Hynek Čermák

Chtěl bych si zahrát Cyrana

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Text Vašek Vašák, foto Lukáš David

 

 cermak1jpg.jpg

 

Čím jsou tvoji rodiče?

Táta vystudoval výtvarnou školu, tam se seznámil s maminkou. Ta pak šla na DAMU a on na FAMU. Ale nedokončil ji a před třiceti lety se vydal na cestu psychiatrie. Dnes pracuje v léčebně Červený Dvůr u Českého Krumlova a léčí arteterapií drogově závislé a alkoholiky. Maminka byla loutkoherečkou, dlouho působila v Laterně magice a nyní se věnuje poezii a vydává knihy básní.

Odkdy jsi chtěl být pilotem?

Začal jsem o tom přemýšlet ve třinácti letech, když jsem objevil knihy o anglických letcích, které mě fascinovaly. Jakmile jsem pak zjistil, že je možný mít už v patnácti pilotní průkaz na větroň, tak to bylo to jediný, po čem jsem toužil. Dětství, dospívání a mládí jsem strávil na letišti Točná. Každý víkend, každý prázdniny.

Proletíš se ještě dnes?

Před nějakými patnácti lety mi propadl pilotní průkaz. Od té doby jsem to měl v ruce jen díky klukovi, kterej dělá v „elementárce“ instruktora, což je skvělá varianta, jak si bezpečně zalítat. Půjčí mi knipl, ale hlídá mě.

 

cermak2jpg.jpg
Z filmu Gangster Ka

 

 

Neřekneš si v tu chvíli: Škoda, že nejsem pilot?

Už ne, protože jsem chtěl lítat profesionálně a dnes vím, že by to nebyla dobrá volba. Dobří piloti jsou jiní. Já jsem přece jen umělec, hranice pro mě nic neznamenají, exaktní vědy taky ne, a to jsou pro piloty důležitý věci.

Jak jsi na tom se zdravím?

Když jsem chtěl být stíhačem, vyhodili mě kvůli zaplombovaným zubům. V pětačtyřiceti jsem ale na tom naštěstí pořád ještě dobře. I když se občas něco ozve. Hlavně, když příliš rychle vstanu (smích).

Bavily tě vždycky spíš „chlapské“ sporty?

Jo. Kromě létání jsem dělal sportovní šerm a musado. To miluju do dneška. Můj syn v tom pokračuje. Začal judem a pomalu se blíží k bojovým sportům.

Jak bys popsal laikovi musado?

Je to vojenský způsob boje zblízka, který žádný sportovní pravidla nemá. Jde u něj o efektivitu. Je pro speciální a výsadkové jednotky. Já ho používal jako osobní strážce.

 baner-clanek

cermak3jpg.jpg
V inscenaci Dealer´s choice

 

 Bylo musado důvodem toho, že ses jím stal?

V podstatě jo. Potřeboval jsem peníze a taky mě to svým způsobem bavilo. S kamarádem Vítkem Bártou jsme založili ochranku a dělali bodyguardy. Tedy já, on bojovník není. Ale vždycky uměl zajistit věci kolem. Tenkrát jsme měli oproti jiným ochrankám výhodu, že u nás nepracoval žádný bývalý estébák ani policajt. Všem klukům bylo kolem dvaceti a byli karatisti, střelci a tak.

A ty jsi posuzoval, jestli se pro tu práci hodí?

Hm. Velel jsem zásahový jednotce. Když někdo přišel a měl zájem u nás pracovat, podstoupil fyzický testy, který jsme s Vítkem sestavili. Řadami ABL prošla spousta špičkových bojovníků, kteří to dělají dodnes. Třeba jako kontraktoři (ochránci – pozn. aut.) v Afghánistánu.

Testovali jste je pravidelně, jestli si udržují potřebnou kondici?

Jednak probíhaly tréninky a za druhý: ti lidi to chtěli dělat, protože byli sportovci a práce osobního strážce spočívá z osmdesáti procent v tréninku. Neustále musíš být připravenej. Pro ty dvacetiletý kluky to byl životní styl.

Věděli jste, koho ochraňujete? Na které straně stojí?

To jsme nevěděli. Nebyli jsme policajti. Když se na to dívám zpětně, bylo to dost strašlivý a divím se, že jsem spoustu situa­cí přežil relativně bez úhony.

 

cermak4jpg.jpg

 

Takže jste i zasahovali?

Téměř vždycky.

Bylo ti někdy opravdu úzko?

Mockrát. Asi nejsem úplně správnej typ pro tuhle práci, protože znám spoustu lidí, kterým nebylo ouzko nikdy (smích).

Při natáčení filmu GANGSTER KA ses setkal se skutečným Krejčířovým bodyguardem. U něj asi šlo o jiná pravidla…

Dělat vědomě ochranku mafiánovi je určitě něco jinýho. Při natáčení jsem se setkal se dvěma jeho bodyguardy. Jeden je špičkovej boxer, druhej je dnes podnikatel. Oba jsou vzdělaní a milí. Jeden z nich má miminko – a představ si, že ho vychovává sám. Je vyloženě něžnej. Teď jsme něco točili v Karlových Varech, strhla se tam malá rvačka a on tu hospodu v podstatě vyklidil sám. Miminko mu zatím někdo hlídal (úsměv).

Jsi povahou pruďas?

Aby ve mně bouchly saze, to už musí bejt a většinou jde o to, že vidím nějakou nespravedlnost. Nebo mi někdo začne lhát do očí. To jsem pak zlej. Zpětně jsem za to na sebe naštvanej a tomu člověku se omlouvám, ale stejně si myslím, že jsem měl pravdu. Nicméně nikdy jsem nikoho sám od sebe nenapadl.

Přemýšlíš v tu chvíli, jaký použít úder?

To jsou automatismy. Ale už se mi to dlouho nestalo a netrénuju, takže nevím, co by nastalo teď. Dneska jsou veškerý rvačky, kterých se účastním, dohodnutý filmový kaskadérský akce a je ohromná výhoda, že to umím a nemusím se složitě učit každej úder jako jinej herec. A ještě k tvý otázce. Člověk se za tu dobu, kdy studoval boj zblízka, naučil třeba deset skvělejch chvatů, z nich si oblíbil dva tři, takže když na mě někdo zaútočí, tak ty dva tři chvaty použiju, a buď zafungujou, anebo když ne, tak to jsem pak v řiti (smích).

Museli jste někdy sáhnout po zbrani?

Při použití střelné zbraně je u bodyguarda jasný, že selhalo všechno předtím. Nosit ji u sebe znamená celoživotně se podle toho chovat. To je jinej druh člověka, jinej druh chování, předvídání, oblíkání. Použití střelný zbraně k osobní ochraně je velice výjimečný. Občas se něco takovýho stalo, ale když jsem dělal vyhazovače v klubech, tak jsem zbraň nechával doma. Není nic horšího, než když ti ji v davu sebere někdo, kdo ji nikdy neměl v ruce a neví, jak se s ní zachází.

 

cermak5jpg.jpg
Jako Antonín Dvořák ve filmu Americké dopisy

 

 

Je hrůza, když dostane zbrojní pas někdo nezodpovědný…

To už dneska naštěstí nejde. Já ho mám propadlý, protože jsem točil a nestihl si ho obnovit. Všichni policajti, se kterými se kamarádím, vědí, že umím střílet a nejsem žádnej idiot, ale nikdo z nich mi nemůže pomoci s tím, abych ten zbrojní pas znovu dostal. Musím jít znova na zdravotní a psychologický testy. Dnes už to, zaplať pánbůh, jinak nejde. Takže ne republiku odzbrojit, ale kontrolovat lidi.

Před chvilkou jsi přiznal, že když se s ně­kým dostaneš do křížku, tak se mu omluvíš, ale stejně si myslíš, že jsi měl pravdu. Opravil sis po letech na někoho názor?

Když se dívám s odstupem na své studium na vysoké škole, tak už vím, čí byla vina, že jsem ji nedokončil. Moje. Nejvíc jsem bojoval s profesorem Milošem Horanským, což byl můj šéf ročníku a děkan fakulty. Když jsem pak školu opustil, zavolal mi za nějaký čas, abych recitoval jeho poezii ve Viole. Režírovala to na jeho přání moje sestra Viktorka a jmenovalo se to RUCE GOLIÁŠOVY. Byla to zajímavá kniha z osmašedesátého roku. Měli jsme dvě zkoušky, já už jsem byl poměrně zkušenej herec, dvakrát jsem to přečetl a věděl jsem, že jsem tam udělal dvě chyby, ale tak mrňavý, že byly pro diváka nepostřehnutelný. Horanský je přesně pojmenoval, vysvětlil mi, proč jsem je udělal, mluvil asi půl hodiny a já jsem za tu půlhodinu pochopil, že jsem se na té vysoké minul s velikánem, ze kterého jsem si měl vzít naopak nejvíc, co šlo.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne