Ondřej Sokol

Činoherák je pro mě nejvíc na světě

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

 

text Vašek Vašák, foto Lukáš David, tv nova, archiv čihoherního klubu a archiv

 

sokol1jpg.jpg

 

Kdo měl největší vliv na tvoje směřování k divadlu?
Moje matka. I když – jakmile jsem se rozhodl jít na DAMU, pokusila se to zvrátit. Asi jí došlo, co způsobila, protože v rodině zavládlo zděšení. Babička radila, že bych měl mít napřed poctivé řemeslo a pak že můžu zkusit tohle „povolání do větru“. Vyvrcholilo to setkáním s Ivo Krobotem, matčiným spolužákem z gymplu, který nám pravidelně zařizoval lístky do Činoherního klubu. Každé jarní a později i zimní prázdniny jsme trávili v Praze a chodili do divadel. Pro mě to byl nejhezčí týden v roce. No a máma se rozhodla Iva poprosit, aby mi DAMU vymluvil. Setkali jsme se na Karlově náměstí v jedné dnes už ne­existující hospodě, a nepodařilo se mu to. Když jsem později do Činoheráku nastoupil, první hru, kterou jsem tam hrál, režíroval paradoxně on, takže kdykoli mi něco nešlo, vyčítal jsem mu, že je to jeho vina. Že měl možnost mi to rozmluvit, tak ať si teď nestěžuje, když hraju blbě.

Proč jsi vystudoval současně herectví i režii?
To byl nápad Luboše Pistoria a Jiřího Adamíry. Když jsem se hlásil na DAMU, byly tam tehdy tříkolové přijímačky, a když četli jména těch, kteří postoupili do třetího kola, mnou tolik očekávané Ondřej Sokol nezaznělo. Zhroutil se mi svět. Seděl jsem na zemi, málem už jsem se rozbrečel, a najednou vidím, že se u mě zastavily nohy. Zvedl jsem hlavu, nade mnou stál pan Adamíra a oznámil mi, že by se mnou chtěli s panem Pisto­riem ještě mluvit. A pak mi řekli, že o mně přemýšleli a dospěli k závěru, že bych se měl věnovat spíš režii než herectví.

 

sokol2jpg.jpg
S Markétou Stehlíkovou v inscenaci Ujetá ruka

 

 

Jak na to přišli?
Asi z toho, jak jsem byl špatný. Vycítili, že můj přístup k herectví je čistě rozumový a nabídli mi režii. Za dva dny uspořádali jen pro mě takové mezikolo a po něm mi navrhli, abych dělal kromě režie i herectví, což se taky stalo. Po absolvování DAMU jsem šel ještě studovat na FAMU dokument. Ten už jsem ale nedokončil.

Proč sis vybral dokument?
Chtěl jsem točit hrané filmy, ale katedra dokumentu byla tehdy nejlepší – Jan Špáta, Olga Sommerová, Martin Vadas. Jenže já už byl v té době v angažmá v Mladé Boleslavi, a to byl, jak se ukázalo, problém. Vždycky ráno jsme se sešli u metra na Českomoravské, tam jsme sedli do auta, odjeli do Boleslavi, kde jsem do dvou zkoušel, pak jsem se vrátil do Prahy, hodinu a půl jsem předstíral na FAMU studium a potom běžel zase na Českomoravskou, protože jsem skoro denně večer hrál. Manželka (herečka Kateřina Lojdová) tam působila v té době taky. Jakmile se nám ale narodila Esterka, zjistili jsme, že už to takhle nepůjde.

 

sokol3jpg.jpg

 

Jak ses dostal do Činoherního klubu?
Souhrou několika okolností. V Boleslavi jsme byli, co se divadla týče, velmi dobrá parta a hodně jsme si rozuměli s hlavním dramaturgem a režisérem Petrem Hruškou. Názorově jsme se ovšem rozcházeli s vedením divadla. Když už to začalo být neúnosné, rozhodli jsme se odejít – Andrea Elsnerová, Viktor Limr, Bára Kodetová, asi deset lidí. Chtěli jsme si najít něco v Praze, což se jim povedlo v Divadle Na Prádle. Já šel do Činoheráku.

Také překládáš, tvůj první překlad byla MILIONÁŘKA od G. B. Shawa…
Byl pro zájezdové představení Divadla Ivy Janžurové. Překlad jsem dělal společně s ní a moc nás to bavilo.

Kde ses naučil tak dobře anglicky?
Jednak ve škole, a pak jsem měl k angličtině vztah i proto, že táta emigroval do Kanady. Když nemluvím delší dobu, mám pocit, že jsem chromej, takže jednou za čas odjedu na pár dní do Londýna. Cizí jazyk vyžaduje cvik. Taky překlad je věc cviku.

Popustíš při něm uzdu fantazii?
Vzhledem k tomu, že překládám jen to, co později režíruju, snažím se na­opak přiblížit co nejvíc originálu, protože potřebuju vědět, co tím autor skutečně myslel. Až při režírování si dovolím škrtat a upravovat.

K tvým oblíbeným autorům patří Martin McDonagh, od něhož jsi přeložil a režíroval hry OSIŘELÝ ZÁPAD, PAN POLŠTÁŘ, UJETÁ RUKA a KATI. Setkali jste se?
Ještě tu nebyl. Teď ale jedeme na Mezinárodní festival Martina McDonagha do ruského Permu, kam jezdívá, takže se s ním snad uvidíme.

Než ses pustil do PANA POLŠTÁŘE, byl ses podívat na představení v Londýně. Děláš to tak?
To byla výjimka, jinak hru nerad vidím předem, protože mě to potom ovlivňuje. Tuhle hru jsem viděl proto, že jsem ji nemohl vyhnat z hlavy. Když jsem ji četl, přišla mi děsivě drastická a vůbec jsem si nedokázal představit, že bychom něco takového inscenovali, protože jsem měl šílenej zážitek už jen z toho čtení. Když jsem se z Londýna vrátil, řekl jsem si, že to tedy přeložím a udělám jedno autorské čtení.

Na londýnské inscenaci se diváci smáli. Čekal jsi to?
Věděl jsem, že je hra nekonečně vtipná, přesto mě překvapilo, jak moc se smějou. A u nás se smějou úplně stejně. U McDonagha je často smích už i trochu ze zoufalství. Člověk se tomu ani nechce smát, ale autor je v těch otřesnejch věcech tak vtipnej, že se nedokážeš udržet. Takový smích mě baví nejvíc.

 

sokol4jpg.jpg
V televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas

 

 

Naopak tě nebaví, když je hra jen komedie, nebo jen tragédie…
Nejlepší je, když obsahuje obě roviny. Mc­Do­nagh je mému vnitřnímu nastavení blízký. Objevil jsem ho, když jsem si přečetl v Timesech, že jeho KRÁSKA Z LEENANE dostala cenu za nejlepší inscenaci, a byly tam fotky, které mě neskutečně přitahovaly. Tak jsem si v Anglii tu knihu objednal a za tři měsíce mi přišla celá trilogie. Když jsem začal číst poslední díl, OSIŘELÝ ZÁPAD, věděl jsem, že ho musím udělat. Hráli v něm tři chlapi. Míša Pavlata, Marek Taclík a Lála Dulava.

Marek Taclík se s Lálou tehdy neměli rádi…
Dokonce o sobě vzájemně tvrdili, že horšího herce neviděli. Lezli si strašně na nervy, nenáviděli se a já jsem věděl, že je to pro tu hru dobře a že jejich nenávist vyplývá z toho, že jsou si v mnohém podobní. Po padesáti reprízách, kdy se poznali, se z nich stali kamarádi.

Luboš Pistorius tě naučil přistupovat k hercům individuálně, což se ti asi mnohokrát osvědčilo…
Cesta k pochopení role je u každého herce úplně jiná. Žádný nepoužívá stejnou techniku, takže musíš každému porozumět, abys z něj dostal to, co k vytvoření celku potřebuješ.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 10. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne