Filip Barankiewicz

Šéf musí být diplomat

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

 

text Magdalena Šebestová, foto Roman Novitzky

 

barakjpg.jpg

 

Dalšími kandidáty byli Jiří Bubeníček (jeden ze slavných dvojčat, jejichž doménou je výrazový tanec) a česká primabalerína Daria Klimentová, ve Velké Británii slavná téměř jako popová hvězda. Do finále postoupili oba muži a z klání vyšel vítězně polský tanečník. Jaký je v pořadí dvanáctý, a třetí nečeský (první byl Ital, druhý též Polák) šéf Baletu ND? Čím přesvědčil odbornou porotu? Jaká očekávání vkládá do svého nového pražského angažmá tento mladý a velmi úspěšný umělec, jemuž přezdívají skokan?

Podmínilo vaše rodinné zázemí (otec tanečník, matka výtvarnice) vaše směřování?
Jistěže! Bydleli jsme hned naproti divadlu, kde otec tancoval, a k tomu přímo nad baletní školou; zkrátka, vyrůstal jsem prakticky pod pianem. Tohle prostředí jsem prostě miloval. Jenže když jsem tátovi asi v deseti letech oznámil, že budu taky tancovat, byl proti. Říkal, že je to moc obtížná profese, a baletní školu mi jednoduše zakázal. Ale já ho moc obdivoval a chtěl být tím, čím on.
Takže jste si prosadil svou…
Ale nebylo to hned snadné. Do taneční ško­ly mě sice vzali, ale jen na zkoušku na tři měsíce, protože se jim nějak nezdálo moje tělo.
Co se jim na vašem dokonalém těle mohlo nezdát?
Prý jsem měl nohy do x a byl jsem celkově strnulý. Táta se radoval a říkal, že mě stejně vyhodí…
Vyhodili?
Nevyhodili. Naopak jsem se zúčastnil několika soutěží a něco jsem i vyhrál.
A pak přišlo stipendium od nadace jednoho z nejvýznamnějších baletních ta­nečníků 20. století Rudolfa Nurejeva?
Měl jsem veliké štěstí, protože jsem byl první, kdo mohl studovat díky nadaci skvělého Nurejeva, který se jako jeden z prvních sovětských umělců dostal za železnou oponu a žil ve Francii. Než zemřel, založil nadaci na podporu mladých tanečníků – ovšem jen pro muže. Tak jsem se dostal do Monte Carla na Académie de Danse Classique k Marice Besobrasové, kde jsem ukončil studium v roce 1996.
Takže pro dráhu tanečníka jste se rozhodl už jako malý kluk?
Ano. Často se stává, že si děti jdou za svým snem. Já jsem šel za vidinou stát se tanečníkem a měl jsem štěstí, že se tenhle můj dětský sen stal mojí profesí a velkou vášní.
Na které z vašich hvězdných spolupracovníků vzpomínáte nejraději, ať už jako sólista, nebo později jako kouč?
Potkal jsem hodně osobností a každá pro mě znamenala něco jiného. Ať to byla muzikálnost Hanse van Manena nebo práce s Glenem Tetleym – nic lepšího mě nemohlo potkat. Glen byl plný lásky a porozumění. A zároveň to, co žádal od tanečníků, bylo nepředstavitelně těžké.
Ve svých rozhovorech také často zmiňujete slavného choreografa Johna Cranka…
V baletu stuttgartského divadla jsem strávil víc než jednadvacet krásných let a tančil jsem v jeho úžasných baletech. Byl to nejen geniální choreograf, ale i skvělý dramaturg a mentor. Uměl publiku zprostředkovat příběh tak, že nepotřebovalo žádnou tištěnou nápovědu. Byl skvělý i v tom, že posílal své tanečníky „do světa“, aby získali nové obzory.
Mluvil jste o vlídnosti choreografa Glena Tetleyho. O vás se říká, že jste tanečník-gentleman. Jste takový i doma?
Přiznávám, že mě tahle pověst těší. Učím se od svých postav. A doma se s ženou oba snažíme o harmonii, i když ani jeden nepocházíme z úplné rodiny.
Máte dvě děti. Potatily se?
Syn (15) a dcera (8) jsou velmi rozdílní. Zatím to na tanec ani u jednoho nevypadá. Nevím, jakou cestu si vyberou. Nezkoumám to a nebudu je ovlivňovat.
Co dělá z řadového tanečníka sólistu, či dokonce prvního sólistu?
Myslím, že základním předpokladem úspěchu tanečníka 21. století je silné zázemí znalostí a hlavně solidní klasická výbava. Teprve odtud se dá pokračovat k pestřejšímu repertoáru. Jako výhodu pro tanečníky vidím, když je baletní mistr tlačí i do věcí, které jim nejdou příliš dobře. Jedině tak mohou růst. A kromě toho to, že je někomu přidělen titul sólisty nebo prvního sólisty, ještě neznamená, že jím opravdu je. Teprve časem se prokáže, jestli má dostatek zodpovědnosti a schopností být tím hlavním, který je zároveň příkladem mladší generaci. Hraje v tom roli tolik faktorů!

 

banner_clanek


Vám trvalo přesunout se z pozice sólisty do pozice prvního sólisty pouhý jeden rok!
Ředitel prostě s povýšením tanečníků neotálel. Ví, že tato profese je vyhrazena pro mladé, takže když cítil, že je někdo připraven, povýšil ho přesto, že se na to dotyčný třeba ani necítil. Bylo to nejen velmi motivující, ale mělo to ještě jednu výhodu: tehdy nás dostalo takovou brzkou šanci asi osm, a tudíž jsme všichni nastudovali hlavní role a mohli jsme se vzájemně zastupovat. Pak nás všechny poslal do světa, což bylo oboustranně výhodné: vyjížděli jsme rádi, taky jsme se rádi vraceli a pro divadlo jsme byli skvělými velvyslanci.
Jak se cítil mladý tanečník v drsném soutěživém světě?
Bylo to opravdu velmi těžké – hodili nás prostě do vody… Ale to je právě ta cesta, jak by to mělo být! Tanečník se totiž nejvíc naučí v prvních deseti letech své profesionální kariéry. Pokud tuhle zkušenost využije v maximální možné míře, může z toho těžit dalších deset let.
Je to těžší fyzicky, nebo psychicky?
Fyzicky to jistě jednoduché není, ale dá se to zvládnout. Ale bez dobré psychické průpravy je to skoro nemožné. Nejsme přeci gymnasti a před publikem prezentujeme sebe a své nitro…
Říkáte, že nejste gymnasté, ale vám se přezdívá skokan…
(Smích). To mám nějak od přírody. Táta to prý měl taky, tak je to asi rodové.
Posledních pět let pracujete po celém světě hlavně jako baletní mistr a kouč. Jak se v této roli cítíte?
Všichni se diví, když říkám, že mám daleko větší potěšení z toho, když vidím mladé tanečníky růst a zdokonalovat se, než když jsem sám tancoval.
Nechybí vám světla ramp?
Zažil jsem skvělou kariéru a všechno, co se mi v ní přihodilo, bylo prostě báječné. Ale teď jsem vážně šťastný, když učím a koučuju a mohu využít všeho, co jsem sám uměl a zažil.
Vaší Julií, Taťánou, Kateřinou a mnoha dalšími postavami byla korejská primabalerína Sue Jin Kang. Jak na ni vzpomínáte?
Sue mě naučila, co je to umělecké partnerství. Byla o deset let starší a byla nesmírně pracovitá. Nikdy jsme nemluvili o disciplíně – to byla naprostá samozřejmost. Každá naše zkouška byla jako představení, takže když jsme pak vešli na jeviště, bylo to velmi snadné.
Slyšela jsem, že jste narychlo zaskakoval v hlavní roli Romea za tanečníka, který se zranil…
V té inscenaci jsem tancoval Benvolia a byla to moje premiéra. Jenže Romeo se během druhého dějství zranil a já musel odtancovat jeho sólo, takže jsem vlastně měl dvojitou premiéru.

 

barak2jpg.jpg
Filip Barankiewicz s tanečnicí při zkoušce

 


To se dá zvládnout? Musel jste improvizovat?
O přestávce mě během pěti minut „nabrífovali“. Roli Romea, dokonce ani hudbu jsem dobře neznal, takže jsem samozřejmě musel trochu improvizovat.
Koho jste tedy v Čajkovského baletu ROMEO A JULIE ztělesnil?
Mimo Julii prakticky všechny (smích). Benvolia, později pak i Romea, Mercucia a Tybalta. Když jsem po Mercuciovi mohl hrát i Tybalta, uvědomil jsem si, že jsem se dostal do příběhu mnohem hlouběji, a teprve tehdy jsem plně procítil osudy všech svých hrdinů.
Která z vašich rolí vám byla nejbližší?
Určitě Oněgin. Každé z jednání má jen dvacet pět minut a přitom tam je celý život…
O vás je známo, že tíhnete ke klasice…
To je pravda. Taky jsem byl spíš interpret než umělec-tvůrce. To, že jsem preferoval klasiku, ale neznamená, že jsem nedělal moderní tanec. Jenže v době, kdy jsem nastoupil, byla strašně silná konkurence hvězd, které uměly moderní tanec mnohem líp než já. Mojí doménou byla prostě klasika, a v divadle to věděli.
Vyhrál jste konkurs na šéfa Baletu ND při tak silné konkurenci, jakou je Darja Klimentová a ve finále pak Jiří Bubeníček. Proč si myslíte, že jste se stal šéfem, navíc nikoli českým?
To opravdu nevím, ale každopádně to svědčí o vaší otevřenosti. Jiří byl skvělý tanečník a dnes je výborný choreograf. Myslím ale, že to nebyla soutěž mezi námi dvěma, ale mezi koncepcemi. O té jeho ale nemám žádnou představu. Oba jsme stáli před velmi erudovanou porotou a tu asi víc zaujala moje vize příštích let Baletu ND, představa, kam bych chtěl soubor posunout. A pak, Jiří i minulý šéf baletu Petr Zuska jsou, na rozdíl ode mne, choreografové, což možná taky hrálo svoji roli.
V jakém smyslu?
Být šéfem tanečníků, které si člověk sám vybere, a zároveň jejich choreografem, to lze praktikovat v malém souboru. Ale vést ve velkém divadle skupinu osmdesáti tanečníků a zároveň být choreografem, to je podle mě konflikt zájmů.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne