Hana Jirmusová Lazarowitz

Spoluzakladatelka a ředitelka Egon Schiele Art Centra

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Egon Schiele Art Centrum

 

hanajjpg.jpg
Hana Jirmusová Lazarowitz pochází z Boskovic (*1963). Je spoluzakladatelkou a ředitelkou mezinárodního kulturního projektu v Českém Krumlově – Egon Schiele Art Centrum. Má dospělého syna. Se svým manželem opravuje barokní zámek v Týnci u Klatov. Baví ji mj. sázet stromy. „Čím jsem starší, tím víc žasnu nad krásou a schopnostmi přírody, i proto jsem vysázela na padesát stromů. Hodně lidí se diví, proč to dělám, že se také nemusím dočkat, až začnou rodit. Ale to pro mě není důležité.“
Ve výročních dnech na přelomu října a listopadu 2018, kdy uplyne 100 let od založení republiky, 100 let od smrti Egona Schieleho, 25 let od otevření Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, kdy budou zároveň k vidění všechny plánované výstavy, se bude konat dvoudenní slavnostní finisáž s doprovodným programem. Více na www.schieleartcentrum.cz

 

Životem a dílem Egona Schieleho, jednoho z nejvýraznějších expresionistických umělců, se zabýváte více než dvě desítky let. Čím si vás Schiele získal?
Působivým dílem a obrovským talentem. Přijde mi fascinující, že před sto lety zemřel v podstatě osmadvacetiletý chlapec, jehož dílo dodnes inspiruje celý umělecký svět. Tím se Schiele řadí k velikánům, kteří žili a tvořili velmi intenzivně, jako by tušili, že jim je dopřáno málo času. Navzdory předčasné smrti tu zanechal kolem tří set olejomaleb a přes tři tisíce prací na papíře. Nejedná se tedy o fragmenty, ale o ucelené umělecké dílo.

Schiele a jeho žena Editha patřili k mnoha desítkám milionů obětí španělské chřipky. Zemřeli před sto lety, jen krátce po sobě…
Schiele i Editha o hrozbě španělské chřipky věděli, proto se zabarikádovali ve vídeňském ateliéru, čekali vytoužené dítě, Editha byla v šestém měsíci těhotenství. Ale nákaza se šířila velmi rychle a oni nezůstali ušetřeni. Den před Editinou smrtí píše Egon své matce, že se obává nejhoršího. Editha zemřela na sklonku války, 28. října 1918. Schieleho posmrtná maska, kterou spolu s oběma úmrtními oznámeními vystavujeme, vznikla zřejmě jen kvůli tomu, že si Egon přál udělat posmrtný odlitek Editiných rukou. Než však jeho kamarád stihl sádru sehnat, byla Editha pohřbena a na smrtelné posteli ležel Egon.

Jen půl roku předtím zemřel další rakouský velikán, Schieleho vzor a pozdější přítel Gustav Klimt, kterého Schiele portrétoval ve vídeňské nemocnici. Co víme o jejich vzájemném vztahu?
Klimt byl sice mnohem starší a mezitím už slavný umělec, ale Schieleho si velmi vážil a jeho styl označil za mistrovský. Podle všeho měli mezi sebou velice dobrý vztah. Kresba, o níž jste se zmínila, znázorňuje Klimta úplně jinak než na nám známých fotografiích. Schiele prý nemohl mrtvého Klimta poznat, poněvadž ho v nemocnici oholili. A jistě ani ve snu by ho nenapadlo, že za půl roku opustí tento svět i on. V naší expozici máme také jedinečný plakát k výstavě ve vídeňské Secession, kterou původně připravoval Klimt. Po jeho smrti v únoru 1918 převzal organizaci právě Schiele. Ve skicách k plakátu zpodobil Klimta, jak sedí ve své příznačné antické říze v čele stolu. Ve vytištěné verzi zůstala židle na počest zesnulého Klimta prázdná.

Nakolik Klimt Schieleho ovlivnil?
V Schieleho rané tvorbě je asi tříměsíční období, kdy se jeho kresby velmi podobají těm Klimtovým. Mladého umělce přirozeně poháněla touha, aby se svému vzoru umělecky vyrovnal. Klimta uctíval už jako student výtvarné akademie. Naštěstí toto období velmi rychle opustil, jeho talent doslova explodoval a po zbytek života šel vlastní cestou. Schiele byl už ve dvaceti tak dobrý, že žasneme ještě dnes. Z jeho prací čiší jistota. Nenajdeme v nich jedinou stopu po gumování, opravách. Jde o pevné, sebejisté tahy, kterými na papíře zachytil to, co ho právě zaměstnávalo.

Co vás k Schielemu přivedlo?
Náhoda. Pracovala jsem tenkrát v budějovickém kulturním domě a pomáhala organizovat jazykové kursy. Jednou mi zavolali Rakušané, zda bych se nechtěla přijet podívat do Pasova na mladé rakouské výtvarníky a nenašla pro ně výstavní prostor v jižních Čechách. Tam jsem poznala tamějšího ředitele muzea moderního umění Gerwalda Sonnbergera a o pár měsíců později i amerického sběratele umění Serge Sabarskeho, který tenkrát připravoval Schieleho výstavu v Salcburku. Díky němu jsem Schieleho dílo poznala, s ním jsem jela do Českého Krumlova podívat se, jak vypadá město, které slavného malíře okouzlilo. Tady se zrodila úvaha o výstavě Schieleho prací, i když tu první výstavu jsme připravili v roce 1992 v pražské Valdštějnské jízdárně a v Krumlově museli nejprve opravit dům…

Věděla jste tehdy, kdo Schiele byl?
Ne. A kromě pana doktora Zálohy z archivu ho tenkrát v Krumlově neznal asi nikdo. Problém Krumlova spočívá v tom, že historická paměť místa mizí. Obyvatelé se tu vyměnili hned několikrát: po vypuknutí války, kdy se museli vystěhovat Češi, a na konci války, kdy byli pro změnu odsunuti Němci. K velkým přesunům došlo i po roce 1989. Krumlov byl zašedlý a polorozpadlý. Ačkoliv se tu mezitím vykonalo velmi mnoho, kontinuita je přetržená a složitě se navazuje. Všichni jsme tady vesměs noví, přičemž mnozí majitelé zdejších domů zde vůbec nežijí. Není to jako dřív, kdy byl dole krámek a nad ním se bydlelo, po ulicích běhaly děti a vedle sebe tu existovala česká a německá škola. Tohle všechno teď hledáme a víme, že tuto zpřetrhanou nit nestihneme navázat během jedné generace.

baner-clanek

 

Bylo obtížné vybudovat v tehdejších podmínkách soukromou galerii?
Když jsme tu po roce 1989 chtěli uspořádat výstavu Schieleho, zjistili jsme, že tu není žádná infrastruktura, žádný dům není dostatečně zabezpečen a leckde nefunguje ani topení. A tak se stalo, že jsme začali zvažovat opravu některého z polorozpadlých domů. Pro naše účely se zdál nejvhodnější bývalý městský pivovar, protože tam nikdo nebydlel. Navzdory počátečním těžkostem se nám povedlo otevřít první tři sály v roce 1993. Zásadní pro nás byl samozřejmě přístup ke sbírkám Serge Sabarského. Nejen Egon Schiele byl v té době pro českou veřejnost obrovským zjevením.

Neměli jste obavy, jak tu jeho umění přijmou?
Jak už jsem zmínila, Serge Sabarsky přivezl asi stovku kreseb a akvarelů už v roce 1992 do Prahy. Hned u vstupu jsme nainstalovali velkou Schieleho fotografii od Antona Trčky z roku 1914. V návštěvní knize jsme pak četli nadšená a obdivná slova k dílu a zároveň dotazy, kdo že ten Egon Schiele vlastně byl? To byl velký impuls, abychom výstavu připravili v Českém Krumlově, odkud pocházela Schieleho matka, a kde celá rodina a později mladý malíř s přáteli a modelkami opakovaně pobýval. To, že ho u nás nikdo neznal, nebyl samozřejmě jen problém České republiky, protože Schiele byl v okamžiku své smrti zapomenut na téměř třicet let v celé Evropě. Končila válka, řádila španělská chřipka, dělilo se Rakousko-Uhersko, probíhala hospodářská krize. Kdo by se zajímal o výtvarné umění?

S panem Sabarským jste spolupracovala pouhé čtyři roky, které však byly velice intenzivní. Co jste se od něho stihla naučit?
Serge byl velkým nadšencem umění, zejména expresionismu. Když jsme se potkali, bylo mu už osmdesát. Měl však obrovskou energii a já jsem dodnes vděčná za to, že jsem měla to štěstí a setkala se s ním. Tehdy mi bylo dvacet sedm, takže jsem hlavně naslouchala. Musela jsem se velmi rychle naučit němčinu, kterou spolu mluvili Serge s Gerwaldem Sonnbergem. Za Sabarského se výstavy dělaly ještě klasicky, chronologicky a bez architektů. Vše jsme si organizovali sami. Radili se a zkoušeli, jak nejlépe díla prezentovat, a nachodili přitom výstavními sály desítky kilometrů. Byla to pro mě velká životní škola. Serge říkal, ať čtu, co chci, ale že umění porozumím jen tak, že se na ně budu dívat, že si je prožiju. Když zemřel, s Gerwaldem jsme velmi vážně zvažovali ukončení činnosti Schieleho centra a nakonec se dohodli, že to ještě rok, dva zkusíme. Ale ono se nám dařilo. Přiváželi jsme zajímavé výstavy z Německa, Švýcarska i Spojených států, měli dobrou návštěvnost i obsazené ateliéry. A také jsme za ty dva roky opravili další části domu. Jenže pět let po Sabarského smrti jsem zůstala naprosto sama.

 

vernisaz-vystavy-mysterium-sumava_esacjpg.jpg
Vernisáž výstavy

 

Když tehdy zemřel Gerwald Sonnberger…
Byla to rána a hodně bolestivá. U Gerwalda se ze dne na den objevily zdravotní problémy, příčinou byl nádor na mozku. Lékaři mu dávali jen pár týdnů, ale žil ještě rok a půl. Bojoval. A dělal si starosti, kdo mi bude pomáhat, kdyby to nezvládl. Seznámil mě se svojí rakouskou spolupracovnicí Ingeborg Habereder, ta mi pomáhá dosud a je i mojí dobrou kamarádkou.

O rok později přišla povodeň. Jak jste ji zvládla?
To bylo zrovna v době, kdy jsem se vrátila ze své první dovolené po deseti letech a jela jsem na jednání do Vídně. Na cestě mě zastihl telefonát, že nám do jednoho ze sálů v přízemí natéká voda, ale že to asi nebude problém, že to spolupracovníci stíhají vytírat. Nedalo mi to, v Rakousku lilo jako z konve, přes silnici se valila voda, tak jsem se rozhodla jednání zrušit a vrátit se. V domě už bylo po kolena vody. Dům bez elektriky, bez elektronického zabezpečení V prvním patře čtyřicet Schieleho akvarelů a dvacet Klimtových kreseb, které se nám nad ránem podařilo uložit do speciál­ních beden a dostat do druhého patra. Přízemím se v tom okamžiku valila voda dosahující výšky dvou metrů! Sály a ateliéry v přízemí a veškerá jejich infrastruktura v háji, škoda se vyšplhala na dvacet milionů. Samozřejmě přemýšlíte, jestli už opravdu není načase to vzdát. Pak si ale vzpomenete na všechny, kteří vám pomáhali vyklízet a uklízet po povodni, a na další, kteří od Kanady přes Německo po Estonsko pořádali sbírky a posílali finanční pomoc na záchranu domu… to pak nemůžete jen tak skončit.

Dosud jste uspořádali jedinečné výstavy umělců 20. století, na nichž jste kromě Schieleho prezentovali například Klimta, Kokoschku, Kubina, Čapka, Váchala, Warhola, Dalího, Giacomettiho. Čím se můžete pochlubit letos?
Nestandardně jsme pojali 100. výročí za­ložení Československé republiky, které chápeme jako stoleté výročí volebního práva žen v naší zemi – například ve Francii nebo Itálii si ženy musely počkat až do roku 1945 a ve Švýcarsku dokonce až do roku 1972! Nabízíme samostatné výstavy osmi umělkyň pod zastřešujícím názvem POHLED ŽENY. Vedle klasických výstav Anny Mackové, Marie Blabolilové, Evy Iškové Prokopcové, Magdaleny Chayy Rajnišové a Toybox, spoluorganizujeme v Českém Krumlově projekt Kateřiny Šedé UNES-CO, který zkoumá, jak cestovní ruch ovlivňuje normální život v turisticky exponovaných městech. Zároveň tím úspěšně reprezentuje Českou republiku na 16. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách. Ze zahraničních autorek představujeme japonskou umělkyni Ikuko Miyazaki, která převádí Schieleho figurální kresby do trojrozměrných objektů. Jeden z těchto objektů si vypůjčila a rozpohybovala rakouská umělkyně Bernadette Huber v krátkém animovaném filmu, který s nadsázkou vrací po sto letech Schieleho do Krumlova.

 

XANTYPA 10/2018 - výběr z článků

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, Břetislav Dytrich na našich stránkách podrobně popisuje, jak nadšeně žila svůj první den nová Československá republika 28. října před sto lety. A vlastně celý tento rok si připomínáme stoleté výročí vzniku našeho prvního samostatného státu a samozřejmě také osvícenou filosofickou a morální osobnost prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Bohumil Konečný

Bohumil Konečný

Co spojuje Jaroslava Foglara, Otakara Batličku, časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, reklamní plakáty pro Baťu, romantiku Divokého západu, tajemná Stínadla, Octobrianu, pin-up girls a komiksy? Odpověď je jednoduchá, jedno jediné jméno: Bohumil Konečný – Bimba.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne