Lenny

Když se povede peklo

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk a archiv Lenny

 

 leny_1jpg.jpg

 

Zpíváte výhradně anglicky. Odkdy tím jazykem hovoříte?
Od tří let jsem chodila do anglické školky a brzo jsem začala brát angličtinu jako druhou mateřštinu. Už si ani nepamatuju odkdy.
Máte britský akcent?
Jelikož jsem chodila do školy s Američany i s Brity, kolísala jsem mezi britským a americkým. Když jsem pak studovala v Londýně, trvale jsem se přeladila na britský.
Odjela jste v devatenácti letech. Co tomu říkali rodiče?
Oni mě chtěli poslat co nejdál (smích). Táta říkal: „Jeď do Austrálie.“ I tam mě totiž přijali na školu. Pak jsem si řekla: „Londýn je hudební Mekka, proč nejet do Anglie? Navíc to není tak daleko.“ Asi jsem k ní měla bližší vztah, a udělala jsem dobře.

 

leny5jpg.jpg


Získala jste tam plno přátel, s maltskou spolužačkou Federikou Giallombardo jste dokonce napsala písničku LOVER…
Nemohla jsem s ní pohnout a pak jsem si uvědomila, kolik mám talentovaných spolužáků. V té době jsme měli přinést každý týden na nějaké téma píseň, abychom se procvičili.
Například…
Třeba na téma modrá. Šlo jim o to, aby nás pořád něco pohánělo kupředu. A pak jsem si všimla, že má Federika ve svých textech krásné nápady, tak jsem ji požádala o pomoc, pronajaly jsme si zkušebnu a za dva večery jsme text společně napsaly.
Mluvíte normálním hlasem, ale zpíváte chraplákem. Předpokládám, že vědomě…
Nevědomě by to ani nešlo.
Pomáhá vám v tom vypjatější hlasová poloha, nebo i angličtina?
Obojí. Chraplákem jde zpívat také v češtině, ale v angličtině mi naskočí nějak samovolně. Nedávno jsem viděla video, kde hovořila Janis Joplin, a taky nemluvila vyloženě chraplákem. Na to, jak zpívala, mluvila celkem normálně (úsměv).
Měla jste někdy problémy s hlasivkami?
Jen jednou. Vypověděly službu pět dní před festivalem ROCK FOR PEOPLE. Asi jsem byla unavená, protože jsme jezdili do Itálie, Belgie, působila na ně klimatizace. Úplně jsem sípala a měla jsem nahnáno, protože jsem se na festival těšila. Naštěstí se ten den hlasivky vzpamatovaly, odzpívala jsem koncert, a pak mi znova odešly. Lidi si toho ale nevšimli, protože si mysleli, že tak běžně mluvím.

 

lenny2jpg.jpg
Praha, Lucerna music bar, 2017
lenny3jpg.jpg
Cena Anděl

 


V šestnácti letech vás maminka po­žádala, abyste jí zpívala na turné po Austrálii druhý hlas a doprovázela ji na piano…
Účinkovaly jsme i v Kanadě, ve Vietnamu a také po Evropě. Když mám čas a jde to, doprovázím ji dodnes, ačkoli teď jsme spolu dlouho nehrály. Navíc jdeme každá jiným směrem: já přitvrzuju a mamka naopak zjemňuje.
Musíte ve dvojhlasu ubrat chrápláku, aby vám šly hlasy lépe k sobě?
U rockovějších písní přitvrdím, ale jinak se snažím zpívat čistě. Můj hlas je tam kvůli dobarvení, ne proto, abych se prosadila. Jinak si ale myslím, že máme s mámou podobnou barvu.
Umí maminka taky chraplák?
Asi by dokázala přitvrdit (smích).
Je fajn, že se můžete podpořit i me­diálně…
A opodstatněně. Máme co nabídnout, ne­musím říkat, že jsem byla s maminkou v obchodě a koupila si nový boty. Můžeme říct, že jsme společně koncertovaly a sdílely muziku. To mi přijde krásný.
Bydlíte nedaleko od sebe. Muzicírujete spolu i doma?
Společné hraní iniciuje spíš mamka. Pijeme kafe a řekne: „Pojď si zahrát.“ Nebo: „Pojď mi zahrát.“ Zajímá ji, co nového jsem složila. Je ráda i posluchačkou.
Když spolu hrajete, dáte si něco od Deep Purple?
(smích) Maminka má ráda i tvrdší muziku. To byste se divil.
Prý vás drželi rodiče zkrátka…
Hlavně tatínek byl přísnej. Asi proto, že jsem jejich jediný dítě, navíc dcera, a měli mě později. Dost se o mě báli.
Chtěl tatínek, abyste něco dokázala?
Ze začátku hledal, v čem bych mohla být dobrá, protože mě dlouho bavila spousta věcí. Hrála jsem tenis, závodně jsem lyžovala, všechno pod jeho vedením. Jakmile viděl jenom jiskru mého zájmu, už ji začal rozdmýchávat. Projevila jsem třeba přání malovat, ale ne, že by mi koupil dětský barvičky, šel se mnou do výtvarných potřeb a vybral mi hned profesionální výbavu. Když viděl, že ten hrnek nenakreslím, řekl: „Tak něco jinýho.“

 

lenny4jpg.jpg
Rozhovory pro italská media

 


Maminka nebyla přísná?
Máma byla benevolentnější než táta. Ne­chá­vala mi volnou cestu. Byla spíš pečovatelská. Ona má velké srdce a tak, jak je přísná na sebe, na mě nikdy nebyla.
Na druhou stranu vám dala po jednom společném koncertě pokutu…
To jo. A musela jsem uznat, že právem. Vorala jsem to, byla jsem nesoustředěná, přidrzlá, tak jí ruply nervy a řekla: „Když to neumíš dělat pořádně, musíš poznat tíhu zodpovědnosti.“
Vídáte se s rodiči často?
Když jsem byla v Londýně, měsíc jsme se třeba neviděli, pak jsem přijela na chvíli domů, mezi dveřmi jsme si řekli ahoj a zase jsem na dva měsíce odjela, takže teď se jim to snažím vynahradit a přijít aspoň na kafe.
Prý jste dostala od tatínka vyhubováno za tetování?
Hrozně se urazil, protože jako výtvarník chce mít všechno precizně. Řekl: „Proč sis to nechala tak odbýt? Já bych ti to narýsoval.“
Udělala jste to tajně?
Tajně a spontánně. Akorát jsem byla za školou. Měli jsme tělocvik a mně se tam nechtělo, tak jsem se nechala tetovat.
Jak vás napadl zrovna pozdrav Hi?
Nejdřív jsem si ho nakreslila fixou, někam jsme šli na jídlo a naši říkali: „To je pěkný.“ Pak už jim to tak vtipný nepřišlo. Maminka to nějaký čas považovala za hennu a myslela si, že to zmizí. Musela jsem jí vysvětlit, že tohle Hi nezmizí nikdy.
V čem vás Londýn změnil?
Mám pocit, že za ty tři roky mě nezměnil Londýn, ale ta škola, pobyt, lidi, které jsem potkávala, i Ondra Fiedler, se kterým jsem začala spolupracovat na albu. To všechno ze mě udělalo jiného člověka. Dodalo mi to sebevědomí. I v tvorbě. Jak zpracovávat náměty, jak se nebát dělat více žánrů. Začala jsem trochu vyhledávat v tvorbě risk.

 

baner-clanek


Na svých EP deskách jste byla víc doma v popu, teď jste se rozkročila až k rocku…
K rockové hudbě jsem měla blízko, protože mě tak vychovali naši, hlavně táta je fanoušek „Stounů“, Led Zeppelin a AC/DC. Najednou jsem si uvědomila, že mě v rádiích přestaly bavit písničky, které neměly „koule“. Rock je má už sám o sobě. Tehdy jsem si slíbila, že veškerá muzika, kterou udělám – a je jedno, co to bude za žánr – musí mít „koule“. A to se snažím dodržovat.
Jak si zaznamenáváte nápady?
Nazpívám si je na mobil a pak se je snažím posílat na e-mailovou adresu, abych je neztratila.
Je pro vás důležitější harmonie, nebo melodie?
Asi melodie. Nevím, jestli se vám to taky zdá, ale mně přijde, že je o dobré melodie nouze. Melodie je dnes vzácná.
Zklame vás, když lidé nereagují na něco, co jste složila, tak, jak jste si před­stavovala?
Já mám opačný problém. Speciálně u písničky GHOSTS mám dodneška pocit, že by mohla být líp udělaná. To je typ skladby, od níž už máte pětadvacet verzí, lidi jsou s ní spokojeni, ale vy si říkáte: „Do prčic, takhle to pořád není ono!“ U pár písniček spokojená jsem, ale u téhle mám na sebe vztek, že mohla být výraznější, že jsem ji vypustila moc brzo nebo v jiné podobě, než měla být.
Dokážete se k písničce vrátit a udělat ji úplně jinak?
To je hodně těžký. A Ondrovi už se do to­ho vůbec nechce, protože je přes produkci, kdežto já to vidím víc jako písničkář a dokážu se od toho oprostit. On ji jako aranžér zahalil do zelenýho kabátu a vyměnit ho za červenej se mu jednoduše nechce.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

Adele

Adele

Tváří a postavou přímo slovanský typ, hlasem a projevem naopak odkazuje k černým interpretkám rhytm and blues. Zpěvačka a autorka, jejíž alba vycházejí označena číslovkou rovnající se jejímu věku v době nahrávání. Svět populární hudby ji zná jako Adele.

Ivo Plicka

Ivo Plicka

Nechce se tomu ani věřit, ale od vzniku takových hitů jako JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH, POVÍDEJ, NÁHROBNÍ KÁMEN, KLAUNOVA ZPOVĚĎ či POKOJ Č. 26 uplynulo již padesát let! Jsou pod nimi podepsáni zpěvák a skladatel Petr Novák a jeho dvorní textař Ivo Plicka.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne