Jiří Kratochvil

Brno, moje láska

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

 kratochvil_1jpg.jpg

 

A pokračuje: „Analytik C. G. Jung zavedl pojem synchronicita. To znamená, že dva jevy, které spolu kauzálně nesouvisejí a jsou jakoby jen náhodně spojeny, mají přitom zřetelnou vnitřní vazbu. A tento synchronicitní smysl spojuje genia­litu Hrabala a Kundery s místem jejich narození. A tím to nekončí, totéž se týká dvou největších českých spisovatelek narozených v Brně, Věry Linhartové a Sylvie Richterové. Sice jsou víc známy ve světě než u nás, jejich knihy vycházejí francouzsky, italsky, anglicky i japonsky, ale je to naše chyba, že o jejich exilovém životě víme tak málo. A koneckonců, netýká se to jen literatury: světové základy genetiky byly Gregorem Mendelem položeny právě v Brně a největší moderní český hudební skladatel, Leoš Janáček, složil svá vrcholná díla taky tady. A před válkou bylo Brno centrem architektonické avantgardy, a kdyby do toho nevpadla válka a čtyřicetiletí socialismu, stalo by se architektonickým a urbanistickým zázrakem, jedním z nejkrásnějších měst na světě. Jenže Brno má taky svou temnou stránku. Kdysi jsem je nazval metropolí obskurity a hlavním městem malosti, a to nepochybně platilo za sovětské okupace. Ale stín obskurity tady dodnes zůstal, brněnští památkáři jsou tady dál bezmocní. A to vše je tématem mých brněnských povídek a románů. A smím-li se odvolat na Garcíu Márqueze, tak mé Brno se od jeho Maconda liší tím, že zatímco on promítá do smyšleného místa něco ze svého rodného města, já zas naopak do rodného města promítám cosi z jakéhosi chimérického a snového místa.“

 

kratochvil_2jpg.jpg


Je ve vašem srdci ještě jiné město, které by Brnu konkurovalo a ve kterém byste mohl žít?
Kdybych si mohl vybrat, kde a kdy se na­rodit, vybral bych si Paříž, a to narození si načasoval tak, abych tam pak žil v čase, kdy byla velkolepou Mekkou literatury. A tím, kdo by pak provázel mé první kroky v literatuře, by už nebyl Milan Uhde, redaktor Hosta do domu, ale Jean-Paul Sartre, redaktor Le Temps modernes. Seznámil by mě s existencialistickým kabaretem Tabu a se zpěvačkou Juliette Gréco a byl by tak velkorysý, že by mi ji na pár týdnů přepustil. A za svůj román ENTRE QUATRE YEUX (Mezi čtyřma očima) bych dostal Goncourtovu cenu a Raymond Queneau by mě ji pozval oslavit vepřovou nožičkou se zelím a alsaským pivem do pivnice Brasserie Lipp. A v Paříži bych nebyl dvacet roků zakázaným spisovatelem, jako tady v „normalizaci“, ale chrlil bych tam jeden román za druhým, až by mě měla Paříž plný zuby a ubili by mě pohrabáči. A skončil bych na Pre-Lachaise, kde bych měl flek blízko náhrobku Simone Signoretové a Yvesa Montanda. A podle prastaré legendy tímto hřbitovem každou noc projíždí garÇon de café, číšník s noční svačinou, a až za hřbitovní zeď je slyšet, jak mu přitom drkotají zuby. A tak bych tam svačil ve společnosti Oscara Wilda, Edith Piaf a Signoretové a Montanda a třeba taky Jima Morrisona. C’est bien ca! Olala!
V Paříži jsem byl dvakrát. Jednou na knižním veletrhu s paní Danou Kalinovou a s ní jsem se pak vypravil do nakladatelství Gallimard, kde se připravovalo vydání mého románu. A potom jsem se dva dny cikcak potloukal Paříží a jezdil metrem a v Les Deux Magots jsem si dal kafe, na něco jiného jsem už neměl money, money. Na druhou pařížskou návštěvu mě pozvala bohemistka Petra James. Byl jsem ubytován na českém konzulátě v rue Bonaparte, a odtud jsem zas každé ráno vyrážel na své toulky Paříží a začínal je kávou na place Saint Michel. A před Louvrem jsem dal přednost Centre Pompidou, protože současné výtvarné umění je má velká láska. Ale potom se mi stalo něco hodně zvláštního, co by každého jiného notně zaskočilo, ale já jsem po celý život zvyklý na fantastické náhody, o nichž už nějaký čas vím, že to nejsou náhody, ale že na mě má spadeno tady už zmíněná synchronicita. Takže jednou ráno se mi podařilo zabloudit, a když jsem uviděl dvojici s kočárkem a zeptal jsem se jich svou komickou franštinou, kudy na náměstí Saint Michel, mladík na mě překvapeně hleděl a pak řekl česky: „Vy jste spisovatel Kratochvil, byl jsem na vašem čtení v Mahenově památníku.“ A v Paříži byl jen náhodou, žije s rodinou v Římě. Pravděpodobnost takového pařížského setkání byla naprosto nicotná. Ve svém nadšení Paříží si nerozumím s Milanem Kunderou. On považuje Paříž už jen za město turistů, kde i vzduch je už vydýchaný. Já pořád žiju svým okouzlením Paříží, ale když jsem napsal o Paříži dvě povídky, HEMY A MARLEN V PAŘÍŽI a BRNO--PAŘÍŽ, Kunderovi se velice páčily, protože to byl ironický až sarkastický pohled na Paříž. Což nebyl můj záměr. Tak to holt vyšlo. Takže ty povídky byly nepochybně chytřejší než jejich autor. 

 

kratochvil_3jpg.jpg

 


Neskrýváte svůj obdiv k dílu Milana Kundery. Co vás na jeho románech fascinuje?
To všechno jsem už vyslovil ve svých úvahách o Kunderových románech. Kundera a dramatik Ivan Vyskočil a spisovatelka Věra Linhartová byli v poválečné české literatuře nejdůslednější v tom, jak opustili realistické zobrazování, ke kterému je jinak česká literatura přivázána jak ke psí boudě. Kundera charakterizuje své romány dvěma maximy. Za prvé: „Román je meditace o lidské existenci prostřednictvím imaginárních postav.“ (A ta meditace má podobu příběhů, dodávám.) Za druhé: „Postavy mých románů jsou mými vlastními možnostmi, které se neuskutečnily.“ A to jsou věty, které bych taky podepsal. A Kunderovy příběhové konstrukce se docela dobře obejdou bez realistických kulis a bez diktátu pravděpodobnosti, zato nikdy bez hry s příběhem, bez hry s vyprávěním a bez her se čtenáři. A románové postavy nemají svůj reálný předobraz, můžou vzniknout třeba i z kručení v břiše, řečeno s autorem. A to všechno je mi nesmírně sympatické. Kundera v autorské poznámce k českému vydání románu VALČÍK NA ROZLOUČENOU (v nakladatelství Atlantis) ocenil mé úvahy o jeho románech. Jenže já nejsem literární teoretik, zato mám tutéž zkušenost s psaním vlastních románů. Ale jestliže Kundera ocenil i mé romány, je mu jasné, že nejsem jeho epigon. Jen patřím do téhož světa, v němž jsme už popisný realismus poslali do háje. Ale tady teď přiznám něco, co bych Kunderovi nikdy nepřiznal: nedokázal jsem přečíst MUŽE BEZ VLASTNOSTÍ Roberta Musila. Což je pro Kunderu jeden ze základních kamenů moderní literatury. Vždycky když jdu v Brně po Jaselské ulici, kde je na jednom z domů Musilova pamětní deska, vždycky znova zahořím studem.
Milan Kundera byl skoro jako sudička u vydání vašeho románu UPROSTŘED NOCÍ ZPĚV v prestižním nakladatelství Gallimard. Jak k tomu došlo, že váš román vyšel právě v Paříži?
Román UPROSTŘED NOCÍ ZPĚV vyšel napřed španělsky, ale pokud vím, tak Milan Kundera španělsky nečte. Takže ho možná četl v rukopise, který mu přihrála jeho (a později i moje) překladatelka do němčiny Susanne Roth. Ale to nevím spolehlivě, jisté je jen to, že mě v roce 1993 Kundera při svém inkognito pobytu v Brně pozval na oběd do hotelu International. A při obědě jsem se od něho dozvěděl, že ho můj román zaujal natolik, že ho doporučí k vydání v pařížském nakladatelství Gallimard, kde vycházely jeho knihy. Ptal se mě jenom, jestli souhlasím s tím, že dialogy, které tam mám v brněnském argotu, budou přeloženy do spisovné francouzštiny. S těžkým srdcem jsem se s tím smířil, rád bych je viděl v pařížském argotu. Jenže to bylo podmínkou. Potom mi přišel z Paříže dopis a v něm pohlednice s nahotinkou a na jejím rubu oznámení, že v nakladatelství Gallimard už zapíjeli rozhodnutí nakladatele vydat můj román. Byli tam všichni podepsáni, od Milana Kundery, jeho ženy a Milana Uhdeho, který mě tam zastoupil, až po samého nakladatele. A tenhle obrázek z oslavy přijetí mého románu jsem pak nosil víc než rok pořád při sobě. A přestože mi v tom čase už vyšlo pár knížek, doma i v zahraničí, a dostal jsem už taky literární ceny, právě ta pohlednice s nahotinkou, to byla prosím moje spisovatelská legitka. Je to trapas, ale já ji ukazoval na potkání. Mě teď trápí, že se mi ztratila. Mám pocit, jako bych ztratil svůj snubní prstýnek.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Vánoce

Vánoce

Blíží se zima a s ní i Vánoce. Miloslav Jágr patří k těm našim výtvarníkům, kteří poezii tohoto času dokázali přenést do svých obrázků. Otiskly se mu v nich vzpomínky na dětství strávené v kraji kolem Jizery, najdeme v nich něhu, humor i fantazii. Pokud se jimi chcete nechat pohladit, vydejte se o adventu do Jablonce nad Nisou, města, které měl moc rád. Při příležitosti jeho nedožitých devadesátin tam připravili výstavu VÁNOČNÍ POHÁDKY S MILOSLAVEM JÁGREM, navštívit ji můžete až do 3. března.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Osobnosti - výběr z článků

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Sir Ringo Starr

Sir Ringo Starr

V polovině září minulého roku představil Ringo Starr své zbrusu nové, celkově už devatenácté sólové album. U příležitosti oslav nového roku mu pak britská královna Alžběta II. udělila „za službu hudbě“ Řád britského impéria té úrovně, která ho opravňuje používat titul sir. Stalo se tak zhruba dvacet let poté, co byl takto poctěn jeho blízký hudební souputník Paul McCartney. V červnu Ringa přivítáme u nás v Kongresovém centru na koncertě s jeho All- -Starr Bandem. Stále slušné životní tempo a úctyhodná kariéra kluka ze skromných poměrů, jehož život visel v raném dětství doslova na vlásku. Bubenická legenda z neméně legendární skupiny The Beatles se letos v červenci dožívá 78 let.

Jan Marek

Jan Marek

Když nastupoval šestačtyřicetiletý MUDr. Jan Marek koncem června roku 2005 do letadla směřujícího do Londýna, nechával za sebou kariéru úspěšného lékaře v Dětském kardiocentru v Motole, profesní přátelství na celý život, své pacienty a Prahu. Rodinný život rozdělil mezi Londýn a Prahu. Manželka Daniela, také dětská lékařka, a sedmnáctiletý syn Lukáš, student gymnázia, souhlasili.

Vladivojna La Chia

Vladivojna La Chia

Je originální českou výtvarnicí, spisovatelkou, textařkou a muzikantkou, originální má i jméno. Vladivojna La Chia. Vězte ale, že je pravé, žádný pseudonym. Má ho po předcích. Bavili jsme se spolu nejen o její hudbě k filmu 8 HLAV ŠÍLENSTVÍ.

Marek Daniel

Marek Daniel

Jeho nejznámější role není ani divadelní, ani filmová, široká veřejnost totiž zná především jeho alter ego – Tondu Blaníka – ze satirického seriálu KANCELÁŘ BLANÍK, který vzniká pro internetovou televizi Stream.cz a v minulém roce za něj dokonce jeho tvůrci získali Českého lva. Byl však také Emilem Vrbatou v Najbrtově PROTEKTOROVI, Václavem Havlem v seriálu ČESKÉ STOLETÍ, fotografem Eadweardem Muybridgem v inscenaci Laterny magiky, hostuje v Divadle Kalich a na dalších scénách. Mám však neodbytný pocit, že v očích veřejnosti je to prostě Tonda Blaník…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Inzerce
predplatne