Andrew Shapiro

a Dopisy z Prahy

Andrewa Shapira, bývalého velvyslance USA v České republice, jsem zastihla v Praze na křtu českého vydání knihy DOPISY Z PRAHY, pojednávající o útěku jeho předků před holocaustem. Ihned souhlasil s rozhovorem nejen o knize, ale i o svém pobytu v naší zemi. Je to vzdělaný muž, navíc velmi milý a skromný společník s pozitivním přístupem ke světu, což je v našich zeměpisných končinách osvěžující zážitek.

 

text Magda Šebestová, foto archiv A. Shapira a archiv spolku Irene

 

shapiro1jpg.jpg

 

Mluvili někdy vaši prarodiče o svém životě v Praze?
Pro babičku i dědečka to určitě bylo velmi bolestné a zřejmě se nechtěli k této minulosti vracet. Ale od maminky jsem se už jako malý kluk dozvěděl, že když byla malá holčička, nesměla s rodiči odjet z Čech – ze země, kde se narodila.Taky mi řekla, že tam tehdy přišli zlí lidé – nacisti, kteří ji chtěli zabít, a že díky příbuzným jen taktak uprchla. Povídala mi hlavně o babičce a strýci, které moc milovala a které ztratila. Takže základní příběh jsem znal, ale vždycky jsem si říkal, co se asi přesně stalo? Až dopisy mi pomohly zjistit podrobnosti o životním příběhu mé rodiny.

 

shapiro2jpg.jpg
Rodina Czernerových (Max, Irma, Helga, Raya a malý Tomíček), poslední dochované foto před rozdělením rodiny, podzim 1938

 


Jak vnímáte onu dobu a jejich postavení, situaci? Cítíte zlobu?
Když se člověk detailně seznamuje třeba se zákony tehdy zaváděnými vůči Židům, kteří nesměli nakupovat, jít k lékaři, telefonovat nebo sedět v tramvaji s ostatními – nelze nepociťovat zlobu. A to nemluvíme o všem, co následovalo. Zlobím se i na tehdejší vládu USA, která mohla a měla pro židovské uprchlíky z Evropy udělat mnohem víc!
Velmi na mě zapůsobila scéna z knihy, kdy se strýc Erwin, který zde musí zůstat a později zahyne, loučí s malými neteřemi a klade jim na srdce, aby vždy byly dobrými lidmi a vlastenkami…
I já říkám dětem, aby byly dobří lidé, a jsem na ně pyšný mnohem víc za to, jaké jsou, než čeho dosáhnou. Chci věřit, že většina rodičů na celém světě takhle vede své děti.
Jak vidíte dnešní mladou generaci?
Celkem pozitivně. Řekl bych, že možná potřebují víc kritického myšlení a lepší orientaci ve zprávách, ale myslím, že jsou přibližně tak dobří či špatní jako jejich prarodiče a rodiče.
Zajímají se mladí v USA o politiku?
Po posledních volbách byly zveřejněny průzkumy, které ukázaly, že se jich mladí zúčastnili v mnohem menším počtu, než když kandidoval Barack Obama. Je ale přece na nás, abychom je k tomu správně motivovali!

 

shapiro3jpg.jpg
Ukázka korespondenčního lístku od prababičky Pauly, 1940

 


Je něco, co v knize nebylo zmíněno?
Když jsem prostřednictvím knihy znovu prožíval osudy své rodiny, uvědomil jsem si, jak široká škála emocí je tam obsažena. Frustrace prastrýce Erwina a prababičky Pauly, kteří měli trochu za zlé své zachráněné rodině v USA, že se nedostatečně snaží získat povolení i pro ně a další členy rodiny, občas také malicherné rodinné spory. Dohady typu: „Ne, to nebyl strýc, to jsem zařídil já!“ jsou velmi lidské a pochopitelné a jsem rád, že v knize tyto pasáže zůstaly, protože dělají vyprávění autentičtějším.
Vaše rodina byla jistě zvyklá na vysoký standard…
To jsem si uvědomil, až když jsem pročítal dopisy. Hodně věcí, které zlobily prababičku Paulu v prvních měsících protektorátu, se později ukázalo nicotným a malicherným ve srovnání s tím, co mělo přijít. Nebylo jí třeba po chuti, že musejí sdílet kuchyni s jinou rodinou. Paula taky nebyla zvyklá vařit nebo uklízet a měla hrozný strach, jak bude její dcera vychovávat děti sama. Z toho všeho je jasné, že se jim před válkou vedlo velmi dobře. Postupně se ale stěhovali do stále menšího a nuznějšího bytu, později do Terezína, až skončili v Osvětimi…
Silnou a tragickou postavou je váš prastrýc – vzdělaný a osvícený lékař, který tolik pomáhal lidem a nedostal šanci přežít…
Všechno to bylo strašně nefér. Ke všem! Devadesát procent Židů v protektorátu bylo zabito. Pokud si představíte stůl v hospodě a u něj deset lidí, devět z nich zahynulo. Erwin toho tolik mohl dosáhnou a tolika lidem být prospěšný. Mnoha skvělým osobnostem se jinde podařilo uprchnout – třeba Albertu Ensteinovi nebo Laurenci Tribeovi, brilantnímu profesorovi a specialistovi na ústavní právo. Stovky z nich měly štěstí, ale mnohem víc bylo těch, kteří štěstí přežít neměli.
V knize se dozvídáme o německém důstojníkovi, který měl výměnou za váš luxusní bubenečský byt zařídit pasy a víza. Jenže místo slíbených pěti pro celou rodinu přinesl jen tři a rodiče tak byli postaveni před „Sofiinu volbu“. Víte o této postavě něco víc?
To je stále záhada. Nikdo neví, kde se s otcem seznámili, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní ve vyprávění se potvrdilo, nemám důvod o tomhle pochybovat. Ví se jen, že zmíněný německý důstojník měl zakázaný poměr s jakousi Češkou a potřeboval místo, kde by se mohli scházet. Náš byt se mu hodil, protože byl v oblasti, kde Němci zabrali řadu objektů. Takže dohoda prý zněla: „Ty mi dáš klíče od bytu, nikomu o tom neřekneš a já ti dám pět povolení k výjezdu do USA.“

 

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne