Hynek Čermák

Chtěl bych si zahrát Cyrana

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Text Vašek Vašák, foto Lukáš David

 

 cermak1jpg.jpg

 

Čím jsou tvoji rodiče?

Táta vystudoval výtvarnou školu, tam se seznámil s maminkou. Ta pak šla na DAMU a on na FAMU. Ale nedokončil ji a před třiceti lety se vydal na cestu psychiatrie. Dnes pracuje v léčebně Červený Dvůr u Českého Krumlova a léčí arteterapií drogově závislé a alkoholiky. Maminka byla loutkoherečkou, dlouho působila v Laterně magice a nyní se věnuje poezii a vydává knihy básní.

Odkdy jsi chtěl být pilotem?

Začal jsem o tom přemýšlet ve třinácti letech, když jsem objevil knihy o anglických letcích, které mě fascinovaly. Jakmile jsem pak zjistil, že je možný mít už v patnácti pilotní průkaz na větroň, tak to bylo to jediný, po čem jsem toužil. Dětství, dospívání a mládí jsem strávil na letišti Točná. Každý víkend, každý prázdniny.

Proletíš se ještě dnes?

Před nějakými patnácti lety mi propadl pilotní průkaz. Od té doby jsem to měl v ruce jen díky klukovi, kterej dělá v „elementárce“ instruktora, což je skvělá varianta, jak si bezpečně zalítat. Půjčí mi knipl, ale hlídá mě.

 

cermak2jpg.jpg
Z filmu Gangster Ka

 

 

Neřekneš si v tu chvíli: Škoda, že nejsem pilot?

Už ne, protože jsem chtěl lítat profesionálně a dnes vím, že by to nebyla dobrá volba. Dobří piloti jsou jiní. Já jsem přece jen umělec, hranice pro mě nic neznamenají, exaktní vědy taky ne, a to jsou pro piloty důležitý věci.

Jak jsi na tom se zdravím?

Když jsem chtěl být stíhačem, vyhodili mě kvůli zaplombovaným zubům. V pětačtyřiceti jsem ale na tom naštěstí pořád ještě dobře. I když se občas něco ozve. Hlavně, když příliš rychle vstanu (smích).

Bavily tě vždycky spíš „chlapské“ sporty?

Jo. Kromě létání jsem dělal sportovní šerm a musado. To miluju do dneška. Můj syn v tom pokračuje. Začal judem a pomalu se blíží k bojovým sportům.

Jak bys popsal laikovi musado?

Je to vojenský způsob boje zblízka, který žádný sportovní pravidla nemá. Jde u něj o efektivitu. Je pro speciální a výsadkové jednotky. Já ho používal jako osobní strážce.

 baner-clanek

cermak3jpg.jpg
V inscenaci Dealer´s choice

 

 Bylo musado důvodem toho, že ses jím stal?

V podstatě jo. Potřeboval jsem peníze a taky mě to svým způsobem bavilo. S kamarádem Vítkem Bártou jsme založili ochranku a dělali bodyguardy. Tedy já, on bojovník není. Ale vždycky uměl zajistit věci kolem. Tenkrát jsme měli oproti jiným ochrankám výhodu, že u nás nepracoval žádný bývalý estébák ani policajt. Všem klukům bylo kolem dvaceti a byli karatisti, střelci a tak.

A ty jsi posuzoval, jestli se pro tu práci hodí?

Hm. Velel jsem zásahový jednotce. Když někdo přišel a měl zájem u nás pracovat, podstoupil fyzický testy, který jsme s Vítkem sestavili. Řadami ABL prošla spousta špičkových bojovníků, kteří to dělají dodnes. Třeba jako kontraktoři (ochránci – pozn. aut.) v Afghánistánu.

Testovali jste je pravidelně, jestli si udržují potřebnou kondici?

Jednak probíhaly tréninky a za druhý: ti lidi to chtěli dělat, protože byli sportovci a práce osobního strážce spočívá z osmdesáti procent v tréninku. Neustále musíš být připravenej. Pro ty dvacetiletý kluky to byl životní styl.

Věděli jste, koho ochraňujete? Na které straně stojí?

To jsme nevěděli. Nebyli jsme policajti. Když se na to dívám zpětně, bylo to dost strašlivý a divím se, že jsem spoustu situa­cí přežil relativně bez úhony.

 

cermak4jpg.jpg

 

Takže jste i zasahovali?

Téměř vždycky.

Bylo ti někdy opravdu úzko?

Mockrát. Asi nejsem úplně správnej typ pro tuhle práci, protože znám spoustu lidí, kterým nebylo ouzko nikdy (smích).

Při natáčení filmu GANGSTER KA ses setkal se skutečným Krejčířovým bodyguardem. U něj asi šlo o jiná pravidla…

Dělat vědomě ochranku mafiánovi je určitě něco jinýho. Při natáčení jsem se setkal se dvěma jeho bodyguardy. Jeden je špičkovej boxer, druhej je dnes podnikatel. Oba jsou vzdělaní a milí. Jeden z nich má miminko – a představ si, že ho vychovává sám. Je vyloženě něžnej. Teď jsme něco točili v Karlových Varech, strhla se tam malá rvačka a on tu hospodu v podstatě vyklidil sám. Miminko mu zatím někdo hlídal (úsměv).

Jsi povahou pruďas?

Aby ve mně bouchly saze, to už musí bejt a většinou jde o to, že vidím nějakou nespravedlnost. Nebo mi někdo začne lhát do očí. To jsem pak zlej. Zpětně jsem za to na sebe naštvanej a tomu člověku se omlouvám, ale stejně si myslím, že jsem měl pravdu. Nicméně nikdy jsem nikoho sám od sebe nenapadl.

Přemýšlíš v tu chvíli, jaký použít úder?

To jsou automatismy. Ale už se mi to dlouho nestalo a netrénuju, takže nevím, co by nastalo teď. Dneska jsou veškerý rvačky, kterých se účastním, dohodnutý filmový kaskadérský akce a je ohromná výhoda, že to umím a nemusím se složitě učit každej úder jako jinej herec. A ještě k tvý otázce. Člověk se za tu dobu, kdy studoval boj zblízka, naučil třeba deset skvělejch chvatů, z nich si oblíbil dva tři, takže když na mě někdo zaútočí, tak ty dva tři chvaty použiju, a buď zafungujou, anebo když ne, tak to jsem pak v řiti (smích).

Museli jste někdy sáhnout po zbrani?

Při použití střelné zbraně je u bodyguarda jasný, že selhalo všechno předtím. Nosit ji u sebe znamená celoživotně se podle toho chovat. To je jinej druh člověka, jinej druh chování, předvídání, oblíkání. Použití střelný zbraně k osobní ochraně je velice výjimečný. Občas se něco takovýho stalo, ale když jsem dělal vyhazovače v klubech, tak jsem zbraň nechával doma. Není nic horšího, než když ti ji v davu sebere někdo, kdo ji nikdy neměl v ruce a neví, jak se s ní zachází.

 

cermak5jpg.jpg
Jako Antonín Dvořák ve filmu Americké dopisy

 

 

Je hrůza, když dostane zbrojní pas někdo nezodpovědný…

To už dneska naštěstí nejde. Já ho mám propadlý, protože jsem točil a nestihl si ho obnovit. Všichni policajti, se kterými se kamarádím, vědí, že umím střílet a nejsem žádnej idiot, ale nikdo z nich mi nemůže pomoci s tím, abych ten zbrojní pas znovu dostal. Musím jít znova na zdravotní a psychologický testy. Dnes už to, zaplať pánbůh, jinak nejde. Takže ne republiku odzbrojit, ale kontrolovat lidi.

Před chvilkou jsi přiznal, že když se s ně­kým dostaneš do křížku, tak se mu omluvíš, ale stejně si myslíš, že jsi měl pravdu. Opravil sis po letech na někoho názor?

Když se dívám s odstupem na své studium na vysoké škole, tak už vím, čí byla vina, že jsem ji nedokončil. Moje. Nejvíc jsem bojoval s profesorem Milošem Horanským, což byl můj šéf ročníku a děkan fakulty. Když jsem pak školu opustil, zavolal mi za nějaký čas, abych recitoval jeho poezii ve Viole. Režírovala to na jeho přání moje sestra Viktorka a jmenovalo se to RUCE GOLIÁŠOVY. Byla to zajímavá kniha z osmašedesátého roku. Měli jsme dvě zkoušky, já už jsem byl poměrně zkušenej herec, dvakrát jsem to přečetl a věděl jsem, že jsem tam udělal dvě chyby, ale tak mrňavý, že byly pro diváka nepostřehnutelný. Horanský je přesně pojmenoval, vysvětlil mi, proč jsem je udělal, mluvil asi půl hodiny a já jsem za tu půlhodinu pochopil, že jsem se na té vysoké minul s velikánem, ze kterého jsem si měl vzít naopak nejvíc, co šlo.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne