Elvis Presley

Král rock-and-rollu

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

 

text Zdeněk Raboch, foto gettyimages

 

 elvis1jpg.jpg

 

„Nikdo nikdy takovou muziku neslyšel, protože ji nikdo nikdy nehrál,“ napsal jeden hudební publicista o přínosu Elvise Presleyho. A Carl Wilson ze skupiny Beach Boys k tomu dodal: „Jeho hudba bylo to jediné, co patřilo výhradně nám, a ne našim rodičům.“ Bob Dylan přistupoval k osobnosti Presleyho skoro jako k nadpřirozené bytosti: „Elvis… kráčí po cestě mezi nebem a zemí jako zapálený muzikant a buřičský osamělec. Geniální lidový hrdina destilující jádro Ameriky – gospel, pop, rhythm and
blues, country.“
Život Elvise Presleyho dokumentuje, jak se svět rockové hudby za jeho éry proměnil. Svět, v němž člověk, který se stal hrdinou, zemře dřív, než zestárne, jak o tom v roce 1965 zpívala kapela Who ve skladbě MOJE GENERACE. V tomto roce měl ale král rock and rollu před sebou ještě dvanáct let života naplněného hudbou. Pravdou je, že ostří progresivity a novátorství, jímž se do dějin hudby zapsal v padesátých letech, se v letech šedesátých hodně otupilo v důsledku značné proměny společnosti, ale i třeba změnou repertoáru po návratu Elvise z vojny. Paradoxně se však právě v šedesátých letech, kdy už rocková hudba byla v režii jiných muzikantů, stává, coby otec zakladatel, všeobecně uznávanou osobností.

 

banner_predplatne_clanek


Kdybychom, tam u nebeských bran, měli možnost s touto výjimečnou osobností udělat rozhovor, jak by asi vypadal? Možná takto:

Pane Presley, vaše písničky jsou stále slyšet v rádiích i po tolika letech, kdy sledujete dění na Zemi z muzikantského nebe. Čím si to vysvětlujete?
Na to se dá odpovědět jediným heslem: Rock’n’roll never die – Rock’n’roll nikdy nezemře.
To je trochu problém. Většina písniček, které se hrají, nemá s tím původním rock-and-rollem, díky jehož interpretaci v padesátých letech jste vstoupil do učebnic a encyklopedií, nic společného. Hrají se většinou vaše skladby ze šedesátých a sedmdesátých let…
Takový je život. To, co bylo nové, progresivní a mnohdy i provokativní v určité době, postupem času ztratí vše, co jsem jmenoval, hrany se otupí, posluchači si zvyknou a určitý druh hudby se stává běžným produktem. V padesátých letech se mně, ale i dalším muzikantům povedlo spojit několik hudebních stylů, které jsme měli rádi, a tak vznikla muzika, která se od té doby nazývá rock. V šedesátých a sedmdesátých letech jsem se snažil, co se týká singlů, neboť těch se nejvíc hraje v rádiích, sázet na výrazné melodie. Cit a zaujetí pro muziku v těchto skladbách, alespoň doufám, zůstal. To by snad mohla být uspokojivá odpověď na to, proč se mé písničky stále hrají.
Když sledujete z nebe pozemské hudební dění, co vás po roce 1977 zaujalo?
Třeba smutný osud Freddieho Mercuryho i občasné návraty staré muziky. Nebo nové nahrávací techniky. Také mne překvapil návrat vinylových desek poté, co jim všichni předpovídali definitivní zánik. Je toho hodně.
Když jste v srpnu 1977 absolvoval „knockin’ on the heaven door“ (klepání na nebeskou bránu), jak vás přijali? Pokud si vzpomínám, Desatero jste nebral zrovna vážně…
No, svatý Petr se trochu ošíval, ale náš nejvyšší šéf je tolerantní, a tak jsem se do muzikantského nebe nakonec dostal. Potíže však nebyly ani tak s Desaterem, ale spíše s mou muzikou. Kolega Jerry Lee Lewis jednou někde prohlásil, že rock-and-roll je ďábelská hudba. To jsem zvědav, jestli jeho cesta k nám nepovede přes očistec. Ten toho má na svědomí víc než já.
V devadesátých letech u nás známá dvojice Šíp a Uhlíř natočila písničku, ve které se zpívá: „Díky vám, pane Presley, jsme leccos jakž takž snesli“. Znáte nějakou českou hudbu?
Když mě ten zatracený plukovník (ma­nažer Tom Parker) poslal na vojnu do Německa, slyšel jsem spíše o plzeňském pivu. Znám ale i něco z české muziky. BEER BARREL POLKA se za mého mládí hrála často v rádiu v podání Andrew Sisters. A když jsme 3. června 1953 při slavnosti v Ellisově auditoriu v Memphisu dostávali závěrečné vysvědčení, soubor Senior Glee Club nám zazpíval POEM ze selanky V PODVEČER OP. 39 skladatele Zdeňka Fibicha.

 

elvis2jpg.jpg


John Lennon jednou prohlásil: „Před Elvisem nebylo nic.“ Co vy na to?
To člověka jistě potěší, ale John to určitě nemyslel zas tak vážně.
Poslední skladbu, kterou Beatles zazpívali živě na koncertu v roce 1966 v San Francisku a zakončili tím tak koncertování, byla písnička LONG TALL SALLY. Tu jste měl v repertoáru i vy. Zaujal mě důvod, proč už nechtěli dál živě koncertovat. Vadil jim rámus, který vyluzovaly hlavně fanynky, takže se sami vůbec neslyšeli. Vy jste měl obdobné problémy?
Spontánní reakce publika zpočátku člověka těší, ale po nějaké době to začne být otravné. Když mi jednou na Floridě rozvášněná děvčata roztrhala šaty, máma mi doporučila, abych si bral staré obnošené, protože nového oděvu je škoda. Postupem času jsem si ovšem vypracoval metodu, jak obdobným akcím předejít. Při poslední písničce jsem se s mikrofonem sunul dozadu, a jak jsem dozpíval, upláchl jsem zadním vchodem do auta, které už tam čekalo s nastartovaným motorem. Na jeviště potom přišel moderátor a prohlásil: „Elvis právě opustil budovu.“ Ten jekot nebyl příjemný ani muzikantům. Můj kytarista Scotty Moore jednou prohlásil: „Jsme asi první kapelou na světě, která vůbec neslyší, co zpěvák zpívá. V podstatě se orientujeme podle toho, jak Elvis vrtí zadkem.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 8. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne