Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

 

text a foto Richard Jaroněk

 

pelikanijpg.jpg
Vyfotit pelikána v letu vypadá jednoduše, ale při rozpětí křídel přes tři metry mává perutěmi přímo před objektivem fotoaparátu.

 

 

Ptačí město
Jindy slunečné město je dnes pohrouženo do temného hávu, a nad ním černé nebe. Reklamní billboard sice nabízel soukromou loď k lákavému pořizování snímků ptáků, ale představa, že budu moknout na otevřeném moři, mě odradila.
Spát jsem šel v naději, že ráno bude líp, a na létavce všeho druhu jsem se těšil, protože kapitán člunu měl pracovat pouze pro mě. Žel oceán nerespektoval mé přání.
„Naštěstí neprší!“ houknu k Irwinovi, kníratému namibijskému mužíkovi, ale sotva jsem to dořekl, první kapka udeřila do čelního skla lodě, druhá na modrou sedačku uprostřed člunu a třetí na mou dlaň. Ozvalo se hlasité a tupé „bum, bum, bum“ a bílomodrý člun zaplavila prudká průtrž mračen. Už jsem se rozloučil s dnešním fotografováním, a v tom příval vody ustal. A po pár minutách stekla poslední kapka z lodi do oceánu. Ale nebe bude i dnes ukazovat svou černou tvář. Irwin klidně prohodí: „Boeing je tady.“
„Kdo?“ podivím se a očima automaticky pátrám v tmavých mracích po letounu, mířícímu k nedalekému letišti v poušti za městečkem Walvis Bay.
„Tamhle!“ ukazuje k místu, odkud přilétá mohutný pelikán. Pták se snesl z dřevěného, oprýskaného a slanou vodou rozmáčeného mola a neslyšně klesá k hladině, pár metrů od člunu. Křídla začnou brzdit, pár natažených nohou s blánami rázně tlačí na hladinu oceánu. Pelikán sklopí křídla a usadí se na vodní ploše. Po chvíli přiletí dalších pět okřídlenců.
Mořský pták, který se nevyhýbá ani vnitrozemským jezerům, mokřinám a deltám velkých řek, kde rád hnízdí, je v tomto ročním období vedle plameňáků snad nejvíce rozšířen právě v dosahu sladkých vod u břehu Atlantiku. „Boeing“ není příliš nadneseným pojmenováním ptáka, protože svým originálním klouzavým letem a samotným přistáním ke gigantickému letounu nemá daleko. A drží trumf i ve velikosti. Pelikáni jsou nejtěžší létající ptáci, mohou dosáhnout váhy až patnácti kilogramů a délkou od špičky zobáku po konec ocasu mívají podle druhu od jednoho až téměř ke dvěma metrům. S rozpětím křídel tři sta dvacet centimetrů to „rozletí“ až na úctyhodných padesát kilometrů v hodině.
Irwin z podpalubí vytáhne kbelík rozmražených sardinek a pelikáni jako na povel, aniž by se zatím jediná rybka obje­vi­la nad hladinou, otevřou své pružné zobáky. Jako skvělá synchronizace něja­kého za­oceánského baletu s klapnutím do­cvaknou nažloutlé zobany, ale jen v jednom uvízne drobná pochutina. Je nutné uspokojit další bílé ptáky a Irwin vyhazuje jednu rybku za druhou. Čtrnáctilitrový obsah zobáků nemáme s našimi několika kily návnady šanci zaplnit a Irwin po chvíli raději otočí klíčkem a dva čtyřtaktní motory na chvíli vyplaší skupinu hladových pelikánů. Odplavou jen nedaleko, aby se vzápětí okamžitě vrátili k levoboku člunu.
„Musíme zmizet, nebo jich tady máme za chvíli padesát,“ usmívá se můj průvodce. Já se rozhlédnu a vidím, že ze všech směrů v různých výškách se k nám blíží desítky obrovských ptáků. Co kdyby ještě něco z hostiny zbylo? A dřív, než se přiblíží první trojice, loď se mírně pozvedne, zhoupne po vlně a začne nabírat rychlost. Chtěl jsem fotit ptáky a teď od nich mizíme?!
„Irwine, proč nezůstaneme? To budou skvělé fotky, vždyť je jich tu hodně!“ upozorňuju.
„No právě! Musíme odjet dál od pevniny, kam jich dolétne jen pár, protože za chvíli by se na nás sesypali a nevyfotil bys nic,“ vysvětluje, ale já mu moc nevěřím. „Neboj, budeš mít ještě dost příležitostí,“ dodává.

 

pelikani2jpg.jpg
„Tak, kluci, seřadit!“ směje se kapitán a mezi vzorně sešikované pelikány padá první rybka…

 

 

Pelikání atrakce
Zatímco člun klidně klouže po příbojových vlnkách, které se tlačí do zátoky městečka Walvis Bay, prohlížím si už nafocené snímky pelikánů. Pětice žlutě až oranžově zbarvených zobáků čekajících na příděl vypadá úžasně, jen to zatracené počasí a černé nebe!
Ptáci nás snadno dostihli, protože sotva dvacítkou valící se člun nemá proti této letce žádnou šanci. Stojím na zádi a těsně vedle letí mohutný pelikán. Okolo hlavy cítím silný závan jeho křídel, jimiž občas mávne, aby nabral rychlost. Jakmile vezmu do ruky první rybku, v mžiku se snesou k prvnímu pelikánovi další a mezi ně se vmísí více než dvacet racků.

 

baner-clanek


Ti nejdrzejší z nich mi vytrhnou rybu přímo z ruky s přídavkem pořádného štípance do prstů. Dávám si větší pozor a hodím rybu nejbližšímu pelikánovi. Pták otevře rychle zobák a tlakem vzduchu se mu nafoukne oranžový lalok spodní čelisti. Nejtypičtější a nejnápadnější část opeřence – zobák, který může být dlouhý až půl metru, má zvláštní konstrukci. Spodní čelist tvoří dvě ohebné, na špičce spojené lamely, mezi nimiž je široký a pružný hrdelní vak. Rybka vzápětí mizí v zobáku, a ten je přiklopen jeho horní částí, která má funkci jakéhosi „víka“.
Může se zdát, že neforemný a obrovský zobák, který je pomocníkem při lovu, musí být při letu spíš překážkou, protože klade velký odpor. Pelikáni však mají skvělou taktiku: při plavání nebo za letu přitáhnou zobák k dlouhému a ohebnému krku, složenému ze sedmnácti obratlů.
Bitva mezi racky, bouřňáky, kormorány a dominujícími pelikány se rozhořela naplno. Jako by každý z těchto opeřenců chtěl být středem pozornosti, jako by věděli, že jsou atrakcí městečka na okraji pouště. Letáky, billboardy či jednoduše zpracované webové stránky „na africký způsob“ přitahují turisty, kteří plní hotely a místní restaurace, nabízející skvěle připravené dary moře.
Místní se naučili využívat množství ptáků, a ti na oplátku každé ráno čekají v pěkném dřevěném přístavu na molových sloupech. A každý turista se opatrně krůček po krůčku přibližuje k prvnímu pelikánovi, kterého vidí poprvé v přírodě zblízka a snaží se udělat snímek ze třímetrové vzdálenosti. To ještě netuší, že pelikáni vyplašeně neodletí a budou dál sedět nebo balancovat na bíložlutém sloupu, poskvrněném ptačím trusem, aby zapózovali žasnoucímu fotografovi. Domorodci jsou na soužití s ptáky zvyklí, ale turista, k němuž se při obědě v některé z pobřežních restaurací těžkopádně připotácí pelikán a hledí mu z metru do talíře s tygřími krevetami, se může štěstím rozplynout.
Právě groteskní chůze pelikánů se ná­vštěvníkům tolik líbí. Velké blány na velkých nohou se skvěle hodí k pohybům při plavání, ale chůze po pevné zemi je bídná. Pomalá a kolébavá působí, jako by se pták ještě nerozhodl, zda udělá další namáhavý krok. Možná už jen proto, že se všichni smějí.

 

pelikani3jpg.jpg
Anthony, pomocník na lodi, a pelikán klouzající po skle kabiny

 

 

Invaze
Irwin zastavuje na dohled od zátoky a v mírném mrholení se nám přístav začíná ztrácet. Nedaleko od nás, možná tak tři sta metrů na pravoboku, je menší ostrůvek, kde se na pláži povaluje asi tak padesát lachtanů. Po pelikánech další nejpočetnější obyvatelé západního namibijského pobřeží. A daleko před přídí vyskakuje skupina delfínů.
Jakmile jsme zastavili, celá letka usedla na hladinu oceánu okolo nás a za nepřetržitého skřehotání, kvílení, chechtání a pískání se asi dohadovali, jestli si je budeme ze člunu jen fotit, nebo jim taky za pózování hodíme nějakou odměnu. Ti, kteří nejsou v první řadě, se k rybě sotvakdy dostanou, houpají se na klidné hladině a zobákem si čechrají a promazávají peří. Bylo pro mě novinkou, kterou jsem se dozvěděl od Irwina, že pelikáni jsou sice typičtí mořští ptáci a můžeme je vidět ve všech možných zátokách, na ostrůvcích a na břehu oceánů, ale vždy se zdržují v dosahu sladké vody, aby se v ní po pobytu ve slané vodě mohli zbavit soli z těla. Na rozdíl od většiny vodních ptáků totiž nemají peří odpuzující vodu, po koupeli si ho tedy kožním mazem z mazové žlázy u kořene ocasu důkladně zobákem promastí.
Když se člun zastavil a přestal se houpat, vytáhl jsem další kbelík s hromádkou už tak trochu „vonících“ sardinek. Ozvalo se tupé plesknutí křídel a několik racků s bouřňáky se odrazilo od hladiny, aby začali za překřikování kroužit nad naším člunem, a na naše ramena, čepice či palubu se rozplesklo několik bílých výkalů. Těžkotonážní pelikáni potřebovali k rozletu dlouhý běh po hladině a za těžkého mávání křídly se konečně od hladiny odlepili a vzápětí rozehnali černobílé racčí prcky. A jeden z „boeingů“ přistál na střeše člunu. A jak to jiní již udělali zajisté několikrát, prostrčil svou bílou hlavu s dlouhým žlutým zobákem střešním oknem do kajuty, rovnou před naše překvapené obličeje a zamžoural rudým okem: „Hej, tak co je? Bude nějaká ta mňamka, nebo už nemáte nic?“ zpražil nás svým pohledem a strčil zobák k Irwinovi.
Znal ho dobře, protože Irwin vyjíždí s turisty, kdykoli to hladina oceánu dovolí, je to jeho obživa. A chytří pelikáni využívají lidské náklonnosti a tak trochu drze se dožadují své potravy. A je přirozené, že ti odvážnější, zkušenější a možná i drzejší si odnesou víc. Srabáci, zbabělci, „teenageři“ či jen ti méně důrazní posedávají opodál.
Po vzoru prvního odvážného pelikána, který strká zobák až ke kormidlu člunu, přistanou na střeše další dva. Aby zkontrolovali obsah kabiny a zjistili, kde je ryba, musejí strčit celou hlavu dovnitř a zobákem tam šermují na všechny strany, až musíte uhýbat. Kupodivu se ukazuje, jak je zobák měkký, a vůbec jej nelze porovnat s ostrými zbraněmi supů, orlů či jiných dravců. I vlaštovky, sýkorky či vrabčáci mají zobáky ostřejší.
Kolega Petr natahuje ruku se sardinkou k nejbližšímu zobáku, ten se vrhne po rybce, a Petrova celá dlaň končí v zobáku. Pelikán „spolkl“ celou ruku.
„Vydrž, co bys neudělal pro to, abys byl slavný,“ povzbuzuji ho a zákeřně se usmívám. Je mi jasné, že i když je zobák pružný a celá spodní část je blána, přece jen okraje jsou drsné.
Pak si jiný pelikán vzal celou Petrovu ruku, která zmizela až po loket v zobáku. Žlutý spodní lalok se nafoukl a horní část čelisti doklapla. Pelikáni kouleli velkýma očima, odkud bere Petr další a další rybky. Ty mu zodpovědně podávala jeho žena, přece co by „táta“ pro pořádný snímek nevydržel! Petr dostával jeden úder za druhým a od miniaturních, téměř lidským okem neviditelných zoubků na okrajích zobáků měl ruku už pěkně odřenou.
Je překvapivé, jak je vak pelikána jemný a sametový. Až se bojíme, abychom mu při krmení neublížili a aby si při svých zuřivých výpadech vybojovat další rybku lalok neroztrhl. Naše malé sardinky polykají ptáci bez zaváhání, ale při lovu si poradí i s rybou dlouhou až třicet centimetrů a polknou ji živou. Větší ryby vyhazují do vzduchu, aby dopadly do vaku ve správném směru, hlavou dolů. Přestože jejich vak, jícen a žaludek mají schopnost se široce roztáhnout, některé druhy ryb mají v blízkosti žáber ostny, jiné zase ostnaté hřbetní ploutve, což může pelikánovi způsobit protržení vaku nebo vzpříčení se ryby uvnitř a možné udušení.
Ryby sloužící jako návnada už definitivně zmizely, ale pelikáni ani racci ne. Dál vysedávali na rámech a střeše člunu, snad čekali, že se ještě nějaká mlsota najde, štěbetali a ti úspěšnější trávili ukořistěnou potravu.

 

pelikani4jpg.jpg
Pelikáni čekají, zda nám nezůstala ještě nějaká rybka.

 


Irwin najednou vytahuje box, ukrytý někde v rohu kajuty, ptáci soustředěně nakukují přes zamlžená a mokrá okýnka, ale tentokráte budou zklamáni. V rukou kapitána se objeví dva velké stříbrné podnosy s ledem a na něm otevřené ústřice a nakrájený citron. Potom se objeví tři láhve sektu a Irwin pronese: „Teď jsme na řadě my!“ a jako se před chvílí několik zobáků natáhlo ke každé nabídnuté rybce, nyní se několik rukou chápe lastur s kroutící se živou delikatesou a vymačkávají na ně citron. Milovníci pikantních jídel si je navíc pokapávají jablečným tabaskem. Ústřice, produkt z místních zátok a jejich farem, nepatří mezi obří, jsou spíše menší, ale velmi chutné a hlavně čerstvé. Jen z legrace natahuji ruku s ústřicí k nakukujícímu zobáku pelikána v domnění, že takovou potravinou pohrdne, ten však neváhá a lasturu mi vytrhne z prstů. Irwin se jen zasměje a prohodí něco ve smyslu, že korýši, škeble a lastury patří do jejich jídelníčku, a proto stále setrvávají na člunu, protože i když nemáme rybky, dobře vědí, že přijde druhý chod, pokud se najdou takoví pitomci jako já a naivně jim ústřici nabídnou. A hlouposti lidí je třeba využít…
Když mi kapitán nalije sklenici šumivého suchého afrického sektu z vinice Orange River, arogantně se otočím k pelikánům zády. Co když jsou navyklí i na denní dávku alkoholu?

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Reportáže - výběr z článků

Kibera

Kibera

Jaké to je strávit několik měsíců v jednom z největších slumů Afriky? Režisér Martin Páv a producentka Zuzana Kučerová natáčeli v Nairobi film o tom, jak doopravdy žijí lidé, které považujeme za nejchudší na světě. Jak si Martin a Zuzana poradili s vlastním strachem z odjezdu do neznáma? Co nejnebezpečnějšího a nejpřekvapivějšího zažili na místě? A hlavně – dokázali je místní lidé něčím inspirovat?

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne