Jan Míša Černý

a jeho medvědi

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

 

text Pavel Pechoušek, foto jana flašková

 

 medvedar1jpg.jpg

 

Jsme v zámecké podzemní kanceláři Jana Míši Černého, který se již dvaačtyřicet let stará o medvědy, obdivované na zámku v Českém Krumlově turisty z celého světa. Míšu, pro něhož péče o medvědy znamená celý jeho život, a do srdcí lidí se zapsal jako spoluautor večerníčků s medvíďaty Vojtou, Kubou a Matějem, v poslední době zasáhly dvě těžké rány. Přišel v krátkém čase o dva své medvědy – Voka a Kateřinu. „Staral jsem se o ně více než třicet let. Cítil jsem, že mě berou jako svého. Jejich odchod byl pro mě nesmírně těžký, ale oba jsem musel nechat uspat,“ vzpomíná smutně Jan Černý.
Nutno ještě podotknout, že se nejednalo o žádnou medvědí tragédii. Vok i Kateřina se dožili vysokého věku, průměrný věk medvěda překonali díky perfektní péči skoro o třetinu. Vokovi bylo třicet jedna a půl roku a v červenci minulého roku přestal chodit. Pouze seděl nebo ležel. V posledním období se nedokázal ani převalit a měl silné bolesti. Letos v květnu musel Jan Černý nechal uspat i Vokovu partnerku, medvědici Kateřinu, která měla velký nádor. I ona velmi trpěla.
„Pány z Krumlova“ choval Jan Černý od mláďat a za tu dobu si k nim vypěstoval velmi silný vztah. Když byli medvědi malí, rád a často si s nimi hrál. „Cítím k nim respekt,“ říká. „Už osmiměsíční medvídě vás může nechtěně velice vážně potrhat. Sám jsem byl zraněný nesčíslněkrát, ale vždy to byla moje chyba, že jsem si nedal pozor. Medvěd váží tři sta padesát kilo, má obrovskou sílu, půldruhého centimetru silnou kůži a srst. Když se drápou a koušou mezi sebou, nic se neděje.“ Horší je to pro člověka. Jednou měl Jan Černý i prokousnutý zadek, což prý bylo nejhorší zranění.

 

baner-clanek


V krumlovském zámeckém výběhu, kde se medvědi chovají již od roku 1707, zbyla medvědice Marie Terezie, původem z Rakouska. „S Vokem a Kateřinou se nesnášeli a museli žít odděleně. Stejně teď ale vidím, že jí chybějí,“ říká Černý. I „Maruška“ měla svého partnera, ale před několika lety se utopil. „Huberta jsme u nás vychovali. Marii jsme mu přivezli jako nevěstu. Když bylo ‚medvědění‘, tak za ní tak dlouho běhal a takovým stylem, že spadl do vody a v bezvědomí se utopil.“
Jan Černý za medvědy dochází sedmkrát až devětkrát denně. I když by někdy mohl vynechat, stejně mu to nedá. „Bydlím nedaleko, tak je chodím kontrolovat. Dovolenou s manželkou neznáme,“ usmívá se. Se svou paní jsou spolu již čtyřicet pět let. Předtím, než odešla do důchodu, pracovala jako veterinářka. Doma mají dva psy, kočky, papouška a králíka. Bez zvířat nemohou být.
Vášeň pro zvířata a obzvláště medvědy zdědil po Míšovi i jeho syn Radek, který po něm jeho živnost jednou převezme. „Ale nechci mu to ještě předat, baví mě to. Dokud nebudu mít nohy ošoupané až ke kolenům, tak zůstanu,“ slibuje.

 

medvedar2jpg.jpg
Vojta (vlevo) a Kuba, hvězdy večerníčku MÉĎOVÉ, díky nimž se Jan Míša Černý seznámil s Václavem Chaloupkem.

 

 

Medvědí jídelníček
Medvěd žije obvykle 24 až 26 let, ale v krumlovském výběhu si svůj život o dost prodloužili. „Choval jsem se k nim jako k princátkům. V přírodě si medvěd musí všechno najít – kořínky, kůru, borůvky, med… Tady všechno dostali pod rypák. Proto se dožili tolika let.“
Medvěd je všežravec, ale sní jen to, na co má právě chuť. „Když je jídlo na hromádce, vybere si jen, co chce. Ostatní nechá a já to pak musím uklidit. Mám kamaráda, který zbytky vozí do lesa, kde jimi krmí zvířata,“ uvádí Černý.
Jídelníček mají medvědi každý den podobný, pokud nejsou třeba nemocní. Denně stojí zhruba 850 až 1200 korun. Jen mléka vypili tři medvědi 18 až 24 litrů za den, medu snědli za rok 530 kilogramů. S pokrytím nákladů proto pomáhá řada sponzorů.
Ráno dostanou medvědi napít, v horké vodě je rozpuštěný med, vitaminy, rybí tuk a doplňky podporující výživu kloubů, kostí a kůže. Medvědí menu pokračuje dalším chodem, což jsou buchty, chleba, sýr, ale i jogurty nebo tvaroh. Ke svačině dostávají mrkev, papriku, okurky a meloun. Odpoledne dostanou další pití, znovu mléko, vitaminy, minerály, různé regenerační a léčivé přípravky pro kožešinová zvířata, med a zase meloun. Jan Černý také smíchá med a rybí tuk a pomaže tím zídku, kterou medvědi olizují. „Tenhle medový nápoj mají nejradši, k tomu rádi mlsají meloun nebo ananas,“ prozrazuje.
Naopak nikdy nedostali uzeniny. Ani je nechtějí, když jim některý neukázněný turista hodí přes mříž klobásu. Nejedí vlastně ani maso. Snědli by ho jen v případě, že by si předtím sami něco ulovili. Když dostanou mrtvou rybu, hrají si s ní. „Zkusil jsem jim dát bazének s živou rybou, tu ulovili a pak ji snědli. Ale to mi zatrhli ochránci přírody,“ vysvětluje. Jako náhražku masa dostávají medvědi vepřové škvarky smíchané s psími granulemi.

 

medvedar3jpg.jpg
Na svých mazlíčcích medvědář nešetří, denně si pochutnávají na ovoci, zelenině a pečivu.

 

 

Život medvědáře
Předtím než začal Jan Černý pracovat s medvědy, živil se jako horník, zaměstnávaly ho krumlovské doly na těžbu grafitu. Na medvědy, kteří se na krumlovském zámku chovají téměř čtyři sta let, se chodil dívat od dětství. Skamarádil se s jejich tehdejším ošetřovatelem Stanislavem Sam­kem a začal mu pomáhat. V té době však péče nevypadala jako dnes. Ošetřovatelé medvědům nalili mléko, dali jim chléb, nasypali škvarky a šli domů.
Janovi první medvědi byli Jakub a Zu­zana, oba již starší kusy. Ti měli medvídě jménem Sam. Jednoho dne skočili dva opilí mladíci do výběhu a medvědi je vážně zranili. Společně se svou partnerkou pak musel být Sam kvůli této nešťastné události utracen. Tehdy se do Českého Krumlova dostal Vok a jeho Kateřina, kteří sem přišli ze zámku Hluboká.
Většina zdejších medvědů se narodila v České republice. „Je to jedno příbuzenstvo. Proto sháním párek medvědů ze zahraničí – z Rakouska, ze Slovenska, cizí krev, aby se pročistily geny,“ vysvětluje Jan Černý.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Lidé - výběr z článků

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne