Jiří Kratochvil

Brno, moje láska

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

 kratochvil_1jpg.jpg

 

A pokračuje: „Analytik C. G. Jung zavedl pojem synchronicita. To znamená, že dva jevy, které spolu kauzálně nesouvisejí a jsou jakoby jen náhodně spojeny, mají přitom zřetelnou vnitřní vazbu. A tento synchronicitní smysl spojuje genia­litu Hrabala a Kundery s místem jejich narození. A tím to nekončí, totéž se týká dvou největších českých spisovatelek narozených v Brně, Věry Linhartové a Sylvie Richterové. Sice jsou víc známy ve světě než u nás, jejich knihy vycházejí francouzsky, italsky, anglicky i japonsky, ale je to naše chyba, že o jejich exilovém životě víme tak málo. A koneckonců, netýká se to jen literatury: světové základy genetiky byly Gregorem Mendelem položeny právě v Brně a největší moderní český hudební skladatel, Leoš Janáček, složil svá vrcholná díla taky tady. A před válkou bylo Brno centrem architektonické avantgardy, a kdyby do toho nevpadla válka a čtyřicetiletí socialismu, stalo by se architektonickým a urbanistickým zázrakem, jedním z nejkrásnějších měst na světě. Jenže Brno má taky svou temnou stránku. Kdysi jsem je nazval metropolí obskurity a hlavním městem malosti, a to nepochybně platilo za sovětské okupace. Ale stín obskurity tady dodnes zůstal, brněnští památkáři jsou tady dál bezmocní. A to vše je tématem mých brněnských povídek a románů. A smím-li se odvolat na Garcíu Márqueze, tak mé Brno se od jeho Maconda liší tím, že zatímco on promítá do smyšleného místa něco ze svého rodného města, já zas naopak do rodného města promítám cosi z jakéhosi chimérického a snového místa.“

 

kratochvil_2jpg.jpg


Je ve vašem srdci ještě jiné město, které by Brnu konkurovalo a ve kterém byste mohl žít?
Kdybych si mohl vybrat, kde a kdy se na­rodit, vybral bych si Paříž, a to narození si načasoval tak, abych tam pak žil v čase, kdy byla velkolepou Mekkou literatury. A tím, kdo by pak provázel mé první kroky v literatuře, by už nebyl Milan Uhde, redaktor Hosta do domu, ale Jean-Paul Sartre, redaktor Le Temps modernes. Seznámil by mě s existencialistickým kabaretem Tabu a se zpěvačkou Juliette Gréco a byl by tak velkorysý, že by mi ji na pár týdnů přepustil. A za svůj román ENTRE QUATRE YEUX (Mezi čtyřma očima) bych dostal Goncourtovu cenu a Raymond Queneau by mě ji pozval oslavit vepřovou nožičkou se zelím a alsaským pivem do pivnice Brasserie Lipp. A v Paříži bych nebyl dvacet roků zakázaným spisovatelem, jako tady v „normalizaci“, ale chrlil bych tam jeden román za druhým, až by mě měla Paříž plný zuby a ubili by mě pohrabáči. A skončil bych na Pre-Lachaise, kde bych měl flek blízko náhrobku Simone Signoretové a Yvesa Montanda. A podle prastaré legendy tímto hřbitovem každou noc projíždí garÇon de café, číšník s noční svačinou, a až za hřbitovní zeď je slyšet, jak mu přitom drkotají zuby. A tak bych tam svačil ve společnosti Oscara Wilda, Edith Piaf a Signoretové a Montanda a třeba taky Jima Morrisona. C’est bien ca! Olala!
V Paříži jsem byl dvakrát. Jednou na knižním veletrhu s paní Danou Kalinovou a s ní jsem se pak vypravil do nakladatelství Gallimard, kde se připravovalo vydání mého románu. A potom jsem se dva dny cikcak potloukal Paříží a jezdil metrem a v Les Deux Magots jsem si dal kafe, na něco jiného jsem už neměl money, money. Na druhou pařížskou návštěvu mě pozvala bohemistka Petra James. Byl jsem ubytován na českém konzulátě v rue Bonaparte, a odtud jsem zas každé ráno vyrážel na své toulky Paříží a začínal je kávou na place Saint Michel. A před Louvrem jsem dal přednost Centre Pompidou, protože současné výtvarné umění je má velká láska. Ale potom se mi stalo něco hodně zvláštního, co by každého jiného notně zaskočilo, ale já jsem po celý život zvyklý na fantastické náhody, o nichž už nějaký čas vím, že to nejsou náhody, ale že na mě má spadeno tady už zmíněná synchronicita. Takže jednou ráno se mi podařilo zabloudit, a když jsem uviděl dvojici s kočárkem a zeptal jsem se jich svou komickou franštinou, kudy na náměstí Saint Michel, mladík na mě překvapeně hleděl a pak řekl česky: „Vy jste spisovatel Kratochvil, byl jsem na vašem čtení v Mahenově památníku.“ A v Paříži byl jen náhodou, žije s rodinou v Římě. Pravděpodobnost takového pařížského setkání byla naprosto nicotná. Ve svém nadšení Paříží si nerozumím s Milanem Kunderou. On považuje Paříž už jen za město turistů, kde i vzduch je už vydýchaný. Já pořád žiju svým okouzlením Paříží, ale když jsem napsal o Paříži dvě povídky, HEMY A MARLEN V PAŘÍŽI a BRNO--PAŘÍŽ, Kunderovi se velice páčily, protože to byl ironický až sarkastický pohled na Paříž. Což nebyl můj záměr. Tak to holt vyšlo. Takže ty povídky byly nepochybně chytřejší než jejich autor. 

 

kratochvil_3jpg.jpg

 


Neskrýváte svůj obdiv k dílu Milana Kundery. Co vás na jeho románech fascinuje?
To všechno jsem už vyslovil ve svých úvahách o Kunderových románech. Kundera a dramatik Ivan Vyskočil a spisovatelka Věra Linhartová byli v poválečné české literatuře nejdůslednější v tom, jak opustili realistické zobrazování, ke kterému je jinak česká literatura přivázána jak ke psí boudě. Kundera charakterizuje své romány dvěma maximy. Za prvé: „Román je meditace o lidské existenci prostřednictvím imaginárních postav.“ (A ta meditace má podobu příběhů, dodávám.) Za druhé: „Postavy mých románů jsou mými vlastními možnostmi, které se neuskutečnily.“ A to jsou věty, které bych taky podepsal. A Kunderovy příběhové konstrukce se docela dobře obejdou bez realistických kulis a bez diktátu pravděpodobnosti, zato nikdy bez hry s příběhem, bez hry s vyprávěním a bez her se čtenáři. A románové postavy nemají svůj reálný předobraz, můžou vzniknout třeba i z kručení v břiše, řečeno s autorem. A to všechno je mi nesmírně sympatické. Kundera v autorské poznámce k českému vydání románu VALČÍK NA ROZLOUČENOU (v nakladatelství Atlantis) ocenil mé úvahy o jeho románech. Jenže já nejsem literární teoretik, zato mám tutéž zkušenost s psaním vlastních románů. Ale jestliže Kundera ocenil i mé romány, je mu jasné, že nejsem jeho epigon. Jen patřím do téhož světa, v němž jsme už popisný realismus poslali do háje. Ale tady teď přiznám něco, co bych Kunderovi nikdy nepřiznal: nedokázal jsem přečíst MUŽE BEZ VLASTNOSTÍ Roberta Musila. Což je pro Kunderu jeden ze základních kamenů moderní literatury. Vždycky když jdu v Brně po Jaselské ulici, kde je na jednom z domů Musilova pamětní deska, vždycky znova zahořím studem.
Milan Kundera byl skoro jako sudička u vydání vašeho románu UPROSTŘED NOCÍ ZPĚV v prestižním nakladatelství Gallimard. Jak k tomu došlo, že váš román vyšel právě v Paříži?
Román UPROSTŘED NOCÍ ZPĚV vyšel napřed španělsky, ale pokud vím, tak Milan Kundera španělsky nečte. Takže ho možná četl v rukopise, který mu přihrála jeho (a později i moje) překladatelka do němčiny Susanne Roth. Ale to nevím spolehlivě, jisté je jen to, že mě v roce 1993 Kundera při svém inkognito pobytu v Brně pozval na oběd do hotelu International. A při obědě jsem se od něho dozvěděl, že ho můj román zaujal natolik, že ho doporučí k vydání v pařížském nakladatelství Gallimard, kde vycházely jeho knihy. Ptal se mě jenom, jestli souhlasím s tím, že dialogy, které tam mám v brněnském argotu, budou přeloženy do spisovné francouzštiny. S těžkým srdcem jsem se s tím smířil, rád bych je viděl v pařížském argotu. Jenže to bylo podmínkou. Potom mi přišel z Paříže dopis a v něm pohlednice s nahotinkou a na jejím rubu oznámení, že v nakladatelství Gallimard už zapíjeli rozhodnutí nakladatele vydat můj román. Byli tam všichni podepsáni, od Milana Kundery, jeho ženy a Milana Uhdeho, který mě tam zastoupil, až po samého nakladatele. A tenhle obrázek z oslavy přijetí mého románu jsem pak nosil víc než rok pořád při sobě. A přestože mi v tom čase už vyšlo pár knížek, doma i v zahraničí, a dostal jsem už taky literární ceny, právě ta pohlednice s nahotinkou, to byla prosím moje spisovatelská legitka. Je to trapas, ale já ji ukazoval na potkání. Mě teď trápí, že se mi ztratila. Mám pocit, jako bych ztratil svůj snubní prstýnek.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Vánoce

Vánoce

Blíží se zima a s ní i Vánoce. Miloslav Jágr patří k těm našim výtvarníkům, kteří poezii tohoto času dokázali přenést do svých obrázků. Otiskly se mu v nich vzpomínky na dětství strávené v kraji kolem Jizery, najdeme v nich něhu, humor i fantazii. Pokud se jimi chcete nechat pohladit, vydejte se o adventu do Jablonce nad Nisou, města, které měl moc rád. Při příležitosti jeho nedožitých devadesátin tam připravili výstavu VÁNOČNÍ POHÁDKY S MILOSLAVEM JÁGREM, navštívit ji můžete až do 3. března.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Osobnosti - výběr z článků

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne