Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

 

text Anna Šerých, foto Ivan Větvička

 

 drahos1jpg.jpg

 

Považuji takřka za povinnost, když jsme pod křídly Xantypy, hned úvodem vzpomenout excelentního chemika, vědce, vynálezce Otto Wichterleho. Ona totiž zakladatelka časopisu Magdalena Dietlová je jeho blízká pokrevní příbuzná. Vy se k příbuzenství profesnímu jistě také hrdě hlásíte. Čím vám profesor Wichterle imponoval, čím vás inspiroval?
Svojí odvahou, odbornou a pedagogickou erudicí a lidským přístupem. Na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze jsem ho sice osobně nezažil, byl v té době už ředitelem Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, ale na jeho originální a skvělé přednášky vzpomínala řada lidí nejen na škole. Byl jsem nadšen, když se v době pražského jara objevil pod manifestem DVA TICÍCE SLOV i jeho podpis, ostatně se také výrazně podílel na výchozích bodech tohoto přelomového dokumentu. V době normalizace se nenechal soudruhy zlomit a pracoval v ústavu jako řadový vědec. Věděl jsem toho o něm docela hodně, mým neformálním školitelem v rámci vědecké aspirantury byl totiž Ivan Wichterle, jeden z jeho dvou synů (ale i druhý syn Kamil pracoval v našem ústavu). O „tatovi“ vyprávěl spoustu úžasných historek, bylo naprosto zřejmé, že profesor Wichterle je zcela výjimečná osobnost.
Vy jste, pane profesore, fyzikální chemik. Co to znamená? Myslíte v chemických vzorcích a chemických značkách, pohybujete se ve fyzikálních laboratořích, zahříváte baňky, kádinky, třepete zkumavkami? Víte předem, co chcete objevit?
Fyzikální chemii jsem sice vystudoval, ale většinu vědeckého života jsem strávil výzkumem v oboru chemických reaktorů. Tam se už baňky a kádinky moc nevyskytují, jde o rozměrnější aparatury, fungující často za vyšších tlaků a teplot, takže musejí mít docela robustní konstrukci. Kromě samotné chemie a příslušných vzorců musí člověk dobře znát také matematiku a fyziku, aby mohl chování složitého chemického reaktoru přesněji popsat. Věda je sice dobrodružství objevování, ale vždy v ní navazujete na práci někoho před vámi a často docela přesně víte, co byste chtěl zjistit. Ne vždy se to ale povede.
Zkraje jara jsem v kostele u Pražského Jezulátka na vaší moc zajímavé přednášce pochopila, že fraktály jsou útvary na způsob ornamentů, sobě podobné (vtipně jste nám to připodobnil brokolicí), a nejobjevnější pro mě byla vaše definice chaosu jako fascinujícího řádu. Dává vám váš obor více takových povzbudivých náhledů?
Právě rozvoj moderní teorie chaosu v posledních zhruba třech desítkách let změnil dramaticky náš pohled na svět: díky této disciplíně dnes už víme, proč nelze přesně předpovídat počasí na delší dobu dopředu, víme třeba, že zdánlivě zcela nepravidelné intervaly mezi kapkami z kapajícího kohoutku mají složitou, ale definovanou strukturu a že velmi podobně lze popsat třeba kolony aut na dálnici, srdeční rytmy, způsob šíření nakažlivých nemocí nebo chování vln na mořském pobřeží. Považuji za úžasné zjištění, že na první pohled tak rozdílné věci mají tolik společného, a právě teorie chaosu umožňuje tyto složité jevy rozumně popsat.
Jako student jste v Praze zažil „zlatá šedesátá“, tedy mnoho zajímavých kulturních impulsů, posléze také sebeupálení Jana Palacha, de facto vašeho vrstevníka. Vzpomínáte, jak to s vámi všemi na kolejích zacloumalo?
Kromě studia tehdy nabízela Praha lákavé možnosti a já se toho snažil maximálně využít. Doma v Jablunkově jsem sice nebyl nijak systematicky veden k vážné hudbě, navíc se u nás nekonala žádná operní představení ani malířské výstavy, ale v Praze mě to chytlo. Často jsem chodil do sbírek Národní galerie ve Šternberském paláci, kam jsem také pozval svoji budoucí manželku na první rande. Žádné lákání na sbírku motýlů, zavedl jsem ji na kolekci holandských mistrů 16. a 17. století, kterou jsem měl moc rád. Nastudoval jsem si i něco navíc, abych slečně Evě náležitě imponoval. Pokud jde o hudbu, skvělá byla Ars rediviva s Milanem Munclingerem, chodíval jsem také na proslulé varhanní koncerty u sv. Jakuba, kde bylo skoro vždy nabito. Tenkrát se jakákoli duchovní hudba brala jako určitá forma vzdoru proti komunistickému režimu.
Upálení se Jana Palacha bylo pro mě velkým otřesem. Pamatuji se na lednový smuteční průvod, šli jsme se spolužáky z Václaváku na dnešní Palachovo náměstí. Byly tam davy lidí a já si poprvé v životě uvědomil, jak nepředvídatelné a nebezpečné může být chování davu. Najednou jsem se ocitl u zdi filozofické fakulty, všichni začali zpívat a skandovat, tlačili nás na zeď a já měl jedinou snahu – dostat se rychle pryč od zdí budovy. Nebylo to vůbec jednoduché, ale naštěstí se nic nestalo. Kdykoli jsem později četl, že byli lidé někde ušlapáni davem nebo se v něm udusili, vždycky jsem si na tenhle nepříjemný zážitek vzpomněl. V devětašedesátém roce se pak nálada ve společnosti rychle zhoršovala, kolaboranti a kariéristé začali vystrkovat hlavy a hlasitě se přihlašovali k podpoře okupace.

 

drahos2jpg.jpg


Byl ve vašem životě pedagog, který vás k chemii přivedl? Sám jste působil jako docent i profesor na Vysoké škole chemicko-technologické řadu let. Co vás na pedagogické práci bavilo?
Důležitou roli v mém rozhodnutí studovat chemii sehrál můj učitel na střední škole v Jablunkově, profesor Jindřich Strumienský. Učil rád, látku přednášel velmi živě a pro chemii mě definitivně zlákal právě on. Na VŠCHT jsem zažil pedagogy výborné, ale i takové, kteří mě pro svůj předmět rozhodně nenadchli. Na všechny tyto zkušenosti jsem se pak snažil myslet při mé vlastní výuce. Učil jsem rád, je to pro mě obohacení vědecké profese, jakási přidaná hodnota, byť někteří kolegové říkají, že času je málo a oni se budou raději věnovat jen výzkumu. Navíc si člověk musí přednášky pečlivě připravit a spoustu věcí si sám dodatečně nastudovat – i to se ve vědě často hodí. Před první přednáškou jsem studentům vždy dával takový všeobecný anonymní zaškrtávací test asi s třiceti otázkami typu „operu ČERT A KÁČA napsal a) Janáček, b) Smetana, c) Dvořák“ nebo „John Mayall byl britský a) bluesman, b) nobelista za chemii, c) vynálezce spřádacího stroje“. Potěšilo mě, když za mnou loni na národní chemicko-inženýrské konferenci přišel můj bývalý student a líčil mi, jak ohromný dojem jsem tímhle testem na všechny udělal. Inu, někdy stačí maličkost…
Výdobytky vědy žijeme obklopeni, prostoupeni, obohacováni i poškozováni. Jste na tom v pohledu na fungování světa vy, kteří pronikáte do zákonitostí vesmíru, lépe a převažuje optimismus? Třeba dnešní geneticky modifikovaná pšenice je nesmírně výnosná, mnoho lidí se ale bojí dopadů těchto plodin na naše zdraví. Nesnaží se chemici vynalézt nějaké zázračné pilulky, které by tyto možné účinky napravily?
Řekl bych, že jako vědci jsme na tom lépe, protože o některých věcech máme více seriózních informací. Zrovna vámi zmíněné genetické modifikace (GM) jsou tématem, které přitahuje už mnoho let pozornost veřejnosti a kolem kterého panuje řada dohadů a polopravd. Mohu čtenáře ujistit, že nejmodernější metody genetických modifikací napodobují přesně to, co dělá příroda, kdy náhodnými mutacemi vznikají varianty dědičného kódu a mění se vlastnosti rostlin. Každým rokem se na celém světě sklízí GM plodiny z téměř dvou set milionů hektarů. Dosahuje se tím velkých úspor, vyšších výnosů a používá se výrazně méně agrochemikálií, tedy šetří se životní prostředí. Navíc neexistuje ani jedna studie, která by prokázala jakýkoliv negativní vliv GM plodiny na zdraví člověka. V Evropě je ale legislativa tradičně konzervativní a geneticky modifikovaných plodin se tady pěstuje minimum. Možná i proto, že si její obyvatelstvo může dovolit zaplatit produkci potravin klasickým způsobem, necítí potřebu zavádět nový druh plodin a na životní prostředí příliš nemyslí. Žádné zázračné pilulky tedy netřeba vymýšlet…
Jste podepsán pod dvacítkou vědeckých patentů. Který z nich nám můžete představit jako snadno popsatelný a pochopitelný?
Jsem spoluautorem patentu na úplnou recyklaci PET lahví. V ČR jich vyprodukujeme ročně nějakých čtyřicet tisíc tun, přičemž z těch, které opravdu skončí v kontejnerech na plasty, se lisují třeba plastové přepravky či lavičky do parku. Jenže to není skutečná recyklace – nakonec pořád stojíme před nerudovskou otázkou „kam s ním“? Naše metoda využívá mikrovlnného rozkladu PETu (polyethylentereftalátu) a konečným pro­duktem technologie jsou dvě základní suroviny pro opětovnou výrobu PET lahví. Licenci na poloprovozní ověření technologie nedávno koupila zahraniční firma, takže uvidíme.
Vyrůstal jste s bratrem, tedy v klukovském týmu. Máte dvě dcery. Co vás otce-vědce holčičí svět naučil?
Moc se mi v tom světě líbilo, holky jsou přece jenom mazlivější a přítulnější. Bavil jsem se i tím, že v některých věcech braly tátu jako spojence proti názorům zkušené maminky. Obě dcery jsou skvělé, mám je moc rád a vlastně jsem vůbec nikdy netoužil po synovi. Jako vědec jsem pak zastáncem smíšených výzkumných týmů, ženský a mužský přístup k řešení problémů je v něčem zcela jiný a skvěle se navzájem doplňují. Z praxe také vím, že drtivá většina mužů a žen preferuje práci právě v takových smíšených týmech – ale to určitě neplatí jen ve vědě.
Dnes máte vnuky. Když je držíte za ruce, co byste jim, kdyby to bylo možné, vtiskl do dlaní – nechci říkat osud, ale jakou životní filozofii, zásadu?
Oba vnuky miluju, jsou v předškolním věku a prarodiče jsou pro ně ještě stále velká autorita. Spousta věcí je pro ně úžasné dobrodružství – třeba jen obyčejná procházka za houbami do lesa nedaleko naší chaty. Jako všichni kluci mají moc rádi vlaky, a tak často jezdíme po pražských nádražích. Nastoupíme do motoráčku v Sedlci, jedeme do Hostivaře a tam počkáme na „elefanta“ směr hlavní nádraží. Odtud se buď přesuneme na Smíchov a Pražským Semmeringem přes Dívčí hrady a Cibulku až na Zličín, nebo třeba jdeme pěšky na Masarykovo nádraží, pak jedeme motorákem do Veleslavína a potom zase zpět k nám do Lysolají. V tomhle má manželka trochu smůlu, většinou vaří víkendový oběd a naše dobrodružství sleduje jen z průběžně a pilně zasílaných MMS zpráv. Kluci jí ale o to dychtivěji referují jeden přes druhého už mezi dveřmi: „Babi, už máme hrozný hlad, ale představ si, jeli jsme po viaduktu hrozně vysoko, viděli jsme taky Leo express, Pendolino, pět nákladních vlaků…“
Moc bych jim přál, aby v životě dělali to, co je baví, a aby to bylo navíc něco užitečného pro ostatní lidi. Určitě se vynasnažím vštípit jim zásadu: „Nebát se, nelhat a před nikým se nehrbit!“
Žijete dobrou čtyřicítku let v šťastném manželství. Co pěkného jste se od své paní Evy naučil?
Naučil jsem se respektovat její pohled na věci kolem nás, už dříve jsem zmiňoval, že ten ženský je mnohdy jiný, pro nás muže občas nesnadno pochopitelný. Jsem si ale jistý, že respekt platí v našem případě oboustranně – to je velmi důležitá věc, o které ale v zamilovanosti mládí vůbec nepřemýšlíte. Manželka má také skvělou intuici a odhad na lidi, které potkáváme, život skoro pokaždé ukáže, že se nemýlila. Určitě jsem se od ní nemusel učit smyslu pro humor, máme ho totiž oba skoro stejný, smějeme se podobným věcem, jsme velcí příznivci Divadla Járy Cimrmana, máme rádi britské seriály HALÓ, HALÓ! nebo JISTĚ, PANE MINISTŘE. Smysl pro humor je pro udržení spokojeného manželství hrozně důležitý!
Když necháme stranou vaše dětské muzikantské úspěchy, je třeba zmínit, že jste v hudbě stále aktivní, už přes čtyřicet let zpíváte v souboru Canticorum iubilo (Oslavuji písněmi). Koncerty jsou to náročné a krásné, pro nás posluchače potěšení. Co těší na zpěvu vás?
Sborový zpěv je skvělá relaxace, na zkoušce musí člověk zapomenout na práci, na politiku, vlastně na všechny běžné starosti, a musí se soustředit výhradně na muziku, noty, intonaci, poslouchat hlasy kolem, samozřejmě sledovat sbormistra. Zpěv má ještě jednu výhodu, netaháte s sebou žádný instrument, hlas máte vždy po ruce – tedy pokud ho dočasně neztratíte kvůli nachlazení či kašli.
Když jste na zahájení Pražského jara nadšeně tleskal famózně zahrané Smetanově MÉ VLASTI, kterou Vídeňští filharmonikové a především Maestro Barenboim prezentovali jako náš skutečný národní klenot, jistě jste zažil i vlastenecké dojetí. Ohlédnutí do dějin nás nutí žasnout nad bohatstvím domoviny. Koho řadíte do nejvyššího ranku těch, které nejvíce obdivujete?
Mezi historickými postavami by se našly minimálně tři. Císař Karel IV. a Jan Amos Komenský, geniální pedagog světového formátu. Významnou postavou je zcela jistě také Tomáš Garrigue Masaryk. V socialistické škole jsme se o něm moc nedozvěděli, ale ledacos jsem slyšel od rodičů i od dědy, později jsem zhltal Čapkovy HOVORY S T. G. MASARYKEM i Machovcovu knihu TOMÁŠ G. MASARYK.
V současném uměleckém světě je osobností celá řada. Mezi operními zpěváky obdivuji Cecilii Bartoli nejen pro perfektní techniku a originální výběr repertoáru, ale také pro její nepředstíraný entuziasmus a energii, kterou z jeviště vyzařuje. Každý její koncert v Praze byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Také tenorista Jonas Kaufmann mě pokaždé nadchl, je to velký hlas. Ale abych nebloudil jen po světě, s nadšením sleduji třeba kariéru Adama Plachetky. Byl jsem také velkým obdivovatelem dirigenta Jiřího Bělohlávka, který nás bohužel nedávno předčasně opustil uprostřed rozdělané práce. Velký respekt mám také ke sportovcům, třeba k Jaromíru Jágrovi. Mohl bych také zabrousit mezi vědecké osobnosti, kromě Otto Wichterleho jsme měli i vynikajícího Antonína Holého. Těch jmen by bylo hodně.

 

banner_predplatne_clanek


V letech 2009–2017 jste byl předsedou Akademie věd České republiky, což je významný, volený post. V čem vás ten náročný úkol obohatil?
Měl jsem možnost spolupracovat s výbornými lidmi, kteří byli na výši nejen odborně, ale také lidsky. Ať už to byli moji předchůdci ve funkci, tedy Rudolf Zahradník, Helena Illnerová či Václav Pačes, nebo řada mých spolupracovníků v akademické exekutivě. Víte, můj nástup do funkce byl velmi dramatický – pár týdnů po jmenování jsem musel čelit pokusu o likvidaci Akademie věd nesmyslnou redukcí rozpočtu. Najednou jsem byl hozen do velmi špinavé vody a musel jsem začít plavat. Kdybych byl jen řadovým členem týmu, bylo by to samozřejmě jiné. Ale já jsem byl v čele té instituce a cítil jsem, že se na mě upírají zraky lidí, kteří čekají na to, že zavelím k boji. V takové situaci se prostě nedá váhat, musíte do toho jít, ale samozřejmě s promyšlenou strategií, protože vy jste ten, kdo rozděluje role a úkoly, a navíc zodpovídáte za to, že ten boj vyhrajete. Existuje rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“. Mohu to potvrdit, byla to velmi složitá doba, ale určitě mě o ledacos obohatila a nepochybně také hrála roli v mém rozhodování, zda jít do prezidentské volby.
P. S. autorky rozhovoru: Nedávno vyšla monografie z pera Jiřího Padevěta – VĚDA ŽIVOTA. ROZHOVORY S PROFESOREM JIŘÍM DRAHOŠEM. Doporučuji!

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 09/17 - výběr z článků

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Aktuálně - výběr z článků

Paganini kontrabasu

Paganini kontrabasu

Připravila Markéta Smílková, foto PKF



Proč se Giovannimu Bottesinimu přezdívá „Paganini kontrabasu“, to se dozvíte díky donátorské koncertní řadě Pražské filharmonie – Lobkowicz abonmá. V úterý 17. října vstoupí donátorská řada v Lobkowiczkém paláci v sedm večer do své podzimní části a bude to opravdu zajímavý večer.

První Češka přeplavala Severní kanál

První Češka přeplavala Severní kanál

Ledovější voda než v La Manchi a extrémně žahavé medúzy talířovky. Ani zima a ani bolestivá žahnutí nezastavily Abhejali Bernardovou (40). Stala první Češkou, která přeplavala Severní kanál. Trasu mezi Irskem a Skotskem, dlouhou stejně jako La Manche (34 kilometrů), urazila ve výborném čase 10 hodin 23 minut a 38 vteřin.

Nahlédněte Řekům pod pokličku

Nahlédněte Řekům pod pokličku

Doba dovolených je v plném proudu, ale věděli jste, že ať už jedete do kterékoli země, určitě místní potěšíte, když je pozdravíte jejich řečí? A že nejlépe zemi poznáte, když se vydáte mimo trasy brožurek pro turisty? I letos je jednou z oblíbených destinací Řecko, a tak jsme se zaměřili na tuto zemi ležící na jihu Balkánského poloostrova a přinášíme pár rad a triků, kterak se dostat Řekům pod kůži.

Strašidlo doktorátu

Strašidlo doktorátu

Všichni víme, že se někde berou noví doktoři, docenti a profesoři, že odněkud vzešly všechny velké postavy moderní vědy. Všichni chápeme, že odněkud musejí přijít také manažeři, auditoři, právníci, lékaři, zkrátka všichni ti, u jejichž jména lze číst zkratku D. nebo Dr. Představy o tomto „někde“ jsou však obecně velmi mlhavé a málokdo tuší, jaký je život mezi ukončením běžného vysokoškolského studia a získáním titulu doktora.

Léto na zámku Loučeň

Léto na zámku Loučeň

Rumcajsovo výročí si připomenou i na zámku Loučeň. Na srpen zde připravují zážitkový program ČESKÉ POHÁDKOVÉ LÉTO, v němž budou hrát Rumcajs, Manka a Cipísek hlavní roli. „Loučeň je častým výletním cílem naší rodiny, děti to tam milují a člověk se tam nenudí celý den, proto mě o to víc těší, že se mi podařilo navázat spolupráci. Veškeré doprovodné akce tam připravují s maximální péčí, takže jsem věděla, že i tátovy figurky zde budou v nejlepších rukou. Nyní se přípravy dokončují a těším se na finále,“ říká Marina Odvárková, dcera Radka Pilaře.

Marina Odvárková Pilařová

Marina Odvárková Pilařová

Letos je to už neuvěřitelných padesát let od doby, kdy se na televizní obrazovce poprvé objevili Rumcajs, Manka a Cipísek. Jejich příhody napsal Václav Čtvrtek, výtvarnou podobu jim dal Radek Pilař, o němž jsme si povídali s jeho dcerou Marinou Odvárkovou.

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Koncem roku se otevřela na nejfrekventovanější české dálnici D1 nová restaurace Signature, které stačilo půl roku na to, aby se o ní začalo mluvit nejen jako o té, která vznikla na místě, kde od devadesátých let stálo torzo rozestavěné budovy tyčící se nad déjedničkou u sjezdu na Popůvky. Od podzimu si Signature našla širokou klientelu, a to překvapivě nejen z řad řidičů D1.

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Majitelé prosperující značky F. H. Prager Cyril Holub a Ondřej Frunc se začali výrobě cideru věnovat před sedmi lety, když jim přestalo chutnat pivo. Starý pivovar poblíž Kladna přeměnili na moštárnu, naučili se dlouhodobým studiem a nakonec i praxí zpracovávat jablka do moštu a z něj pak vytvořit perlivý cider. A nejen cider, ale také limonády s různými příchutěmi, třeba šípkovou, zázvorovou, maté, bylinkovou Sedm, originální jablečnou nebo anýzovou, která je jediná svého druhu na světě.

Zahradnictví

Zahradnictví

„Cítil jsem dluh vůči mámě, která z PELÍŠKŮ vypadla. Na konci šedesátých let, kdy se odehrávají, už byla vdaná, měla mě a bráchu a bydlela mimo rodinu mého dědečka Jindřicha Rohna, ve filmu Jiřího Kodeta,“ vysvětluje Petr Jarchovský, proč se znovu ponořil do rodinné historie a napsal scénář k filmové trilogii ZAHRADNICTVÍ, jež je situována do let 1939–1959.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 09/17

XANTYPA XANTYPA 09/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne