Lucie Polišenská

Vůbec mě netrápí, že nehraji hlavní roli

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

text Jan Kerbr, foto Petr Neubert a Patrik Borecký

 

polisenska1jpg.jpg

 

Projevil se potom v jejích pozdějších, už profesionálních kre­acích, v nichž dokázala prezentovat svoji postavu v dvojlomné, tragikomické poloze, čímž figuře dodávala psychologickou věrohodnost. Výrazně se to projevilo kupříkladu v hlavní roli v kladenském divadle hraného NOČNÍHO MOTÝLA (2014), kam ji do adaptace slavného „filmu pro pamětníky“ obsadil režisér Daniel Špinar.

Začnu rozhovor s vámi úplně banálně. Jak jste se vlastně dostala k divadlu?
Pocházím ze Šumperka a od šesti do osmnácti let jsem chodila do dětského pěveckého sboru Motýli a na různých soustředěních a táborech, které se kolem Motýlů organizovaly, se kromě zpívání také hrálo divadlo, abychom se nenudili. Na takových soustředěních, když jsou dostatečně intenzivní, se pomalu vytříbí různé typy talentů. Potom jsem se přihlásila k šumperským ochotníkům, což vedli profesio­nálové z tamního divadla. Trochu jsme u nich spoluúčinkovali i my ochotníci, také tam režíroval David Drábek, který si mě zapamatoval. Rozhodovala jsem se pak, co se povolání týče, mezi porodní asistentkou a herectvím. Talentovky byly dřív, já se dostala na DAMU a s mou pomocí české gynekologii byl konec.

 

polisenska2jpg.jpg
S Pavlou Beretovou v letošní novince Národního divadla, inscenaci Jana Friče ZBYHOŇ!

 

Pamatujete si, kdo seděl u těch důležitých přijímacích pohovorů vašeho života?
Pamatuji, například paní Hlaváčová. Ocitla jsem se pak v ročníku paní Šiktancové a pana Hlavici. Pedagogové si studenty vybírají podle různých požadavků a já jsem ráda, že jsem se ocitla právě tam.

Nebyly při pohovorech žádné problémy s vaším korpulentním fyzickým typem?
Vůbec ne. Podle mě na tom v herectví vlastně nezáleží. A ve škole? Byli jsme na akademii dobrý ročník, ani ne moc individualisti, jako jsem viděla u jiných skupin na škole, my jsme hodně drželi při sobě. Dobrá parta.

Z toho se také zrodil Cabaret Calembour, v němž hrajete a jehož člena a také herce ND Jiřího Suchého z Tábora jsem pro Xantypu nedávno zpovídal…
Já nejsem jejich spolužačka, jediná z tohoto seskupení jsem byla o rok výš, na DAMU se ale všichni znají.

Hned po absolutoriu jste nastoupila ve vinohradském divadle?
Ano, už při studiu mě David Drábek, se kterým jsem se znala ze Šumperka, obsadil do své inscenace VĚC MAKROPULOS. V té době tam jedna kolegyně otěhotněla, vzala jsem za ni také záskok v IDEÁLNÍM MANŽELOVI a tak nějak plynule jsem přešla do angažmá.

Kolik inscenací vás tam potkalo?
Přibližně deset. V té době se nezkoušely dvě věci současně jako v Národním, kde se musí zaplnit více hracích prostor. Na Vinohradech jsem mohla hrát třeba ve třech inscenacích, které jsou uváděny na jeviště po sobě.

 

polisenska3jpg.jpg
V inscenaci Jana Mikuláška SPALOVAČ MRTVOL, zleva Radúz Mácha, Pavla Beretová, Martin Pechlát a Lucie Polišenská, Národní divadlo 2016

 

Máte na tamní působení dobré vzpomínky?
Mám, hlavně na kolegy. První angažmá je pro člověka jistě velice důležité, ale líbilo se mi tam i zázemí, v Národním jezdíte do šaten výtahem, je to mnohem větší kolos. Vinohradské divadlo je sice velké, ale šatny, rekvizitárna a další složky zákulisí tam jsou tak nějak domácky pohromadě. Vlastně lepší vzpomínky mám z vinohradského zákulisí než z vinohradského jeviště.

Vy jste jako šéfa vlastně zažila Martina Stropnického, jaké to bylo pod jeho velením?
Myslím, že vedl divadlo s dobrými úmysly, šlo to, empatie myslím ovšem nepatří mezi jeho silné stránky. Pak jsem odešla, protože jsem pochopila, že s novým vedením by mně tam štěstí nekvetlo. Z pěveckého sboru jsem vlastně byla vycvičena tak, že když se člověku někde přestává líbit, musí s tím něco udělat sám a ne čekat. Nechtěla jsem dělat s těmi, kteří tam přišli, to říkám bez jakékoli hysterie nebo negativních pocitů.

Nebylo v motivaci toho odchodu „lano“ z Národního?
To vůbec ne, já byla rok na volné noze. V té době jsem hrála například NOČNÍHO MOTÝLA na Kladně u Dana Špinara, který vlastně také odešel z Vinohrad. Tehdy jsem si přivydělávala tím, že jsem pracovala v archivu zpravodajství na Primě. Pak začal Dan zkoušet na Nové scéně ZEMĚTŘESENÍ V LONDÝNĚ, tam mě obsadil, a po této oboustranné zkušenosti mi nabídl angažmá. To je tedy příběh mého vstupu do Národního.

Hraje se v Národním divadle teď opravdová činohra?
Na to je spousta různých názorů,všechno se vyvíjí a našemu typu inscenování teď jistě víc fandí dvacetiletí než šedesátiletí, ale věci se musejí posouvat. A u Národního divadla je specifické navíc to, že každý má názor a ví, jak by to tam mělo vypadat, co a jak by se mělo hrát. U mnohých existuje jakási podivná paměť, opírající se o to, jak se hrálo asi tak před třiceti lety. A na výtky, že se tu nehraje ta správná klasika, bych odtušila: Tak jak? Mají hrát všechny role chlapi? A má představení trvat šest hodin? Tyto jevy přece také patří ke klasickému hraní divadla, třeba u Shakespearových her v jeho době.

Takže v Národním divadle se u vás jako herečky dostavila spokojenost?
Takhle se to říci nedá, člověk rád hraje divadlo, rád pracuje, něco je mu z rolí i repertoáru bližší, něco pak blízké méně. Jsme tu cestovatelé po několika budovách, střídáme se s operou i baletem v šatnách, takže si tu nelze dát do šuplíku ty „své věcičky“. Mám radši, když mám jen svoje místečko, nicméně práce v činohře Národního má zase jiné přednosti a půvaby.

Také jste v poslední době vidět v řadě televizních legrací. Zeptám se takto: berete všechno?
Všechno ne, vybírám si, hypotéku splácet nemusím. Jdu do toho, co mě baví. OHNIVÝ KUŘE jsem třeba dělala ráda, bylo to na dlouhé pokračování, vařilo se tam, nebyla to jen „vztahovka“, bavilo mě dělat s Kristýnou Leichtovou, Honzou Dolanským, Kubou Prachařem. Nestyděla jsem se za to. Beru nabídky, jak přicházejí, někdy to nejde přijmout z časových důvodů a někdy taky proto, že se mi nabízený projekt nelíbí.

A filmy?
Pár toho bylo, momentálně natáčíme komedii PO ČEM MUŽI TOUŽÍ. O práci nouzi nemám a vážím si toho.

A Cabaret Calembour?
Sešli jsme se jako parta, která ráda blbne obdobným způsobem, a líbí se nám v tomhle žánru přibližně stejné věci. Vůbec jsem v počátcích netušila, že se naše působení dočká deseti sezon. Po různých peripetiích v angažmá jsme se sešli všichni v Praze, Milan Šotek, hlavní autor tohoto seskupení, bude odcházet do Národního v Brně, ale hodláme fungovat dál. Mám ráda tento typ neagresivní zábavy.

 

baner-clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 08. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne