Jaroslav Plesl

Na housle už v životě nesáhnu

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

 

Text Jan Kerbr, foto Matěj Třešňák

 

 plesl1jpg1.jpg

 

Do kin přichází film Miroslava Krobota KVARTETO, v němž hrajete na smyčcový nástroj. Do jaké míry je vaše muzicírování „opravdické“?
Hraju tam druhé housle, doufám, že nikoliv v přeneseném slova smyslu. Jsem rád, že jsem film už viděl. Když člověk odjíždí „z placu“, většinou po skončení natáčení tuší, co z toho vzejde. Tentokrát jsem to po návratu z Olomouce, kde jsme šest týdnů točili, netušil vůbec. Pohled zevnitř je jistě subjektivní, nicméně dokážu k sobě být velmi kritický, a z výsledku mám dobrý pocit. Je mi blízká poetika Miroslava Krobota, režijní i autorská. Napsal KVARTETO opět se svým kamarádem Lubošem Smékalem, stejně jako DÍRU U HANUŠOVIC. Po přečtení KVARTETA jsem si se scénářem – abych byl upřímný – nevěděl úplně rady. Je to komorní příběh, v němž se vlastně nic nestane. Žádná akční scéna, žádné dějové zvraty, i když to, co ve vztahové rovině vykrystalizuje, má pro postavy zásadní význam. Byl jsem šťastný, že mě Mirek obsadil, neboť on je bez přehánění hybatelem mého osudu. Známe se dvacet let a spolupráce s ním je vždycky výzvou, ovšem stále náročnější. Probíhaly i kamerové zkoušky, já jich byl ušetřen, ale účastnil jsem se jako nahrávač při výběru dalších herců. Po castingu nás čekala roční příprava. Mirek nám oznámil, že film bude především o vztazích mezi třicátníky, ale také o hudbě. To už říkal v doprovodu skladatele a korepetitora Matěje Kroupy. Že budeme doopravdy hrát na nástroje, že se bude snažit vyhnout tomu, co bývá vidět v českých filmech, totiž že akce herců v rolích muzikantů jsou ne zcela uvěřitelné a že je často vidět, jak herci s nástrojem zápolí, protože ho mají v ruce prvních patnáct minut v životě.

 

banner_predplatne_clanek


Ale vy přece muzikální jste. Na housle jste se nikdy neučil?
Hrál jsem na klavír, dokonce jsem uvažoval o konzervatoři, zpíval jsem v chlapeckém sboru Boni Pueri v Hradci Králové, odkud pocházím, ale s houslemi jsem neměl nikdy nic společného. Je to asi vůbec nejtěžší nástroj. Bolí ruce, u klavíru navíc při ťuknutí do klávesy hned zazní tón, u houslí se musí teprve kultivovaným smykem vytvářet. Ve filmu je použita Mozartova ouvertura ke KOUZELNÉ FLÉTNĚ a kvartet avantgardního autora Aloise Piňose. Oboje jsme museli alespoň z drobné části zahrát.
To bylo ale zapotřebí nějakých „smyčcových koučů“, ne?
Měl jsem dva, právě Matěje Kroupu, ten toho ovšem zvládá strašně moc, má vlastní kvarteto, komponuje, vyučuje, korepetuje, tak mě pak přehodil ke svému kamarádovi Ondřejovi. Oba měli svatou trpělivost. Příprava se stále zahušťovala, dva měsíce před natáčením jsem „do houslí“ chodil už denně.

 

plesl2jpg.jpg
S Karlem Rodenem a Annou Geislerovou ve filmu Čtyři slunce

 


Nepokračujete v tom?
Ne, byly okamžiky, kdy jsem toho chtěl nechat a kdy jsem litoval, že jsem do toho vůbec šel. Ona je to opravdu dřina. Matěj Kroupa si se mnou užil. S mými pochybnostmi i občasnou zuřivostí. Pak se to ale zlomilo. Nicméně po natáčení jsem housle uložil do futrálu a už na ně v životě nesáhnu.
Jak na tom byli kolegové?
Jako já, na strunný nástroj doposud nehrál žádný z nich. Sešli se ale pilné včeličky, všichni pracovití, Bára Poláková, Lukáš Melník a Zdeněk Julina, nejstarší z nás, pro toho to byla asi dřina největší. Jistě ve filmu nepodáváme velké muzikantské výkony, ale nevypadá to zle.

 

plesl3jpg.jpg
Jako Miloš Havel v seriálu Bohéma

 


Hudba, kterou diváci slyší, je tedy vyluzována vámi?
Je sice vyluzována profesionály, ale oni se přizpůsobili adekvátně našemu hraní, nedokonalostem, které na promítaném materiálu zaregistrovali. Je ale fakt, že koncert, který jsme pro natáčení filmu zahráli v Olomouci, jsme naplno dali, profesionálové by jistě našli spoustu chyb, kluci od kamery a rekvizitáři ovšem stáli v úžasu a tleskali, říkali nám pak: „Vždyť vy jste to vlastně zahráli!“
Co se tvorby Miroslava Krobota týče, jste spjat s hudbou také v jeho autorské inscenaci BRIAN v Dejvickém divadle, v níž hrajete tragicky zesnulého člena skupiny Rolling Stones. Máte k tomuto typu hudby blízko?
Upřímně řečeno, já mám rád klasiku, jsem takový „pozdrav ze starých časů“, preferuji barokní operu, Glucka, Händla, Lullyho. Ovšem nedostanu se na ni do divadla, i když se občas hraje, mívám totiž téměř dvacet představení do měsíce.
Jak jste se vlastně dostal k herectví?
Absolvoval jsem Střední pedagogickou školu v Litomyšli, specializovanou na vy­chovatelství. Byla skvělá, hodně hudební, výtvarné i dramatické výchovy, ne příliš fyziky či chemie. Po maturitě jsem se rozhodoval, zda budu studovat herectví, nebo kunsthistorii. Dřív ale proběhly talentovky na DAMU, kde jsem v druhém kole vypadl, a potom na JAMU. Tam jsem udělal zkoušky na dramatickou výchovu, pedagogický obor, přijímačky na herectví jsem nestihl. Tehdy se s tím začínalo jako s experimentálním oborem, řada předmětů se prolínala s herectvím. Na ně jako volitelný nepovinný obor jsem chodil k Václavu Martincovi, výbornému pedagogovi, dnes už vlastně i kamarádovi. Vašek mi po skončení druhého ročníku nabídl přestup na herectví, abych­ přišel k přijímačkám. Jenže já byl tehdy docela divokej, trochu pankáč…

 

plesl4jpg.jpg


To si ani nedovedu představit…
Místo přijímaček jsem seděl v hospodě, bylo mi to v podstatě jedno. Druhý den mě Vašek potkal a povídá: „Jsi úplně blbej, u tebe by to byla formalita.“ Odpověděl jsem: „Tak snad příští rok.“ Ale přišlo září, potkali jsme se, a on povídá: „Chceš ještě dělat herectví?“ Já na to: „Rád bych,“ a on: „Tak zítra v teplákách na dvěstědvojce (to byla učebna herectví), já tě beru.“ Vzal mě bez přijímaček, při prvních klauzurách jsem musel projevit nějaké schopnosti, škola mi přestup povolila. Strávil jsem tedy na JAMU šest let.
Byl jste herecky přiměřeně vytížen?
Už ve třetím ročníku jsem hostoval v Mahenově činohře v inscenaci IMMANUEL KANT, což je hra od Thomase Bernharda. Režisér Martin Čičvák, dnes jeden z tvůrčího týmu pražského Činoherního klubu, si mě vyhlédl jako jakéhosi souputníka, takže jsem hrával v jeho studentských inscenacích i s posluchači vyšších ročníků, třeba s Matějem Dadákem či Filipem Čapkou. A v tehdejším brněnském souboru Divadla v 7 a půl jsem bral dvě stovky za představení.
Říká se, že k vašim koníčkům patří průvodcovství po hradech a zámcích…
Spíš k vášním než koníčkům, začínal jsem už během svého litomyšlského studia na Hrádku u Nechanic. Jezdil jsem tam jako Hradečák s rodiči od raného dětství a od šestnácti jsem začal provázet. Pak jsem začal okruh své působnosti rozšiřovat na Sychrov, Bouzov, Nové Město nad Metují, Náchod. Právě na náchodském zámku jsem se spřátelil s tamním průvodcem Radkem Ryšavým, který loni vyhrál výběrové řízení na kastelána zámku Vranov nad Dyjí. To je jeden z mých nejoblíbenějších objektů, díky Radkovi jsem se tam dostal jako průvodce, a teď střídám Hrádek s Vranovem. Letos jsem průvodcoval méně, protože jsem byl o prázdninách vytížen jiným hradem, totiž tím Pražským, jelikož jsem během Letních shakespearovských slavností hrál čtyřicetkrát Hamleta, také jsem točil s Olinkou Dabrowskou a Tomášem Svobodou, takže na Vranov mi zbylo jen pět dní. Snažím se o víkendech, také okrajové měsíce jsou, co se týče skladby turistů, lepší než ty v plné sezoně. Chodí fajnšmekři, které objekt i jeho historie opravdu zajímají, ne třeba ti, kteří si prohlídku dají místo koupání, když venku začalo pršet.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne