Gene Deitch

Tichý Američan v Praze

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Text Tereza Herz Pokorná, foto archiv Gena Deitche a Daniel Zewdie

 

deitch1jpg.jpg
Na balkoně pod Petřínem, 2018

 

Pro vysvětlení tohoto tvrzení je nutno dodat, že jeho paní vedla mnoho desítek let slavné studio animovaných filmů Bratři v triku, v němž od roku 1960 vznikaly také všechny Genovy filmy, a to včetně snímku MUNRO, ověnčeného metou nejvyšší. A byl to právě tento film, který se stal naším prvním oscarovým filmem vůbec.
Gene Deitch není pouze režisérem animovaných filmů, ale především výtvarníkem tělem i duší. Na svět se dívá rozzářenýma očima věčného dítěte, jemuž je inspirací vše, co na své pouti životem potkává. Vnímá každé kouzlo, které se na ní odehrává, a čerpá z něj. Má osobitý a všudypřítomný smysl pro humor, skrývá se v něm dobrodruh a zároveň člověk nesmírně zodpovědný a vnímající realitu a vypadá to, že se oba skvěle doplňují. Na otázku, zdali věří v osud, odpovídá: „Po tom, co se mi stalo, nemohu říci, že ne. Můj život je poněkud crazy, ale jsem za něj nesmírně vděčný.“

 

deitch2jpg.jpg
U prvního stereo zařízení v Československu

 

 

Dětství a mládí
Eugene Merril Deitch své dětství prožíval v Hollywoodu. Dýchal vzduch prosycený filmovým kouzlem a už jako malý kluk chtěl dělat pouze jedno – animovaný film. Kreslil si pro sebe disneyovské postavičky, vymýšlel jim své vlastní příběhy, své vlastní bláznivé situace. Kreslil neustále, šlo mu to, bavil se tím. První film vyrobil ve třinácti letech – podepsal ho jako Gene Deitch. Vyhlídky na vzdělání mu zhatila válka, učil se tedy v praxi. Příležitost díky svým schopnostem a nadšení, které kolem sebe ostatně šíří dodnes, měl. Učil se od géniů z trikových společností UPA, četl knihy o tom, jak se dělá film; všechny, které byly k mání.
Jako mladý muž pak žil v rodné zemi svůj velký americký sen. Stal se nejlépe placeným animátorem, šéfem jednoho z největších studií animovaných filmů – Terrytoons, kde mu jeho autorský film SYDNEY’S FAMILY TREE přinesl roku 1958 oscarovou nominaci. Reklamy, které natočil, byly jako vůbec první promítány v Muzeu moderního umění v New Yorku.
Pracoval pro 20th Century Fox, MGM, Paramount, byl uznávaným grafikem, mi­lovníkem všeho, co souviselo s jazzem (jeho kresby se objevovaly na stránkách hudebních časopisů), je autorem několika knih a množství komiksů. Otcem rodiny čítající ženu Marii a tři syny, a nakonec i majitelem svého vlastního filmového studia Gene Deitch Associates, Inc. se sídlem v New Yorku.

 

deitch3jpg.jpg
Z filmu NUDNÍK, 1965 

 

 

Osudová nabídka
V roce 1959 otevírá dveře své pracovny muži jménem Bill Snyder a ani v nejmenším netuší, že se právě začíná od základů měnit celý jeho život. Nabídku, kterou od příchozího dostává, zprvu vehementně od­mítá. Nemá zájem pracovat pro nikoho jiného než pro sebe, navíc má zaměstnance a pro ně zakázky. Avšak stěny místnosti zdobí kresby k filmu MUNRO, který touží realizovat a na který se mu momentálně nedostává financí. Snyder to ví: „Když mi pomůžete s tím, co potřebuji, dám vám peníze na MUNRO.“ Genovo původní „ano“ střídá jasné „ne“ ve chvíli, kdy vyjde najevo, že film, o který jde, se realizuje v hlavním městě Československa. Studená válka byla v plném proudu a mladý výtvarník byl jedním z těch, kdo pocítili její dopad na vlastní kůži. Pořádali se ženou jednou týdně ve svém domě den otevřených dveří. Hrál se jazz a poslechnout si ho přicházeli i lidé, které osobně neznali. Joseph McCarthy se právě zapisoval do dějin svým pověstným honem na čarodějnice, spadnout do jeho sítí nebylo těžké, zato osvobodit se z falešných nařčení obviňujících z příslušnosti ke komunistům bylo obtížné. Genovi, jenž netušil, že mezi jejich hosty byli dle tvrzení vyšetřovací komise sídlící v Pentagonu i komunisté, se to povedlo, ale již nikdy nechtěl mít s ničím, co by jen z dáli připomínalo podobný problém, nic společného. Takový výlet byl tedy tím posledním, co by hodlal podstoupit. „Deset dní v mých službách a máte MUNRO. A je tam jedna drobná žena, do které se určitě zamilujete.“ Domluvili se. O poslední, kratičké poznámce „nového zaměstnavatele“ si samozřejmě myslel své. Ve chvíli, kdy šel zažádat o cestovní doklady, měl v hlavě pouze jediné – vidinu MUNRA a touhu být zase rychle zpátky doma.
Když v Curychu nasedal s třemi dalšími pasažéry do imitace amerického letounu DC-3 sovětské výroby, zaplavily ho nemilé pocity všeho druhu. O letadlech věděl své (výcvik válečného pilota nedokončil pouze proto, že naštěstí skončila válka), ale nic o tom, co ho čeká v případě, že letoun doletí na určené místo.

 

deitch4jpg.jpg
Gene se Zdenou před jejich milovanou chalupou

 

 

Praha
Ruzyňské letiště ho přivítalo v plné kráse podzimní šedi, pasová kontrola vyvolala pocit, že bude vzápětí zatčen. Za ní čekala drobná, o patnáct let starší žena, hovořící jeho řečí. „Další povedený Snyderův vtip,“ prolétlo mu hlavou. Cestou z letiště do centra Prahy měl pocit, že se vrátil ve stroji času o několik desítek let zpátky. Udivovalo ho oblečení lidí, prázdné výklady, na Letné se nedala přehlédnout socha Stalina, ale ani krása architektury dob minulých. Vše si natáčel na kameru a připadal si jako někdo mezi Jamesem Bondem a Alenkou v říši divů. Ve studiu pak na něj čekal delikátní úkol poradce, jenž bude mít určující slovo, a s tím související napjatá atmosféra, kterou plně chápal. Poznal hned, že lidé zde jsou na svoji práci hrdí a že jsou v tom, co dělají, výborní. Ale byla tu jiná mentalita, jiná kultura než v Americe a nutně muselo dojít ke změnám, aby se film, který vznikal, stal prodejným. Navíc celá technika a způsob práce byl odlišný, což vše komplikovalo, protože veškeré přípravy a základní kresby vznikaly v New Yorku. Zde se mělo pokračovat.

 

baner-clanek 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne