Filip Barankiewicz

Šéf musí být diplomat

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

 

text Magdalena Šebestová, foto Roman Novitzky

 

barakjpg.jpg

 

Dalšími kandidáty byli Jiří Bubeníček (jeden ze slavných dvojčat, jejichž doménou je výrazový tanec) a česká primabalerína Daria Klimentová, ve Velké Británii slavná téměř jako popová hvězda. Do finále postoupili oba muži a z klání vyšel vítězně polský tanečník. Jaký je v pořadí dvanáctý, a třetí nečeský (první byl Ital, druhý též Polák) šéf Baletu ND? Čím přesvědčil odbornou porotu? Jaká očekávání vkládá do svého nového pražského angažmá tento mladý a velmi úspěšný umělec, jemuž přezdívají skokan?

Podmínilo vaše rodinné zázemí (otec tanečník, matka výtvarnice) vaše směřování?
Jistěže! Bydleli jsme hned naproti divadlu, kde otec tancoval, a k tomu přímo nad baletní školou; zkrátka, vyrůstal jsem prakticky pod pianem. Tohle prostředí jsem prostě miloval. Jenže když jsem tátovi asi v deseti letech oznámil, že budu taky tancovat, byl proti. Říkal, že je to moc obtížná profese, a baletní školu mi jednoduše zakázal. Ale já ho moc obdivoval a chtěl být tím, čím on.
Takže jste si prosadil svou…
Ale nebylo to hned snadné. Do taneční ško­ly mě sice vzali, ale jen na zkoušku na tři měsíce, protože se jim nějak nezdálo moje tělo.
Co se jim na vašem dokonalém těle mohlo nezdát?
Prý jsem měl nohy do x a byl jsem celkově strnulý. Táta se radoval a říkal, že mě stejně vyhodí…
Vyhodili?
Nevyhodili. Naopak jsem se zúčastnil několika soutěží a něco jsem i vyhrál.
A pak přišlo stipendium od nadace jednoho z nejvýznamnějších baletních ta­nečníků 20. století Rudolfa Nurejeva?
Měl jsem veliké štěstí, protože jsem byl první, kdo mohl studovat díky nadaci skvělého Nurejeva, který se jako jeden z prvních sovětských umělců dostal za železnou oponu a žil ve Francii. Než zemřel, založil nadaci na podporu mladých tanečníků – ovšem jen pro muže. Tak jsem se dostal do Monte Carla na Académie de Danse Classique k Marice Besobrasové, kde jsem ukončil studium v roce 1996.
Takže pro dráhu tanečníka jste se rozhodl už jako malý kluk?
Ano. Často se stává, že si děti jdou za svým snem. Já jsem šel za vidinou stát se tanečníkem a měl jsem štěstí, že se tenhle můj dětský sen stal mojí profesí a velkou vášní.
Na které z vašich hvězdných spolupracovníků vzpomínáte nejraději, ať už jako sólista, nebo později jako kouč?
Potkal jsem hodně osobností a každá pro mě znamenala něco jiného. Ať to byla muzikálnost Hanse van Manena nebo práce s Glenem Tetleym – nic lepšího mě nemohlo potkat. Glen byl plný lásky a porozumění. A zároveň to, co žádal od tanečníků, bylo nepředstavitelně těžké.
Ve svých rozhovorech také často zmiňujete slavného choreografa Johna Cranka…
V baletu stuttgartského divadla jsem strávil víc než jednadvacet krásných let a tančil jsem v jeho úžasných baletech. Byl to nejen geniální choreograf, ale i skvělý dramaturg a mentor. Uměl publiku zprostředkovat příběh tak, že nepotřebovalo žádnou tištěnou nápovědu. Byl skvělý i v tom, že posílal své tanečníky „do světa“, aby získali nové obzory.
Mluvil jste o vlídnosti choreografa Glena Tetleyho. O vás se říká, že jste tanečník-gentleman. Jste takový i doma?
Přiznávám, že mě tahle pověst těší. Učím se od svých postav. A doma se s ženou oba snažíme o harmonii, i když ani jeden nepocházíme z úplné rodiny.
Máte dvě děti. Potatily se?
Syn (15) a dcera (8) jsou velmi rozdílní. Zatím to na tanec ani u jednoho nevypadá. Nevím, jakou cestu si vyberou. Nezkoumám to a nebudu je ovlivňovat.
Co dělá z řadového tanečníka sólistu, či dokonce prvního sólistu?
Myslím, že základním předpokladem úspěchu tanečníka 21. století je silné zázemí znalostí a hlavně solidní klasická výbava. Teprve odtud se dá pokračovat k pestřejšímu repertoáru. Jako výhodu pro tanečníky vidím, když je baletní mistr tlačí i do věcí, které jim nejdou příliš dobře. Jedině tak mohou růst. A kromě toho to, že je někomu přidělen titul sólisty nebo prvního sólisty, ještě neznamená, že jím opravdu je. Teprve časem se prokáže, jestli má dostatek zodpovědnosti a schopností být tím hlavním, který je zároveň příkladem mladší generaci. Hraje v tom roli tolik faktorů!

 

banner_predplatne_clanek


Vám trvalo přesunout se z pozice sólisty do pozice prvního sólisty pouhý jeden rok!
Ředitel prostě s povýšením tanečníků neotálel. Ví, že tato profese je vyhrazena pro mladé, takže když cítil, že je někdo připraven, povýšil ho přesto, že se na to dotyčný třeba ani necítil. Bylo to nejen velmi motivující, ale mělo to ještě jednu výhodu: tehdy nás dostalo takovou brzkou šanci asi osm, a tudíž jsme všichni nastudovali hlavní role a mohli jsme se vzájemně zastupovat. Pak nás všechny poslal do světa, což bylo oboustranně výhodné: vyjížděli jsme rádi, taky jsme se rádi vraceli a pro divadlo jsme byli skvělými velvyslanci.
Jak se cítil mladý tanečník v drsném soutěživém světě?
Bylo to opravdu velmi těžké – hodili nás prostě do vody… Ale to je právě ta cesta, jak by to mělo být! Tanečník se totiž nejvíc naučí v prvních deseti letech své profesionální kariéry. Pokud tuhle zkušenost využije v maximální možné míře, může z toho těžit dalších deset let.
Je to těžší fyzicky, nebo psychicky?
Fyzicky to jistě jednoduché není, ale dá se to zvládnout. Ale bez dobré psychické průpravy je to skoro nemožné. Nejsme přeci gymnasti a před publikem prezentujeme sebe a své nitro…
Říkáte, že nejste gymnasté, ale vám se přezdívá skokan…
(Smích). To mám nějak od přírody. Táta to prý měl taky, tak je to asi rodové.
Posledních pět let pracujete po celém světě hlavně jako baletní mistr a kouč. Jak se v této roli cítíte?
Všichni se diví, když říkám, že mám daleko větší potěšení z toho, když vidím mladé tanečníky růst a zdokonalovat se, než když jsem sám tancoval.
Nechybí vám světla ramp?
Zažil jsem skvělou kariéru a všechno, co se mi v ní přihodilo, bylo prostě báječné. Ale teď jsem vážně šťastný, když učím a koučuju a mohu využít všeho, co jsem sám uměl a zažil.
Vaší Julií, Taťánou, Kateřinou a mnoha dalšími postavami byla korejská primabalerína Sue Jin Kang. Jak na ni vzpomínáte?
Sue mě naučila, co je to umělecké partnerství. Byla o deset let starší a byla nesmírně pracovitá. Nikdy jsme nemluvili o disciplíně – to byla naprostá samozřejmost. Každá naše zkouška byla jako představení, takže když jsme pak vešli na jeviště, bylo to velmi snadné.
Slyšela jsem, že jste narychlo zaskakoval v hlavní roli Romea za tanečníka, který se zranil…
V té inscenaci jsem tancoval Benvolia a byla to moje premiéra. Jenže Romeo se během druhého dějství zranil a já musel odtancovat jeho sólo, takže jsem vlastně měl dvojitou premiéru.

 

barak2jpg.jpg
Filip Barankiewicz s tanečnicí při zkoušce

 


To se dá zvládnout? Musel jste improvizovat?
O přestávce mě během pěti minut „nabrífovali“. Roli Romea, dokonce ani hudbu jsem dobře neznal, takže jsem samozřejmě musel trochu improvizovat.
Koho jste tedy v Čajkovského baletu ROMEO A JULIE ztělesnil?
Mimo Julii prakticky všechny (smích). Benvolia, později pak i Romea, Mercucia a Tybalta. Když jsem po Mercuciovi mohl hrát i Tybalta, uvědomil jsem si, že jsem se dostal do příběhu mnohem hlouběji, a teprve tehdy jsem plně procítil osudy všech svých hrdinů.
Která z vašich rolí vám byla nejbližší?
Určitě Oněgin. Každé z jednání má jen dvacet pět minut a přitom tam je celý život…
O vás je známo, že tíhnete ke klasice…
To je pravda. Taky jsem byl spíš interpret než umělec-tvůrce. To, že jsem preferoval klasiku, ale neznamená, že jsem nedělal moderní tanec. Jenže v době, kdy jsem nastoupil, byla strašně silná konkurence hvězd, které uměly moderní tanec mnohem líp než já. Mojí doménou byla prostě klasika, a v divadle to věděli.
Vyhrál jste konkurs na šéfa Baletu ND při tak silné konkurenci, jakou je Darja Klimentová a ve finále pak Jiří Bubeníček. Proč si myslíte, že jste se stal šéfem, navíc nikoli českým?
To opravdu nevím, ale každopádně to svědčí o vaší otevřenosti. Jiří byl skvělý tanečník a dnes je výborný choreograf. Myslím ale, že to nebyla soutěž mezi námi dvěma, ale mezi koncepcemi. O té jeho ale nemám žádnou představu. Oba jsme stáli před velmi erudovanou porotou a tu asi víc zaujala moje vize příštích let Baletu ND, představa, kam bych chtěl soubor posunout. A pak, Jiří i minulý šéf baletu Petr Zuska jsou, na rozdíl ode mne, choreografové, což možná taky hrálo svoji roli.
V jakém smyslu?
Být šéfem tanečníků, které si člověk sám vybere, a zároveň jejich choreografem, to lze praktikovat v malém souboru. Ale vést ve velkém divadle skupinu osmdesáti tanečníků a zároveň být choreografem, to je podle mě konflikt zájmů.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne