Proto byly první lékařské bulletiny o prezidentově nemoci formulovány opatrně a rezervovaně. Sám Masaryk se smutně ptal svého osobního lékaře MUDr. Adolfa Maixnera: „Proč se neřekne pravda?“ Teprve po dalším zhoršení pacientova stavu koncem srpna 1934 byla v tisku publikována obšírnější a objektivnější lékařská zpráva s datem
11. září 1934, nepřímo adresovaná i účastníkům tehdy v Praze uspořádaného mezinárodního filozofického kongresu, kteří se pochopitelně o zdraví jednoho z nejvýznamnějších žijících koryfejů svého oboru živě zajímali.

 

masaryk1jpg.jpg

 

Vidím, že již nestačím
Čím dál tím více bylo zřejmé, že Masarykův stav je – už vzhledem k jeho věku – nezvratný a že trvale znemožňuje skutečný výkon prezidentského úřadu. Začalo se uvažovat o prezidentově abdikaci a o jeho nástupci, případně (v druhém plánu) o jeho formálním setrvání ve funkci a faktickém nahrazení výkonným náměstkem. Od propuknutí Masarykovy choroby k jeho odstoupení uplynulo více než půl druhého roku. Obsazení prezidentského úřadu se stalo předmětem skrytého vnitropolitického zápasu mezi masarykovským táborem „Hradu“ a jeho kandidátem dr. Edvardem Benešem, ostatně již dávno designovaným samotným T. G. Masarykem, a pravicovým křídlem československé politiky v čele s agrární stranou, které více než Benešovo prezidentství vyhovovalo aktuální omezené prezidentství Masarykovo.

 

masaryk2jpg.jpg
V den abdikace, 14. prosince 1935, obklopen svými blízkými: synem Janem, vnučkou Annou a dcerami Alicí a Olgou

 


Prezidentova nemoc nadto propukla v době mezinárodně i vnitropoliticky značně napjaté, kdy by bylo navýsost třeba jeho mimořádné autority, zkušeností a soudů. Stačí připomenout agresivní nástup nacistické diktatury v sousedním Německu a zároveň plíživou eskalaci její páté kolony v Československu – Henleinovy Sudetoněmecké vlastenecké fronty, posléze přeměněné v Sudetoněmeckou stranu. Choroba sice zásadně nepostihla prezidentův intelekt, přece jen však oslabila někdejší ostrost jeho úsudku, uvedla ho do jisté informační izolace, dané již samotnou neschopností číst, a omezila tak jeho orientaci ve spleti dobového dění. Svědčí o tom i jeho problematické hodnocení Henleinovy strany a z něj plynoucího stanoviska proti jejímu zákazu a pro její účast v parlamentních volbách v květnu 1935, z nichž pak vyšla jako faktický vítěz. Lze se jen domnívat, jak by byl Masaryk v těchto kritických situacích postupoval, kdyby ho nezradilo zdraví…
K abdikaci T. G. Masaryka nakonec došlo až 14. prosince 1935 na lánském zámku. Abdikační projev, jímž se jako prezident rozloučil s československými občany a který přečetl kancléř Šámal, vyjadřoval jeho politickou konfesi a odkaz: „Prezidentský úřad je těžký a zodpovědný, a vyžaduje proto síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen prezidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti. Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře, a dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete.“
Na návrh vlády odhlasovala poslanecká sněmovna zvláštní zákon o státní poctě T. G. Masarykovi, jímž mu byl na dožití ponechán prezidentský plat a sídlo na lánském zámku, jež se již ve dvacátých letech stal jeho domovem. V Lánech pak prožil Masaryk, zbaven všech úředních povinností, následující necelé dva roky svého života, obklopen svou rodinou, tajemníky a láskyplným personálem. Velkou oporou mu v tomto období, jako již v předchozích měsících jeho nemoci, byl syn, vyslanec Jan Masaryk, pravidelně sem zajíždějící ze svého londýnského diplomatického působiště. Z této doby se traduje Masarykův výrok: „Jenda je moje sluníčko.“

 

masaryk3jpg.jpg
Poslední cesta dále vedla přes Václavské náměstí a odtud na Wilsonovo nádraží. Zde byla rakev přeložena na katafalk zvláštního vozu smutečního vlaku, který se vydal do Lán. Tam byl na místním hřbitůvku prezident pohřben.

 


V závěrečném čase svého života sledoval bývalý prezident podle svých sil a možností dění v republice, jak to slíbil ve svém abdikačním projevu. Většinou mlčky a zamyšlen přijímal politické referáty svého nástupce v prezidentském úřadu dr. Edvarda Beneše, jenž ho i se svou chotí v Lánech pravidelně navštěvoval. Hodně poslouchal rozhlas: zatímco zahraniční zpravodajství nebo Hitlerovy projevy ho znepokojovaly, hudební přenosy ho výrazně oblažovaly, stejně jako občasné koncertní večery, pořádané na lánském zámku, na nichž často účinkoval jeho oblíbenec Rudolf Firkušný. V době nemoci, kdy mu mluvení dělalo obtíže, představovala hudba, jejímuž poslechu se mohl tiše oddávat, významný prostředek jeho relaxace. Ve vzpomínkách se často vracel do mládí a do dětství a dával si připravovat jídla, která vařila jeho maminka – například „sléžky“, tj. bramborové šišky s mákem. Občas přijímal návštěvy sobě blízkých a milých lidí; častým hostem v Lánech tehdy býval jeho někdejší první tajemník dr. Jaroslav Císař (naposledy 1. září 1937, společně s paní Marií Baťovou). V kočáru či automobilu vyjížděl do okolí, někdy se autem nechal provézt pražskými ulicemi a z vozu si prohlédl i staveniště nového letiště v Ruzyni. Z otevřeného automobilu pozdravil ještě 4. července 1937 na Strahovském stadionu slavnostní shromáždění k dvacátému výročí bitvy u Zborova.

 

banner_predplatne_clanek


Nezhasl – dohořel
Pro většinu obyvatel tehdejšího Československa zůstal žijící legendou, emeritním prezidentem Osvoboditelem. Mnozí s jeho osobou spojovali osud státu, o jehož vznik se tak významně zasloužil, a skoro si nepřipouštěli, že jednoho dne musí život starého a nemocného muže zákonitě skončit. Proto zpráva o náhlém zhoršení Masarykova zdravotního stavu v noci na 2. září 1937 vyvolala všeobecné vzrušení. Téměř čtrnáct dnů byla pozornost československé veřejnosti upřena na lánský zámek, kde bývalý prezident sváděl svůj poslední boj. Jeho stav se den ode dne měnil, i když zjevně spěl k nevyhnutelnému konci. Krize vyvrcholila v neděli 12. září, kdy u nemocného, upadnuvšího do bezvědomí, propukl zápal plic. V úterý 14. září 1937 ve 3 hodiny 29 minut T. G. Masaryk tiše zemřel. U jeho úmrtního lože byli vedle rodinných příslušníků a lékařů přítomni prezident republiky dr. Edvard Beneš s chotí, předseda vlády dr. Milan Hodža a kancléř dr. Přemysl Šámal. „Nezhasl – dohořel,“ zašeptal k přítomným prezidentův syn Jan a tato slova vzápětí zopakoval novinářům, shromážděným v zámku, jimž oficiálně oznámil zprávu o otcově smrti. Atmosféru chvíle provždy zachytily verše Jaroslava Seiferta:

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.
Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela…

 

masaryk4jpg.jpg
Tak zůstal lidem v paměti. Štíhlý, vzpřímený, důstojný na koni Hektorovi. Lány, 1926

 

 

K prvním oficiálním kondolentům, dostavivším se do Lán, patřili vedoucí reprezentanti pražského diplomatického sboru: jeho doyen, rakouský vyslanec dr. Ferdinand Marek a zástupce doyena, belgický královský vyslanec hrabě Alain Obert de Thieussies. Československé vojenské letectvo se s někdejším vrchním velitelem rozloučilo originálním způsobem: ... 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne