Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

 

Text Magdalena Šebestová, foto mafra – David Neff, Alan Pajer a archiv

 

sedlackovajpg.jpg

 

Prakticky ve všech vašich filmech i knihách řešíte vztah s rodiči, zejména rozdílný světonázor. Jak jste na tom v současné době?
Myslím, že už jsem si to vyřešila, tedy problém s politickým názorem otce, především díky své knize MOJE PAŘÍŽSKÁ REVOLUCE. Ačkoliv prvním impulsem k jejímu psaní bylo něco úplně jiného, úmrtí mého velkého kamaráda, básníka Prokopa Voskovce a touha popsat své vnímání Paříže, kam jsem emigrovala.
Jste asi jediná emigrantka, která dostala azyl 17. listopadu 1989…
I když jsem tehdy mnoho nocí oplakávala fakt, že jsem se minula s historií, dnes se tomu směju a zdá se mi, že pro můj život bylo tohle „šílené rozhodnutí“ spíše výhrou v loterii.
Odešla jste nedlouho před revolucí, což jedni považovali za zbabělost, jiní za odvahu. Jak to vidíte dnes?
Zachovávám stejné vzorce chování: když se mi něco nelíbí, reaguju na to, a když problém nedokážu vyřešit, jdu od něj. Cítila jsem, že se životu v komunismu nebudu schopná přizpůsobit. Ačkoliv si lidé myslí, že emigrace byla lehčí řešení, mám za to, že to byl svým způsobem i odvážný krok.
Často jsem od vás slyšela výraz naivní…
Moje naivita nebyla v tom, že jsem odešla, ale v očekávání, že to bude jednoduché. Že mi budou všichni pomáhat, protože já bych přece taky pomáhala!
Postoj Čechů k emigrantům byl vždy dost kontroverzní. Jak jste vnímala tuto komunitu do té doby vy?
Vždycky jsem je obdivovala. Tedy nejen emigranty, prostě všechny, kteří dokázali opustit jisté pohodlí domova a vyrazit hledat něco za hranice všední reality. Vždy jsem měla ráda Muchovu knihu PODIVNÉ LÁSKY, popisující českou předválečnou komunitu v Paříži. Románem jsem se inspirovala, jenže se mi při psaní do příběhu čím dál víc pletlo téma rodičů.
I ve vaší druhé knize najdeme všudypřítomnou temnou minulost jako pozůstatek komunistické mašinerie. Myslíte, že se od toho dokážeme někdy zcela osvobodit?
Nevím. Politicko-společenská minulost je v nás negativně zakořeněna, v našich charakterech, politice, morálce. Vím, že hodně lidí by radši udělalo tlustou čáru, ale to nejde. Nesmí se zapomínat. Naopak, musí se připomínat, co komunismus byl.
To mi připomíná autentickou postavu Petra z vaší autobiografické knihy, který o vás roznášel, že jste agentka StB. Omluvil se vám?
Představte si, že po letech ke mně v Praze tenhle člověk přišel a mlel něco jako: „Co jsme si, to jsme si…“ Samozřejmě jsem to rázně odmítla. Takové chování se přece nedá prominout, promlčet, zapomenout!
Zdá se, že Damoklův meč v podobě spolupráce s ďáblem, ať už je to StB, nebo bulvár (redaktorka bulváru žádá od své oběti spolupráci výměnou za klid zbraní), může nad člověkem viset v jakémkoliv zřízení a v jakékoliv době…
Nechci srovnávat bulvár se situací disidentů za komunismu, i když jistá lehká paralela existuje. Ti, kdo bojovali s režimem, měli těžký a nebezpečný život a byli všemožnými způsoby pronásledováni a týráni. A lidé se velmi často domnívali, i kvůli špatnému svědomí, že si o to disidenti vlastně koledovali, že to bylo zkrátka normální, když si zvolili takový život. A podobné argumenty slyšíme i dnes ohledně bulváru, kdy jsou herci taky špiclováni a taky mají často před domem zaparkované auto, které za nimi slídí. Konzumenti bulváru věří, že mají právo nahlížet do soukromí známých osobností, protože to zkrátka k jejich existenci patří.

 

sedlackova2jpg.jpg
Andrea Sedláčková na křtu své knihy

 


Vidíte nějaký pozitivní vývoj?
Ano, během posledních měsíců několik mediálně známých osobností vyhrálo soudní při na ochranu soukromí, takže věřím, že se časy mění. Díky horentním pokutám si už bulvár musí dávat větší pozor.
Vraťme se k vašemu vztahu s otcem. Řekla jste, že se na něm podepsala vaše puberta a ideologický konflikt…
My jsme si s tátou byli vždy blízcí. Měli jsme se strašně rádi, a já jsem nikdy nepochybovala o jeho lásce. Ale moje představy o politice a svobodě byly s těmi jeho naprosto neslučitelné.
Zklidnily se už vaše vztahy?
Po revoluci jsem měla pocit, že jsem ten náš ideologický boj vyhrála, takže už nebylo o čem se hádat. Po dlouhých letech jsme začali žít normální život. Tatínek za mnou jezdil do Paříže, byl nadšený, že jsem se vdala, že se stal dědečkem…
Jak reagoval otec na vaše filmové a knižní ztvárnění jeho osoby?
Filmy většinou vůbec nekomentoval, za což jsem mu byla vděčná a považovala jsem to za ohromnou velkorysost.
Ale vaše kniha MOJE PAŘÍŽSKÁ REVOLUCE fikce není…
Po přečtení rukopisu řekl, že pokud příběh vydám, tak ho to zabije. Dlouze jsme diskutovali, co je podle jeho názoru nepravda a co ho uráží. Uznala jsem jeho argument, že materiály, které StB vedla, reflektovaly její pohled na otce a často neodpovídaly pravdě. Nakonec jsme se dobrali tvaru, se kterým souhlasil, a znovu se ukázal jako muž velkého gesta. Dovolil mi knihu vydat a vždy za ní stál.
A co vaše maminka, která velmi šetřila pochvalou, viz „…moc si nefandi, tvoje literární pokusy mě nijak nenadchly“?
Je strašně hodná a obětavá, ale drsná. Je to zkrátka žena z Ostravska, kde se příliš nechválí.
Ve svých filmech, ale hlavně v první knize jste se totálně „odkopala“. Zvítězila ve vás dokumentaristka?
Jsem prostě masochistka (smích). Ale vážně: na francouzské filmové škole nás učili, že základem tvorby má být vždy především autor sám, že je to naše největší síla a devíza, že si v každém filmu máme najít své osobní téma. Možná jsem to dovedla až do extrému, i když i u nás má tohle sebeodhalování tradici – vezměme třeba Vaculíkův ČESKÝ SNÁŘ.
Točíte ale i o tématech, která vám zdaleka nejsou vlastní…
To je pravda. Teď zrovna pracuju na filmu o hip-hopu, o kterém jsem nevěděla vůbec nic, ale i tak jsem tam vtělila „to svoje“. A pokud jde o FAIR PLAY, hlavní téma je, jak stát znásilňoval pomocí organizovaného dopingu sportovce, ale odvyprávěla jsem tam i vztah dcery s matkou, v kterém se částečně odrážejí některé mé zkušenosti.
V sérii vašich televizních filmů vás ztvárnila Táňa Vilhelmová, které jste dedikovala svoji novou knihu. Stala se Táňa vaším alter egem?
Ano. A jsem s tím alter egem nadmíru spokojená. Právě jsem dokončila čtvrtý díl těchto autobiograficky laděných filmů, kde hraje Táňa hlavní roli. Jmenuje se DÍVKA ZA ZRCADLEM a půjde v televizi na jaře. Zvláštní je, že mi mnoho lidí říká, že se mi Táňa s přibývajícími léty čím dál víc podobá.
Stále jste toho názoru, že „vzdělání a intelekt jsou tím nejspolehlivějším společenským výtahem“?
To tvrdím jako dvacetiletá ve své knize v kontextu francouzské rozkastované společnosti. Do tamější buržoazie, pakliže se v ní nenarodíte či se do ní nevdáte, se máte šanci dostat jedině tehdy, pokud se z vás stane velká hvězda. Ale tady v Čechách žádná skutečná buržoazie není. Je tu jen pár starých, komunismem semletých rodin. A pak tu máme nové boháče, kteří si na buržoazní život spíš hrají. Mně se zdá, že jsme si, na rozdíl od Francie, všichni dost rovní. Ne? Ale samozřejmě, že vzdělání je velmi důležité i u nás, jen prostě nemáme tu společenskou vrstvu, v jejímž nejvyšším patře by sociální výtah zastavil.
A pokud jde o intelekt versus vzhled?
Hezká holka to má samozřejmě vždycky lehčí.
Není intelekt u ženy spíš na překážku?
Ve vztazích s některými muži ano, v práci ne! Občas se mi zdá, tedy pozoruji to u některých svých inteligentních kamarádek, že o ně muži nestojí, že se jich bojí, nechtějí mít doma konkurenci. Dávají přednost někomu, kdo se bude starat o rodinný krb, dělat mu zázemí.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne