Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

 

text Eva Zaoralová, foto gettyimages a archiv

 

moreova1jpg.jpg

 

Nebýt jejích nádherných a ne­zvykle výrazných očí, nepůsobila slavná francouzská hvěz­da nijak nápadně. Ne­nalíčená a jednoduše oblečená ve svetru a sukni se mi zdála dokonce trochu mdlá, skoro skleslá – asi už tušila, že film jejího bývalého manžela Jeana-Louise Richarda, v němž přijala hlavní roli, nebude taková bomba jako MILENCI Louise Malla nebo JULES A JIM Françoise Truffauta. Odpovídala ochotně na otázky nejen mně, ale i studentům na besedě uspořádané na pražské FAMU, jejíž záznam pak vydal čtrnáctideník Kino. Film TĚLO DIANY skutečně propadl ve Francii i u nás, i když autoři recenzí vyzdvihovali nejen výkon Jeanne Moreauové, ale také vynikající kameru Miroslava Ondříčka, vedle něhož se na realizaci filmu podíleli i další čeští umělci a lidé ze Studia Barrandov. Konec konců, nová vlna už tehdy takřka doznívala ve Francii i v Československu, byť v každé zemi z jiných důvodů.
Jeanne Moreauovou ostatně po nepříliš povedeném odvaru filmů, které ji proslavily už na přelomu padesátých a šedesátých let, čekaly další role, jimiž dále utvrzovala svou pověst nejlepší herečky na světě, za niž ji prohlásil slavný režisér Orson Welles. O práci s ní se ucházely největší režisérské osobnosti světového filmu. „Nebylo to tak ale vždycky,“ zdůraznila při našem rozhovoru: „Na začátku mé kariéry v roce 1949 neodpovídal můj zjev zdaleka tehdejším kritériím krásy a ženskosti… Tehdy byla ideálem taková Martine Carolová se všemi svými tělesnými přednostmi. Jeden režisér, který je dnes už mrtev, to ostatně vyjádřil, když o mně tenkrát řekl: ‚Tahle dívka může při tomhle zevnějšku hrát divadlo, má snad talent, ale nikdy se neuplatní ve filmu.‘ Strašně se mne to dotklo… chtěla jsem dělat všechno. Nevěděla jsem, jestli je to zrovna film, ale jakmile tohle řekl, věděla jsem, že musím prorazit ve filmu. Začala jsem točit ve filmech nejrůznějšího druhu, většinou spíš podprůměrných, ale pracovala jsem se stejným zápalem jako dnes.“

 

moreova2jpg.jpg
S Jeanem-Paulem Belmondem, 1963

 


Své herecké vlohy uplatňovala už od roku 1948 tehdy dvacetiletá Jeanne Moreauová po krátkém studiu na konzervatoři na jevišti Comédie FranÇaise, ale v roce 1952 přešla k Theâtre National Populaire, jež v té době proslavil Jean Vilar a kde byl jejím partnerem na scéně mimo jiné Gérard Philipe. Na jeho radu přijala angažmá v pařížském divadle Antoine, které jí poskytlo řadu rolí v inscenacích, jež ji jako divadelní herečku proslavily. Na jednu z nich se přišel podívat její o málo mladší vrstevník Louis Malle (1932–1995), když hledal představitelku pro svůj první film VÝTAH NA POPRAVIŠTĚ. „Tím setkáním v podstatě začala má druhá filmová kariéra, ta pravá… Najednou jsem měla co dělat s člověkem, který na mně chtěl, abych se líčila úplně jinak než obvykle. Všichni režiséři předtím se vždy snažili mě líčit tak, aby poopravili to, co se rozcházelo s představou krásy. Například zamaskovat kruhy pod očima, zakrýt líčením mé svěšené koutky úst, zkrátka mne chtěli celou předělat. Naproti tomu Malle mi nechal volnou ruku, a to byl velký objev. Zjistila jsem, že se už nedívám s úzkostí do zrcadla, snažila jsem se jen vžít se do své postavy, už jsem se nepokoušela dělat ze sebe někoho jiného.“

 

moreova3jpg.jpg
S Brigitte Bardotovou při natáčení filmu Viva Maria!, 1965

 


Restaurovaná kopie VÝTAHU NA POPRAVIŠTĚ byla nedávno znovu nasazena do světových kin a její uvedení na ČT art v den úmrtí Jeanne Moreauové 31. července 2017 ukázalo, jak působivé je toto kriminální drama i po půl století. Tehdy teprve pětadvacetiletý tvůrce, obdivující strohost Roberta Bressona, s nímž jako asistent spolupracoval na filmu K SMRTI ODSOUZENÝ UPRCHL (1956), ale současně také Hitchcockovo umění tvorby napětí, neodvolatelně odstartoval výbuch nové vlny francouzského filmu, jehož náznaky se projevovaly už dříve. K postavě rozvrácené Florence, osnující vraždu manžela navzdory plnému vědomí důsledků, kterou při zoufalém putování ulicemi noční deštivé Paříže provázejí trýznivě naléhavé tóny trubky Milese Davise, brzy přibyla další postava ženy odmítající dát se spoutat zábranami měšťanské morálky. Film MILENCI (1958), který Louis Malle natočil podle vlastního scénáře, vyvolal senzaci zejména otevřenými scénami milování se v nočním parku a jeho hlavní představitelka získala cenu za herecký výkon v Benátkách. Odstupu času nicméně lépe odolává postava svobodomyslné Catherine z nejznámějšího, dnes už klasického filmu Françoise Truffauta JULES A JIM (1961). Patrně i proto, že autor předlohy Henri-Pierre Roché vytvořil už ve svém románu předpoklady pro plnokrevné postavy a režisér mohl při psaní scénáře spoléhat na zkušeného dramaturga Jeana Gruaulta, který mu pomohl s dialogy. Nicméně hlavní zásluhy o navození atmosféry příběhu nezvyklého manželského trojúhelníku, odehrávajícího se v průběhu několika desetiletí, v němž se humor prolíná s tragikou a který je vykreslen s typicky francouzským espritem, patří Françoisi Truffautovi a představitelům, jež uměl zvolit. Kdo film viděl, dobře si pamatuje píseň LE TOURBILLON DE LA VIE (Ve víru života), kterou Catherine zpívá doprovázejíc se na kytaru. Její úspěch ostatně probudil v herečce chuť vrátit se na jeviště i jako zpěvačka.

 

banner_predplatne_clanek


Jestliže už před VÝTAHEM NA POPRAVIŠTĚ byla Moreauová často obsazována, poté, co našla svou pravou polohu postav inteligentních nezávislých žen a stala se múzou nové vlny, šla doslova z jednoho pamětihodného filmu do druhého. Truffautovu Catherine předcházela Julietta de Mertreuil v moderní verzi NEBEZPEČNÝCH ZNÁMOSTÍ, kterou natočil Roger Vadim (1959), či Anne v přepisu románu Marguerite Durasové MODERATO CANTABILE od Petera Brooka, za niž dostala cenu za herecký výkon v Cannes, ale hlavně Lydie, vyrovnávající se s rozpadem vztahu s manželem v NOCI Michelangela Antonio­niho (obě 1960). Ve třiceti letech se stala legendou, o jejíž hereckou účast usilovali snad všichni významní tvůrci šedesátých let, z nichž mnozí se stali jejími přáteli a často i milenci. S Josephem Loseyem točila drama EVA, s Orsonem Wellesem PROCES podle Franze Kafky a FALSTAFFA, s Marcelem Ophulsem komedii BANÁNOVÁ SLUPKA po boku Jeana-Paula Belmonda, s Jacque­sem Démym jeho druhý film ANDĚLSKÁ ZÁTOKA, později zastíněný jeho slavnějšími díly. Pod vedením Luise Buňuela ztvárnila v jeho verzi satirického románu Octava Mirbeaua DENÍK KOMORNÉ postavu Celestiny, za niž byla odměněna Cenou za herecký výkon na MFF Karlovy Vary 1964, převzít si ji ale nepřijela. Louis Malle jí nabídl nové role ve filmu BLUDIČKA a zvlášť v populární historické komedii VIVA MARIA!, v níž se sešla s další legendou a erotickým symbolem Brigitte Bardotovou. Vrátila se i k práci s Françoisem Truffautem v trochu absurdní komedii NEVĚSTA BYLA V ČERNÉM. Důležité bylo její setkání s Tonym Richardsonem, s nímž natočila romantická dramata SLEČNA a NÁMOŘNÍK Z GIBRALTARU podle Marguerite Durasové a s nímž nějakou dobu žila, když kvůli ní opustil Vanessu Redgraveovou.
Na mou otázku, jak se vyrovnává u vý­znamných tvůrců s jejich rozdílným přístupem k látce a k hereckému pojetí postavy, Jeanne Moreauová odpověděla: „Každý režisér je jiný, každá postava je jiná, proto je každý film nové dobrodružství. Takový Orson Welles mi například nikdy nic nepoví předem. Řekne jen: ‚Támhle si stoupni, a až řeknu ‚kamera‘, budeš dělat, co ti řeknu. Zvedni hlavu, podívej se doprava, sklop oči, jdi pomalu kupředu, nadechni se, podívej se na mne, sedni si, podívej se ven, slož ruce do klína,‘ a to je všechno. Chce cosi vyjádřit a přiměje mne, abych to mimoděk vyjádřila… Že Antonioni nechce dát číst herci scénář? Co na tom? Mně ho nedává číst nikdo, protože mne to nezajímá. Jediné, co mne zajímá, je režisér. Když mám chuť s některým režisérem točit a on stojí o to, abych v jeho filmu hrála, stačí, když řekne, že má takový a takový nápad, a já odpovím ‚dobře‘. Pak mi zavolá, že scénář už je hotov, zeptá se, jestli jsem volná a jestli se s ním mohu sejít. Poví mi v kostce příběh a to je vše.“ Dověděla jsem se ale také, že jediný režisér, s nímž se dočkala zklamání, byl Michelangelo Antonioni. „Znala jsem ho už sedm let, než jsem s ním začala točit NOC, a zřejmě čistě z osobních důvodů, pro něho dost příznačných, se choval naprosto nelidsky jak k Marcellovi Mastroiannimu, tak ke mně. Byl k nám nesmírně chladný, přitom herec je při natáčení vždycky nejistý, snadno zranitelný, potřebuje kolem sebe cítit lidské teplo…“ Zato měla slova obdivu pro Buňuela, s nímž se chystala znovu pracovat.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne