Yayoi Motohashi

Najít krásu v prázdnotě

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

 

text a foto Marcel Sauer

 

yoyomasijpg.jpg

 

Kde se v Japonsku vzala výrazná estetika, která je přítomna zcela všude, od designu po jídlo?
Možná bych to měla popsat poetičtěji, ale je to proto, že jsme v Japonsku neměli moc přírodních zdrojů a vše jsme si vždy museli vytvořit pouze ze základních surovin. Neměli jsme drahé kameny, jen hlínu a dřevo. Museli jsme být kreativní, sami vytvářet hodnotu věci a najít krásu v prázdnotě. Třeba čajový obřad je dobrým příkladem. Čaj přišel do Japonska z Číny, ale estetika a ceremoniál pití čaje vznikl v Japonsku. Postavili jsme velmi skromné, malé čajové pavilony, v nichž není vůbec nic. Jen na zemi tatami (rýžové matrace) a někdy ještě tokonoma, což je místo pro vystavení květiny nebo obrazu, ale to místo je natolik malé, že tam nelze vystavit příliš výrazný obraz, jen třeba malbu na papíře – a čím jednodušší, tím lepší. Takže se vystaví obrázek, který třeba reflektuje roční období, a k tomu skromná květina, která ladí s okolní přírodou.

Navštěvujete často čajové obřady?
Ne, ale bylo by to hezké. Myslím, že spíš lidé žijící v historických místech, třeba v oblasti Kjóta, chodí na čajové obřady docela často. Tokio je nové město, které se začalo rozvíjet od sedmnáctého století, je tedy víc otevřeno západním vlivům.

Vy jste žila dlouho v zahraničí. Je návrat do ostrovní země těžký?
Když jsem se vrátila z Londýna, bylo to velmi těžké. Tehdy v devadesátých letech společnost nebyla ještě tak otevřená jako dnes. Vytvořila jsem si tenkrát něco jako rozdvojenou osobnost. S Japonci jsem se chovala stejně tradičně, jak je v Japonsku zvykem. Jen jsem měla pocit, že přitom ukrývám svoji opravdovou povahu, to, kým skutečně jsem. V Japonsku lidé nemají rádi věci, které jsou jiné, a tak všichni očekávají, že i lidé budou všichni stejní. Vůbec se mi to nelíbilo, ale tak to bylo po stovky let.

Máte pořád ještě rozdvojenou osobnost?
Možná tím, že trávím víc času v Japonsku, začínají se obě moje já vyrovnávat. Ale čas od času potřebuji odjet na dovolenou do zahraničí a potkávat se tam s přáteli. A Japonsko se také mění. Jen to jde velmi pomalu. Například můj bratr, který žije v zahraničí, se sem již nechce vrátit. V cizině zůstává velmi mnoho talentovaných Japonců a mladých lidí, kterým víc vyhovuje otevřený svět.

 

banner_predplatne_clanek


Jak specifická architektura muzea The National Art Center ovlivňuje výběr projektů?
Tuto budovu navrhoval Kišó Kurokawa a jeho záměrem bylo vytvořit moderní budovu uprostřed přírody, i když jsme v centru Tokia. Architektura neměla rozdělovat vnitřní a venkovní prostor, měla být otevřená. To je také konceptem našeho muzea, kdy jsme vstřícní mnoha směrům a stylům. Nevystavujeme jen staré mistry, ale i design, módu…

Vystavujete většinou známější umělce?
Pořádáme kolem sedmi velkých výstav ročně. Jsme soukromá instituce, takže musíme dosáhnout určitého příjmu, což znamená mít dvě populární výstavy ročně. A populární výstava, to jsou v Japonsku většinou francouzští impresionisté. Ti jsou velmi oblíbení u žen nad padesát let. Ty přijdou pokaždé. Když jsme pak pořádali výstavu malířky Yayoi Kusamy, muzeum bylo plné mladých lidí. Snažíme se představit i současné umění a módu, průmyslový design, manga (japonský komiks) nebo architekturu.

Letos se stala nejnavštěvovanější výstavou Muchova Slovanská epopej…
Výstavu jsme připravovali deset let, od samého vzniku muzea. Abych byla upřímná, nečekali jsme, že bude takhle úspěšná. Alfons Mucha je samozřejmě v Japonsku velmi populární, ale Slovanská epopej je docela těžké téma. Proto byl tak velký úspěch pro nás překvapením.

Co na Muchově díle Japonce tak přitahuje?
Jeho dílo je překrásné, tím oslovuje japonské publikum. A když si vezmete jeho secesní práce, to, jak zobrazoval ženy, to je přesně japonská představa krásných evropských žen. Zároveň je to jednoduché a Japonci mají rádi krásu a jednoduchost. Řada kreslířů manga se Alfonsem Muchou inspirovala. Když si vezmete manga ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století, tak v nich ženy vypadají jako nakreslené Muchou.

Jak proběhla návštěva císařského páru, který si přišel Slovanskou epopej prohlédnout?
Pro mne byla velká čest provést je výstavou. Císař i císařovna byli tak přátelští, velmi se o obrazy zajímali, chtěli vědět, co vyjadřují gesta postav, co znamenají symboly na obrazech… I když měli protokolem vymezený čas, chtěli se toho dozvědět co nejvíc. A k tomu vypadali oba tak přitažlivě a drželi se za ruce.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne