Antonín Gondolán

Čekej a neplakej

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

 

text Martin Fišer, foto archiv A. Gondolána

 

gondolan1bjpg.jpg 

 

Ke kapelníkovi Gustavu Bromovi vás kdysi přivedl váš otec. I jeho přivedli rodiče k hudbě?
Musím vás zklamat. Mého otce rodiče nadobro opustili, když mu bylo asi pět let. Vychovali jej vesničané – lidé z okolí. Táta si svého otce pamatoval jen matně. Prý hrával dobře na violoncello. Táta tedy vyrůstal chudý jako kostelní myš. S mou maminkou se do sebe zakoukali na svatbě, kde táta hrál na housle. Mamince bylo teprve šestnáct let. Pocházela z bohaté romské rodiny. Její otec ve dvacátých letech odešel do Ameriky a tam zbohatl obchodováním s olejem a cukrem. Nechal prý mámu vozit do školy v kočáře a v Levoči skoupil půlku domů na náměstí. Z mého táty jakožto nápadníka své dcery radost neměl, vzal na něj bič. Máma za tatínkem utekla a dědečka z toho ranila mrtvice. Stačil však ještě mámu vydědit. Mezi mými rodiči to byla láska na šedesát let, taková se už dnes téměř nevidí.

 

banner_predplatne_clanek


Jaká to byla anabáze dostat se s rodinou do Čech?
Za války nám zbořili ve vesničce Brutovce u Spišského Podhradí domeček, a když mi byly dva roky, otec se s celou rodinou – pocházím ze třinácti sourozenců – rozhodl odstěhovat do Čech. Do té doby se živil výhradně muzicírováním. Jenže v padesátých letech musel do práce jako všichni. Dělnickou práci i ubytování pro nás dostal nejdříve v Jeseníku, pak ve Vrchlabí. Početná rodina vždycky způsobila nevoli okolí a byt pro ni nebyl nikdy dost velký.
Muzicírovali jste tedy alespoň doma a na vás vyšla v rodinné kapele basa…
Otec hrál doma a po svatbách s mými staršími bratry, při muzice jsem vyrůstal. Jednou táta přinesl z fary rozbitou basu a postavil ji doma do kouta. Pak mě přistihli, jak na tu basu brnkám ze stoličky. Byli ze mě úplně vyděšení. Hrál jsem totiž úplně jinak než otec a bratři, protože jsem sedával u rádia a poslouchal klasiku nebo swing.

 

gondolan2jpg.jpg
S Karlem Gottem v roce 1966

 


Říká se, že Romové jsou všichni věří­cí, a to prý jim pomáhá přežít. Nedávno se druhá česká superstar Vlasta Horváth vyjádřil, že v Boha nevěří, načež si od Romů vysloužil komentář: „Co je to za Roma, když je neznaboh?“
Vlasta Horváth není ani můj šálek kávy. Všichni opravdoví muzikanti naslouchají něčemu nahoře.
Měla tedy prozřetelnost prsty i v tom, že se patnáctiletý talent objevil před slavným kapelníkem Gustavem Bromem?
Otec hrál v kavárně ve Vrchlabí, když tam Bromův orchestr koncertoval. Pak mne táta postavil před pana Broma, ať zahraji sólo. Pan Brom mě skoro ihned v kapele vyměnil za známého kontrabasistu Milana Pilara. Dvacet složitě zaranžovaných skladeb mi nahráli na magnetofon a já za dva dny odehrál dvouhodinový koncert. Pan Brom vyžadoval, aby hudba měla odpich. To jsem uměl. Gustav Brom mi vymohl bez zkoušek nástup k prof. Ventrubovi na konzervatoř, ubytoval mě u sebe a napsal rodičům, jakého mají hodného syna. No, já byl skutečně hodné dítě.
Už za rok jste se objevil v Semaforu a později v divadle Apollo…
U Broma jsem získal průpravu evropské úrovně a na plesech s ním na Slovanském ostrově se rozkřiklo, že je tam patnáctiletý kluk s basou. Objevili se Jirka a Láďa Štaidlovi, pianista Rudolf Rokl a tehdy ještě studující bubeník Karel Růžička. Byli jsme stejná krevní skupina. Dali mi angažmá v orchestru divadla Semafor. Chodilo se také na zimní stadion, kde mladým hudebníkům Luděk Holan dával možnost si zajamovat se svým kvintetem složeným z hudebníků orchestru Karla Krautgartnera. Chodil tam také Karel Gott. Tehdy se o něm vědělo, že chce být jazzman! Nosil klobouk a pod paží jazzové desky. Nebyl ještě populární. Mé setkání s Krautgartnerem bylo dalším mezníkem. Hrál stylem jako Američané. Lehčí muziku jsem začal hrát, až když jsem se objevil vedle skladatele a dirigenta Josefa Votruby.
Tehdy se na pražské scéně postupně zjevily další osobnosti ovlivňující charakter tehdejší doby – namátkou Jiří Šlitr, Miki Volek, Eva Olmerová, Jiří Schelinger, Jiří Hrzán a Vladimír Pucholt nebo Jana Rybářová. Setkali jste se?
Některé jsem znal. Šlitr byl pro nás právník, suchar. Suchý byl naopak živel, charismatická držka. Vědělo se, že v Semaforu jsou dva, kteří si do práce nedají kecat. Šlitr vymýšlel naprosto překvapivé věci a se Suchým zavedli nový písničkový systém. Šlitr měl ale svůj okruh přátel a Suchý zase jiný. Suchý mi šel za svědka na svatbě, a byl jsem to já, kdo mu řekl, že je „strašnej“ zpěvák! Miki Volek byl zase „rock’n’rollista“. Po svém návratu z ročního vězení v NDR za převoz protisocialistického tisku nosil dámskou kabelku s prášky. Velká bohémka a „mimoň“ Eva Olmerová také dokázala vytvořit výjimečný styl. Za vyzpívané peníze všechny pozvala, nakoupila jídlo a pití a druhý den neměla na nájem. Bez láhve vína nezazpívala nic.
Já zasklil jen jediné představení. Čekalo se na mě, zatímco jsem doma hrál šachy. Když jsem přiběhl, zůstal jsem za oponou a hlasitě na basu zabroukal. Vědělo se, že jsem Rom, ale lidem to bylo jedno. Byli nadšení.

 

gondolan3jpg.jpg
Se skupinou MEFISTO

 


Zasáhl vás jako skvostného hudebníka někdy svět drog?
Drogy zasahují i ty nejlepší hudebníky. Ne­vyhýbá se to ani Romům. Robby Lakatoš a Sányi Járóka z Maďarska v tom jeli také. Já to nemohu pochopit. I Charlie Parker se zhrozil, když slyšel své nahrávky, jak špatně hraje. Já musím být psychicky připravený, uvolněný, čistý, jinak nejsem schopen ze se­be vydat nic, natož hrát.
Jste zmiňovaným členem kapely doprovázející legendární výjezd českých populárních umělců šedesátých let do amerického Las Vegas…
Náš pořad pro Las Vegas ZPOZA ŽELEZNÉ OPONY byl dobovou výjimkou. Měli jsme oblečky od Adama, přilepené copánky. Všichni hned pochopili, že jsme burani. Divili se, že nemáme balalajky. Viděli jsme, že Sinatra vydrží zpívat dvě tři hodiny. Češi byli navyklí na dvě tři písničky! Doslova všichni jsme z toho byli, no, v prdeli! Legendy o našem úspěchu jsou jen fáma. Jen když kudrnatý frajer ze Souboru písní a tanců zajuchal Ej, Macejko, Američani ocenili originalitu. Tam mě napadlo prosadit skladbu DUJ DUJ. Gott to zazpíval a potlesk se dostavil. Víte, u většiny svých písní by měl být Gott podepsán jako autor. Karel si je pro sebe z devadesáti procent upravil. Chytře ví, kde mu hlas zní nejlíp.
Traduje se ale, že jste byl z Čechoslováků jediný, kdo byl schopen držet s Američany tempo. Je to pravda?
Představili nás Duku Ellingtonovi, Coun­tu Basiemu i Lou Primovi a s jejich muzikanty jsme si zahráli. Kolegové odpadávali ne proto, že by byli unavení, ale nikdo na Američany hudebně nestačil. Ale musím se pochlubit, že mi saxofonista z bandu Raye Charlese řekl, že pokud jsou v Československu muzikanti jako já, nejsou mezi námi rozdíly.
Žil jste více než desetiletí v cizině, po návratu jste překvapil kandidaturou do parlamentu za hnutí Nezávislí, proč?
Viděl jsem problémy u mladších romských kolegů. Když jsme přišli do společnosti, stáli stranou. Trpěli tím a začali se provokativně oblékat. Já měl s Karlem Gottem při naší spolupráci společnou i šatnu. Gott se mě jednou zeptal: „Tondo, můžeš mi říct, kdo ti žehlí košile?“ Byla to máma. Žehlila je tou starou velkou kovovou žehličkou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Kultura - výběr z článků

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Miroslav Šašek

Miroslav Šašek

Zatímco jeho populární obrazové bedekry vycházely svého času od New Yorku až po Austrálii, jméno Miroslava Šaška zůstávalo pro české čtenáře po celá desetiletí bohužel takřka neznámé. Obrat nastal až na podzim roku 2013, kdy se první z Šaškových slavných průvodců TO JE PAŘÍŽ objevil po neuvěřitelných čtyřiapadesáti letech konečně i na pultech zdejších knihkupectví. A to zásluhou Olgy Černé a nakladatele Juraje Horvátha, kteří tím odstartovali česká vydání titulů někdejší Šaškovy legendární řady THIS IS…

Sklo Zdeňka Lhotského

Sklo Zdeňka Lhotského

Profesor Stanislav Libenský, považovaný se svou ženou Jaroslavou Brychtovou za nejvýznamnější skláře 20. století, vychoval desítky dnes mezinárodně profilovaných žáků. Zdeněk Lhotský je mezi nimi však jediný, kdo se stal i jejich přímým spolupracovníkem v realizaci rozměrných návrhů do architektury a také jejich nejobjemnějších děl. V bývalé textilní továrně rodiny Liebiegů v Železném Brodě, kterou nedávno zčásti rekonstruovala skupina investorských nadšenců z regionu pod vedením Ing. Milana Kuršela, můžete navštívit stálou expozici dvojice Brychtová-Libenský a do konce června skupinovou výstavu čtyř významných umělců – Zdeněk Lhotský, Oldřich Plíva, Jaroslav Róna a Lucie Švitorková – SKLOVOTVAR.

Prague Nonverbal

Prague Nonverbal

Mezinárodní festival nonverbálního divadla pořádá pražská La Fabrika již podruhé. Opět představí špičkové umělce tohoto žánru z tuzemska i mnoha dalších zemí. Diváci během jednoho týdne (21. – 28. května) mohou navštívit okolo dvaceti představení. Hlavním centrem dění je kulturní prostor La Fabrika, letos rozšířený o další scény v Jatkách 78, v divadle Alfred ve dvoře, ve Studiu Hrdinů, v Centru současného umění DOX a Cross Clubu, které se podílejí na programu i realizaci festivalu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne