Vladimír Beneš

Lidská individualita je nenahraditelná

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Text Tereza Herz Pokorná, foto Vojtěch Vlk

 

 benes1jpg.jpg

 

Profesor MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. je dítětem štěstěny, což je neoddiskutovatelným faktem, který tento nesmírně charismatický a úspěšný muž přijímá se samozřejmostí. Nejde totiž o štěstěnu vrtkavou, závislou na řadě náhod, o ono pověstné „být zrovna v pravý čas na správném místě“, nýbrž o štěstěnu trvalou, pramenící z vnitřní síly a z daru, který dostal do vínku. Je jím dar správného rozhodování se v zásadních bodech života, jimiž jsou rodina a povolání. Zbytek se pak přidává samospádem. Ve svém oboru patří mezi světovou špičku. Jeho práce je mu vášní, kterou zdědil po otci a předal synovi.
Operuje, píše, přednáší na všech kontinentech, vyučuje, má různá členství i předsednictví ve světových organizacích souvisejících s oborem, sportuje, často cestuje, je nadšeným a znalým entomologem. Jeho život je příběhem o lidské odvaze, umu, odpovědnosti, víře ve správnost svých činů, ve své lidi a v královnu přírodních věd – medicínu. Pokora je výsostná, nadhled důležitý, trocha cynismu na ochranu nezbytná a humor zásadní. Život bez něj si nedokáže představit, nebere se přespříliš vážně, přesto, že většina lidí, které potká, k němu vzhlíží s viditelnou úctou. Na otázku, nepřijde-li si někdy býti Bohem, se smíchem odpovídá: „To by mi u kolegů neprošlo a doma už vůbec ne!“ Stejně se směje jeho žena Eva. Jsou spolu prorostlí, jsou pevně semknutí a svobodní zároveň. Vím to, známe se již řadu let. Kolem obou se vznáší „aura“ výjimečnosti, a to i mezi blízkými přáteli, například v partě s názvem Antiparta, kde se část jejích členů sama hřeje na výsluní slávy a popularity a všichni si sebe vzájemně váží. Oni dva si ale fakt svého vyzařování neuvědomují, jsou otevření a spontánní.
Muži rodu Benešů si berou ženy na celý život. Jsou to ženy, které jsou samy silné osobnosti. Tvoří jim neochvějné zázemí a nechávají prostor pro volnou hlavu, patřící univerzu zvanému neurochirurgie. Nejsou to ženy v pozadí, mají své vlastní profese, své radosti, jsou partnerkami v dobrém i zlém – obojí je k mání. Co je hlavním tématem rodinných setkání, je jasné.
„Mozek je nejdokonalejší hmotou ve vesmíru, je tím nejsložitějším, co existuje, tím, co mě zajímá, fascinuje, před čím se klaním, čemu se nesmírně obdivuji, co ve skutečnosti vidím denně – čemu vděčím za to, že jsem vlastně v životě ani den nepracoval, protože je mým koníčkem,“ říká přednosta neuroonkologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední nemocnice v Praze-Střešovicích. Jeho pracovní stůl stojí pár metrů od bývalého porodního sálu, místa, kde se narodil. V areálu nemocnice, spolu s dalšími potomky lékařů, prožil dětství. Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. starší stále ještě bydlí jen pár metrů přes ulici. Jeho syn tedy působí v místě, kde má doslova fyzicky přítomny své kořeny, kde je pevně zakotven, kde se cítí být doma.

baner-clanek

Vladimíre, jaký koktejl dělá skvělého doktora?
Intelekt, kreativita, milosrdenství, soucit a zdravý selský rozum.

Co je vlastně mozek?
Mozek je řídící centrála, tam se vše rodí a rozhoduje, na něm záleží kvalita našeho života. On rozhodne, jakým jsi člověkem, jestli máš dobré srdce, nebo ne. Nedá se napodobit. Nemůžeš vyrobit žádnou umělou inteligenci, v pravém slova smyslu lidskosti. Umělá inteligence, i když se o ní hodně mluví, svým způsobem neexistuje. Jediná možnost by byla spojit stroj a biologický systém. Základní atributy inteligence jsou: kreativita, emoce, humor, schopnost generalizace, schopnost hledání souvislostí. Tohle se stroj nenaučí, i když nějaké samoučící schopnosti mít může. Nenaučí se výsostným lidským vlastnostem. Takže pokud by člověk dokázal transplantovat mozek, nešlo by o transplantaci mozku, ale těla. Mozek by byl příjemce. Umělá inteligence, k mozku by se musela přidat technologie, ne naopak.

Takže mozek si chrání svoji naprostou výlučnost…
Ano, dá se to tak říci. Centrální nervový systém není obnovitelný. V našem oboru je to tak: co je jednou zničené, je zničené navždy.

Myslíš, že bude někdy přece jen možné ho rekonstruovat?
To je otázka, která mě moc trápí, strašně rád bych to věděl. Zatím je to absolutně nemožné. Všechny ty pokusy – kmenové buňky, sekundární prevence po poranění míchy, to neumíme léčit. Umíme dát pohodu organismu, aby si mozek pomohl sám. Pokud tohle někdy bude možné, už se toho nedožiju, ale hrozně rád bych to viděl. Já si spíš myslím, že to půjde cestou nějakých technických neuroprotéz. Myslím, že na biologické cestě je veliká blokáda. Ale plno lidí v to věří.

V mozku se nedá vše lokalizovat. Je to jeho ochrana?
Jsou fokální funkce a globální funkce. U fokálních známe to centrum – zrak, sluch atd. U globálních možná víme, kde nejsou, ale ne kde jsou. Základem je vědomí, a to neumíme ani definovat. Zkoušel to kdekdo a nikdo to nedokázal – paměť, intelekt, psyché – všecko možné by se do toho dalo zahrnout. Jde pravděpodobně o difuzní funkci, o kterou se stará celý mozek.

Kolik kapacity našeho mozku doopravdy používáme? Říká se, že mezi osmi až deseti procenty, podle stupně inteligence…
To se neví. Ze všeho, co mozek zpracovává, nám pouští do vědomí jen minimální částečku. Většinu úkonů dělá automaticky. Trvale se stará, aby srdce tlouklo ve správném rytmu, dech byl pravidelný, pečuje o chůzi, což je velmi složitý mechanismus, vyrábí sny… Ale to všechno je pravděpodobně jenom zlomek toho, čeho je schopen, protože nervové buňky a jejich spoje, to jsou tak gigantická čísla, že si to ani nelze představit. Kolik neuronů je v mozku, se přesně neví. První odhady byly deset až dvanáct miliard, teď se mluví o osmdesáti miliardách. Buňky se mohou svými výběžky spolu neuvěřitelně pospojovat. Když si tohle představíš a víš, že jedna buňka je složena z milionu součástí, tak najednou dojdeš k nepředstavitelným číslům, možnostem a schopnostem. Nevím, zdali ho používáme na deset nebo třeba na sedmdesát procent. Každopádně většinu koná, aniž by nás o tom informoval.

 

benes2jpg.jpg

 

Tvůj táta měl jiné šance, vy máte jiné – došli jste ohromně daleko. Vnímáš, když se bavíš se svým synem, nějaký jiný způsob myšlení?
Ne, naše mentální schopnosti jsou naprosto stejné. Vývoj je pouze v technologii, takže mám k dispozici daleko víc různých mašinek a hraček. A dokážeme tak logicky udělat věci lépe. Ale to není ten posun kvalitativní – někde se musí začít měnit filozofie toho oboru.

A není to představa trošku hrůzostrašná?
No, hrůzostrašná by byla právě ta umělá inteligence. Otázka propojení biologického systému se strojem, aby bylo dedikované a intimní, to už svým způsobem existuje – to je počítač, který všichni používáme, mobily, to už je forma umělé inteligence. Už se pomalu nepotřebuješ nic moc učit, všechno si najdeš. Svým způsobem by to mohlo vypadat tak, že se dá naimplantovat znalost. Kdyby se to podařilo, dojdeš si koupit angličtinu, dostaneš čip a mluvíš. To už začíná být hrůzostrašné, protože pak by se daly vyrobit i fyzické schopnosti – a vyrobíš si armádu. Přijde fabrikant, že zítra potřebuje deset raketových vědců. Vezmeš deset pasáčků a lupneš jim tam raketovou vědu. Každý pak bude chtít mít speciální znalosti. To je Aldous Huxley – KONEC CIVILIZACE.

Výzkumy probíhají, ale tělo se chrání i před věčnou touhou prodlužování věku. Vypíná pozvolna funkce chtě nechtě…
Ano, přírodní sebeobrana existuje. Kdybychom ji prolomili, mohla by to být svým způsobem tragédie. Já si myslím, že nenarazíme na technologické problémy, ale na etické problémy. Zákazy výzkumů nikdy nic neznamenaly. Pokud půjde prolomit určitou hranici, danou omezením mozku, pak by mohlo být zle, protože najednou tu bude jiný živočišný druh.

Jaká je pro tebe největší lidská hodnota?
Poctivost, a nejen k okolí, ale i k sobě samému. S tím člověk spokojeně dojde vysokého věku. Můžeš se pak otočit a nemusíš se za sebe stydět a víš, že jsi udělala, co bylo možné. A pak kreativita.

Tělo se umí samo léčit, vlastně léčí ho mozek. A platí tu, že „víra tvá tě uzdraví“, protože někdo to dokáže, a jiný ne…
To je psychoterapie, a to má logiku v případech, kde není organický podklad onemocnění. Určitě si nemůžeš vyléčit nádor. Ale něco neurotického ano. Například u bolestí zad se časem snižuje podíl organický, bolest pacienta neurotizuje a najednou zjistí, že osmdesát procent potíží je neurotických, dvacet je od degenerované plotýnky. A těch osmdesát umíme ovlivnit. Když se říká, že někdo bojuje s nemocí, tak bojuje s psychickou složkou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Osobnosti - výběr z článků

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne