Jindřich Štreit

aneb Jindra ze Sovince

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

 

text Markéta Pošmárová Židlická, foto Jindřich Štreit

 

streit1jpg.jpg
Ze série KDE DOMOV MŮJ (Olomouc), 2012–2016, život lidí bez domova

 

 

Pane profesore, v roce 2016 jste začal spolupracovat s neziskovou organizací Ruka pro život o.p.s., která poskytuje sociální služby lidem s mentálním a kombinovaným postižením, včetně lidí s projevy těžké formy poruchy autistického spektra. Co vás k této spolupráci přivedlo?

Vzhledem k tomu, že se věnuji sociální fotografii, našli si mne na mailu rodiče postižených dvojčat, která navštěvují denní stacionář a pobytovou službu Ruky pro život v Brně. Paní ředitelka Lenka Janištinová vřele přivítala tuto iniciativu. A tak jsem začal fotografovat a stále fotografuji. Ruka pro život pomáhá mentálně postiženým lidem a jejich rodinám. Jedním z jejích cílů je zvyšování povědomí široké veřejnosti o schopnostech, problémech a potřebách lidí s mentálním handicapem. Čím více se bude mluvit o problémech a starostech těchto lidí a jejich blízkých, tím větší podporu a pochopení pro ně lze získat. I proto vznikl cyklus a putovní výstava RUKU V RUCE – TOUHA JE ZÁZRAK.

První výstavy RUKU V RUCE již proběhly. Přijala veřejnost tento cyklus fotografií dobře?

Ano. První výstava se konala v minulém roce v Janáčkově divadle v Brně, dále byly fotografie k vidění v rámci festivalu SMETANOVA VÝTVARNÁ LITOMYŠL. Tento rok měli lidé možnost prohlédnout si fotografie v sídle veřejné ochránkyně práv v Brně a během TMAVOMODRÉHO FESTIVALU (pro nevidomé a slabozraké děti a mládež – pozn. red.). Výstavu tak dosud zhlédly tisíce návštěvníků. Příští rok bychom fotografie rádi prezentovali také v Praze.

 

streit2jpg.jpg
Ze souboru ZE TMY KE SVĚTLU (věznice Olomouc)

 

 

Jak se vám s postiženými lidmi pracuje?

S mentálně postiženými lidmi pracuji více let, a tak i zde to byla báječná vzájemná spolupráce. Jsou to krásní, bezelstní lidé, od kterých se můžeme mnohému naučit.

Můžete přiblížit moment, kdy jste začal fotografovat?

Nebyl to moment, naopak, trvalo to dosti dlouho. Začal jsem fotografovat až na vysoké škole. O to rychleji se to potom vyvíjelo. Na fakultě mne k fotografování přivedl prof. Jan Bukovjan, který mi nabídl první fotoaparát. Pan profesor mi půjčil fotokomoru, a tak se výsledky velmi brzy projevily.

 

streit3jpg.jpg
Ze série LIDÉ OLOMOUCKÉHO OKRESU, 1993–1995

 

 

Od roku 1972 se věnujete dokumentování dění na venkově. Čím si vás vesnice získala?

Vzhledem k tomu, že celý život žiji na vesnici, tak mi připadalo přirozené, že můj prvotní záměr byl zachytit téma vesnice, a to co nejpravdivěji.

V roce 1982 jste se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde vaše fotografie vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Byl jste odsouzen k trestu odnětí svobody na deseti měsíců s podmínkou na dva roky. Neuvažoval jste tehdy, v době normalizace, o emigraci?

Ne, nikdy jsem o této možnosti ne­uvažoval. Rodiče nás vedli k lásce k ze­mi, k vlasti…

Jak na vás po letech zapůsobilo prostředí odsouzených žen a mužů, které jste ve vězení po revoluci fotografoval?

Nezáleží na tom, zda jde o ženskou nebo mužskou věznici. Důležitý je vzájemný vztah vězeň a dozorce. Záleží na empatii, vzájemné komunikaci a pochopení. Hodně se zlepšilo materiální prostředí, ale i vztahy. Rád jsem si s vězni povídal o jejich osudech.

baner-clanek

Čtyři roky jste fotografoval lidi bez domova. Dá se bezdomovcům pomoci?

Záleží na každém z nás. Důležité je vcítění se, soucítění a pochopení. Nikoho nemůžeme odsuzovat a zatracovat. Cesty, jak se kdo stane bezdomovcem, jsou různé a také podle toho se hledá cesta, jak jim pomoci. 

Od roku 1991, tedy téměř třicet let, přednášíte na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Roste zájem mladých lidí o studium fotografie?

Jsme v republice nejprestižnější školou pro výuku fotografie. Zájem je téměř desetkrát větší, než kolik studentů můžeme přijmout. Mladí lidé jsou svobodní, nesvázáni konvencemi ani strachem. Posun je především v obrovském zájmu o tvoření. Je to magie.

 

streit4jpg.jpg

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Těchanova v podhůří Jeseníků. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následující rok se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. První impuls k fotografování dostal od otce. Jindřich Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování života na venkově. V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Od roku 1991 až do současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech. Je členem mnoha uměleckých spolků.
Jindřich Štreit připravil více než 1200 autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 34 knih a mnoho katalogů. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách (MOMA New York, Národní galerie Washington, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie v Brně a v mnoha dalších). Bylo o něm natočeno několik filmů (např. Jan Špáta, MEZI SVĚTLEM A TMOU; Libuše Rudinská, NA TĚLO).

Ruka pro život o.p.s.
Poskytuje sociální služby lidem s mentálním a kombinovaným postižením včetně lidí s poruchami autistického spektra a seniorům. Organizace byla založena v roce 2006. V současnosti provozuje denní stacionáře v Praze, Brně a Litomyšli a domov pro osoby se zdravotním postižením v Brně. Uživatelům služeb pomáhá začlenit se do společnosti, žít co nejsamostatněji a podle vlastních představ.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 09. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 10/2018 - výběr z článků

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, Břetislav Dytrich na našich stránkách podrobně popisuje, jak nadšeně žila svůj první den nová Československá republika 28. října před sto lety. A vlastně celý tento rok si připomínáme stoleté výročí vzniku našeho prvního samostatného státu a samozřejmě také osvícenou filosofickou a morální osobnost prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Bohumil Konečný

Bohumil Konečný

Co spojuje Jaroslava Foglara, Otakara Batličku, časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, reklamní plakáty pro Baťu, romantiku Divokého západu, tajemná Stínadla, Octobrianu, pin-up girls a komiksy? Odpověď je jednoduchá, jedno jediné jméno: Bohumil Konečný – Bimba.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne