Thom Artway

Z ulice mezi anděly

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk a archiv

 

artway1jpg.jpg

 

Kdy jste vlastně začal hrát na ulici?
Po střední škole jsem se přestěhoval do Prahy a pracoval v Tesku. Na ulici jsem se rozhodl vystupovat po vzoru písničkáře Glena Hansarda. Ze začátku jsem se hrozně styděl. Musel jsem se předtím povzbudit dvěma deci vína (úsměv).
Jak jste stihl současně práci a zpívání?
Dva měsíce jsem pracoval přes noc do šesti do rána, pak jsem se trochu vyspal a šel jsem hrát. Když jsem zjistil, že mě muzika baví a funguje to, tak jsem se na Tesco vykašlal. Na ulici jsem pak hrál čtyři roky.
V roce 1990 jsem si zahrál párkrát na Karlově mostě a lidi byli tenkrát poměrně štědří. Dá se dnes na ulici uživit?
To záleží na spoustě okolností. Na Karlově mostě jsem nikdy neúčinkoval. Jen pod ním. Hrál jsem hlavně u Lennonovy zdi a na Kampě. Později na Václaváku. Tam mohl člověk vydělat slušný peníze, když k tomu prodal nějaký demo cédéčko.
Interpretoval jste svoje písničky?
Většinu repertoáru tvořily moje verze písní Beatles a Dylana. Až na Václaváku, kde jsem hrál se zesilovačem, jsem se snažil dát vždycky na konci i pár vlastních věcí. Měli jsme tam často hodně lidí a občas to bylo zajímavé. Vzpomínám si, jak jsme s klávesákem dohráli, lidi se nás na něco vyptávali, a já jsem zahlédl, jak nám nějaký kluk sebral z futrálu hrst papírových bankovek. Chytil jsem ho! (smích)
Na ulici jste asi potkal spoustu zvláštních lidí…
Musíte si zvyknout třeba na to, že na vás někdo blbě kouká. Na druhou stranu jsem se skamarádil s Australany, a díky tomu jsem se pak sebral a odjel tam hrát. Když jsem přistál v Sydney, měl jsem v kapse všeho všudy sto dolarů. Ubytování zadarmo jsem si sehnal přes internet. Bral jsem to jako první zahraniční hraní pro rodilé mluvčí. Po čtvrt roce jsem musel z Austrálie pryč, protože tam člověk může být nepřetržitě jen tři měsíce. Odletěl jsem na čtrnáct dní na Nový Zéland a pak jsem se zase vrátil.
Co vás zahraniční účinkování naučilo?
Spoléhat se sám na sebe. Taky mě to ujistilo v tom, že i když jsem Čech, můžu zpívat anglicky a lidi to berou. Kdyby to bylo úplně v háji, nepřilákám žádnou pozornost.
Co říkali rodiče tomu, že se živíte tak neobvyklým způsobem?
Jelikož pocházím z vesnice, která má patnáct set obyvatel, nebyla to pro ně normální situace. Tři sourozenci mají vysoké školy a já hraju na ulici. Pak jsem ale natočil první písničku a pomalu se to lepšilo.

 

artway2jpg.jpg


Jak se vůbec dostalo vaše TOWARDS THE SUN do filmu KŘÍDLA VÁNOC?
V době, kdy jsem pracoval v Tesku, vyhlásili na Facebooku soutěž SPLŇ SI SVŮJ HUDEBNÍ SEN A NAHRAJ DEMO, kterou jsem vyhrál, takže jsem měl možnost ji nahrát. Když pak napsal na Facebook Richard Krajčo výzvu, že hledá hudbu k filmu, poslal jsem mu ji. Odpověděl, že ji pustí režisérce Karin Babinské. Mezitím jsem odletěl do Irska pracovat na farmu a po třech měsících volal Krajčo, že by potřebovali i instrumentální verzi. To mě přesvědčilo o tom, že dělat muziku má smysl. Byla to totiž vůbec první věc, kterou jsem složil, a hned lidi bavila.
Co se na farmě v Irsku vůbec dělá?
Já tam dělal úplně všechno. Kydal jsem hnůj, vyvážel ho, dojil jsem, jezdil s traktorem, dokonce jsem rodil telata.
Pochlubil jste se farmářům, když vám vzali píseň do filmu?
To víte, že jo! S někým jsem se o to nadšení musel podělit!
Dojit krávy prý není jednoduché…
Doteď dojit neumím, jen jsem si to zkusil. Mým úkolem bylo nachystat pro struky takové ty elektrické násosky. Ručně se dojí pouze pár dní po porodu, kdy se mléko odstřikuje.
Práce v kravíně není moc čisté povolání…
To tedy není. Montérky, které jsem tam nosil – a od té doby jsem je už mockrát pral – jsou dodnes tím odérem cítit.
Chtěl jste se v Irsku naučit anglicky a něco k tomu vydělat?
Vydělat ani ne. Pracoval jsem tam za ubytování, jídlo a k tomu jsem dostával velmi nízké kapesné. Hlavně mi šlo o angličtinu.
Irská angličtina je jiná než anglická…
Irům je špatně rozumět, navíc farmáři mají nevymáchanou hubu, takže první, co jsem se tam naučil, byly nadávky.
Jaká byla nejdrsnější?
To nevím, ale nejčastější byla „for fuck sake“.
Zase úplně jinou angličtinou se hovoří v Austrálii…
Ta mě bavila.
S jakým akcentem vlastně zpíváte?
Všemi dohromady. Z devadesáti procent poslouchám anglicky zpívající interprety z celého světa.
Nikdy jste nezpíval česky?
S bratry jsem si zazpíval na Moravě TEČE, VODA, TEČE a lidi říkali: „Víš co, radši se drž angličtiny.“ (smích)
Na vašem prvním albu HEDGEHOG máte jeden duet s Markétou Irglovou (TIME TO THINK IT OVER) a dva s Michaelou Charvátovou alias Maellou (CONFORMITY a HEDGEHOG)…
Míša je boží. Seznámili jsme se, když jsem hrál u Lennonovy zdi a ona mi hodila dvacku. Když jsem skončil, zeptala se, jestli bychom si spolu mohli zazpívat; tak jsme udělali cover verzi písničky Bee Gees TO LOVE SOMEBODY. Od té doby se vídáme, zveme se na koncerty, a když jsem dělal desku, Míša na ní musela být.
S Markétou Irglovou jste se taky znal?
Neznal, tak jsem jí napsal na Facebook: „Moc by mě těšilo, kdybyste si se mnou zazpívala,“ a poslal jí na výběr tři písničky. Setkali jsme se asi na dvě minuty před jejím koncertem v Mahenově divadle v Brně, prohodili jen pár vět a vyměnili si mailové adresy. A protože žije na Islandu, svůj part natočila tam a poslala mi ho. Mimochodem, píseň TIME TO THINK IT OVER, jako jedinou z desky, smíchal Markétin partner, islandský hudebník Stirla Mio Thorisson.

 

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne