Jaroslav Hutka

Sedmdesátník padesát let na scéně

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

 

text Vladimír Drápal, foto archiv J. Hutky a nakladatelství Galén

 

hutkajpg.jpg

 

To vše mne přivedlo k tomu, abych se Jaroslava zeptal, kde našel novou inspiraci, jak vidí dnešní svět očima citlivého básníka, jehož postoje jsou pevné a neměnné. A není to moc pěkný pohled.
Je ti sedmdesát let. Je v tobě pořád kus rebela jako před těmi čtyřiceti, padesáti lety?
Já myslím, že jsem se nezměnil, i když já se za rebela nepokládám. Hledám pozitivní, smysluplné a klidné věci, ty mě zajímají, ale problém je, že při takové cestě nevyhnutelně narážíš na překážky, a ty nelze akceptovat. Jako třeba politiku těch, kteří ji používají jen na udržení vlastní moci a chtějí se zmocnit i tvého života. A okamžitě jsi v konfliktu, a ani nevíš jak. A couvnout se nedá.
Nechci se pouštět do rozborů aktuální politické situace, ale můžeš srovnat pocity písničkáře v socialismu, tj. do tvé emigrace, a v (pseudo)kapitalismu, jaký nám vládne tady a teď?
Za bolševika ten strach, šeď a chudoba a uvěznění za ostnatým drátem na hranicích bylo přítomno každou vteřinu, nebylo úniku, ale věděl jsi jistě, že je to blbej režim. Skutečné viníky jsi neznal. Na zdi visel obrázek Husáka, ale kdo byl dál ve vládě, kdo byli ti krajští tajemníci, to tě ani nemohlo zajímat. Byli skryti a ty jsi narážel pouze na ty malé blbce, kteří udávali, otravovali, kádrovali v tom nejbližším okolí. Nebylo úniku. Dnes únik je a svou osobní svobodu máš, takovou, jakou jsi tehdy neměl. Můžeš si tělesně užívat od těch nejnemravnějších věcí po ty nejvíc nebesky blažené, třeba vstoupit do kláštera nebo do jakékoliv komunity, vždycky k sobě a svým touhám najdeš odpovídající společenství i třeba tím, že trčíš v té své facebookové bublině. Tato osobní ani spolková svoboda neexistovala a byla většinou hodnocena jako trestná činnost. Všichni byli chudí, i ti nejvyšší komunisti, ale ti byli izolovaní pro tebe vzdáleně a nedosažitelně, člověk o nich nic nevěděl. Dnes se s kapitalismem, kdy je téměř všechno zjistitelné, objevilo a nabubřelo obrovské bohatství. A peníze se tváří, že jsou samy o sobě svobodou. Všechno stojí peníze a ty peníze tady jsou, ale rozdělila si je parta lidí, která tím získala nepředstavitelnou moc a možnosti a pozvolna kolem nás obyčejných utahuje novou smyčku toho „my a oni“. Ale všechno je barevnější a zřetelnější, ale komplikovanější než dřív, zrádné, nepřehledné a bezcitné. Nebezpečí čucháš, ale je kluzké jako had a špatně se uchopí. Já si mohu zpívat, co chci, pouze to buď nikoho nezajímá a zpívám jen pro ty nejbližší, nebo by to třeba oslovilo víc lidí, ale nedozvědí se to. Ne­uslyší to v rádiu ani v televizi; svoje desky nedostanu do obchodů, které mají exkluzivní smlouvy s „popíkovými“ podnikateli, takže pak působím jako nějaký neúspěšný zahořklík. Když se nepřizpůsobím rozdaným kartám, zůstávám se svou svobodou v izolaci. Dnešní bezmoc je „svobodně“ bezvýchodná. A z toho také žádná solidarita otřesených nevzniká. Srovnávat minulý a současný režim je bludné. Dnes je jiné nebezpečí, jiná forma závislosti… ale zároveň svobodni jsme.

 

hutka2jpg.jpg
S Radimem Hladíkem v sedmdesátých letech

 


Někde píšeš, že „vzpoura je sebevražda“. Přesto v tobě, zdá se, je onen gen vzpoury stále silně přítomen. Myslíš, že je přítomen i v nějaké další části společnosti, anebo ho vymazala obchodní centra a televizní seriály?
Strach je v Česku mocnější než ideály a komerce je virus rozežírající osobnost k nepoznání. A je tu stále ta strašná česká schopnost se přizpůsobit všemu a zároveň okamžitě hledat soukromé cestičky, jak si to ulehčit. To se Češi ale nenaučili až za Husáka, tak se chovali už za císaře pána. Ovšem vede to do otroctví, pokrytecké vychcanosti a naprosté lhostejnosti k věcem veřejným. Jak to, že za sociálnědemokratické vlády je takové množství „sociálně vyloučených“, žijících v neřešitelných dluzích pod hranicí bídy, a přitom tak náramně kvete obchod s chudobou? To je výsledek lhostejnosti a jakéhosi sobectví obyvatelstva a propagandy, že ti chudáci žijící z dávek se mají jako prasata v žitě. Tragická msta dějin je, že nejhůře jsou na tom lidé na územích, ze kterých byli vyhnáni německy mluvící spoluobčané, kdysi patřící rovnocenně do stejného království jako my, to jest Corona regni Bohemiae. Vlastně až donedávna. Do roku 1918. Ti tu na návštěvě nebyli. Sociál­nímu vyloučení se dá také říkat apartheid, a ten se nám vymstí.
Na nové desce V ROZPITÝCH BARVÁCH mi přijde, že sis našel nová témata: Sudety, ekologie, nikdy nenapravené křivdy z padesátých let… Bylo to těžké hledání?
Téma Sudet mám v sobě od dětství. Babička byla Němka, ale jelikož dědeček byl vlastenec a přihlásil ji jaksi automaticky k Čechům, tak ji nevyhnali. Ale všechny její příbuzné ano. Byli to vesničané, žijící staletí na těch samých místech, a když mi v dětství matka vyprávěla o všech svých milých sestřenicích a o bratrancích, kteří museli narukovat na začátku války a padli okamžitě v Rusku, bylo to teskné. A o tetičkách a strýcích, jejichž vesnice zmizely nebo zarostly lesem. Při sbírání hub jsme naráželi na ruiny a máma vyprávěla příběh těch lidí, ke kterým bychom šli na návštěvu, na koláč a kafe. A hned jsem se dozvěděl, čím návštěvy hostili, a co která ta tetka uměla péci a co jí nešlo, a která byla hádavá a která usměvavá… Prostě živé příběhy mé rodiny, a ty vidíš už jen rozvrat a prázdnotu. To se tě dotkne, chytí tě to za srdce. Pro mě takzvané Sudety je kraj, odkud byli vyhnáni normální lidé, a ty politické kecy okolo cítím jen jako propagandistickou lež. A padesátá léta? Jelikož otec měl před čtyřicátým osmým obchod s nábytkem, který mu samozřejmě i s naším domem sebrali, tak nás o Vánocích roku 1952 vystěhovali vojáci na policejní stanici na Bouzov, kde jsme dva roky bydleli. Mně bylo pět. V tu dobu bylo také čtvrt milionu lidí ve vězeních a pracovních táborech. To přece potřebuji jako písničkář vyjádřit, protože to vím. To, že mě nesledují média a čeští hudební kritici prožívají jen světové hvězdy ve velkém světě angličtiny, mě sice občas zamrzí, ale vlastně je mi to fuk. Žiju v malé zemi a tomu odpovídají mé možnosti uplatnění.

 

hutka3jpg.jpg
Jaroslav Hutka a Vladimír Veit v šedesátých letech

 


Sám novou inspiraci nazýváš „znovuzrozením“. Mně to přijde jako další možná cesta hledání rezonujících témat, která číhala ukrytá hluboko ve společenské „nepaměti“. Myslíš si, že umění může změnit něco ve společnosti? Není to boj s větrnými mlýny, to „trápení se“ s hledáním nových témat?
Samozřejmě, člověk si chce u lidí ověřit smysl a obsah toho, co dělá. Šuplík není dobrým zrcadlem, ale fakticky to dělám pro nalezení svého smyslu ve světě a smyslu světa pro mne a sdílením to získává na jakési nezvážitelné hodnotě. Ale nemyslím si, že umění může změnit společnost. Umí zřetelně reflektovat změnu, která ve společnosti už nastala a není ještě vidět, vyslovit ji, najít ji, ale pohybem té změny kupředu být asi nemůže. Ovšem popis a odhalování té měnící se skutečnosti může být tak strhující, že to pak vypadá, že umění je tím inspirátorem. Ovšem může být úspěšnou brzdou úpadku, pamětí hodnotnějších časů, udržením smysluplnosti, připomenutím odcházejících hodnot; a zde se umělci ocitají i v ohrožení života.
Je to nějak srovnatelné s tvou osobní situací, kdy na tebe StB hledala záminku k uvěznění a tlačila na tebe v rámci akce Asanace tak silně, až ses rozhodl k emigraci?
Jistě, a to, co jsem dělal, právě bylo tou brzdou úpadku. Narodil jsem v rodině a zemi, která měla zanikající velkou kulturní minulost, a i když jsem skládal písně náročné na chápání, našel jsem publikum, které to chápalo, kterému se po něčem takovém stýskalo. Náš tisíciletý evropský vývoj nejde během tři ztracených generací zlikvidovat. Mám teď na mysli i nacistickou okupaci. A hlupáci zaměstnaní diktaturou, jako byla StB, měli za to, že stačí zlikvidovat nebo vyhnat jedince. Jedinec je zranitelný, toho může totalita zabít nebo vyhnat, nezničí ale to, z čeho vyrostl. To jen dusí, umrtvuje, a při tom je kultura asi jedinou obranou.
Pečlivě se staráš o své fosilní archivy (čest vydavatelství Galén, že do toho jde s tebou!), myslíš, že to má smysl nejen pro tebe? Máš nějaké zpětné vazby, ohlasy?
Galén naštěstí mého Fosila začíná přebírat v profesionální formě, za to jsem velmi vděčný. Když si člověk dělá všechno sám, tak všechno tak trochu trpí. A smysl pro mne to má, a i pro mnoho lidí, pro které jsem byl kdysi těmi písničkami jakýmsi ostrovem svobody. Ale nearchivuji jen sběratelsky. Je ve mně stále zarputilá víra, že v tom hodnota je i pro budoucnost, takže nechci přerušit souvislost, i když jsem dnes jen někde na okraji společenského vědomí. Popularita ale není měřítko kvality a smyslu umění. A v neprobuzeném Česku je popularita stejně jen výsledek podnikání a investic. Emigrace a devadesátá léta mě udělala neviditelným, neexistujícím, nevhodným do popkšeftu. Vypadl jsem ze své společnosti, a tady pak z médií. Ale na obojí jsem si zvykl a hledím spíš do budoucnosti a více se soustřeďuji na nové věci než na jejich uplatnění. A zabývám se tím naplno, protože mi to také stačí na uživení.

 

banner_predplatne_clanek


Baví mě tvůj pohled na „slušné Čechy“. Myslíš, že důvod tvého nepříliš laskavého pohledu je v komunistické minulosti, anebo je to prostě naše „národní povaha“, která se projevila třeba i v exilu? Přece jen můžeš srovnávat s jinými národy…
Ano, stále jsme ve většině takovými vystrašenými „maloobčany“, kteří se bojí „přespoláků“ a nových myšlenek. Ale to začíná už za Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Tehdy tu bylo „zbytkové“ česky mluvící obyvatelstvo přivázané k půdě, anebo k nízké službě ve městech. Pravděpodobně trauma třicetileté války z nich pak udělalo katolíky katoličtější, než byli sami katolíci, a příšerně konzervativní. A náhle shora udělené, tedy nevybojované svobody byly nesrozumitelné a nevítané a vedly k podivnému semknutí jen kolem jazyka bez zájmu o další věci. Ty nové svobody způsobily strach a nejistotu, to nakonec známe sami ze současnosti. Jasně, tehdy nebyli vůdci a inteligence, Češi neměli šlechtu, tak si v sobě udělali poněkud buranskou hradbu proti „cizotě“ kolem sebe a vrhli se do čehosi, čemu dnes říkáme jazyková odluka. Ale byla to i politická odluka. Je to obsaženo i v tom pitomém sousloví Národ sobě. I v otázce Kde domov můj? A obrození není nový pohled na svět, ale zase jen defenziva a hledání společného nepřítele. Otevřený svět a nějaké velké politické vize byly obrozencům ukradeny, matlali se pouze v minulosti a v jejím vylepšování. Objevuje se jediná významná figura, strhující Masaryk, schopný využít zmatku války a z nuly vykouzlit jakési Československo. Hranice vytvořil násilně a slepil dohromady několik národů. Ovšem jen na necelých dvacet let. Pak se to zase rozpadá, podléháme Němcům, pak Rusům, mění se územní celistvost, dostáváme se do zmatků identity a pro některé jazykové skupiny to bylo jen neštěstí. Výsledek je současná Česká republika pořád s tím samým vystrašeným obyvatelstvem a zase přidělenou a nevybojovanou svobodou.
A jak v této souvislosti vidíš úlohu Václava Havla, toho „Havlíčka Havla“ z tvé písně? Je pravda, že nechtěl, abys tu písničku hrál, protože si myslel, že ho v ní až přespříliš vyzdvihuješ?
Havel byl nečekané zjevení, politický meteor, který nás otevřel světu, a svět ho pochopil a dodnes chápe jako významnou osobnost. To, že je doma vysmívaný, je naše malonárodní blbost. Nebo neschopnost ho ubránit před agresivní pomlouvačnou propagandou lokálních českých zbohatlických stavů. Tehdy v roce 1977, když se vrátil z prvního vězení a já mu u něj doma zahrál HAVLÍČKU HAVLE, tak se sice rozzářil, ale zastyděl při poslední sloce. Měl pocit, že to vězení nezvládl a že si nezaslouží takovou pochvalu. Když se pak později vrátil z dlouhého vězení a já mu telefonoval z Holandska, tak mi s tou jeho hřejivou ironií řekl: „Jardo, teď už můžeš tu poslední sloku hrát.“

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne