Viktor Zavadil

„Kdyby začal Jan Palach psát mamince dopis na rozloučenou, svůj čin by neudělal.“

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Text Petr a Pavlína Kourovi, foto čtk a Karel Cudlín

 

zavadil1jpg.jpg
Viktor Zavadil

 

Pavlína: Váhal jste přijmout tuto roli? Neměl jste z ní strach?
Neváhal. To jsem nemohl odmítnout. Ale strach jsem měl. Strašný. Ale se strachem se musí bojovat.

Petr: Dostal jste ji na základě výkonu v epizodě NELIDSKOST z televizní série ŽIVOT A DOBA SOUDCE A. K., kterou natočil právě Robert Sedláček?
Robert o mně uvažoval už předtím. Sehnal si mě přes půlku republiky. Já jsem za ním přijel do Prahy, kde mi řekl, že bude točit film o Janu Palachovi a že o mě uvažuje jako o jednom z těch, kdo by ho mohli hrát. Pak se na mě přijel podívat do Olomouce na představení.

Pavlína: Když jste se dozvěděl, že Jana Palacha budete hrát opravdu vy, jak jste se na tu nelehkou roli začal připravovat?
Začal jsem číst scénář a knížky o Palachovi, s Robertem jsme chodili do Archivu Univerzity Karlovy, kde se nachází část Palachovy pozůstalosti včetně osobní korespondence a fotografií a dalších věcí po něm. Setkal jsem se s jeho spolužákem Hubertem Bystřičanem, povídal jsem si i s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem. Zároveň mi Robert řekl, že působím jako kavárenský povaleč, ať se podívám, jak Palach vypadá na fotkách pružně, ať zhubnu. Tak jsem začal běhat a cvičit, shodil jsem asi deset kilo.

Petr: Bylo pro vás setkání s Hubertem Bystřičanem důležité?
Uvědomil jsem si při něm, jak strašně málo kdokoli Jana Palacha znal. Pan Bystřičan hodně vzpomínal na brigádu v Kazach­stánu, kde spolu byli, ale když jsme se ptali konkrétně na Jana, na to, jaký byl, řekl, že vlastně neví. Opravdu dobře ho asi neznal nikdo. Nedá se ani říct, kdo byl jeho nejlepší kamarád. Klidně je možné, že Jan Palach žádného nejlepšího kamaráda ne­měl, to tak prostě někdy je.
S panem Bystřičanem jsme v kontaktu i nadále, už se byl dvakrát na mě podívat v divadle na Kladně, kde jsem v angažmá, pak jsme si povídali v kavárně. Naposledy mi říkal, že na Vysoké škole ekonomické, kde Jan Palach studoval, než přestoupil na filozofickou fakultu, se mu chystají se spolužáky odhalit pamětní desku.

Pavlína: Jaká scéna byla pro vás nejtěžší?
Tam byly obecně těžké ty scény, kdy se toho spoustu dělo a já musel mlčet a pozorovat. I když minimalistický projev je mi v něčem blízký. A pak scény doma, s matkou, ale ty myslím vyšly pěkně, a to díky Zuzaně Bydžovské. Byly to dost těžké a křehké scény.

Petr: Robert Sedláček říkal, že jste přišel na jednu věc – proč Jan Palach ne­napsal matce nebo někomu jinému blízkému dopis na rozloučenou…
Bavili jsme se o tom, proč se Jan nepokusil o nějaké osobní rozloučení. Tomu předcházela debata, jestli věděl, že zemře, nebo ne, a shodli jsme se na tom, že nebyl blbej, aby mu nedošlo, že tohle se pravděpodobně přežít nedá. A potom následovala otázka, proč se nepokusil o nějaké osobní rozloučení. Nejosobnější byl pohled, který poslal Hubertu Bystřičanovi, kde se podepsal Tvůj Hus, to ale taky nebylo žádné loučení. Já jsem toho názoru, že kdyby začal psát osobní dopis na rozloučenou, tak by čin, pro který se rozhodl, neudělal. Že se musel strašně odosobnit. Ve filmu je jeden moment, kdy na pohřbu strýce přemýšlí o smrti, o tom, jaké to asi bude ležet v rakvi, co to způsobí jeho blízkým, ale podle mě mu v tu chvíli došlo, že když bude takhle uvažovat, tak to, co chce udělat, neudělá. Proto pak už jedná jako stroj – jede na kolej, napíše prohlášení, osprchuje se, oblékne se, vhodí prohlášení do schránky, pak si koupí plastové kbelíky, jde s nimi k pumpě pro benzin, dojde pod Národní muzeum, připraví si éter, zápalky, polije se benzinem a škrtne…

Petr: Mě jako historika by nikdy nenapadlo podívat se na to takhle, ale něco na tom asi bude. Palachova maminka vzpomínala, že to ráno, 16. ledna 1969, bylo úplně normální, že se Jan choval jako vždycky…
Snažil jsem se to tak zahrát, že se drží, aby nebylo nic poznat, aby všechno bylo jako obvykle. Jediná nenormálnost v té poslední ranní scéně s mámou ve Všetatech je ta, kterou si tam divák doplňuje, protože ví, co se stane. Při větě, kdy ona říká: „Jendo, zítra přijedu do Prahy a koupíme klobouk,“ divák ví, co bude, a to tomu samozřejmě dodává tu strašnou tragiku. Stejně jako začátek filmu – slyšíme lidský dech a pak se objeví malej ušatej prďola, čtyřletý Jenda. To mi vždycky vžene slzy do očí s vědomím toho, kam film dospěje. A poprvé jsem zažil, že ještě titulky hrají – jsou podkreslené hudbou, sestřihem z projevů, úryvky z rozhlasového vysílání a v člověku to všechno doznívá.

Petr: Jaká byla s Robertem Sedláčkem spolupráce?
Robert vytváří kolem sebe úžasně koncentrovanou atmosféru, dokáže člověka vtáhnout, přivést k přemýšlení. A bylo to moje filmové poprvé, a to bývá vždycky nejkrásnější. Když nepočítám krátké natáčení pro kamarády. Ten film se jmenuje PLÁČ SVATÉHO ŠEBESTIÁNA, je o morové epidemii, odehrává se ve středověkých Čechách a já si tam zahrál poslíčka na koni. Ale JAN PALACH byla moje první velká zkušenost s profesionálním štábem.

Petr: Znal jste filmy Roberta Sedláčka předtím, než jste se setkali?
Především jsem měl v hlavě jeho film RODINA JE ZÁKLAD STÁTU, který se mi strašně líbil, stejně tak jako NEJVĚTŠÍ Z ČECHŮ. Viděl jsem i ČESKÉ STOLETÍ. Ne všechno jsem pochytil, ne vždycky jsem znal kontext, ale vlastně mi to nevadilo. Ty příběhy, myslím, dokážou táhnout jiným nábojem, než je faktografické vyprávění. Nutí člověka k uvažování, ať už o čemkoli, nejsou to filmy, které by divák jen pasivně přijal. To mám rád.

Pavlína: Kdy jste se rozhodl, že chcete být hercem?
Dělal jsem závodní tance, ale na gymplu jsem začal chodit do divadelního souboru a chytlo mě to. Maminka ze mě chtěla mít doktora nebo právníka, ale postupně se s mojí volbou smířila. A teď pojede do Prahy na premiéru, tak ještě aby byla naštvaná! (smích)

 

Robert Sedláček o tom, proč si vybral Viktora Zavadila…
Věděl jsem, že nechci nikoho známého, kdo je spojován s určitou tváří. Herci většinou celou profesní kariéru pracují na tom, aby jejich tvář byla zapamatovatelná a stala se určitou značkou. Jenže u některých rolí je to špatně. Takže tohle byl základ. Aby nebyl vymáchanej v žádný komerci, abychom jeho hlas neznali z rádia, aby jeho tvář nebyla proprána. Tak jako Palach. Že se zjeví díky tomu činu a teprve pak se všichni zpětně ptají: kdo to byl? Hledal jsem herce, který přemýšlí, je křehkej a zároveň v něčem pevnej, tvrdej až krutej. Však jsem Viktora nejdřív vyzkoušel tím, že jsem ho obsadil do malé role bestiálního vraha v seriálu ŽIVOT A DOBA SOUDCE A. K. Hraje hlavního strůjce toho příšernýho zločinu, kdy tři mladíci vyhodili dívku z okna, a když zjistili, že to přežila, vytáhli ji zpátky do bytu, půl hodiny ji mučili, škrtili a ukopávali k smrti. Žádná slintající vraždící bestie, která cení zuby jak Nicholson, když hraje vlkodlaka, ale panelákový ubohý vrah přesně českého střihu. Mrazivý výkon. Viktor pak zhubl deset kilo, chodil trénovat, odhodil ze sebe vraha a pomalu se stával Palachem. To je velký výkon. Nejen intelektuální, ale i to, jak se během tří měsíců zcela fyzicky proměnil. Jsem od herců za ty roky vzhledem ke své náročnosti zvyklý na mnohé úsilí a proměny, ale tohle sledovat zblízka bylo i pro mě nové.

 

…a Zuzanu Bydžovskou
Dlouho jsem přemýšlel, kdo by Palachovu matku mohl hrát. Zuzana tím, jak je jiná než většina hereček, co znám, si o tu roli vlastně řekla nepřímo. Ona to neví, ale já jsem kolem ní dlouho kroužil, protože jsem ji chtěl pracovně potkat, jen jsem nevěděl, co by jí z věcí, které dělám, sedlo. A naráz Palachova máma. Já jsem nechtěl žádnou „národní vdovu“. Jsem alergický na ušlechtilé tváře vdov, matek hrdinů. Hrdina je hrdina proto, že je trochu nevypočitatelnej, unikavej, neskladnej, a to odněkud musí geneticky mít. Zuzana Bydžovská je vynikající herečka a všechno jiné než socha národní vdovy. Ona má pořád ty mokrý oči. A já jí říkal: Zuzano, my je mít mokrý nebudeme! Protože ona celý film neví, co se stane. My hrajeme celou dobu o radosti! Radost! Ona má radost, že se kluk dostal na školu, že cestuje po světě, že má radost ze života… V tom je ten příběh silnej. Skoro do poslední chvíle je to plný radosti, pod kterou ale nabývá na síle temný proud, o němž nikdo neví…

 

baner-clanek

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 09/2018 - výběr z článků

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Video k zářijové Xantypě

Video k zářijové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, sympatický herec Hynek Čermák na sebe prozrazuje, že chtěl být pilotem, že si váží Cyrana a rád by si ho zahrál, že jeho vztah se ženou Veronikou je to nejlepší, co ho zatím v životě potkalo… a samozřejmě ještě mnohem víc nám toho o sobě řekl. Důkladně ho vyzpovídal Vašek Vašák, který byl velice pilný a do tohoto čísla napsal ještě další tři rozhovory.

Lidé - výběr z článků

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne