Ondřej Sokol

Činoherák je pro mě nejvíc na světě

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

 

text Vašek Vašák, foto Lukáš David, tv nova, archiv čihoherního klubu a archiv

 

sokol1jpg.jpg

 

Kdo měl největší vliv na tvoje směřování k divadlu?
Moje matka. I když – jakmile jsem se rozhodl jít na DAMU, pokusila se to zvrátit. Asi jí došlo, co způsobila, protože v rodině zavládlo zděšení. Babička radila, že bych měl mít napřed poctivé řemeslo a pak že můžu zkusit tohle „povolání do větru“. Vyvrcholilo to setkáním s Ivo Krobotem, matčiným spolužákem z gymplu, který nám pravidelně zařizoval lístky do Činoherního klubu. Každé jarní a později i zimní prázdniny jsme trávili v Praze a chodili do divadel. Pro mě to byl nejhezčí týden v roce. No a máma se rozhodla Iva poprosit, aby mi DAMU vymluvil. Setkali jsme se na Karlově náměstí v jedné dnes už ne­existující hospodě, a nepodařilo se mu to. Když jsem později do Činoheráku nastoupil, první hru, kterou jsem tam hrál, režíroval paradoxně on, takže kdykoli mi něco nešlo, vyčítal jsem mu, že je to jeho vina. Že měl možnost mi to rozmluvit, tak ať si teď nestěžuje, když hraju blbě.

Proč jsi vystudoval současně herectví i režii?
To byl nápad Luboše Pistoria a Jiřího Adamíry. Když jsem se hlásil na DAMU, byly tam tehdy tříkolové přijímačky, a když četli jména těch, kteří postoupili do třetího kola, mnou tolik očekávané Ondřej Sokol nezaznělo. Zhroutil se mi svět. Seděl jsem na zemi, málem už jsem se rozbrečel, a najednou vidím, že se u mě zastavily nohy. Zvedl jsem hlavu, nade mnou stál pan Adamíra a oznámil mi, že by se mnou chtěli s panem Pisto­riem ještě mluvit. A pak mi řekli, že o mně přemýšleli a dospěli k závěru, že bych se měl věnovat spíš režii než herectví.

 

sokol2jpg.jpg
S Markétou Stehlíkovou v inscenaci Ujetá ruka

 

 

Jak na to přišli?
Asi z toho, jak jsem byl špatný. Vycítili, že můj přístup k herectví je čistě rozumový a nabídli mi režii. Za dva dny uspořádali jen pro mě takové mezikolo a po něm mi navrhli, abych dělal kromě režie i herectví, což se taky stalo. Po absolvování DAMU jsem šel ještě studovat na FAMU dokument. Ten už jsem ale nedokončil.

Proč sis vybral dokument?
Chtěl jsem točit hrané filmy, ale katedra dokumentu byla tehdy nejlepší – Jan Špáta, Olga Sommerová, Martin Vadas. Jenže já už byl v té době v angažmá v Mladé Boleslavi, a to byl, jak se ukázalo, problém. Vždycky ráno jsme se sešli u metra na Českomoravské, tam jsme sedli do auta, odjeli do Boleslavi, kde jsem do dvou zkoušel, pak jsem se vrátil do Prahy, hodinu a půl jsem předstíral na FAMU studium a potom běžel zase na Českomoravskou, protože jsem skoro denně večer hrál. Manželka (herečka Kateřina Lojdová) tam působila v té době taky. Jakmile se nám ale narodila Esterka, zjistili jsme, že už to takhle nepůjde.

 

sokol3jpg.jpg

 

Jak ses dostal do Činoherního klubu?
Souhrou několika okolností. V Boleslavi jsme byli, co se divadla týče, velmi dobrá parta a hodně jsme si rozuměli s hlavním dramaturgem a režisérem Petrem Hruškou. Názorově jsme se ovšem rozcházeli s vedením divadla. Když už to začalo být neúnosné, rozhodli jsme se odejít – Andrea Elsnerová, Viktor Limr, Bára Kodetová, asi deset lidí. Chtěli jsme si najít něco v Praze, což se jim povedlo v Divadle Na Prádle. Já šel do Činoheráku.

Také překládáš, tvůj první překlad byla MILIONÁŘKA od G. B. Shawa…
Byl pro zájezdové představení Divadla Ivy Janžurové. Překlad jsem dělal společně s ní a moc nás to bavilo.

Kde ses naučil tak dobře anglicky?
Jednak ve škole, a pak jsem měl k angličtině vztah i proto, že táta emigroval do Kanady. Když nemluvím delší dobu, mám pocit, že jsem chromej, takže jednou za čas odjedu na pár dní do Londýna. Cizí jazyk vyžaduje cvik. Taky překlad je věc cviku.

Popustíš při něm uzdu fantazii?
Vzhledem k tomu, že překládám jen to, co později režíruju, snažím se na­opak přiblížit co nejvíc originálu, protože potřebuju vědět, co tím autor skutečně myslel. Až při režírování si dovolím škrtat a upravovat.

K tvým oblíbeným autorům patří Martin McDonagh, od něhož jsi přeložil a režíroval hry OSIŘELÝ ZÁPAD, PAN POLŠTÁŘ, UJETÁ RUKA a KATI. Setkali jste se?
Ještě tu nebyl. Teď ale jedeme na Mezinárodní festival Martina McDonagha do ruského Permu, kam jezdívá, takže se s ním snad uvidíme.

Než ses pustil do PANA POLŠTÁŘE, byl ses podívat na představení v Londýně. Děláš to tak?
To byla výjimka, jinak hru nerad vidím předem, protože mě to potom ovlivňuje. Tuhle hru jsem viděl proto, že jsem ji nemohl vyhnat z hlavy. Když jsem ji četl, přišla mi děsivě drastická a vůbec jsem si nedokázal představit, že bychom něco takového inscenovali, protože jsem měl šílenej zážitek už jen z toho čtení. Když jsem se z Londýna vrátil, řekl jsem si, že to tedy přeložím a udělám jedno autorské čtení.

Na londýnské inscenaci se diváci smáli. Čekal jsi to?
Věděl jsem, že je hra nekonečně vtipná, přesto mě překvapilo, jak moc se smějou. A u nás se smějou úplně stejně. U McDonagha je často smích už i trochu ze zoufalství. Člověk se tomu ani nechce smát, ale autor je v těch otřesnejch věcech tak vtipnej, že se nedokážeš udržet. Takový smích mě baví nejvíc.

 

sokol4jpg.jpg
V televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas

 

 

Naopak tě nebaví, když je hra jen komedie, nebo jen tragédie…
Nejlepší je, když obsahuje obě roviny. Mc­Do­nagh je mému vnitřnímu nastavení blízký. Objevil jsem ho, když jsem si přečetl v Timesech, že jeho KRÁSKA Z LEENANE dostala cenu za nejlepší inscenaci, a byly tam fotky, které mě neskutečně přitahovaly. Tak jsem si v Anglii tu knihu objednal a za tři měsíce mi přišla celá trilogie. Když jsem začal číst poslední díl, OSIŘELÝ ZÁPAD, věděl jsem, že ho musím udělat. Hráli v něm tři chlapi. Míša Pavlata, Marek Taclík a Lála Dulava.

Marek Taclík se s Lálou tehdy neměli rádi…
Dokonce o sobě vzájemně tvrdili, že horšího herce neviděli. Lezli si strašně na nervy, nenáviděli se a já jsem věděl, že je to pro tu hru dobře a že jejich nenávist vyplývá z toho, že jsou si v mnohém podobní. Po padesáti reprízách, kdy se poznali, se z nich stali kamarádi.

Luboš Pistorius tě naučil přistupovat k hercům individuálně, což se ti asi mnohokrát osvědčilo…
Cesta k pochopení role je u každého herce úplně jiná. Žádný nepoužívá stejnou techniku, takže musíš každému porozumět, abys z něj dostal to, co k vytvoření celku potřebuješ.

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 10. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne