Nenahraditelný Miroslav Horníček

Století moudrého klauna

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

 

text Jindřich Rosendorf, foto ČTK, Věra Caltová a archiv

 

hornicekjpg.jpg
Lyrickou komedii SETKÁNÍ S VERONIKOU napsal Miroslav Horníček pro Moniku Švábovou.

 

 

Není nahraditelný! Nejen pro originálnost herectví a improvizační ge­nialitu, pro chytrý, filozofující hu­mor, jehož optikou vnímal svět a dokázal jej tak znamenitě glosovat. Pro okouzlující hru s jazykem, laskavost a toleranci moudrého klauna, jenž nikdy neklesl k jízlivosti, podbízivosti nebo pouhému bavičství. Pro rozkoš, kterou dopřával čtenářům svých knížek, poetickou hravost koláží i statečnost, s jakou dokázal čelit ranám osudu. Pro schopnost rozesmávat až k slzám a stejně tak i dojímat. Pro věčné hledačství. Proto, že nepřestal být nikdy zvídavým, jakoby stále okouzleným dítětem.
Narodil se před sto lety, 10. listopadu 1918 v Plzni. A Plzeň by mu měla být trvale vděčná. Celý život se k ní totiž láskyplně hlásil. Svojí popularitou i autoritou ji zviditelňoval a propagoval. Ani celé týmy píáristů by to nedokázaly lépe. Sousloví lokální patriotismus v Horníčkově podání získávalo punc ušlechtilosti.

Vstoupit do dětství
Zažil jsem s Miroslavem Horníčkem příhodu, která je s jeho rodištěm spjatá. Když před lety ve zdejším Velkém divadle režíroval vlastní adaptaci komedie francouzského autora Eugéna Labiche, setkali jsme se kousek od divadla na smluvené schůzce. Čekal už na své oblíbené lavičce pod rozložitým kaštanem. Vyhříval se na slunci a četl. Mluvili jsme pak o Labichovi, jeho hře, režii i chystané premiéře, až se na chvilku odmlčel a jakoby omluvně a s překvapivým ostychem se zeptal: „Promiňte, musím teď spěchat zpátky do divadla, ale mohli bychom si někdy později dál spolu povídat třeba ve vaší redakci. Směl bych vás tam navštívit?“ – „Samozřejmě!“ přisvědčuji a dozvídám se i důvod. V domě, kde tehdy sídlila plzeňská redakce Svobodného slova, v níž jsem začínal, trávíval prý Miroslav Horníček své dětské Vánoce. U prarodičů z otcovy strany. „Proč jste nepřišel kdykoli dřív?“ divím se. „Víte, já v tom domě nebyl přes padesát let. A i když jsem pak chodil mockrát okolo, sám jsem si netroufnul,“ překvapil mě znovu hvězdný protagonista slavných HOVORŮ H. „Teď, když mám konečně pozvání, přijdu rád,“ rozloučil se s úsměvem. Přišel hned druhý den odpoledne. I se svojí paní Bělou. A byl nadšený, když zjistil, že přímo v obou místnostech naší tehdejší redakce byl kdysi dvoupokojový byt jeho prarodičů. „Vstoupil jsem do svého dětství,“ zaradoval se a vyprávěl o dědovi Václavovi, prý lehce zasmušilém, i babičce Josefě, navštěvující pravidelně blízký františkánský kostel. Dědeček byl pekařem a malému Miroslavovi o Vánocích pekl speciální malé houstičky. Slané a křupající. „Dodnes cítím jejich chuť a vidím dědovy hbité prsty, když je zaplétal,“ vzpomínal. „Tady měli obývací pokoj, v druhé místnosti kuchyň, tamhle v rohu stával vánoční stromek a tady,“ ukázal k mému pracovnímu stolu, „byl velký natahovací gramofon s troubou. Z něj jsem poprvé uslyšel i skladby, jež zůstaly mými nerezavějícími láskami – za mnohé alespoň Ó SOLE MIO nebo vánoční TICHÁ NOC, SVATÁ NOC…“ O pár dnů později přišel Miroslav Horníček znovu – přinesl dva lístky na premiéru své hry. A ve foyer divadla pak dokonce jako překvapení zorganizoval setkání paní Běly Horníčkové s mou maminkou po mnoha letech; obě se znaly ještě z dívčích let, kdy se spolu s dalšími mladými ve Valašském Meziříčí, navzdory temné protektorátní době, scházeli doma u Šumberových, jak se za svobodna jmenovala paní Běla, k ochotnickému divadlu a recitaci české poezie.
Náhoda, která byla Horníčkovi květem na stromě všedního života, tak pomohla odhalit genius loci tehdejší redakce a zdánlivě všední dny přizdobila atmosférou skoro sváteční. Také proto, že Miroslav z návratů do vzpomínek vytvořil malou tradici; pokud byl v Plzni a měl chvilku času, přišel. Ať už hlavními dveřmi, nebo spiklenecky a „tajně“ zadním občas nezamčeným vchodem, takže se objevil ve dveřích někdejší Horníčkovic kuchyně, lehce se zhoupnul v kolenou a pravil: „Tu jsem!“ jak to prý říkával druhý z jeho dědečků Vojtěch, když se vracíval domů. A pak vzpomínal – i na to, že právě z tohoto bytu vedly kdysi kroky mladšího tatínkova bratra Františka, později zvaného Frank, do daleké mnohoslibné Ameriky, a romantikou obestřeného Texasu. Jeho památce Miroslav později věnoval svoji divadelní hru MŮJ STRÝČEK KOVBOJ. A další, nejmladší ze tří bratrů tatínka Bedřicha, Jan řečený Háňa, tu zase svému synovci jako vůbec první vyprávěl o Osvobozeném divadle a dvojici Voskovec–Werich. Po tomto předčasně zesnulém strýci dal pak Miroslav Horníček jméno i svému synovi – Jan.

 

hornicek2jpg.jpg
Dva velcí klauni. V roce 1955 se Horníček stal na šest let jevištním partnerem Jana Wericha.

 

 

Milý Miroslave!
Sté výročí narození slavného rodáka si Plzeň připomíná mnoha akcemi. Literárními procházkami po jeho stopách, výstavou TAK UŽ JSEM ZASE DOMA, PLZEŇÁCI v mázhausu radnice, cyklem HOVORY O H s anketou o nejoblíbenější knihu a výstavou MIROSLAV HORNÍČEK – BIBLIOSKICÁŘ v městské knihovně, expozicí Horníčkových koláží v Západočeské galerii či týdenním festivalem A CO DIVADLO, PANE HORNÍČKU? v kabaretním divadle Pluto. Přímo v den Horníčkových narozenin získá foyer Malé scény Nového divadla v Plzni jeho jméno a tamtéž bude odhalena kopie jeho busty od sochaře Vítězslava Eibla (originální zdobila pražský byt Horníčkových, na hlavě zpravidla mívala klobouk – pozn. aut.).
Ve Velkém divadle se pak uskuteční vzpomínkový GALAVEČER. V divadle, kde v roce 1935 jako nadšený ochotník poprvé „naživo“ obdivoval Voskovce a Wericha v jejich BALADĚ Z HADRŮ, aniž mohl tušit, že za dvě dekády bude místo Jiřího Voskovce sám šest let excelovat po Werichově boku. V divadle, kde roku 1941 dostal své první profesionální angažmá a na jehož pódiu pak po letech pravidelně slavíval své kulatiny. Režisérem a průvodcem večera bude herec, autor úspěšných divadelních komedií a ředitel někdejšího Horníčkova divadla Antonín Procházka. „Dostal jsem tento večer takzvaně na starost a měl jsem za to, že by se tu měli sejít a společně zavzpomínat lidé, kteří s Miroslavem pracovali a měli ho rádi,“ vysvětluje. Jak jej měl rád i on sám, dokazuje dopis, který svému hereckému vzoru napsal k jeho dvaaosmdesátým narozeninám:
Milý Miroslave,
píšu Ti dopis, který má nepatrné zpoždění. Asi tak třicet let. Tehdy, kolem roku 70, jsem Tě poprvé zažil na vlastní kůži. Bylo to v Kroměříži a Ty jsi přijel se svými slavnými HOVORY H. Obdivoval jsem Tě už dávno předtím, znal jsem téměř zpaměti Tvé a Werichovy forbíny z Divadla ABC. Já, který jsem nebyl schopen si zapamatovat, kdy byla bitva u Lipan, jsem hravě citoval Tvá televizní vystoupení. Kdyby místo chemických vzorečků po mně ve škole chtěli Tvoje gesta a intonaci, mohl jsem mít na vysvědčení aspoň jednu jedničku.

 

baner-clanek


Onoho památného večera jsem zasedl do neútulného sálu Kulturního domu lehce rozechvěn. Nevěřil jsem, že je to možné. Totiž, že existuje někdo, kdo dokáže odpovědět na jakoukoliv otázku z publika a ještě k tomu vtipně. A co když se nikdo na nic nezeptá? Při pohledu na své sousedy jsem cítil, že bude trapas. Můj milovaný idol opustí potupně Kroměříž a já druhý den půjdu a umístím na náměstí bombu. Nějaká kapela zahrála nějaký kousek a pak jsi tedy přišel Ty! A po krátkém úvodu první výzva do publika: „Má někdo z vás první dotaz?“ A nastalo to, co jsem očekával. Ticho, absolutní ticho. Zopakoval jsi tedy ještě jednou svou výzvu, a zase nic. Všichni seděli jako žáci, kteří mají být taseni. Nikomu se nechtělo k tabuli. Ach bože, to rezervované moravské publikum! Chtěl jsem zachránit situaci a vznést svůj připravený dotaz: Pane Horníčku, stalo se vám někdy v HOVORECH, že jste nedostal žádný dotaz?“ Ale nezdál se mi teď vhodný, navíc jsem z nějakého důvodu zapomněl mluvit. Tyhle Hanáky nikdo nedostane do varu. Začal jsem uvažovat, kde se dá sehnat bomba. Ale Ty jsi najednou řekl: „Ano, ostych někdy brání položit první dotaz. Začněme tedy druhým. Má někdo z vás druhý dotaz?“ Ozval se smích, ostych padl a dotazy se začaly sypat. Ach ti moji milovaní Hanáci! Hltal jsem každé Tvé slovo, řehtal se, žasnul. Byl to nádherný večer. Byl jsem z toho představení nadšen. Dokonce jsem ještě dlouho po tom byl přesvědčen, že jenom tohle je divadlo. Až později v Praze na DAMU jsem s nelibostí zjistil, že divadlo je taky obléct se do kostýmu a říkat repliky, co někdo napsal.
Za vrchol kontaktu jsem považoval, že jsem si od Tebe nechal podepsat DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu s Tebou po letech stát na jevišti a dokonce v divadle, které ponese Tvé jméno, a že v něm budu něco jako vedoucí, tak bych ho asi považoval za úspěšného autora sci-fi.
Od toho kroměřížského setkání jsem Tě zažil na jevišti ještě mnohokrát. Chodil jsem na Tvé hry, VEČERY O SMÍCHU, HOVORY. Zkrátka sledoval jsem Tvůj umělecký vývoj. A i když už jsem některé věci znal zpaměti, nikdy jsem nepřestal žasnout nad přesností point, nad jistotou, s jakou sis vedl publikum tam, kam jsi potřeboval, nad brilantností Tvých odpovědí. Ale nikdy, nikdy jsem se neodvážil sám na něco zeptat. Až později, když už jsem měl možnost být s Tebou v soukromí, zeptal jsem se: „Jak je možné, že zareaguješ na dotaz během pár vteřin?“ A Ty jsi odpověděl opět brilantně: „Těch pár vteřin nepřemýšlím nad odpovědí, ale vybírám z těch tří, co mě napadnou, tu nejlepší.“
Považuji za své největší herecké štěstí, že jsem mohl být párkrát ve Tvé přítomnosti, že jsem s Tebou mohl být na jevišti. Že jsem zblízka viděl, „jak se to dělá“. Tak jako Tvého partnera a učitele ovlivnili klauni němé grotesky a ty zase cirkusoví klauni a ty zase herci commedia dell’arte a ty zase… a tak dále až k Dionýsovi, tak Ty jsi zase ovlivnil mě. Zkrátka, kdybys hledal svůj vliv, tak ho máš u mě. A myslím, že i u mnoha kolegů mé generace. Začal jsi s něčím, co tady nikdy před Tebou nebylo, a dělal jsi to tak, že všichni, kdo po Tobě přišli a ještě přijdou, to budou mít velmi, velmi těžké. Asi bych se Ti to styděl říct, ale papír to unese. Mám Tě moc rád. Kromě mnoha jiných věcí také proto, že jsi zůstal navzdory času pořád zvídavým klukem. Totiž jenom kluka může napadnout odpovědět, když se ho zeptám v létě na chalupě, kam si můžu odskočit?“ „Jdi za keř, bude to ovšem zákeřné čurání.“ A pak jsi dodal: „Kdybys chtěl za vrata, musel bys utíkat závratnou rychlostí.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 10. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne