Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

 

text Daja Weingreen, foto Lukáš Dvořák

 

celeste1jpg.jpg

 

Veřejnost vás zná spíš jako zpěvačku. Talent jste ale nedávno projevila i jako herečka v české komedii režiséra Martina Koppa BAJKEŘI. Jak vznikla tato spolupráce?
Oslovila mne produkce filmového štábu, poté jsem šla na casting. Vše dopadlo dobře, sedli jsme si i s hereckým partnerem Janem Komínkem. Kromě toho mi hned nabídli možnost, abych nazpívala duet s Adamem Mišíkem, (hudba Jan P. Muchow). Je to jedna z titulních písní filmu. Točila jsem v průběhu června, hraji Hanku, jedinou Slovenku v cyklistickém týmu, což je vlastně ironie, protože já nejsem původem Slovenka.
Kde se film BAJKEŘI natáčel?
Děj se odehrává v krásné české přírodě, točilo se v okolí Telče, Královic, Svatojánského kopce, České Kanady. Kempuje tam skupina mladých sportovkyň, jsou na soustředění se svým přísným trenérem, ztvárňuje ho Pavel Nečas. Děvčata potkají partu cyklistů, hrají je Vojta Machuta, Adam Mišík a Jan Komínek. Hana Vágnerová představuje jejich trenérku. Dospěláky si zahráli Václav Postránecký, Michal Suchánek a Tomáš Matonoha. Ve filmu jsou vtipné puberťácké situace, při natáčení jsme se hodně nasmáli i mimo záběr, doufám tedy, že se diváci budou taky bavit. Komedie scenáristy Petra Kolečka se soustřeďuje na mladé lidi. Vykresluje jejich vztahy, co všechno dokážou řešit na sociálních sítích, jak se postupně vyvíjejí, až se stávají dospělými. Moje postava Hanky není moc začleněná, dívky z týmu ji nejdřív mezi sebe nepřijímají. Je svá, na uších má sluchátka, je neustále na mobilu, píše zprávy svému klukovi. Postupně, díky sportu, se jim podaří skamarádit se. Jsem zvědavá, co budou diváci říkat na můj herecký výkon.
Ale nešlo jenom o herecký výkon, předvedla jste i sportovní kondici…
Trénovali jsme na těžkých cyklistických trasách, projížděli kolem nás skuteční bajkeři. Nestíhala jsem se ale moc připravovat, jednou týdně jsem cvičila ve fitku a spíš jsem se soustředila na stravu, zhubla jsem šestnáct kilo, aniž by to po mně někdo chtěl. Musím poděkovat maskérce a kostýmnímu výtvarníkovi, udělali práci přesvědčivě, omládla jsem snad o čtyři roky.

 

celeste2jpg.jpg
Celeste se svou kapelou King Shaolin…

 


Zmínila jste digitální technologie. Mládež je na nich často závislá. Nakolik je využíváte vy?
Patřím mezi technické typy, co se týče internetu a sociálních sítí. Sleduju je, užívám je, všechny moje klipy řeším tímto způsobem. Vyznám se v této oblasti dost dobře. Závislost? Možná je na tom trochu pravdy, ale předchozí generace byla zas závislá na něčem jiném. Vždy to tak je, v každé generaci. Vždy se objeví nějaký silný trend. Já bez IT už žít ne­umím. Mladá generace využívá internet pro zábavu, technicky jsme závislí na tom, co pro nás počítače dělají, ale myslím, že mladá generace je ta první, která umí technické vymoženosti správně i využít. Mnoho mladých lidí řeší různé problémy skrze portály a sítě. Upozorňují na nedostatky v rámci různých nadací. Viděla jsem mladou dívku, která hovořila o tom, jak ji spolužáci ve škole šikanovali. Tisíc lidí to „lajklo“, ale nejen to, napsali jí komentáře, aby věděla, že v tom není sama. Sdíleli její zprávu a hledali nápravu. A to je jen jeden z milionu příkladů, jak mohou být sociální sítě dobře využité. Většinou se do podobných řešení problémů zapojí právě mladí. Osobně neznám člověka, který by byl vysloveně závislý na digitálních technologiích. Já díky nim řeším spíš pracovní věci. Pořád mi zvoní mobil, dostávám e-maily, skypuju, stahuju písničky, texty. Ale mám ráda chvíle, když nic nemusím. Film BAJKEŘI jsme točili v takových lokacích, kde nebyl signál, tudíž jsme nemohli vůbec používat telefon. Ze začátku nám to chybělo, později jsme za to byli vděční a mohli se více věnovat roli. I díky tomu jsem se spřátelila s ostatními účinkujícími.
Na podzim připravujete nové album…
Vyjde v říjnu a dohlíží na něj můj dvorní producent Martin Maxo Šrámek v koordinaci s Andrejem Hruškou. Pořád půjde o pop, já jsem popová zpěvačka, mainstreamová. Změna bude v syrovějším a upřímnějším podání. V textech nepoužívám vulgarismy. Ne že bych s tím měla nějaký osobní problém, jenom myslím, že když to není zapotřebí, tak proč? Nové písně jsou inspirované mým životem, původem mé rodiny, místy, odkud pocházím. Obsahují nejmodernější zvuky, jež se teď používají. Album bude experimentální, takže to bude dobrodružství, nechci ale úplně všechno prozradit.
Necháme se překvapit. Můžete načrtnout některé z příštích plánů?
Kromě alba mě celý rok čeká zajímavá práce. Duety s Adamem Mišíkem, Kalim, Majkem Spiritem, Samem Tomečkem a Lakym. Budu mít taky tu čest účinkovat na velkém koncertě s Marikou Gombitovou v Praze na sklonku roku.
Připravujete ještě něco pro české publikum?
Rozhodla jsem se ještě pro spolupráci s českou kapelou Slza.
Kdo pro vás skládá písně a kdo píše texty?
Moje skladby vznikají ve studiu Little Beat Martina Maxa Šrámka a Andreje Hrušky, spolupracuji s nimi více než šest let. Anglické texty si píšu většinou sama nebo jsou dílem mé sestry Carmel. V podstatě si i sama skládám, aranžmá ale nedělám, vytvářím melodické linky, na které píšu text. Ve studiu Little Beat vznikla kupříkladu moje úspěšná píseň RUN RUN RUN či duet s Majkem Spiritem. Maxovi (Martin Šrámek) vděčím za vstup do šoubyznysu. Zná mně od útlého dětství. Jeho otec byl pacientem mého táty, kardiologa. Vždy, když přišel táta domů, vyprávěl mi o jeho synovi, a tak jsme se nějak dali dohromady. Maxo mi navrhl, abych se zúčastnila soutěže Super Star. Bylo mi tehdy patnáct let. Začali jsme u něho nahrávat a vznikaly písně jako například NOBODY KNOWS. Od té doby spolupracujeme takřka na každém mém albu.
Jak se s odstupem času díváte na účinkování v Super Star?
Jsem za tuto zkušenost ohromně vděčná, ale soutěž negarantuje úspěch, ani slávu, a ne každému se potom podaří něčeho dosáhnout. Jde o „makačku“ a vlastně nechápu, jak se mi to podařilo. Myslím, že jediné, čeho bych mohla litovat, je, že jsem byla skutečně příliš mladá a nebyla jsem připravena na takový život. Člověk, který nemá zkušenost s šoubyznysem a je vhozený do tohoto světa, cítí, že všichni intenzivně sledují každý jeho krok. To ho může položit. Ale mně to dalo prostor, abych dělala kariéru, proto držím všem palce.

 

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 9. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 10/17 - výběr z článků

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Tomáš Klus

Tomáš Klus

Třicet jedna písmen, třicet jedna slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne