Václav Neužil

Ty nahoře kultura většinou nezajímá

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

 

text Jan Kerbr, foto Petr Weigl

 

neuzil1jpg.jpg

 

Rozhodně to muselo být před rokem 2003, kdy jsem JAMU absolvoval, tipoval bych tak 2001,“ vzpomínal Václav. „Pavel už myslím divadlo nedělá, zaslechl jsem, že psal scénáře, snad pracuje v nějakém kulturním středisku.“
On byl tvůj spolužák z oboru režie?
Ne, byl starší, z ročníku, kde herectví studovali kupříkladu Jana Janěková a Honza Budař.
Ale váš ročník byl herecky silný, ne?
Když se na to zpětně dívám – čtrnáct let po ukončení JAMU, úplně mě polil studený pot, jak je to dlouho – tak ano. Ne všichni u vystudované profese zůstali, ale ti věrní dělají zajímavé a inspirativní divadlo. Jana Plodková na Zábradlí, Honza Hájek na Zábradlí i v Činoherním klubu, Martin Siničák hraje velké role v brněnském Národním, Iva Pazderková má spoustu aktivit, a to i mimodivadelních. Děláme, co nás baví, a hlavně, tehdy nás to bavilo spolu. Naši pedagogové Nika Bretschneiderová a Vladimír Kelbl poskládali ročník zajímavě. Nebyli jsme žádná sekta, ale zdravě jsme spolu koexistovali, někteří z nás se studentem režie Honzou Mikuláškem a adeptem scénografie Markem Cpinem působili tak trochu načerno mimo akademickou půdu.

 

neuzil2jpg.jpg


Šel jsi studovat do Brna jako Plzeňák, tvůj děda, také Václav Neužil, byl významným hercem tamní činohry. Mělo to zásadní význam pro tvou profesní orientaci?
Vůbec ne. Děda umřel, když mi bylo deset. Těsně před revolucí. Viděl jsem ho na jevišti jednou, v adaptaci Tolstého VOJNY A MÍRU. Mě v té době zajímalo spíš jezdit na kole a podobně, on ale ve mně probudil vztah k přírodě. Žil jsem v dvougeneračním domě, tedy také se všemi prarodiči. Les, zahrada, tam byl pro mě děda důležitý.
A tvůj otec, jeho syn?
Je učitelem, stejně jako moje matka. Táta mě hodně ovlivnil, co se vkusu týče. Když byl mladý, tak měl kapelu, působil blahodárně na můj hudební rozhled a objevil mi svět filmu, přišel jsem tak k Fellinimu, Bergmanovi, Saurovi, Godardovi, v muzice mě třeba upozornil na Doors.

 

neuzil4jpg.jpg


Po absolutoriu na JAMU jsi nechtěl svoje jméno jako Václav Neužil mladší přenést zpět do Plzně?
Přiznám se, že ne. Chtěl jsem do Prahy nebo zůstat v Brně. Po zkušenostech z brněnského Studia Marta jsem chtěl působit v nějakém malém divadle, velké jeviště jsem si vyzkoušel už během školy v Národním divadle v Brně a cítil jsem se jemně ztracený, vlastně mně nejvíc chyběl intimní kontakt s diváky, což byl zásadní impuls, proč jsem se vůbec rozhodl zkusit divadlo dělat profesionálně. No a paradoxně jsem tam skončil v angažmá. Žádné z divadel, o něž jsem měl zájem já, totiž nemělo zájem o mě.
Z tvých brněnských rolí si pamatuji na skvělou Pitínského inscenaci Ibsenovy NORY v Divadle v 7 a půl, kde jsi suverénně ztvárnil roli Thorvalda…
Já Zdeňka alias J. A. Pitínského často připomínám, protože zásadně ovlivnil moji karié­ru. Byl jsem dost nešťastný v dětském divadle Polárka, což bylo moje první angažmá, a „Sedm a půlka“ byla spíš volným sdružením. Byla to sice víceméně jedna skupina lidí, ale do různých titulů si tam často brali i lidi z venku, většinou s nimi spřízněné. Pitínský si mě do NORY vybral tak, že mě pár let předtím viděl ještě jako studenta při scénickém čtení hry Marka Horoščáka TRAKL v Praze na Zábradlí. Na baru pak za mnou přišel a řekl: „Byl jste výjimečně dobrý.“ Zahřálo mě to u srdce, já si ho velmi vážil. A pak mě po letech oslovil do Nory. Úplně mně vyrazilo dech, že si mě pamatoval. Já roli Thor­valda Helmera považuji také za jednu ze svých nejkrásnějších.

 

neuzil5jpg.jpg
S Hynkem Čermákem v inscenaci dabing street

 


Když jsme u norského klasika, hraješ rád v textech těch všeobecně nejoceňovanějších, jakými jsou třeba Shakespeare, Čechov či Molière?
Hraju v nich rád, ale upřímně řečeno, moc těch úkolů nebylo. Shakespeara jsem zatím vlastně nepotkal, v Zimní pohádce, která je u nás v Dejvicích na repertoáru, nevystupuji. U silných textů pro mě není rozhodující, zda jde o kus klasický nebo současný, při seznamování se s novým úkolem je pro mě důležité, cítím-li, že bych s danou rolí mohl nějak pracovat a eventuálně nabízenou postavu obohatit svým pojetím a přístupem. Pak je taky ovšem důležité, s kým inscenaci tvoříš.
Z Brna jsi startoval do Prahy. Pokud si dobře vzpomínám, měl jsi námluvy i s Činoherním klubem.
Vidíš, tam jsem vlastně hrál v inscenacích klasických textů, byla to menší role v Molièrově MISANTROPOVI, kterou jsem nazkoušel ještě během JAMU, a později, když už jsem byl v Praze, jsem hrál v IVANOVOVI. Člověk očekává, když jako student čtvrtého ročníku v nějakém divadle hostuje, že se z toho vyklube angažmá. Maloval jsem si to tak, ale nedopadlo to. Takže se konal návrat do Brna, zmiňované turné Polárka, Mahenova činohra spolu se „Sedm a půlkou“, pak chvilka v HaDivadle, šlo o dost rychlé změny. A pak se ozvaly Dejvice. První roli jsem dostal v Pitínského inscenaci podle Goethova románu SPŘÍZNĚNÍ VOLBOU. Zavolal mi Mirek Krobot, s nímž jsem se osobně neznal. Bylo to v červnu 2006, vzpomínám si, že ve čtvrtek. Řekl mi, že mě Pitínský chce obsadit, ať se rozhodnu do pondělka, že mi totiž nabízejí rovnou angažmá, protože ze souboru odchází Marek Taclík. Měl jsem ještě nabídku od Honzy Mikuláška, který nastupoval k ostravským „Bezručům“, a já se musel rychle rozhodnout.
V inscenaci SPŘÍZNĚNÍ VOLBOU jsi prokázal ve vokálních partech svoji muzikalitu. Pracoval jsi na této své schopnosti nějak dřív?
Chodil jsem do hodin klavíru, u nás doma se pěstovala víc kultura než sport, snad jen děda herec ke sportu inklinoval, přihlásil mě například na tenis. Ale o hodně víc jsem se věnoval výtvarné výchově a onomu klavíru, hrál jsem na něj čtrnáct let. Ale pozor, zpěvák jsem velice průměrný.

 

neuzil6jpg.jpg
S Ivanem Trojanem v inscenaci Dealer’s choice

 


Co dneska ještě zahraješ?
Už to není žádná velká sláva. Je mi to líto, ještě na JAMU jsem hrával Gershwina. Když mně bylo šestnáct, měli jsme v Plzni kapelu Vodotrysk, inklinovali jsme k humoru divadla Sklep i skupiny Vltava, šlo o folkrock, střižený recesí. Obsazení klavír, viola, housle, saxofon. Dokonce jsme měli nakročeno dělat předkapelu uznávané punkové skupině Znouzectnost, ale já se pak dostal na JAMU, a tím to vlastně zhaslo.
S tvou muzikalitou jsem nezačal jen kvůli Goethovu SPŘÍZNĚNÍ VOLBOU, ale také kvůli BRIANOVI, autorské inscenaci Miroslava Krobota, v níž jsi neuvěřitelně vystihl figuru Micka Jaggera, včetně sugestivní interpretace songů Rolling Stones. Máš rád tuhle legendární skupinu?
Měl jsem jiné rockové favority – Doors, Jethro Tull, Hendrixe, „Stouny“ jsem vlastně pro sebe víc objevil právě při zkoušení BRIANA (hlavní postavou hry je Brian Jones, tragicky zesnulý člen skupiny Rolling Stones v jejím raném období – pozn. aut.). Oni mi vždycky připadali až jako příliš klasický rock’n’roll.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne