Lenny

Když se povede peklo

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk a archiv Lenny

 

 leny_1jpg.jpg

 

Zpíváte výhradně anglicky. Odkdy tím jazykem hovoříte?
Od tří let jsem chodila do anglické školky a brzo jsem začala brát angličtinu jako druhou mateřštinu. Už si ani nepamatuju odkdy.
Máte britský akcent?
Jelikož jsem chodila do školy s Američany i s Brity, kolísala jsem mezi britským a americkým. Když jsem pak studovala v Londýně, trvale jsem se přeladila na britský.
Odjela jste v devatenácti letech. Co tomu říkali rodiče?
Oni mě chtěli poslat co nejdál (smích). Táta říkal: „Jeď do Austrálie.“ I tam mě totiž přijali na školu. Pak jsem si řekla: „Londýn je hudební Mekka, proč nejet do Anglie? Navíc to není tak daleko.“ Asi jsem k ní měla bližší vztah, a udělala jsem dobře.

 

leny5jpg.jpg


Získala jste tam plno přátel, s maltskou spolužačkou Federikou Giallombardo jste dokonce napsala písničku LOVER…
Nemohla jsem s ní pohnout a pak jsem si uvědomila, kolik mám talentovaných spolužáků. V té době jsme měli přinést každý týden na nějaké téma píseň, abychom se procvičili.
Například…
Třeba na téma modrá. Šlo jim o to, aby nás pořád něco pohánělo kupředu. A pak jsem si všimla, že má Federika ve svých textech krásné nápady, tak jsem ji požádala o pomoc, pronajaly jsme si zkušebnu a za dva večery jsme text společně napsaly.
Mluvíte normálním hlasem, ale zpíváte chraplákem. Předpokládám, že vědomě…
Nevědomě by to ani nešlo.
Pomáhá vám v tom vypjatější hlasová poloha, nebo i angličtina?
Obojí. Chraplákem jde zpívat také v češtině, ale v angličtině mi naskočí nějak samovolně. Nedávno jsem viděla video, kde hovořila Janis Joplin, a taky nemluvila vyloženě chraplákem. Na to, jak zpívala, mluvila celkem normálně (úsměv).
Měla jste někdy problémy s hlasivkami?
Jen jednou. Vypověděly službu pět dní před festivalem ROCK FOR PEOPLE. Asi jsem byla unavená, protože jsme jezdili do Itálie, Belgie, působila na ně klimatizace. Úplně jsem sípala a měla jsem nahnáno, protože jsem se na festival těšila. Naštěstí se ten den hlasivky vzpamatovaly, odzpívala jsem koncert, a pak mi znova odešly. Lidi si toho ale nevšimli, protože si mysleli, že tak běžně mluvím.

 

lenny2jpg.jpg
Praha, Lucerna music bar, 2017
lenny3jpg.jpg
Cena Anděl

 


V šestnácti letech vás maminka po­žádala, abyste jí zpívala na turné po Austrálii druhý hlas a doprovázela ji na piano…
Účinkovaly jsme i v Kanadě, ve Vietnamu a také po Evropě. Když mám čas a jde to, doprovázím ji dodnes, ačkoli teď jsme spolu dlouho nehrály. Navíc jdeme každá jiným směrem: já přitvrzuju a mamka naopak zjemňuje.
Musíte ve dvojhlasu ubrat chrápláku, aby vám šly hlasy lépe k sobě?
U rockovějších písní přitvrdím, ale jinak se snažím zpívat čistě. Můj hlas je tam kvůli dobarvení, ne proto, abych se prosadila. Jinak si ale myslím, že máme s mámou podobnou barvu.
Umí maminka taky chraplák?
Asi by dokázala přitvrdit (smích).
Je fajn, že se můžete podpořit i me­diálně…
A opodstatněně. Máme co nabídnout, ne­musím říkat, že jsem byla s maminkou v obchodě a koupila si nový boty. Můžeme říct, že jsme společně koncertovaly a sdílely muziku. To mi přijde krásný.
Bydlíte nedaleko od sebe. Muzicírujete spolu i doma?
Společné hraní iniciuje spíš mamka. Pijeme kafe a řekne: „Pojď si zahrát.“ Nebo: „Pojď mi zahrát.“ Zajímá ji, co nového jsem složila. Je ráda i posluchačkou.
Když spolu hrajete, dáte si něco od Deep Purple?
(smích) Maminka má ráda i tvrdší muziku. To byste se divil.
Prý vás drželi rodiče zkrátka…
Hlavně tatínek byl přísnej. Asi proto, že jsem jejich jediný dítě, navíc dcera, a měli mě později. Dost se o mě báli.
Chtěl tatínek, abyste něco dokázala?
Ze začátku hledal, v čem bych mohla být dobrá, protože mě dlouho bavila spousta věcí. Hrála jsem tenis, závodně jsem lyžovala, všechno pod jeho vedením. Jakmile viděl jenom jiskru mého zájmu, už ji začal rozdmýchávat. Projevila jsem třeba přání malovat, ale ne, že by mi koupil dětský barvičky, šel se mnou do výtvarných potřeb a vybral mi hned profesionální výbavu. Když viděl, že ten hrnek nenakreslím, řekl: „Tak něco jinýho.“

 

lenny4jpg.jpg
Rozhovory pro italská media

 


Maminka nebyla přísná?
Máma byla benevolentnější než táta. Ne­chá­vala mi volnou cestu. Byla spíš pečovatelská. Ona má velké srdce a tak, jak je přísná na sebe, na mě nikdy nebyla.
Na druhou stranu vám dala po jednom společném koncertě pokutu…
To jo. A musela jsem uznat, že právem. Vorala jsem to, byla jsem nesoustředěná, přidrzlá, tak jí ruply nervy a řekla: „Když to neumíš dělat pořádně, musíš poznat tíhu zodpovědnosti.“
Vídáte se s rodiči často?
Když jsem byla v Londýně, měsíc jsme se třeba neviděli, pak jsem přijela na chvíli domů, mezi dveřmi jsme si řekli ahoj a zase jsem na dva měsíce odjela, takže teď se jim to snažím vynahradit a přijít aspoň na kafe.
Prý jste dostala od tatínka vyhubováno za tetování?
Hrozně se urazil, protože jako výtvarník chce mít všechno precizně. Řekl: „Proč sis to nechala tak odbýt? Já bych ti to narýsoval.“
Udělala jste to tajně?
Tajně a spontánně. Akorát jsem byla za školou. Měli jsme tělocvik a mně se tam nechtělo, tak jsem se nechala tetovat.
Jak vás napadl zrovna pozdrav Hi?
Nejdřív jsem si ho nakreslila fixou, někam jsme šli na jídlo a naši říkali: „To je pěkný.“ Pak už jim to tak vtipný nepřišlo. Maminka to nějaký čas považovala za hennu a myslela si, že to zmizí. Musela jsem jí vysvětlit, že tohle Hi nezmizí nikdy.
V čem vás Londýn změnil?
Mám pocit, že za ty tři roky mě nezměnil Londýn, ale ta škola, pobyt, lidi, které jsem potkávala, i Ondra Fiedler, se kterým jsem začala spolupracovat na albu. To všechno ze mě udělalo jiného člověka. Dodalo mi to sebevědomí. I v tvorbě. Jak zpracovávat náměty, jak se nebát dělat více žánrů. Začala jsem trochu vyhledávat v tvorbě risk.

 

banner_predplatne_clanek


Na svých EP deskách jste byla víc doma v popu, teď jste se rozkročila až k rocku…
K rockové hudbě jsem měla blízko, protože mě tak vychovali naši, hlavně táta je fanoušek „Stounů“, Led Zeppelin a AC/DC. Najednou jsem si uvědomila, že mě v rádiích přestaly bavit písničky, které neměly „koule“. Rock je má už sám o sobě. Tehdy jsem si slíbila, že veškerá muzika, kterou udělám – a je jedno, co to bude za žánr – musí mít „koule“. A to se snažím dodržovat.
Jak si zaznamenáváte nápady?
Nazpívám si je na mobil a pak se je snažím posílat na e-mailovou adresu, abych je neztratila.
Je pro vás důležitější harmonie, nebo melodie?
Asi melodie. Nevím, jestli se vám to taky zdá, ale mně přijde, že je o dobré melodie nouze. Melodie je dnes vzácná.
Zklame vás, když lidé nereagují na něco, co jste složila, tak, jak jste si před­stavovala?
Já mám opačný problém. Speciálně u písničky GHOSTS mám dodneška pocit, že by mohla být líp udělaná. To je typ skladby, od níž už máte pětadvacet verzí, lidi jsou s ní spokojeni, ale vy si říkáte: „Do prčic, takhle to pořád není ono!“ U pár písniček spokojená jsem, ale u téhle mám na sebe vztek, že mohla být výraznější, že jsem ji vypustila moc brzo nebo v jiné podobě, než měla být.
Dokážete se k písničce vrátit a udělat ji úplně jinak?
To je hodně těžký. A Ondrovi už se do to­ho vůbec nechce, protože je přes produkci, kdežto já to vidím víc jako písničkář a dokážu se od toho oprostit. On ji jako aranžér zahalil do zelenýho kabátu a vyměnit ho za červenej se mu jednoduše nechce.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne