Jindřich Štreit

aneb Jindra ze Sovince

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

 

text Markéta Pošmárová Židlická, foto Jindřich Štreit

 

streit1jpg.jpg
Ze série KDE DOMOV MŮJ (Olomouc), 2012–2016, život lidí bez domova

 

 

Pane profesore, v roce 2016 jste začal spolupracovat s neziskovou organizací Ruka pro život o.p.s., která poskytuje sociální služby lidem s mentálním a kombinovaným postižením, včetně lidí s projevy těžké formy poruchy autistického spektra. Co vás k této spolupráci přivedlo?

Vzhledem k tomu, že se věnuji sociální fotografii, našli si mne na mailu rodiče postižených dvojčat, která navštěvují denní stacionář a pobytovou službu Ruky pro život v Brně. Paní ředitelka Lenka Janištinová vřele přivítala tuto iniciativu. A tak jsem začal fotografovat a stále fotografuji. Ruka pro život pomáhá mentálně postiženým lidem a jejich rodinám. Jedním z jejích cílů je zvyšování povědomí široké veřejnosti o schopnostech, problémech a potřebách lidí s mentálním handicapem. Čím více se bude mluvit o problémech a starostech těchto lidí a jejich blízkých, tím větší podporu a pochopení pro ně lze získat. I proto vznikl cyklus a putovní výstava RUKU V RUCE – TOUHA JE ZÁZRAK.

První výstavy RUKU V RUCE již proběhly. Přijala veřejnost tento cyklus fotografií dobře?

Ano. První výstava se konala v minulém roce v Janáčkově divadle v Brně, dále byly fotografie k vidění v rámci festivalu SMETANOVA VÝTVARNÁ LITOMYŠL. Tento rok měli lidé možnost prohlédnout si fotografie v sídle veřejné ochránkyně práv v Brně a během TMAVOMODRÉHO FESTIVALU (pro nevidomé a slabozraké děti a mládež – pozn. red.). Výstavu tak dosud zhlédly tisíce návštěvníků. Příští rok bychom fotografie rádi prezentovali také v Praze.

 

streit2jpg.jpg
Ze souboru ZE TMY KE SVĚTLU (věznice Olomouc)

 

 

Jak se vám s postiženými lidmi pracuje?

S mentálně postiženými lidmi pracuji více let, a tak i zde to byla báječná vzájemná spolupráce. Jsou to krásní, bezelstní lidé, od kterých se můžeme mnohému naučit.

Můžete přiblížit moment, kdy jste začal fotografovat?

Nebyl to moment, naopak, trvalo to dosti dlouho. Začal jsem fotografovat až na vysoké škole. O to rychleji se to potom vyvíjelo. Na fakultě mne k fotografování přivedl prof. Jan Bukovjan, který mi nabídl první fotoaparát. Pan profesor mi půjčil fotokomoru, a tak se výsledky velmi brzy projevily.

 

streit3jpg.jpg
Ze série LIDÉ OLOMOUCKÉHO OKRESU, 1993–1995

 

 

Od roku 1972 se věnujete dokumentování dění na venkově. Čím si vás vesnice získala?

Vzhledem k tomu, že celý život žiji na vesnici, tak mi připadalo přirozené, že můj prvotní záměr byl zachytit téma vesnice, a to co nejpravdivěji.

V roce 1982 jste se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde vaše fotografie vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Byl jste odsouzen k trestu odnětí svobody na deseti měsíců s podmínkou na dva roky. Neuvažoval jste tehdy, v době normalizace, o emigraci?

Ne, nikdy jsem o této možnosti ne­uvažoval. Rodiče nás vedli k lásce k ze­mi, k vlasti…

Jak na vás po letech zapůsobilo prostředí odsouzených žen a mužů, které jste ve vězení po revoluci fotografoval?

Nezáleží na tom, zda jde o ženskou nebo mužskou věznici. Důležitý je vzájemný vztah vězeň a dozorce. Záleží na empatii, vzájemné komunikaci a pochopení. Hodně se zlepšilo materiální prostředí, ale i vztahy. Rád jsem si s vězni povídal o jejich osudech.

baner-clanek

Čtyři roky jste fotografoval lidi bez domova. Dá se bezdomovcům pomoci?

Záleží na každém z nás. Důležité je vcítění se, soucítění a pochopení. Nikoho nemůžeme odsuzovat a zatracovat. Cesty, jak se kdo stane bezdomovcem, jsou různé a také podle toho se hledá cesta, jak jim pomoci. 

Od roku 1991, tedy téměř třicet let, přednášíte na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Roste zájem mladých lidí o studium fotografie?

Jsme v republice nejprestižnější školou pro výuku fotografie. Zájem je téměř desetkrát větší, než kolik studentů můžeme přijmout. Mladí lidé jsou svobodní, nesvázáni konvencemi ani strachem. Posun je především v obrovském zájmu o tvoření. Je to magie.

 

streit4jpg.jpg

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Těchanova v podhůří Jeseníků. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, následující rok se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. První impuls k fotografování dostal od otce. Jindřich Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování života na venkově. V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Od roku 1991 až do současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech. Je členem mnoha uměleckých spolků.
Jindřich Štreit připravil více než 1200 autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 34 knih a mnoho katalogů. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách (MOMA New York, Národní galerie Washington, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie v Brně a v mnoha dalších). Bylo o něm natočeno několik filmů (např. Jan Špáta, MEZI SVĚTLEM A TMOU; Libuše Rudinská, NA TĚLO).

Ruka pro život o.p.s.
Poskytuje sociální služby lidem s mentálním a kombinovaným postižením včetně lidí s poruchami autistického spektra a seniorům. Organizace byla založena v roce 2006. V současnosti provozuje denní stacionáře v Praze, Brně a Litomyšli a domov pro osoby se zdravotním postižením v Brně. Uživatelům služeb pomáhá začlenit se do společnosti, žít co nejsamostatněji a podle vlastních představ.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 09. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 10/2018 - výběr z článků

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, Břetislav Dytrich na našich stránkách podrobně popisuje, jak nadšeně žila svůj první den nová Československá republika 28. října před sto lety. A vlastně celý tento rok si připomínáme stoleté výročí vzniku našeho prvního samostatného státu a samozřejmě také osvícenou filosofickou a morální osobnost prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Bohumil Konečný

Bohumil Konečný

Co spojuje Jaroslava Foglara, Otakara Batličku, časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, reklamní plakáty pro Baťu, romantiku Divokého západu, tajemná Stínadla, Octobrianu, pin-up girls a komiksy? Odpověď je jednoduchá, jedno jediné jméno: Bohumil Konečný – Bimba.

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne