Michal Oktavian Gürtler

Zpráva o muži na svém místě

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

 

text Pavel Cmíral, foto Daniel Zewdie a archiv

 

bondjpg.jpg
Milovník bondovek, předseda představenstva Kovohutí Příbram, je spřízněn s tajným agentem 007: hodinkami Omega Sea Master, které jako první nosil James Bond při svých akcích ve službách Jejího Veličenstva!

 

Prvním životním krokem do dospělosti je volba střední školy. Vy jste zamířil na filmovou průmyslovku do jihočeských Čimelic… Proč právě tam?
Mé rozhodování bylo jednoduché. Pokračoval jsem v rodinné „filmové“ tradici. Otec odešel v třicátých letech z Prahy do Zlína a v reklamním oddělení u Baťů začal pro firmu vyrábět i filmové reklamy. Práci tu našel taky jeho švagr, fotograf Pavel Hrdlička. Bylo to v době, kdy se začalo točit v nových baťovských ateliérech ve vsi Kudlov u Zlína, a je přirozené, že studio přilákalo řadu kvalitních filmařů. Mladého Elmara Klose i avantgardního Alexandra Hackenschmieda,­ a také baťovské reklamní pracovníky Her­mínu Týrlovou a Karla Zemana. S ním Pavel Hrdlička natočil v roce 1945 právě na Kudlově režisérův první loutkový film, VÁNOČNÍ SEN, který na filmových festivalech získal řadu mezinárodních cen. Brzo po válce se rodiče vrátili se mnou, batoletem, zpátky do Prahy.
Naši filmovou rodinu posléze profesně rozšířila i sestřenice Jana jako střihačka v dabingu a moje starší sestra Kateřina, zvuková technička. Jaroslav, syn otcova bratra, jeden z prvních absolventů filmové školy v Čimelicích, se stal nejen vedoucím zvukového oddělení Krátkého filmu, ale později také ředitelem Barrandova. Já šel v jeho stopách a na „čimelickou filmovku“ v tamním zámku jsem nastoupil v září roku 1961. Zámek Schwarzenbergům po právu patřil, ale po pokrouceném právu nepatřil; školu si v něm zřídil Státní film už v roce 1950, zanedlouho poté, co se rodina knížete Karla VI. odstěhovala do Rakouska. Oficiální název školy zněl Střední průmyslová škola filmová pro filmovou, televizní a rozhlasovou techniku, já studoval na její tzv. technické větvi.

 

bond2jpg.jpg
S manželkou Hanou a dr. Milanem Sládkem na Barbadosu v roce 2015

 


Republika byla v té době čerstvě přejmenována na socialistickou. Jaký duch na filmové škole vládl?
Škola byla přísná, co se učení týče, a nepříliš úspěšná ve snaze vychovat pokud možno zapálené socialistické filmaře. Charakterizoval bych tu dobu nejlépe dvěma verši naší čimelické hymny: „…od poslední plenárky běžím s vajglem do dálky!“
V půl sedmé byl budíček a hned nato povinná rozcvička. Zachránit nás od ní mohl jedině slejvák. První roky byly věnovány všeobecnému vzdělání, ale my už i v prvním ročníku měli předmět Úvod do filmové techniky a párkrát týdně filmové projekce. Od bratří Lumièrů po tehdejší současnou tvorbu. Projekce se neobešly bez absurdních situací. Třeba když nám pustili americký film, a až při promítání se zjistilo, že má maďarské titulky. Škola byla naštěstí česko-slovenská a pár kluků východňárů umělo perfektně maďarsky. Líp než slovensky! A tak nám anglické dialogy z maďarských titulků překládal Slovák. Problémy byly i s docházkou, což se u postpuberťáků předpokládá. Třídní knihy se s tím nechtěly smířit, a tak se u nás jen během prvního ročníku ztratily čtyři! Třídní učitel se nás na jeho konci zřekl. Když jsem pak na ČVUT popisoval kolegům naše legrácky a průšvihy, záviděli! Bylo to logické. My v Čimelicích spolu nejen studovali, ale taky jsme společně bydleli. A to přinášelo všecko dobrý i špatný. Jak už to ve společenství pod jednou střechou chodí. Co se týče kamarádek spolužaček, mně osud přál. Poznal jsem na škole Milicu Pechánkovou, dnes filmovou historičku, a ta byla (a věřím, že pořád je!) mou velkou přítelkyní a spolubojovnicí za naše studentská „z p… práva“!

 

bond3jpg.jpg
The Sinners – čimelický rock (M. Gürtler uprostřed), 1964

 


V září 1969 jste byl ještě studentem ČVUT a v říjnu toho roku už studujete němčinu na škole aplikované lingvistiky v Curychu. Jaké kroky a cesty vás do Švýcarska, kde dodnes žijete, přivedly?
To je dlouhá historie. Byl jsem vždycky dobrý student, a tak jsem se nikoho nebál. A když nám bylo shora ubližováno, ozval jsem se. Navíc jsme měli v Čimelicích partu, které nebylo všechno jedno, a patřila do ní i Milica. Mluvila za ostatní stejně nebojácně.
A pak se mi do cesty připletlo ČSM, tedy Československý svaz mládeže. Po druhém ročníku měla škola někoho nominovat na dvě svazácká školení. Jedno bylo pro předsedy základních organizací, druhé pro sportovní referenty. Sportovec Gürtler si řekl: Prosportovat dva týdny o prázdninách, proč ne? Svazák, který nominaci zařizoval, byl šťastnej, že má sporťáka, a kolega, který chtěl být mermomocí předsedou, jásal, že má funkci jistou. A jel jsem. Jenže něco se zašmodrchalo a zahajovatel mě vítal na školení předsedů organizací! To jsem tu špatně, zvedl jsem se, ale on řekl: Soudruhu, to ti neuškodí, naopak! A měl pravdu! Dozvěděl jsem se fůru věcí o platných vyhláškách, které u nás jaksi neplatily. Jedna popírala čimelický „vlastní zákon“ o povinném doučování pod dozorem, a to večer po škole a o víkendech. Stačila pětka – a nejelo se domů! Školní zářijová plenárka přiklepla post předsedy zmíněnému natěšenci, a hned po volbě se ředitel pustil do čtení školního řádu. Jen dočetl, upozornil jsem na bod 6. A ocitoval vyhlášku, která povinné doučování nedovolovala. Řekl, že si to ověří, a „povinně doučovací“ bod vyškrtl. No a můj velký kamarád Ota zvaný Cotton vykřikl: „Soudruzi, zvolili jsme špatnýho předsedu. Michal by byl lepší!“ A všichni vstali a tleskali a já se stal aklamací předsedou základní organizace ČSM SPŠF.
Jenže kdo si s ďáblem zadá, do spárů mu padá. K co nejpevnější spolupráci mě hned lákali funkcionáři z okresu i z kraje, a když jsem byl přijat na ČVUT, na elektrotechnickou fakultu, už u pohovorů seděl verbíř a nabízel členství ve straně. Pokračoval v tom v každém ročníku, leč marně, a když přišel „tankový rok“ ’68, řekl jsem si: Tak tady už asi pro mě místo nebude. A v červnu ’69, kdy začala plíživá normalizace, přišla jako na zavolanou nabídka z ETH, Federálního technologického institutu v Curychu. Chceme navázat přátelské styky a rozdat si to v házené, psali. Pozvali jsme kluky do Prahy, po zápase společně zašli k Flekům, a oni na oplátku pozvali nás. Termín září, místo Curych, neutrální Švýcarsko. Bylo rozhodnuto! Tady jsou, mami, moje doklady, a když se tě budou ptát, řekneš: Odešel a hotovo. No a čtyři roky nato jsem byl na ETH promován a za svým jménem mohu svou odbornost dokazovat titulem Dipl. El. Ing. ETH (tento curyšský institut patří stabilně mezi deset nejlepších světových univerzit, pozn. aut.)
V třiasedmdesátém roce jsem se i ženil, ale mámu na svatbu nepustili. Sestra pak využila příležitosti, že se jezdilo do Jugoslávie přes Rakousko, a s mou pomocí se dostala ven taky. A máma, už v důchodu, u nás pak trávila každý rok pár hezkých měsíců…

 

bond4jpg.jpg
Synové Jan a Daniel, 2017

 


Už za studií na ETH jste pracoval u firmy Standard Telephon und Radio (později Alcatel), kam jste v roce 1974 také nastoupil. Nejspíš jste jako výzkumný inženýr netušil, že začnete pracovat na mezinárodním projektu, který změní život obyvatel celé planety. Dnes s potěšením říkáte: Byl to absolutní začátek a byl jsem u toho…
Éra, která přestala přát telefonním spojovatelkám, kdy se digitální přenosové systémy postupně stávaly běžnou realitou současníků, byla zajímavá a krásná. Velká poptávka po telefonech avizovala, že s analogovým přenosem je konec. Padla otázka, jak na to, aby stávající kabely pojaly mnohem víc účastníků a bleskově spojovaly statisíce hovorů. A o slovo se přihlásila technologie digitální, vyjádřená jedničkami a nulami. A řeklo se: Aha, s tou by se dalo něco udělat! A začalo se. Zpočátku nám jeden přenosový kanál umožňoval přenos třiceti hovorů najednou. V zemi ale byly a pořád jsou ty staré kabely a muselo se vymýšlet, jak jimi hovory vést, jak řešit spojení se zařízením, které všechny analogové hovory digitalizovalo. To byl první úkol, na kterém jsme dělali. Pak nás trápil dosah signálu. Po starých kabelech byl malý, a my potřebovali překlenout obrovské vzdálenosti. Aby se hovory dřívějšími analogovými telefony přenesly tak daleko, jak bylo třeba, snižoval se kabelový útlum ve slyšitelném pásmu speciálními cívkami. My místo nich zabudovali do kanálů zesilovací zařízení digitální. Co míle, to jeden zesilovač.
Výzkum probíhal v řadě zemí, centrum firemního výzkumu bylo v Londýně. Tam jsem se setkal se svým prvním mentorem pro tuto novou technologii. Byl profesorem na technické univerzitě, Vídeňák, který po válce odešel do Ameriky a byl průkopníkem počítačové techniky. Měl za úkol napsat se svým týmem počítačové programy, které by zvýšily kapacitu pásem, tedy počet účastníků. Potud bylo všechno v pořádku. Zaskočily nás ale problémy s regenerací, oživováním signálu. To, co se vyslalo, vypadalo krásně, ale to, co na konci vycházelo, vypadalo jako šum. A já si najednou uvědomil, že jsme při výpočtech zapomněli na jednu důležitou ztrátovou komponentu. Staré kabely se totiž do programu zadávaly se všemi útlumy a chybami, co měly. Početně to vycházelo, ale ne v reálu, konkrétní výsledek byl jiný. Začal jsem tedy měřit všechny možné dostupné kabely a navrhl jsem jejich optimální model. Jeho parametry jsem zanesl do svého počítačového programu, který měl dva a půl tisíce řádků, a problém byl vyřešen. Můj mentor mě pak vodil po koncernu a všude jsme to prezentovali. Firma se tím taky trochu vytáhla, a protože svaz elektrotechnických firem se zajímá, co dělají absolventi škol a čím se zabývají, přišel za mnou ředitel a řekl: „Tak a teď o tom napíšeš pořádný článek.“ Takže jsem tento poznatek publikoval jako první (alespoň co vím).

 

bond5jpg.jpg
Na Fiescheralpu ve Švýcarsku v roce 1990

 


Dodejme, že v Alcatelu jste se stal ředitelem výkonného týmu systémového inženýrství a v Evropském ústavu pro telekomunikační normy ETSI místopředsedou technického výboru. Nezapomeňme ale i na váš sympatický dovětek k vašemu profesnímu CV: „A těch pár patentů už jen jako ozdoba.“ Právě uplynulá dekáda vám přinesla další zajímavou práci, dotýkající se opět kohokoli z nás. Spolupracujete jako telekomunikační konzultant se švýcarskými železničními firmami SBB a BLS a se společností SBB AlpTransit Gotthard Ltd. Vypracováváte pro ně verifikace. V čem konkrétně spočívaly vaše verifikace pro AlpTransit?
Byly to verifikace telekomunikačních zařízení pro železniční tunely, výrazně zrychlující dopravu skrze Alpy. Vedou horou od úpatí k úpatí a na rozdíl od silničních tunelů jsou k naší nervové soustavě vstřícnější. Člověk sám neřídí, nemusí se koncentrovat, ale zas je tu nebezpečí, že může selhat technika. Proto je velmi důležitá komunikace mezi řídicí centrálou a vlaky. Dnes jezdí rychlostí „jen“ 160 kilometrů za hodinu, jenže našimi tunely se může řítit každou minutu další vlaková souprava! Stačí, když jeden vlak ztratí spojení s centrálou, a okamžitě se musí zastavit provoz v obou směrech. Je tedy třeba spočítat a zkontrolovat, jestli je celý bezpečnostní mobilní systém správně navržený a bude fungovat tak spolehlivě, jak má. Moje spolupráce začala tunelem Lötschberg (délka 34,6 km), pak přišel Gotthard (57 km) a v roce 2019 bude dokončen tunel Ceneri (15,4 km). Celá přenosová síť mezi řídicí centrálou a vlaky je jištěna dvojitě nebo i čtyřnásobně, její trasy jsou vedeny různými směry. Kdyby při pozemních pracích řekněme bagrista spojení přerušil, ihned ho obnoví trasa, která tu poškozenou jistí.
Dělám dnes konzultanta v rámci celé digitální přenosové techniky. Digitalizace znamenala ohromný skok. Vrátím-li se k telefonům, kabel má dnes dvaatřicet skleněných vláken a po každém letí deset tisíc hovorů najednou! Už v osmdesátých letech se začalo počítat, jak je provoz zabezpečený nejen vůči výpadkům spojení, které se prodává zákazníkovi, ale i vůči technickým poruchám, shoření nebo napíchnutí vetřelcem. Aby se všechna tato přerušení opravila v co nejkratším čase, musí perfektně fungovat celé obrovské zázemí. V předstihu propočítáváme a hlídáme míru a kvalitu spolehlivosti, dostupnosti, údržby a bezpečnosti.
Svět si zvykl, že telekomunikační systémy a sítě musí v režimu 24/365 šlapat jako švýcarské hodinky. Ale taková kvalita je sakra drahá – a my zákazníci tomu nechceme věřit! (směje se)

 

bond6jpg.jpg
V Kovohutích Příbram, 2017


Říkáte, že po téměř padesáti letech je vaše „doma“ už ve Švýcarsku. Seznámil jste se tam se svou manželkou, Švýcarsko vás přijalo jako skvělého odborníka, synové tu mají své rodiny a kariéry… Vraťme se pár slovy na začátek těch dlouhých let.
S manželkou žijeme poblíž Curychu. Seznámili jsme se na kursech němčiny, její rodina emigrovala do Švýcarska v devětašedesátém, jako já. Moje paní je dcera Jiřího Poppera, českého populárního zpěváka, který byl velice oblíbený nejen doma, ale také ve východním i západním Německu, kde měl vlastní televizní programy. Nebyl jen zpěvákem, ale i zdatným manažerem. Po válce vystudoval obchodní akademii v Karlových Varech, kde se potkal se svým vrstevníkem Milanem Sládkem. Znali se už z Prahy, v roce 1945 jako šestnáctiletí kluci hlídali německé zajatce v kasárnách na náměstí Republiky. Stali se z nich velcí přátelé, byli si navzájem za svědky na svatbách, a pan dr. Sládek byl pak i svatebním svědkem sestry mé paní. Chtěl tuto přátelskou službu prokázat i nám, ale musel tehdy odjet do Číny, takže ho zastupovala jeho manželka Hana Koželuhová-Sládková. Vedla mě k oltáři místo mé matky. Od té doby jsme se jako rodiny prakticky stále stýkali. Hana Koželuhová je neteří světové tenisové hvězdy Karla Koželuha. I ona byla skvělou tenistkou, juniorskou mistryní Československa. K tomu, že se s Milanem rozhodli z Československa odejít, je vedla nejen neslučitelnost jejich postojů s životem v komunistické zemi, ale mimo jiné i tragická autonehoda Hančina strýce Karla. Přes hranice s NDR je v srpnu 1950 pašeráci převáděli už jako manžele. Mířili do Západního Berlína, hranice se Západem už byly neprodyšně zavřené. Rodiče mé paní měli tehdy odejít s nimi, ale jiný stav paní Popperové to nedovoloval. Manželé Sládkovi pak našli svůj druhý domov v Kanadě.
PhDr. Milan Sládek, PhD., MA, který byl předsedou představenstva a akcio­nářem Kovohutí Příbram nástupnická, a.s., zemřel 11. května 2017, a když se za něj hledala náhrada, přišlo se na to, že se s ním velmi dobře znám, že jsme vlastně skoro rodina. A vzhledem k tomu, že mám vysokoškolské vzdělání a bohaté profesní i životní zkušenosti, oslovili mě a já členství v představenstvu přijal. Učinil jsem tak kvůli svému příteli, abych se mohl postarat o jeho rodinu.
Máte dva syny, jak jdou časem svých plus minus čtyřiceti let oni?
Oba vystudovali ekonomii, oborem Da­niela je národohospodářství a podnikové hospodářství, Jan studoval informatiku hospodářství. Nejdřív pracoval každý jinde, a pak se sešli v jedné bance, v té ve Švýcarsku jedné z největších. Oba jsou teď ve funkcích viceprezidentů. A oba doufají, že se stanou řediteli, protože „vejš“ ten žebříček už pak nevede, jak se říká. Bydlí v Curychu, jeden má tři děti, které jsou u nás „pečený vařený“, a druhý syn chystá svatbu.

 

banner_clanek


Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. pů­sobí ve městě, které se v různých dobách živilo dolováním stříbra a uranu. V čem spatřujete budoucnost Kovohutí, jejichž posláním je zhodnotit šetrně k životnímu a pracovnímu prostředí odpady olova, drahých kovů a elektrozařízení nejlepšími technologiemi recyklace?
V technice, a to se netýká jenom elektrotechniky, význam drahých kovů neustále roste. Roboty a výrobky podobného typu patří, stejně jako telefony, pod elektroniku, je to tatáž technika, jen jinak aplikovaná. Máme tu průmysl 4.0 (nová generace průmyslu, cesta k robotizaci – pozn. aut.) a na speciálně rychlá zařízení je potřeba drahých kovů jako soli. Nemluvím jen o stříbře, je to i zinek, měď, i dnes vzývané lithium. Celá oblast využití drahých kovů je věcí strategického rázu. Při jejich získávání je jedna věc těžba, druhá pak, jak z vytěženého materiálu kov dostat. To dokážou v čase obrovské poptávky jen moderní výkonné hutě. A Kovohutě Příbram se tedy budoucnosti určitě bát nemusí. Jeden problém je ale trápí, těžko se hledají noví mladí hutníci. Dělníci. Ve světě se změnilo rozložení výroby, do hry vstoupily Asie a Čína, evropských oceláren ubývá. A s jejich úbytkem vymírá i řemeslo. Nebudou-li hutníci, vymřou hutě, nebudou-li hutě, vymřou hutníci!
A bez drahých kovů, železa a oceli bude (nejen) průmyslová výroba na holičkách…
Snad se v nastávající „době lithiové“ (či jiné!) pořádní silní chlapi rozpomenou, kde je jejich místo – a pozor, výnosné!

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Vánoce

Vánoce

Blíží se zima a s ní i Vánoce. Miloslav Jágr patří k těm našim výtvarníkům, kteří poezii tohoto času dokázali přenést do svých obrázků. Otiskly se mu v nich vzpomínky na dětství strávené v kraji kolem Jizery, najdeme v nich něhu, humor i fantazii. Pokud se jimi chcete nechat pohladit, vydejte se o adventu do Jablonce nad Nisou, města, které měl moc rád. Při příležitosti jeho nedožitých devadesátin tam připravili výstavu VÁNOČNÍ POHÁDKY S MILOSLAVEM JÁGREM, navštívit ji můžete až do 3. března.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Lidé - výběr z článků

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Martin Glaser

Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Miloš Vajner

Miloš Vajner

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne