Nenahraditelný Miroslav Horníček

Století moudrého klauna

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

 

text Jindřich Rosendorf, foto ČTK, Věra Caltová a archiv

 

hornicekjpg.jpg
Lyrickou komedii SETKÁNÍ S VERONIKOU napsal Miroslav Horníček pro Moniku Švábovou.

 

 

Není nahraditelný! Nejen pro originálnost herectví a improvizační ge­nialitu, pro chytrý, filozofující hu­mor, jehož optikou vnímal svět a dokázal jej tak znamenitě glosovat. Pro okouzlující hru s jazykem, laskavost a toleranci moudrého klauna, jenž nikdy neklesl k jízlivosti, podbízivosti nebo pouhému bavičství. Pro rozkoš, kterou dopřával čtenářům svých knížek, poetickou hravost koláží i statečnost, s jakou dokázal čelit ranám osudu. Pro schopnost rozesmávat až k slzám a stejně tak i dojímat. Pro věčné hledačství. Proto, že nepřestal být nikdy zvídavým, jakoby stále okouzleným dítětem.
Narodil se před sto lety, 10. listopadu 1918 v Plzni. A Plzeň by mu měla být trvale vděčná. Celý život se k ní totiž láskyplně hlásil. Svojí popularitou i autoritou ji zviditelňoval a propagoval. Ani celé týmy píáristů by to nedokázaly lépe. Sousloví lokální patriotismus v Horníčkově podání získávalo punc ušlechtilosti.

Vstoupit do dětství
Zažil jsem s Miroslavem Horníčkem příhodu, která je s jeho rodištěm spjatá. Když před lety ve zdejším Velkém divadle režíroval vlastní adaptaci komedie francouzského autora Eugéna Labiche, setkali jsme se kousek od divadla na smluvené schůzce. Čekal už na své oblíbené lavičce pod rozložitým kaštanem. Vyhříval se na slunci a četl. Mluvili jsme pak o Labichovi, jeho hře, režii i chystané premiéře, až se na chvilku odmlčel a jakoby omluvně a s překvapivým ostychem se zeptal: „Promiňte, musím teď spěchat zpátky do divadla, ale mohli bychom si někdy později dál spolu povídat třeba ve vaší redakci. Směl bych vás tam navštívit?“ – „Samozřejmě!“ přisvědčuji a dozvídám se i důvod. V domě, kde tehdy sídlila plzeňská redakce Svobodného slova, v níž jsem začínal, trávíval prý Miroslav Horníček své dětské Vánoce. U prarodičů z otcovy strany. „Proč jste nepřišel kdykoli dřív?“ divím se. „Víte, já v tom domě nebyl přes padesát let. A i když jsem pak chodil mockrát okolo, sám jsem si netroufnul,“ překvapil mě znovu hvězdný protagonista slavných HOVORŮ H. „Teď, když mám konečně pozvání, přijdu rád,“ rozloučil se s úsměvem. Přišel hned druhý den odpoledne. I se svojí paní Bělou. A byl nadšený, když zjistil, že přímo v obou místnostech naší tehdejší redakce byl kdysi dvoupokojový byt jeho prarodičů. „Vstoupil jsem do svého dětství,“ zaradoval se a vyprávěl o dědovi Václavovi, prý lehce zasmušilém, i babičce Josefě, navštěvující pravidelně blízký františkánský kostel. Dědeček byl pekařem a malému Miroslavovi o Vánocích pekl speciální malé houstičky. Slané a křupající. „Dodnes cítím jejich chuť a vidím dědovy hbité prsty, když je zaplétal,“ vzpomínal. „Tady měli obývací pokoj, v druhé místnosti kuchyň, tamhle v rohu stával vánoční stromek a tady,“ ukázal k mému pracovnímu stolu, „byl velký natahovací gramofon s troubou. Z něj jsem poprvé uslyšel i skladby, jež zůstaly mými nerezavějícími láskami – za mnohé alespoň Ó SOLE MIO nebo vánoční TICHÁ NOC, SVATÁ NOC…“ O pár dnů později přišel Miroslav Horníček znovu – přinesl dva lístky na premiéru své hry. A ve foyer divadla pak dokonce jako překvapení zorganizoval setkání paní Běly Horníčkové s mou maminkou po mnoha letech; obě se znaly ještě z dívčích let, kdy se spolu s dalšími mladými ve Valašském Meziříčí, navzdory temné protektorátní době, scházeli doma u Šumberových, jak se za svobodna jmenovala paní Běla, k ochotnickému divadlu a recitaci české poezie.
Náhoda, která byla Horníčkovi květem na stromě všedního života, tak pomohla odhalit genius loci tehdejší redakce a zdánlivě všední dny přizdobila atmosférou skoro sváteční. Také proto, že Miroslav z návratů do vzpomínek vytvořil malou tradici; pokud byl v Plzni a měl chvilku času, přišel. Ať už hlavními dveřmi, nebo spiklenecky a „tajně“ zadním občas nezamčeným vchodem, takže se objevil ve dveřích někdejší Horníčkovic kuchyně, lehce se zhoupnul v kolenou a pravil: „Tu jsem!“ jak to prý říkával druhý z jeho dědečků Vojtěch, když se vracíval domů. A pak vzpomínal – i na to, že právě z tohoto bytu vedly kdysi kroky mladšího tatínkova bratra Františka, později zvaného Frank, do daleké mnohoslibné Ameriky, a romantikou obestřeného Texasu. Jeho památce Miroslav později věnoval svoji divadelní hru MŮJ STRÝČEK KOVBOJ. A další, nejmladší ze tří bratrů tatínka Bedřicha, Jan řečený Háňa, tu zase svému synovci jako vůbec první vyprávěl o Osvobozeném divadle a dvojici Voskovec–Werich. Po tomto předčasně zesnulém strýci dal pak Miroslav Horníček jméno i svému synovi – Jan.

 

hornicek2jpg.jpg
Dva velcí klauni. V roce 1955 se Horníček stal na šest let jevištním partnerem Jana Wericha.

 

 

Milý Miroslave!
Sté výročí narození slavného rodáka si Plzeň připomíná mnoha akcemi. Literárními procházkami po jeho stopách, výstavou TAK UŽ JSEM ZASE DOMA, PLZEŇÁCI v mázhausu radnice, cyklem HOVORY O H s anketou o nejoblíbenější knihu a výstavou MIROSLAV HORNÍČEK – BIBLIOSKICÁŘ v městské knihovně, expozicí Horníčkových koláží v Západočeské galerii či týdenním festivalem A CO DIVADLO, PANE HORNÍČKU? v kabaretním divadle Pluto. Přímo v den Horníčkových narozenin získá foyer Malé scény Nového divadla v Plzni jeho jméno a tamtéž bude odhalena kopie jeho busty od sochaře Vítězslava Eibla (originální zdobila pražský byt Horníčkových, na hlavě zpravidla mívala klobouk – pozn. aut.).
Ve Velkém divadle se pak uskuteční vzpomínkový GALAVEČER. V divadle, kde v roce 1935 jako nadšený ochotník poprvé „naživo“ obdivoval Voskovce a Wericha v jejich BALADĚ Z HADRŮ, aniž mohl tušit, že za dvě dekády bude místo Jiřího Voskovce sám šest let excelovat po Werichově boku. V divadle, kde roku 1941 dostal své první profesionální angažmá a na jehož pódiu pak po letech pravidelně slavíval své kulatiny. Režisérem a průvodcem večera bude herec, autor úspěšných divadelních komedií a ředitel někdejšího Horníčkova divadla Antonín Procházka. „Dostal jsem tento večer takzvaně na starost a měl jsem za to, že by se tu měli sejít a společně zavzpomínat lidé, kteří s Miroslavem pracovali a měli ho rádi,“ vysvětluje. Jak jej měl rád i on sám, dokazuje dopis, který svému hereckému vzoru napsal k jeho dvaaosmdesátým narozeninám:
Milý Miroslave,
píšu Ti dopis, který má nepatrné zpoždění. Asi tak třicet let. Tehdy, kolem roku 70, jsem Tě poprvé zažil na vlastní kůži. Bylo to v Kroměříži a Ty jsi přijel se svými slavnými HOVORY H. Obdivoval jsem Tě už dávno předtím, znal jsem téměř zpaměti Tvé a Werichovy forbíny z Divadla ABC. Já, který jsem nebyl schopen si zapamatovat, kdy byla bitva u Lipan, jsem hravě citoval Tvá televizní vystoupení. Kdyby místo chemických vzorečků po mně ve škole chtěli Tvoje gesta a intonaci, mohl jsem mít na vysvědčení aspoň jednu jedničku.

 

baner-clanek


Onoho památného večera jsem zasedl do neútulného sálu Kulturního domu lehce rozechvěn. Nevěřil jsem, že je to možné. Totiž, že existuje někdo, kdo dokáže odpovědět na jakoukoliv otázku z publika a ještě k tomu vtipně. A co když se nikdo na nic nezeptá? Při pohledu na své sousedy jsem cítil, že bude trapas. Můj milovaný idol opustí potupně Kroměříž a já druhý den půjdu a umístím na náměstí bombu. Nějaká kapela zahrála nějaký kousek a pak jsi tedy přišel Ty! A po krátkém úvodu první výzva do publika: „Má někdo z vás první dotaz?“ A nastalo to, co jsem očekával. Ticho, absolutní ticho. Zopakoval jsi tedy ještě jednou svou výzvu, a zase nic. Všichni seděli jako žáci, kteří mají být taseni. Nikomu se nechtělo k tabuli. Ach bože, to rezervované moravské publikum! Chtěl jsem zachránit situaci a vznést svůj připravený dotaz: Pane Horníčku, stalo se vám někdy v HOVORECH, že jste nedostal žádný dotaz?“ Ale nezdál se mi teď vhodný, navíc jsem z nějakého důvodu zapomněl mluvit. Tyhle Hanáky nikdo nedostane do varu. Začal jsem uvažovat, kde se dá sehnat bomba. Ale Ty jsi najednou řekl: „Ano, ostych někdy brání položit první dotaz. Začněme tedy druhým. Má někdo z vás druhý dotaz?“ Ozval se smích, ostych padl a dotazy se začaly sypat. Ach ti moji milovaní Hanáci! Hltal jsem každé Tvé slovo, řehtal se, žasnul. Byl to nádherný večer. Byl jsem z toho představení nadšen. Dokonce jsem ještě dlouho po tom byl přesvědčen, že jenom tohle je divadlo. Až později v Praze na DAMU jsem s nelibostí zjistil, že divadlo je taky obléct se do kostýmu a říkat repliky, co někdo napsal.
Za vrchol kontaktu jsem považoval, že jsem si od Tebe nechal podepsat DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu s Tebou po letech stát na jevišti a dokonce v divadle, které ponese Tvé jméno, a že v něm budu něco jako vedoucí, tak bych ho asi považoval za úspěšného autora sci-fi.
Od toho kroměřížského setkání jsem Tě zažil na jevišti ještě mnohokrát. Chodil jsem na Tvé hry, VEČERY O SMÍCHU, HOVORY. Zkrátka sledoval jsem Tvůj umělecký vývoj. A i když už jsem některé věci znal zpaměti, nikdy jsem nepřestal žasnout nad přesností point, nad jistotou, s jakou sis vedl publikum tam, kam jsi potřeboval, nad brilantností Tvých odpovědí. Ale nikdy, nikdy jsem se neodvážil sám na něco zeptat. Až později, když už jsem měl možnost být s Tebou v soukromí, zeptal jsem se: „Jak je možné, že zareaguješ na dotaz během pár vteřin?“ A Ty jsi odpověděl opět brilantně: „Těch pár vteřin nepřemýšlím nad odpovědí, ale vybírám z těch tří, co mě napadnou, tu nejlepší.“
Považuji za své největší herecké štěstí, že jsem mohl být párkrát ve Tvé přítomnosti, že jsem s Tebou mohl být na jevišti. Že jsem zblízka viděl, „jak se to dělá“. Tak jako Tvého partnera a učitele ovlivnili klauni němé grotesky a ty zase cirkusoví klauni a ty zase herci commedia dell’arte a ty zase… a tak dále až k Dionýsovi, tak Ty jsi zase ovlivnil mě. Zkrátka, kdybys hledal svůj vliv, tak ho máš u mě. A myslím, že i u mnoha kolegů mé generace. Začal jsi s něčím, co tady nikdy před Tebou nebylo, a dělal jsi to tak, že všichni, kdo po Tobě přišli a ještě přijdou, to budou mít velmi, velmi těžké. Asi bych se Ti to styděl říct, ale papír to unese. Mám Tě moc rád. Kromě mnoha jiných věcí také proto, že jsi zůstal navzdory času pořád zvídavým klukem. Totiž jenom kluka může napadnout odpovědět, když se ho zeptám v létě na chalupě, kam si můžu odskočit?“ „Jdi za keř, bude to ovšem zákeřné čurání.“ A pak jsi dodal: „Kdybys chtěl za vrata, musel bys utíkat závratnou rychlostí.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 10. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne