Sandra Kleinová

Tenis stále miluju

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

 

text Veronika Pechová, foto Vojtěch Vlk a čtk

 

kleinova3jpg.jpg

 

Maminka Andrea Čunderlíková byla he­­rečka a tatínek, Ladislav Klein, hrál s Olym­­picem. Neuvažovala jste o herecké nebo hudební kariéře?

Odmala mě rodiče vedli k tomu, abych měla pořád co dělat. Chodila jsem několik let na klavír do „lidušky“, také na tanečky, dvakrát týdně na němčinu k panu profesorovi, co bydlel u nás v domě. I když jsem celkem ráda recitovala, k herectví mě to nikdy netáhlo, vlastně i ten klavír byl trochu z povinnosti a cvičení na tátově pianu doma spíš utrpení. S vrozenou zodpovědností jsem vždy splnila, co jsem měla, ale radost v tom moc nebyla.

Jak jste prožívala popularitu svých rodičů? Byla jste malá holčička a rodiče stále v práci. Jaké bylo vaše dětství?

Je pravda, že jsem sice jedináček, ale typické „výhody“ v podobě neustálé rodičovské pozornosti mě trochu minuly. Rodiče byli často pět šest dní v týdnu na zájezdech či představeních a vraceli se pozdě v noci. Hlídali mě po škole či školce babičky nebo přátelé rodičů. Naopak letní prázdniny byly skvělé. Divadlo ani koncerty, tím pádem rodiče pořád se mnou. Jezdívali jsme do Mariánských Lázní, kde táta se starou gardou hrál vášnivě golf, když později byla možnost a komunisté nás pustili, jela jsem (nejdřív jen s mámou, kvůli zabránění naší emigraci) na tři týdny do Německa k tetě a strejdovi Jirkovi Hřebcovi. Bylo mi už skoro osm let a stále jsem tenis nehrála.

Jak jste se k němu dostala? A proč právě tenis? Měl na to vliv váš strýc, tenista Jiří Hřebec?

Paradoxně strejda vůbec mé začátky ne­ovlivnil! V mých téměř osmi letech se nám soused zmínil, že jeho dcera chodí do školičky na Aritmu, ať to také zkusím. Zkusila jsem a raketu už nepustila. Tréninků moc nebylo (nebyly haly, málo kurtů, podmínky pro malé děti téměř žádné, to by dnešní děti koukaly), já ale každou chvíli mlátila balonkem do zdi, hrála proti ní zápasy. S klavírem jsem brzy sekla, protože paní profesorka byla „hotová“ z mých mozolů na rukou a dala mi vybrat – a já neváhala ani minutu. Strejda se mnou nejdřív nechtěl hrát, byl skeptický, protože má sestřenice tenis nikdy hrát nechtěla. Ale když se jednou uvolil a viděl mé nadšení a snahu, párkrát si se mnou v tom srpnu zahrál. Když se pak zhruba za patnáct let vrátil, občas se mnou hrál i na Štvanici, ale nikdy nebyl mým trenérem.

 

kleinova2jpg.jpg

 

Patřila jste k úspěšným mladým tenistkám, jak vzpomínáte na toto období?

Když to vidím zpětně a trochu i v kontextu s tím, že začínám jezdit po turnajích se starší dcerou, bylo to vlastně hodně stresující. Sice jsem zápasy a turnaje milovala a pořád chtěla hrát, ale na druhou stranu tam byl velký tlak s neustálým obhajováním vysokých žebříčkových postavení, která jsem měla od začátku. Rodiče na mě netlačili, poskytovali mi oporu a zázemí, ale já sama jsem chtěla být pořád mezi nejlepšími a nervovalo mě to. Moc jsem si přála, aby tohle má Julinka nezažívala, aby se tenisem jen bavila. Ale ona je stejná jako já, také chce pořád vyhrávat. Navíc systém, který tu je a nutí děti mít výsledky už od raného věku, tomu moc nepřidává.

Pak jste kariéru tenistky ukončila. Bylo to těžké rozhodnutí?

Nebylo. Tenis stále miluju a na kurtě jsem ráda, ráda i trénuji a zpotím se u toho jako moji svěřenci. Ale to neustálé cestování, život v kufru, to už mi opravdu nechybí. Měla jsem vážně zraněné rameno a návrat po půl roce bez tenisu byl v sedmadvaceti letech už hodně těžký. Dělalo se mi špatně, jen co jsem se přiblížila k letišti v Ruzyni. A také jsem už toužila mít děti.

Ještě se trénování věnujete?
Hraji se svými dcerami, dvakrát týdně, někdy o víkendu. Občas hrávám s jinými dětmi, ale naplno jsem trénovala jen asi rok a půl po skončení kariéry. Pak přišly děti a starost o rodinu. Na konci roku 2014 jsem navíc onemocněla rakovinou kůže, prodělala dvě operace a od té doby se snažím trochu šetřit, hlavně svoje nervy. Časový stres je pro mě asi to nejhorší, tak se mu snažím vyhnout, ale moc se mi to nedaří.

Stala jste se první ženskou sportovní komentátorkou a od roku 2006 působíte na Eurosportu. Jak jste se k této práci dostala?

Nejdříve mě oslovili jako spolukomentátorku a pak usoudili, že bych to mohla zvládnout sama. Na začátku to pro mě byl obrovský stres, nemám cvičený hlas a také jsem neměla absolutně ponětí, kolik toho stihnu říct, když mi do sluchátek zazní pokyn, že je za deset vteřin reklama nebo za dvacet minut končí přenos.

Komentuje tenisové přenosy. Je výhodou, že jste sama bývala tenistka?

Určitě mi znalost prostředí a tohoto sportu pomohla. Znala jsem i většinu holek ze vzájemných zápasů, a tak jsem mohla pár zajímavostí říci. Ale už je to přes deset let, co jsem skončila, a teď většinu tenistek znám také jen z televize. Na druhou stranu je to stejné, herní situace a vypjaté momenty, které ovlivní zápas, se opakují v jakékoli generaci a stále snad mohu diváky na klíčové momenty upozornit a říci k zápasu i něco jiného, než jen to, co sami vidí.

baner-clanek

Baví vás tato práce ?

Baví, i když musím přiznat, že mě trápila občasná kritika, převážně kvůli nepřechylování. Snažila jsem se vysvětlit, že to není protest, že prostě jsem zvyklá jména používat tímto způsobem a že mi jako amatérce záleží hlavně na tom, aby má myšlenka měla hlavu a patu a ne abych musela ještě přemýšlet, jak mám přechýlit Osaka (Ósaková či Ósakaová), a zakoktala se u toho. Proto také a v souvislosti se svým onemocněním už komentuji jen párkrát do roka.

Vystudovala jste gymnázium, pak jste rok na FAMU studovala produkci. Už jste se ke studiu nevrátila?​

Ne. Do školy jsem nastoupila ve chvíli, kdy mi to na turnajích moc nešlo, potřebovala jsem najít jiné uplatnění. Studium mě bavilo, avšak jak jsem se na kurtech uvolnila a myslela spíš na školu, najednou mi to znovu začalo jít a tenis se definitivně stal mým živobytím.

Je někdo, kdo vás velice ovlivnil, a vzpomínáte na něj ráda?

V tenisové kariéře mě ovlivnila spousta lidí, z trenérů nejvíc Martin Fassati, současný trenér Kristýny Plíškové. Sledovala jsem ráda i metody Nicka Bolletieriho a dalších trenérů a hráčů, jako jsou Pete Sampras či Serena Williams. Když jsem občas absolvovala nějaké focení či natáčení reklamy, jen jsem se utvrdila, že svět showbusinessu je mi opravdu vzdálený a nechtěla bych v něm být, že sport je mi mnohem bližší. S nadsázkou mohu říct, že díky tenisu jsem si mohla promluvit a potřást rukou se třemi prezidenty, hlavně setkání s Georgem Bushem starším bylo pro mě silný zážitek. Díky mamce a tátovi jsem poznala hodně lidí z herecké i hudební branže, ale jak už jsem řekla, mezi sportovci mi vždy bylo nejlépe.

Jak relaxujete? Vracíte se rekreačně k tenisu?

Hrávala jsem ráda golf, teď se k němu téměř nedostanu. Tenis občas s dětmi, ale veškerý čas mi zabere péče o domácnost a rodinu. Ráda relaxuji s knížkou, stejně jako během kariéry. Výlety s dětmi podnikáme jako každá rodina, ale čas jen pro sebe mám zhruba až po deváté hodině večer včetně víkendů. Ale mě to baví. I vstávat v šest ráno v sobotu, připravit řízky a vyrazit na turnaj do studené haly a být tam s Julinkou celý den.

Měla jste v tenisu vzor? Komu fandíte dnes?

Fandím českým tenistkám, hlavně teď těm mladým, co se derou nahoru a mají to zas mnohem těžší, než to bylo za mých časů. Mým vzorem bývala Steffi Graf pro svou obrovskou vůli, pracovitost a bojovnost – vlastnosti, které jsem snad nacházela i u sebe.

Díky tenisu jste poznala kus světa. Cestujete ráda?

Musím přiznat, že jak jsem s tenisem procestovala svět, je mi už nejlépe doma. A když už jet někam na dovolenou, tak na stejné místo. Malá vesnička v Chorvatsku na Pagu nebo hotýlek na Sardinii. Nikam daleko, doma je doma.

Čemu se věnují vaše dcery Julie a Sofie?

Vedeme je k všestrannosti. Julinka je o čtyři roky starší, a tak Sofince ukazuje cestu. Obě dělaly gymnastiku (Sofie ještě stále dělá), atletiku, tenis. Ve třech letech se naučily lyžovat, Julie letos i snowboardovat, plavat, jezdit na kole. Tenis nesmí být jediná věc, to by byly ve čtrnácti psychicky i fyzicky zničené. Baví je všechny sporty a nás to těší. Hodně je obě zaměstnává náročná škola, každý den až do půl čtvrté, a to i pětiletou Sofii (v britské škole je první třída už od pěti let). A i když holky geny nezapřou a hlavně Julinka sní o Wimbledonu, stojím nohama na zemi a vím, že šance se prosadit a živit se tenisem je velmi malá. Hlavně ať jsou holky zdravé a baví je pořád vše, co dělají.

 

kleinova1jpg.jpg
Narodila se 8. května 1978 herečce Andree Čunderlíkové a kytaristovi skupiny Olympic Ladislavu Kleinovi, který byl v letech 1990 až 2014 předsedou Pražského tenisového svazu a stále je ve vedení. Sandřiným strýcem je bývalý tenista Jiří Hřebec.
V letech 1993 až 2005 působila jako tenisová profesionálka. Od roku 2006 je sportovní komentátorkou na televizním kanále Eurosport.

 

 

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 10/2018 - výběr z článků

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, Břetislav Dytrich na našich stránkách podrobně popisuje, jak nadšeně žila svůj první den nová Československá republika 28. října před sto lety. A vlastně celý tento rok si připomínáme stoleté výročí vzniku našeho prvního samostatného státu a samozřejmě také osvícenou filosofickou a morální osobnost prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka.

Bohumil Konečný

Bohumil Konečný

Co spojuje Jaroslava Foglara, Otakara Batličku, časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, reklamní plakáty pro Baťu, romantiku Divokého západu, tajemná Stínadla, Octobrianu, pin-up girls a komiksy? Odpověď je jednoduchá, jedno jediné jméno: Bohumil Konečný – Bimba.

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne