Vladimír Beneš

Lidská individualita je nenahraditelná

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Text Tereza Herz Pokorná, foto Vojtěch Vlk

 

 benes1jpg.jpg

 

Profesor MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. je dítětem štěstěny, což je neoddiskutovatelným faktem, který tento nesmírně charismatický a úspěšný muž přijímá se samozřejmostí. Nejde totiž o štěstěnu vrtkavou, závislou na řadě náhod, o ono pověstné „být zrovna v pravý čas na správném místě“, nýbrž o štěstěnu trvalou, pramenící z vnitřní síly a z daru, který dostal do vínku. Je jím dar správného rozhodování se v zásadních bodech života, jimiž jsou rodina a povolání. Zbytek se pak přidává samospádem. Ve svém oboru patří mezi světovou špičku. Jeho práce je mu vášní, kterou zdědil po otci a předal synovi.
Operuje, píše, přednáší na všech kontinentech, vyučuje, má různá členství i předsednictví ve světových organizacích souvisejících s oborem, sportuje, často cestuje, je nadšeným a znalým entomologem. Jeho život je příběhem o lidské odvaze, umu, odpovědnosti, víře ve správnost svých činů, ve své lidi a v královnu přírodních věd – medicínu. Pokora je výsostná, nadhled důležitý, trocha cynismu na ochranu nezbytná a humor zásadní. Život bez něj si nedokáže představit, nebere se přespříliš vážně, přesto, že většina lidí, které potká, k němu vzhlíží s viditelnou úctou. Na otázku, nepřijde-li si někdy býti Bohem, se smíchem odpovídá: „To by mi u kolegů neprošlo a doma už vůbec ne!“ Stejně se směje jeho žena Eva. Jsou spolu prorostlí, jsou pevně semknutí a svobodní zároveň. Vím to, známe se již řadu let. Kolem obou se vznáší „aura“ výjimečnosti, a to i mezi blízkými přáteli, například v partě s názvem Antiparta, kde se část jejích členů sama hřeje na výsluní slávy a popularity a všichni si sebe vzájemně váží. Oni dva si ale fakt svého vyzařování neuvědomují, jsou otevření a spontánní.
Muži rodu Benešů si berou ženy na celý život. Jsou to ženy, které jsou samy silné osobnosti. Tvoří jim neochvějné zázemí a nechávají prostor pro volnou hlavu, patřící univerzu zvanému neurochirurgie. Nejsou to ženy v pozadí, mají své vlastní profese, své radosti, jsou partnerkami v dobrém i zlém – obojí je k mání. Co je hlavním tématem rodinných setkání, je jasné.
„Mozek je nejdokonalejší hmotou ve vesmíru, je tím nejsložitějším, co existuje, tím, co mě zajímá, fascinuje, před čím se klaním, čemu se nesmírně obdivuji, co ve skutečnosti vidím denně – čemu vděčím za to, že jsem vlastně v životě ani den nepracoval, protože je mým koníčkem,“ říká přednosta neuroonkologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední nemocnice v Praze-Střešovicích. Jeho pracovní stůl stojí pár metrů od bývalého porodního sálu, místa, kde se narodil. V areálu nemocnice, spolu s dalšími potomky lékařů, prožil dětství. Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. starší stále ještě bydlí jen pár metrů přes ulici. Jeho syn tedy působí v místě, kde má doslova fyzicky přítomny své kořeny, kde je pevně zakotven, kde se cítí být doma.

baner-clanek

Vladimíre, jaký koktejl dělá skvělého doktora?
Intelekt, kreativita, milosrdenství, soucit a zdravý selský rozum.

Co je vlastně mozek?
Mozek je řídící centrála, tam se vše rodí a rozhoduje, na něm záleží kvalita našeho života. On rozhodne, jakým jsi člověkem, jestli máš dobré srdce, nebo ne. Nedá se napodobit. Nemůžeš vyrobit žádnou umělou inteligenci, v pravém slova smyslu lidskosti. Umělá inteligence, i když se o ní hodně mluví, svým způsobem neexistuje. Jediná možnost by byla spojit stroj a biologický systém. Základní atributy inteligence jsou: kreativita, emoce, humor, schopnost generalizace, schopnost hledání souvislostí. Tohle se stroj nenaučí, i když nějaké samoučící schopnosti mít může. Nenaučí se výsostným lidským vlastnostem. Takže pokud by člověk dokázal transplantovat mozek, nešlo by o transplantaci mozku, ale těla. Mozek by byl příjemce. Umělá inteligence, k mozku by se musela přidat technologie, ne naopak.

Takže mozek si chrání svoji naprostou výlučnost…
Ano, dá se to tak říci. Centrální nervový systém není obnovitelný. V našem oboru je to tak: co je jednou zničené, je zničené navždy.

Myslíš, že bude někdy přece jen možné ho rekonstruovat?
To je otázka, která mě moc trápí, strašně rád bych to věděl. Zatím je to absolutně nemožné. Všechny ty pokusy – kmenové buňky, sekundární prevence po poranění míchy, to neumíme léčit. Umíme dát pohodu organismu, aby si mozek pomohl sám. Pokud tohle někdy bude možné, už se toho nedožiju, ale hrozně rád bych to viděl. Já si spíš myslím, že to půjde cestou nějakých technických neuroprotéz. Myslím, že na biologické cestě je veliká blokáda. Ale plno lidí v to věří.

V mozku se nedá vše lokalizovat. Je to jeho ochrana?
Jsou fokální funkce a globální funkce. U fokálních známe to centrum – zrak, sluch atd. U globálních možná víme, kde nejsou, ale ne kde jsou. Základem je vědomí, a to neumíme ani definovat. Zkoušel to kdekdo a nikdo to nedokázal – paměť, intelekt, psyché – všecko možné by se do toho dalo zahrnout. Jde pravděpodobně o difuzní funkci, o kterou se stará celý mozek.

Kolik kapacity našeho mozku doopravdy používáme? Říká se, že mezi osmi až deseti procenty, podle stupně inteligence…
To se neví. Ze všeho, co mozek zpracovává, nám pouští do vědomí jen minimální částečku. Většinu úkonů dělá automaticky. Trvale se stará, aby srdce tlouklo ve správném rytmu, dech byl pravidelný, pečuje o chůzi, což je velmi složitý mechanismus, vyrábí sny… Ale to všechno je pravděpodobně jenom zlomek toho, čeho je schopen, protože nervové buňky a jejich spoje, to jsou tak gigantická čísla, že si to ani nelze představit. Kolik neuronů je v mozku, se přesně neví. První odhady byly deset až dvanáct miliard, teď se mluví o osmdesáti miliardách. Buňky se mohou svými výběžky spolu neuvěřitelně pospojovat. Když si tohle představíš a víš, že jedna buňka je složena z milionu součástí, tak najednou dojdeš k nepředstavitelným číslům, možnostem a schopnostem. Nevím, zdali ho používáme na deset nebo třeba na sedmdesát procent. Každopádně většinu koná, aniž by nás o tom informoval.

 

benes2jpg.jpg

 

Tvůj táta měl jiné šance, vy máte jiné – došli jste ohromně daleko. Vnímáš, když se bavíš se svým synem, nějaký jiný způsob myšlení?
Ne, naše mentální schopnosti jsou naprosto stejné. Vývoj je pouze v technologii, takže mám k dispozici daleko víc různých mašinek a hraček. A dokážeme tak logicky udělat věci lépe. Ale to není ten posun kvalitativní – někde se musí začít měnit filozofie toho oboru.

A není to představa trošku hrůzostrašná?
No, hrůzostrašná by byla právě ta umělá inteligence. Otázka propojení biologického systému se strojem, aby bylo dedikované a intimní, to už svým způsobem existuje – to je počítač, který všichni používáme, mobily, to už je forma umělé inteligence. Už se pomalu nepotřebuješ nic moc učit, všechno si najdeš. Svým způsobem by to mohlo vypadat tak, že se dá naimplantovat znalost. Kdyby se to podařilo, dojdeš si koupit angličtinu, dostaneš čip a mluvíš. To už začíná být hrůzostrašné, protože pak by se daly vyrobit i fyzické schopnosti – a vyrobíš si armádu. Přijde fabrikant, že zítra potřebuje deset raketových vědců. Vezmeš deset pasáčků a lupneš jim tam raketovou vědu. Každý pak bude chtít mít speciální znalosti. To je Aldous Huxley – KONEC CIVILIZACE.

Výzkumy probíhají, ale tělo se chrání i před věčnou touhou prodlužování věku. Vypíná pozvolna funkce chtě nechtě…
Ano, přírodní sebeobrana existuje. Kdybychom ji prolomili, mohla by to být svým způsobem tragédie. Já si myslím, že nenarazíme na technologické problémy, ale na etické problémy. Zákazy výzkumů nikdy nic neznamenaly. Pokud půjde prolomit určitou hranici, danou omezením mozku, pak by mohlo být zle, protože najednou tu bude jiný živočišný druh.

Jaká je pro tebe největší lidská hodnota?
Poctivost, a nejen k okolí, ale i k sobě samému. S tím člověk spokojeně dojde vysokého věku. Můžeš se pak otočit a nemusíš se za sebe stydět a víš, že jsi udělala, co bylo možné. A pak kreativita.

Tělo se umí samo léčit, vlastně léčí ho mozek. A platí tu, že „víra tvá tě uzdraví“, protože někdo to dokáže, a jiný ne…
To je psychoterapie, a to má logiku v případech, kde není organický podklad onemocnění. Určitě si nemůžeš vyléčit nádor. Ale něco neurotického ano. Například u bolestí zad se časem snižuje podíl organický, bolest pacienta neurotizuje a najednou zjistí, že osmdesát procent potíží je neurotických, dvacet je od degenerované plotýnky. A těch osmdesát umíme ovlivnit. Když se říká, že někdo bojuje s nemocí, tak bojuje s psychickou složkou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne