Vladimír Beneš

Lidská individualita je nenahraditelná

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Text Tereza Herz Pokorná, foto Vojtěch Vlk

 

 benes1jpg.jpg

 

Profesor MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. je dítětem štěstěny, což je neoddiskutovatelným faktem, který tento nesmírně charismatický a úspěšný muž přijímá se samozřejmostí. Nejde totiž o štěstěnu vrtkavou, závislou na řadě náhod, o ono pověstné „být zrovna v pravý čas na správném místě“, nýbrž o štěstěnu trvalou, pramenící z vnitřní síly a z daru, který dostal do vínku. Je jím dar správného rozhodování se v zásadních bodech života, jimiž jsou rodina a povolání. Zbytek se pak přidává samospádem. Ve svém oboru patří mezi světovou špičku. Jeho práce je mu vášní, kterou zdědil po otci a předal synovi.
Operuje, píše, přednáší na všech kontinentech, vyučuje, má různá členství i předsednictví ve světových organizacích souvisejících s oborem, sportuje, často cestuje, je nadšeným a znalým entomologem. Jeho život je příběhem o lidské odvaze, umu, odpovědnosti, víře ve správnost svých činů, ve své lidi a v královnu přírodních věd – medicínu. Pokora je výsostná, nadhled důležitý, trocha cynismu na ochranu nezbytná a humor zásadní. Život bez něj si nedokáže představit, nebere se přespříliš vážně, přesto, že většina lidí, které potká, k němu vzhlíží s viditelnou úctou. Na otázku, nepřijde-li si někdy býti Bohem, se smíchem odpovídá: „To by mi u kolegů neprošlo a doma už vůbec ne!“ Stejně se směje jeho žena Eva. Jsou spolu prorostlí, jsou pevně semknutí a svobodní zároveň. Vím to, známe se již řadu let. Kolem obou se vznáší „aura“ výjimečnosti, a to i mezi blízkými přáteli, například v partě s názvem Antiparta, kde se část jejích členů sama hřeje na výsluní slávy a popularity a všichni si sebe vzájemně váží. Oni dva si ale fakt svého vyzařování neuvědomují, jsou otevření a spontánní.
Muži rodu Benešů si berou ženy na celý život. Jsou to ženy, které jsou samy silné osobnosti. Tvoří jim neochvějné zázemí a nechávají prostor pro volnou hlavu, patřící univerzu zvanému neurochirurgie. Nejsou to ženy v pozadí, mají své vlastní profese, své radosti, jsou partnerkami v dobrém i zlém – obojí je k mání. Co je hlavním tématem rodinných setkání, je jasné.
„Mozek je nejdokonalejší hmotou ve vesmíru, je tím nejsložitějším, co existuje, tím, co mě zajímá, fascinuje, před čím se klaním, čemu se nesmírně obdivuji, co ve skutečnosti vidím denně – čemu vděčím za to, že jsem vlastně v životě ani den nepracoval, protože je mým koníčkem,“ říká přednosta neuroonkologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední nemocnice v Praze-Střešovicích. Jeho pracovní stůl stojí pár metrů od bývalého porodního sálu, místa, kde se narodil. V areálu nemocnice, spolu s dalšími potomky lékařů, prožil dětství. Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. starší stále ještě bydlí jen pár metrů přes ulici. Jeho syn tedy působí v místě, kde má doslova fyzicky přítomny své kořeny, kde je pevně zakotven, kde se cítí být doma.

baner-clanek

Vladimíre, jaký koktejl dělá skvělého doktora?
Intelekt, kreativita, milosrdenství, soucit a zdravý selský rozum.

Co je vlastně mozek?
Mozek je řídící centrála, tam se vše rodí a rozhoduje, na něm záleží kvalita našeho života. On rozhodne, jakým jsi člověkem, jestli máš dobré srdce, nebo ne. Nedá se napodobit. Nemůžeš vyrobit žádnou umělou inteligenci, v pravém slova smyslu lidskosti. Umělá inteligence, i když se o ní hodně mluví, svým způsobem neexistuje. Jediná možnost by byla spojit stroj a biologický systém. Základní atributy inteligence jsou: kreativita, emoce, humor, schopnost generalizace, schopnost hledání souvislostí. Tohle se stroj nenaučí, i když nějaké samoučící schopnosti mít může. Nenaučí se výsostným lidským vlastnostem. Takže pokud by člověk dokázal transplantovat mozek, nešlo by o transplantaci mozku, ale těla. Mozek by byl příjemce. Umělá inteligence, k mozku by se musela přidat technologie, ne naopak.

Takže mozek si chrání svoji naprostou výlučnost…
Ano, dá se to tak říci. Centrální nervový systém není obnovitelný. V našem oboru je to tak: co je jednou zničené, je zničené navždy.

Myslíš, že bude někdy přece jen možné ho rekonstruovat?
To je otázka, která mě moc trápí, strašně rád bych to věděl. Zatím je to absolutně nemožné. Všechny ty pokusy – kmenové buňky, sekundární prevence po poranění míchy, to neumíme léčit. Umíme dát pohodu organismu, aby si mozek pomohl sám. Pokud tohle někdy bude možné, už se toho nedožiju, ale hrozně rád bych to viděl. Já si spíš myslím, že to půjde cestou nějakých technických neuroprotéz. Myslím, že na biologické cestě je veliká blokáda. Ale plno lidí v to věří.

V mozku se nedá vše lokalizovat. Je to jeho ochrana?
Jsou fokální funkce a globální funkce. U fokálních známe to centrum – zrak, sluch atd. U globálních možná víme, kde nejsou, ale ne kde jsou. Základem je vědomí, a to neumíme ani definovat. Zkoušel to kdekdo a nikdo to nedokázal – paměť, intelekt, psyché – všecko možné by se do toho dalo zahrnout. Jde pravděpodobně o difuzní funkci, o kterou se stará celý mozek.

Kolik kapacity našeho mozku doopravdy používáme? Říká se, že mezi osmi až deseti procenty, podle stupně inteligence…
To se neví. Ze všeho, co mozek zpracovává, nám pouští do vědomí jen minimální částečku. Většinu úkonů dělá automaticky. Trvale se stará, aby srdce tlouklo ve správném rytmu, dech byl pravidelný, pečuje o chůzi, což je velmi složitý mechanismus, vyrábí sny… Ale to všechno je pravděpodobně jenom zlomek toho, čeho je schopen, protože nervové buňky a jejich spoje, to jsou tak gigantická čísla, že si to ani nelze představit. Kolik neuronů je v mozku, se přesně neví. První odhady byly deset až dvanáct miliard, teď se mluví o osmdesáti miliardách. Buňky se mohou svými výběžky spolu neuvěřitelně pospojovat. Když si tohle představíš a víš, že jedna buňka je složena z milionu součástí, tak najednou dojdeš k nepředstavitelným číslům, možnostem a schopnostem. Nevím, zdali ho používáme na deset nebo třeba na sedmdesát procent. Každopádně většinu koná, aniž by nás o tom informoval.

 

benes2jpg.jpg

 

Tvůj táta měl jiné šance, vy máte jiné – došli jste ohromně daleko. Vnímáš, když se bavíš se svým synem, nějaký jiný způsob myšlení?
Ne, naše mentální schopnosti jsou naprosto stejné. Vývoj je pouze v technologii, takže mám k dispozici daleko víc různých mašinek a hraček. A dokážeme tak logicky udělat věci lépe. Ale to není ten posun kvalitativní – někde se musí začít měnit filozofie toho oboru.

A není to představa trošku hrůzostrašná?
No, hrůzostrašná by byla právě ta umělá inteligence. Otázka propojení biologického systému se strojem, aby bylo dedikované a intimní, to už svým způsobem existuje – to je počítač, který všichni používáme, mobily, to už je forma umělé inteligence. Už se pomalu nepotřebuješ nic moc učit, všechno si najdeš. Svým způsobem by to mohlo vypadat tak, že se dá naimplantovat znalost. Kdyby se to podařilo, dojdeš si koupit angličtinu, dostaneš čip a mluvíš. To už začíná být hrůzostrašné, protože pak by se daly vyrobit i fyzické schopnosti – a vyrobíš si armádu. Přijde fabrikant, že zítra potřebuje deset raketových vědců. Vezmeš deset pasáčků a lupneš jim tam raketovou vědu. Každý pak bude chtít mít speciální znalosti. To je Aldous Huxley – KONEC CIVILIZACE.

Výzkumy probíhají, ale tělo se chrání i před věčnou touhou prodlužování věku. Vypíná pozvolna funkce chtě nechtě…
Ano, přírodní sebeobrana existuje. Kdybychom ji prolomili, mohla by to být svým způsobem tragédie. Já si myslím, že nenarazíme na technologické problémy, ale na etické problémy. Zákazy výzkumů nikdy nic neznamenaly. Pokud půjde prolomit určitou hranici, danou omezením mozku, pak by mohlo být zle, protože najednou tu bude jiný živočišný druh.

Jaká je pro tebe největší lidská hodnota?
Poctivost, a nejen k okolí, ale i k sobě samému. S tím člověk spokojeně dojde vysokého věku. Můžeš se pak otočit a nemusíš se za sebe stydět a víš, že jsi udělala, co bylo možné. A pak kreativita.

Tělo se umí samo léčit, vlastně léčí ho mozek. A platí tu, že „víra tvá tě uzdraví“, protože někdo to dokáže, a jiný ne…
To je psychoterapie, a to má logiku v případech, kde není organický podklad onemocnění. Určitě si nemůžeš vyléčit nádor. Ale něco neurotického ano. Například u bolestí zad se časem snižuje podíl organický, bolest pacienta neurotizuje a najednou zjistí, že osmdesát procent potíží je neurotických, dvacet je od degenerované plotýnky. A těch osmdesát umíme ovlivnit. Když se říká, že někdo bojuje s nemocí, tak bojuje s psychickou složkou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne