Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

 

text Michaela Žitná, foto archiv M. Bendové

 

bendova1jpg.jpg
Michaela Bendová v divadelní šatně, 1958

 

 

Zajímá mě, proč je Michaela Bendová herečkou, když její tatínek byl cirkusák jako mnoho Šumaváků…
Sjezdil celou Evropu s cirkusem Busch Berlin. Nebyl artista, byl vedoucím autoparku. Když byla vhodná situace a mohl vyprávět, „chytil slinu“ a nic jiného k vypravování neměl, jenom cirkus. Po­užíval cirkusácký slang a vtáhl nás do světa, ve kterém se vyznal, byl v něm šťastný. Vyprávěl, jak stavěli a bourali šapitó, jak v uniformě uváděl diváky, a taky mám fotku, jak sedí na slonovi a někde v Bukurešti propaguje cirkus, protože můj tatínek byl taky krásný, černovlasý a měl nádherný úsměv. Jako nějaký filmový herec. Velice si ho vážili, protože uměl všechno: Uměl opravit traktor a všechny zámečnické práce, byl výborný řidič, byl skromný, tichý, nedělal scény. Myslím, že v tomhle jsem po tatínkovi.
Jaká byla vaše maminka?
Maminka měla na starosti celé hospodářství, když byl tatínek u cirkusu: dva hektary polí, dvě krávy a dvě malé holky k tomu. Uměla orat, okopávala brambory, dojila krávy, ze smetany se vrtělo máslo, měli jsme pec a maminka zadělala v díži těsto a upekla chleba – uměla všechno. Když zasévala pšenici nebo žito, přesně, rytmicky nabírala ze zástěry obilí, počítala kroky a s gestem rozsévačky létalo zrno do zoraného pole. Když orala, musela držet ruchadlo, aby šlo do hloubky, a zároveň opratě a určovat kravám, kdy se mají obrátit a tak. Maminka byla osobnost.
Jednou jste mi říkala, že měla ráda literaturu…
Když se jí dostala do ruky knížka – už v mládí, když dospívala – zalezla na půdu a četla, nedbala, že ji volají k nějaké práci, z půdy slezla, až když dočetla. Nejdřív jsme bydleli na samotě v cihelně, kterou postavil můj děda, tam jsem se narodila. Pak maminka koupila staveníčko ve vesnici Drážov. Ves měla asi pětačtyřicet stavení. Kostel byl ve vedlejší vesnici, ale škola tam byla. A naše maminka, přestože byla na všechno sama, zase vydržela u knížky třeba do tří do rána, dokud ji nedočetla. Myslím, že ji drželo to, že nežila jenom ten udřený život, ale že prožívala životy z knížek.
V Drážově nikdo neměl rádio, jenom hospoda tam byla. A tam se hrálo divadlo. Maminka dostala roli, kterou se večer u plotny nahlas učila. Utkvěl mně jeden text, který se učila, protože to mělo hezkou pointu: „Tak vidíš, holku máš na krku, a krom tý hříšný parády nepřinesla do domu ani peřinu! Ani kus nábytku, jako jiné, třebas chudé nevěsty!“ Za dveřmi stál tatínek, který přijel z Berlína od cirkusu, a poslouchal, koho to tam maminka má. Dlouho to nevydržel a vešel. Jestli v tom „kuse“ maminku viděl, to nevím.

 

bendova2jpg.jpg
Jako Cherie v inscenaci ZASTÁVKA V KANSASU, 1961

 


Vzpomínáte si na nějaký hluboký zážitek z dětství, který vás zasáhl?
Jednou maminka ležela nemocná. Babička mé kamarádky zemřela, a to se chodilo „na modlení“ za zemřelou. Ležela ve světnici na lavici, kolem svíčky, už byla skoro tma. Ženské klečely a modlily se nahlas! Já jsem pak letěla domů k maminčině posteli a propukla v pláč. Tam jsem se dotkla nějakého tajemství a bála jsem se.
Kdy se zrodila myšlenka, že se stanete herečkou?
Tak to přeskočíme až do gymnázia pro vzdělání učitelů národních škol v Karlových Varech. Ze Šumavy jsme se přestěhovali do pohraničí, do Plané u Marián­ských Lázní. Být herečkou mně bylo bytostně cizí. Jedna holka z Plané – moc hezká – herečkou být chtěla. Obdivovala jsem ji za to, ale pro mě to nebylo, já jsem chtěla být učitelkou.
Na „pajďáku“ v Karlových Varech mi jeden profesor řekl: „Máš hezkou výslovnost. Tady máš básničku. Na výročí osvobození ji předneseš.“ Báseň začínala: „Pě­ničko, dobré jitro, dobrý den, májová země mi dýchá živá do oken…“ Nevěděla jsem, jak říct ten začátek „pěničko, dobrý den“, tak jsem se přeptala zkušené studentky, ona mi předvedla, jak radostně někomu říct „Dobré jitro! Dobré ráno!“ Dál už tam nic těžkého nebylo, báseň byla radostná, sál plný a nabitý poezií. Zřejmě má odvaha byla vidět, byl nějaký potlesk a zanedlouho jsem šla po schodech, proti mně profesor Kasalický, který nás učil housle, podával mi kus papíru a řekl s takovým podivením: „No, máte o to zájem, ne?“ Až ve třídě mně vysvětlili spolužáci, co to je DAMU a že je to přihláška ke zkouškám. Nejdřív jsem jela domů za rodiči a řekla jim, že z té školy pak vyjdou herci. Mám tam jet? Maminka to rozhodla: „To víš, jeď tam a ty zkoušky udělej. Poznáš Prahu! A pak půjdeš učit.“

 

bendova3jpg.jpg
S Františkem Peterkou

 


Jak jste se v Praze vyznala, když jste tam byla poprvé?
Měli jsme v Praze známé ze Šumavy. Bydleli na Hradčanech, v ulici Na Valech, do školy do Karlovy ulice mě dovedla jejich dcera Jana Baronová. Ve zkouškové komisi byli i pro mě známí herci: Vlasta Fabiánová, Otomar Krejča, Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský, František Vnouček a Božena Pulpánová. Teď před ně přišla holka z vesnice. Říkala jsem jim, že umím jen básničky a jeden monolog – díky tomu, že v Plané na gymplu jsme měli kantory, kteří po roce 1948 museli z Prahy do pohraničí, a náš latinář s námi nazkoušel hru VŠICHNI MOJI SYNOVÉ od Arthura Millera. Tehdy to byl úžasný dar. Dostala jsem roli matky. V monologu, který jsem si pamatovala, líčí matka, jak její syn, letec, předvádí svůj let pro ni, ona se dívá nahoru a monolog končí: „A najednou začal padat a volat mami, mami, mami.“ Řekla jsem té komisi, že mně ve škole řekli, že mám talent, a tak jenom jestli by zjistili, že ten talent mám a co s tím mám dělat. Vyšla jsem ze zkušebny a strašně jsem spěchala, protože už na mě čekala Jana Baronová. Ostatní tam postávali a říkali, že musím čekat na výsledky, jestli jsem postoupila. Musela jsem je pěkně naštvat, když jsem v rychlosti odpověděla, že jsem postoupila, že už to vím, že mně to řekli.

 

bendova4jpg.jpg
Tatínek se slony, 1930

 


Opravdu vám to řekli?
Ano. Možná proto, že jsem opravdu spěchala. Zkušební komisi jsem přesvědčila. Svůj pravdivý obraz venkovského trdla jsem nevylepšovala. Byla jsem poctivá a svá. A potom přišel do gymplu v Karlových Varech dopis, který od té doby umím zpaměti: „Vaše žákyně Miluše Bendová má dostatečnou míru talentu, aby byla přijata na Akademii múzických umění.“ Pak maturita ve svazácké košili a 1. září, kdy všichni spolužáci z pajďáku šli učit, já jsem s tatínkem pásla někde nad Planou sto jezeďáckých krav, protože moje škola, DAMU, začínala 1. října.
Přivykla jste životu v Praze?
V Hradební na koleji nás bylo pět na pokoji, všechny z venkova, to těžké nebylo. Líbila se mně pěší cesta z Hradební do Karlovky na přednášky od osmi ráno. Na semináři Zdeňka Mahlera bylo vždy na­rváno. Nepřednášel. Vedl debaty. Na otázku studenta: „Dokažte, že Bůh není,“ s humorem odpověděl: „Nemohu dokazovat, že něco není. Ale vy mně můžete dokázat, že Bůh existuje.“ Zdeněk Mahler byl jen o málo starší než my. František Götz byl výjimečnou osobností, přednášel světové divadlo. A František Černý přednášel české divadlo, světovou literaturu profesor Rak.
Odpoledne byla herecká tvorba u Jarmily Májové, herečky Realistického divadla, a tam nastal problém. Snažila jsem se, ale bylo mně to cizí. Uzavírala jsem se. Nevěřila jsem si. Byla jsem nešťastná a rozhodnutá ze školy odejít, ale vyřešil to Otomar Krejča. Zavolal si mě, poručil mi kafe, a to už jsem byla v sedmém nebi. Vycítila jsem, že jsem v dobrých rukou. Zeptal se mě, jestli nechci jít k němu, protože já byla ve skupině u Jarmily Májové. Ta mi domlouvala, že jsem ze zemědělství, že komunismus takovéhle lidi potřebuje: „Ty jsi z toho JZD.“ Kam jsme nechtěli, ale museli. Přešla jsem do skupiny k panu Krejčovi a od té doby jsem měla z herectví jedničku, škola mě začala bavit a k herectví jsem přilnula. U Krejči jsem našla pevnou půdu pod nohama a zároveň hlavu v oblacích, jak jsem byla zvyklá z domova. Ze Šumavy, z přírody. Krejča byl také z venkova. Ze Skrýšova na Vysočině.
Krejčovy hodiny herecké tvorby byly jiné. Veselé a soustředěné na práci. Když zadal ročníku dialog z Wilda, měl nejdřív dvouhodinovou přednášku. A „zkoušel“ nebo „učil“ mluvením. Byl také herec, hrál velké role. Možná, že se tím povídáním sbližoval nebo „vloupával“ do vnitřního světa herce. „Vloupat se“ je Krejčův termín. Dá to hodně práce. Když Krejča mluvil s hercem o jeho hereckém úkolu, dával mu svobodu, a zároveň „pevnou půdu“. Na hodinách pracoval vždy s tím, kdo byl připraven! Kdo přinesl řešení. Nápad. Později mě okouzlilo, jak o Krejčovi mluvil dramaturg Kraus, že „divadlo mu bylo především cestou k poznání člověka! Místem, kde i všednost vyjevuje svou hloubku.“
Mám svůj autentický zápis z roku 1955 ze zkoušky z herecké tvorby. Krejča mě políbil na čelo. „Nora to ještě není,“ říkal, „ale sama hledáš a přinášíš.“ Můj komentář v zápisu: „Dosáhnu toho, aby si Krejča nemusel říct, že se předal?“ Krejča byl bojovník, i když základem jeho povahy podle Krause byla životní vážnost. Vůbec se mu nelíbilo, kam v té době divadlo spělo. Ani se k tomu nevyjadřoval.

 

baner-clanek


Jaký byl váš ročník na DAMU? Scházíte se i dnes?
Ano. Ale dřív byl svět plný lidí, co se měli rádi. A taky tolik neumírali. Teď pořád někdo umírá. Nová přátelství nemají kořeny. Nemají minulost. Tady je pár minivzpomínek na mé spolužáky. Třeba Karel Augusta, blízký kamarád a úžasný vypravěč. Jednou jsme měli sraz někde v Celetné, byl tam i pan Záhorský a v plné síle Jiřina Bohdalová. Ti dva vypravěči se předháněli, aby byl pan Záhorský na své žáky pyšný. Velmi mu slušelo, když se usmíval a byl šťastný. Nebo jednou zašel Karel Augusta k Jarmile a Rudlovi Jelínků na Pankrác, rozpovídali se, Karel se k nim vracel týden. Třetí den už si přinesl i kartáček na zuby. Jana Werichová zvala spolužáky na Kampu a pan Werich si udělal na Janiny spolužáky trochu času. Jana byla dobrosrdečná, krásná, chytrá a veselá. Jednou mě pozvala na Sázavu na chatu. Kromě meruňkových knedlíků, na které pan Werich dostal chuť a já na ně uměla zadělat, si má paměť uchovala vzpomínku: hledaly se klíče a pan Werich je hledal podle zvukového zážitku. Když je odkládal, ozvalo se klepnutí. Našel je na plechovém parapetu.
Na Janině pohřbu se sešel celý ročník a režisér Moskalyk nás všechny pozval do restaurace. Učili jsme se přijmout smrt. Teď se scházíme u Dalimila Klapky. Richard Zavadzki přilétá z Varšavy, někdy s obrovskou kyticí a unaven, může si na chvíli odpočinout na Dalimilově posteli. Řízky a vůbec pohoštění vyrábí s Dalimilem Tonda Hardt. Setkání zahajujeme na Vyšehradě. Tam pozdravíme Bohouška Záhorského a Vlastičku Fabianovou květinami a pak jedeme na Arbesák. Je to snad osm let, co ke Klapkům na ročníkový sraz přišel i pan Krejča s Marií Tomášovou. Většinou mlčeli, přinesli si s sebou namazaný chléb s máslem.
Asi před deseti lety jsme také měli sraz, to nás ještě byla plná hospoda, Krejča si našel vyvýšené místo, rozhlédl se po svém ročníku, smál se, že vidí samé penzisty, a začal přednášku. Byl neodolatelný, zrale zanícený, mluvil a mluvil. Penzisti už byli otrávení, chtěli jíst, ale Krejča to neviděl. Mluvil o divadle. Bylo mu vším. Doteď organizuje Tonda Hardt různá setkání, ale je nás stále méně. Těžko to přijmout. První odešel Pavel Bártl. Krásný, talentovaný. A charakter. Karel Augusta za ním chodil do nemocnice. Ten křehký, citlivý Karel ho neopustil. Jarmila Hlavatá byla krásná Pražačka a byly jsme si blízké. Její vztah s hercem Rudlou Jelínkem – to byla láska už na škole. Šťastný pár. Byla jsem společně s Jarmilou v angažmá v Liberci.
Která partnerská setkání na jevišti pro vás byla výzvou, která byla krásná nebo hu­mor­ná?
Pro herečku je důležitější re­žisér. Po osobnosti, jakou byl Krejča, jsem ve třech inscenacích pracovala s Evženem Sokolovským! Byl to můj druhý učitel. Psala jsem si zážitky: „Sokolovský je proto ohromný, protože je pravda sama.“ A ještě mám zapsáno, že je „bezbřehý formát s vysokým intelektem“. Daroval mi knihu NEVYÚČTOVÁN ZŮSTÁVÁ NEBOŽTÍKŮV ŽIVOT o Gustavu Schorschovi, který zahynul v koncentráku a byl režisérskou nadějí. Na té knize jsem zrála. Upozornil mě, jaké chyby na jevišti dělám. A mě to všechno bavilo, i teď se potřebuju dovídat a učit, být v kontaktu. Prostřednictvím divadla, protože podle Chaplina je herectví psychický zážitek, kterým se duševně roste.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Osobnosti - výběr z článků

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne