Pavel Fischer

O tom, proč chce být prezidentem

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

 

text Renata Kalenská, foto rodinný archiv P. Fischera

 

fischer1jpg.jpg

 

Na svém prezidentském letáku o sobě píšete jako o „prezidentu slušnosti“. Jak byste dvěma slovy okomentoval své protikandidáty? Jakým prezidentem je třeba Miloš Zeman?
Myslím, že pokud si neuděláme poctivou analýzu toho, kam jsme se dneska dostali, tak ani nebudeme umět odpovědět, jakého prezidenta dneska hledat. Začnu zahraniční politikou, protože tam to cítím nejvíce. Z hlediska zahraniční politiky se skutečně Česká republika ztratila z mapy. V Bílém domě jsme návštěvu neměli patnáct let. A to je už věc, která stojí za pozornost.
Byl byste prezident, který by dokázal vkráčet do Bílého domu?
A víte, že ano, že bych to bral jako výzvu a čest…
Nejen čest… Dokázal byste to, co se Miloši Zemanovi nepodařilo?
Myslím, že ano. Ale Amerika není jen Bílý dům. To je také Kongres. Tam je celá řada hráčů, se kterými je dobré pracovat. A já jsem v Kongresu pracoval. Jako politický ředitel ministerstva zahraničí jsem opravdu objezdil svět. V klíčových krizových chvílích jsem byl na Blízkém východě a v Asii, na Ukrajině, v Americe – a vím, kde se politika vytváří. Pak stačí, že znáte osobně senátora nebo kongresmana, který na ty věci má vliv, protože se o ně dlouhodobě zajímá. Politika není jen vztah prezidenta vůči prezidentovi. Jde o to vytvářet poten­ciál vztahů a spojenectví, který naši prezidenti od dob Václava Havla nevytvářejí.
Proč se Miloši Zemanovi nepodařilo probourat do Bílého domu?
Pozor, teď budu prezidenta Miloše Zemana chválit. Mně přijde sympatické, že usiloval o setkání s Donaldem Trumpem. Je mi sympatické, když chce český prezident mluvit anglicky. A ne když pořád mluví jen lámanou ruštinou. To, proč se to nedotáhlo, už je spíš na americkou stranu. Ale jinak mi připadá, že jsme pro naše spojence přestali být srozumitelní.
Čí je tedy Miloš Zeman prezident?
Je to prezident čtvrté cenové skupiny.
Máme kandidáta páté cenové skupiny?
Myslím, že kultura se pozná i podle toho, jak lidé stolují. Když už jsme u těch cenových skupin. Kultura stolování je součástí celé řady vyspělých národů a přijde mi, že bychom se mohli snažit o něco lepšího.
Říkáte tím, že je nějaký kandidát, který se neumí ani najíst?
To jsem neměl na mysli. Vrátím se k té politice. Mně se zdá, že Miloš Zeman hladí lidi po srsti a nedává jim nějaký ideál nebo vizi. Rezignovali jsme na to, že bychom mohli mít nějakou iniciativu. Pustili jsme se do vztahu s Čínou a Ruskem, ale je na čase si spočítat, kolik jsme do toho investovali a kolik jsme ztratili. A tahle bilance nebude dobrá.
Zatím jsme toho z těch slibů řečených na Hradě téměř nic nezískali…
Takže je na čase si říci: Pozor, úsilí České republiky a prezidenta o otevření nových trhů zatím nepřineslo kýžené body, na­opak nás dostalo do světla, ve kterém nám naši spojenci a sousedé nerozumějí.
Ale vždyť Angela Merkelová také jezdí vyjednávat do Pekingu…
To ano, ale neříká, že se tam učí jezdit stabilizovat zemi podle jejich vzoru. Jsou určité hranice… Další hranice, kterou vidím, je to, že v Pekingu nemůžete nastoupit do soukromého tryskáče a odletět pryč.
Do tryskáče PPF…
Armáda má ze zákona povinnost hlavu státu a vrchního velitele sil dostat domů v bezpečí… Jak se na to asi dívali čínští partneři? Vládní letoun se státními symboly zůstal na ploše a prezident s doprovodem odstartoval čím? Mně nepřijde správné, když prezident tímto krokem popírá státní symboliku. U čínských hostitelů to muselo vyvolat určitý otazník.
Takovéto chování, kdy se nerespektují ne­psaná pravidla, je tedy ta čtvrtá cenová skupina? Stejně jako když Miloš Zeman nazýval ústavní zvyklosti idiotskými?
Prezident by měl vracet politiku do rámce ústavnosti. Když připouští takhle dalekosáhlý a kreativní výklad ústavy, je to zneklidňující. Vytváří to nejistotu. Ústava je pakt. Ústava je smlouva mezi občany a jejich politiky. První, kdo to má respektovat, je ústavní činitel. Teď si vzpomeňte na sliby, se kterými Miloš Zeman kandidoval. Mimo jiné, jak lidé kolem něj budou mít prověrku. Pak jsme zjistili, že jsou tam lidé bez prověrky, bez smlouvy a bez dostatečného vzdělání. Přestože nám sliboval, jak tohle všechno bude respektovat.
To, co popisujete, zní jako odpověď na otázku, proč Miloš Zeman neuspěl u veřejnosti. Jenže on uspěl. Ze všech kandidátů má jednoznačně nejvyšší podporu. Proč lidem tyhle věci nevadí?
Žijeme v době, která je zřejmě nesena určitým typem revolty vůči elitám, vůči lidem, kteří vládnou. To není jen český problém. To je celosvětový problém.
Jaká je teď vaše role? Abyste uspěl, měl byste být součástí nějaké revolty. Co lidem tedy na rozdíl od Zemana nabízíte, aby neměli pocit, že volí elitu?
Je potřeba říci: „Slyšel jsem vaši naštvanost, vaši nespokojenost. Já mám jako otec rodiny také zkušenost se systémem sociál­ních dávek, protože jsme měli postižené dítě. Zažil jsem, že při přestěhování nám dávky změnili, protože to také závisí na posouzení daného úředníka. Takže vím, co to je, když se na vás úřady dívají skrz prsty a krátí vás na vašich právech. Tento zážitek mám.“ To je první sdělení. Druhé sdělení je, že ta naštvanost není program. My si musíme říct, co spolu chceme dělat. Kam to chceme táhnout. A prezidentská volba je přece příležitost říci si, jaké jsou ty dlouhodobé cíle. Jestli jsme se náhodou nedostali na křižovatku, kde bychom měli lidem poctivě říct: „Chcete si vybrat, tak si vyberte. Můžete brát plat jako čínský dělník. Nebo jako ruská námezdní síla. Chcete to? Nebudete mít žádné sociální výhody, žádné sociál­ní jistoty, žádné garance. Na mateřskou si budete muset šetřit. Anebo se chcete mít jako lidé v Bavorsku? Kam to chceme táhnout s tou naší republikou?“
A všichni ti kandidáti slíbí: „Já vás dovedu na tu druhou cestu.“ Těžko bude někdo slibovat, že z nás udělá námezdní dělníky…
No jo, jenže řekněte mi: Kdo z nich zná ty instituce? Kdo ví, kam se obrátit? Kdo zná ty kontakty a adresy? Můžu poměrně sebevědomě říct, že část z nich bude ten směr teprve hledat.
Měl by být prezident jakýsi ombuds­man?
Nejen. Svět není poskládán jen z jednotlivých zemí, ale také z organizací. Podívejte se na OECD. To je organizace, která v devadesátých letech skoro položila jednu z českých vlád, protože sem poslala negativní hodnocení. To se nelíbilo tehdejšímu premiérovi a koalice se na tom rozhádala. OECD má nástroje k tomu, aby členským zemím radila, jaké jsou příklady té nejlepší praxe. Co kde funguje. Jsou tam země, od kterých se můžeme učit. Kdy byl Miloš Zeman naposledy v OECD? Kdy tam byl naposledy Václav Klaus? Kdo tam jezdí za Českou republiku? Jak pracujeme s tímto potenciálem? To je vlastně think-tank, který sice platíme, ale skoro vůbec nevyužíváme. Když jsme u prezidentské volby, tak hlásím, že jsem OECD poznal i zevnitř. Že to je studna, ze které si můžeme nabrat informace třeba o tom, jak nejlépe postavit státní správu u nás nebo jak reformovat důchody. Udělali jsme to? Neudělali.
My si tu řídíme stát jako firmu…
To zaprvé. A zadruhé máme pocit, že to umíme nejlépe. Trochu pokory! Když vidíte, jak se dá nadesignovat státní správa v zemi x, tak si řeknete: „Proč to takhle nejde u nás? Kdo to tam řídí?“ A já hlásím, že mezi našimi kandidáty na prezidenta o OECD zatím nikdo nemluvil. To mě rozčiluje. Vždyť my tam sypeme peníze našich daňových poplatníků. Jak reformovat penzijní systém? Jak udělat, abychom neměli dvourychlostní společnost? Jak to udělat, aby tu nebyla skupina lidí, kteří se baví, a skupina lidí majících pocit, že jsou zapomenutí? Tohle můžete v dialogu v rámci OECD velmi dobře zachytit. Jezdí tam premiér? Posílají tam často jen náměstky… Ale zpátky k tomu ombudsmanství. Ano, prezident je také ombudsman. Vždyť Václav Havel byl ombudsmanem ještě předtím, než jsme měli samostatný úřad. Denně chodí na Hrad stovky dopisů… Často jsou to dopisy i na manželku prezidenta.
Je na tuto roli už připravena vaše žena?
Moje žena je připravena na lecjaká dobrodružství. Občas o tom žertujeme. Na druhou stranu si uvědomujeme, že to bude znamenat určité změny ve vztahu k tomu, jak vedeme naše děti. Pravdou je, že se dostávají do okruhu veřejné pozornosti. Jejich kamarádi se k nim dnes začínají chovat jinak.
Lépe, nebo hůř?
Jsou tam oba trendy. Už i děti nám reportují, že moje kandidatura není jen samá legrace.
Jak se to projevuje?
Zatahují je do politických debat. A za­druhé někteří je vyhledávají, protože mají pocit, že budou mít slavného tátu.

 

fischer2jpg.jpg
S manželkou Klárou a dcerami

 


Vaše žena už by nebyla jako paní Colombová, jak tomu bylo v Paříži, kde jste působil coby velvyslanec? Vyprávěl jste, že s vámi nechodila na recepce a setkání. Nejdříve jste ji omlouval, že je těhotná, pak jste vysvětloval, že kojí, no a pak si už všichni zvykli, že prostě chodíte sám…
Mělo to svoje limity. Někdy jsme museli jít spolu. A často jsme zvali lidi k nám domů. Tam nastával zajímavý úkaz. Naše děti měly strašně rády svoje teritorium pod kontrolou a každého oficiálního hosta velmi rychle dostaly mimo protokol. Počínaje naším postiženým klukem, který byl schopen i vysoké ústavní činitele poplácávat po zádech a říkat jim příjmením nebo křestním jménem, a konče tím, že děti zalezly pod stůl a dělaly tam rotyku, dokud jsme je se vší autoritou nezahnali do postele. A tahle zkušenost s rodinou ve funkci je k nezaplacení. Vy vidíte, že děti si na vás dělají nárok. Očekávají, že se jim budete věnovat. A umí si uhájit ten svůj prostor. Takže paní Colombová…
Paní Colombová mi vyprávěla, že vaše dcera si chtěla hrát s Dagmar Havlovou na schovávanou, ale neuspěla. První dáma ji odbyla slovy: „Teď ne, holčičko…“
To bylo velmi pěkné… Víte, když jsme pak někam přišli s dětmi a s tím naším postižencem, tak lidé byli většinou úplně odzbrojeni. Mělo to tu výhodu, že když už jsme někam přišli, tak to pak stálo za to. Čili moje žena je připravena sehrát tuto roli.
Vaše žena zvládne leccos. Poté, co zvládla starat se o postiženého Vojtu, který před čtyřmi roky v devatenácti letech zemřel… Muselo to pro vás oba být strašně těžké…
Ale stálo to za to. V tu chvíli si saháte na dno a říkáte si, co je vlastně důležité… Já jsem tehdy měl funkci, kvůli které jsem létal po celém světě. Jen jsem počítal, kolik košil si musím vzít do kufru, protože jsem stihl za týden dva tři hotely… Jednou jsem se vrátil domů a dcera mě postavila do haptáku a říká: „Táto, kde pořád jezdíš?“ Je vůbec nezajímalo, jestli jsem se vrátil z Afriky nebo z Asie. „My tě potřebujeme tady. Mámě tečou nervy, je na nás hnusná a bráchovi je strašně těžko. Ty nemáš právo teď být pryč.“
Kolik dceři bylo?
To dítě z autority svých třinácti čtrnácti let mi vlastně dalo jasně najevo, že jsem nezastupitelný. A když pak sedíte na diplomatickém jednání, když čekáte na letišti na druhém konci světa, tak si najednou říkáte: „Stálo mi to za to? Stojí mi za to dělat sice krásnou práci, ale když chybím doma v důležité době?“
Co jste tedy v tu chvíli udělal?
Připravil jsem se na to, že s tou prací seknu. Že předám funkci a buď si zkusím vyjednat někde fešácké místo ambasadora, anebo odejdu. Nominace na ambasadora nevyšla, tehdy bych ji byl uvítal. Ale prezident měl jiný názor. Já jsem si tehdy řekl: „Vlezte mi na záda. Já jsem sloužil státu, a vy mi vlastně ukazujete, kam patřím.“ Takže jsem si připravil scénář, že z toho vyskočím. Bylo to hrozně těžké. Když jste ve vysoké funkci, vlastně nemáte moc čas hledat si práci jinde. Vyskočil jsem – a tím pádem jsem mohl být s klukem doma. Pracoval jsem z domova, úplně jsem odřízl veškeré vazby na diplomacii, abych zemi neškodil. Abych mohl pracovat na smlouvu. Pracoval jsem pro vojáky, pro ministry vlády, pro firmy, pro nevládní organizace. A v tu chvíli přišla ta neuvěřitelně silná zkušenost s naším klukem, kdy můžete být jen s ním. Filozoficky vzato to jsou chvíle, kdy opravdu nemůžete dělat nic. Kdy ani lékař, ani nikdo jiný vám už nepomůže. Noříte se do toho bytí, každý den je celá historie. Zkušenost s umíráním někoho blízkého udělala celá řada lidí – a ta zkušenost vás usadí. Najednou si říkáte: „Co ta kariéra?“ Tam jste úplně odzbrojená. A když jsou u toho navíc ještě děti, které velmi tvrdě chtějí slyšet celou pravdu… Ony chtějí vědět, jak to je. Ony se ptají, jak dlouho tady bude ještě s námi… A chtějí být u toho, protože je to jejich brácha, kterého mají nejradši. A vy si pak říkáte: „Tak tohle dává smysl.“ Když pak bylo po všem, chtěl jsem se vrátit do práce, ale nakonec jsem si řekl, že stojí za to, zůstat ještě chvíli s dětmi a se ženou. Na ně nebyl během těch těžkých chvil tolik čas. Musím říct, že kariérně vzato se nic nevyrovná této zkušenosti.
Jak se dá přežít smrt dítěte?
Často se mluví o tom, že děti osiřely. Ale i rodiče mohou osiřet… Samotný fakt, že na to nejste sami, že máte přátele a rodinu, že v sobě máte víru, že to jednou dá smysl, i když ho zrovna nevidíte, to je dobré. Ale ten kluk nám fakt chybí. I když byl pak už naprosto nemožný. Ke konci už se sám ani nepodrbal na nose. Takhle blbě na tom byl…
Co to bylo za chorobu?
Název to vlastně ani nemá, neměli jsme přesnou diagnózu.
Byl nemocný od narození?
Ne. Postupně to nabíhalo a všichni nám říkali, to bude dobrý, to se spraví… Konzultovali jsme s nejlepšími specialisty ve světě a nikdy se nám nepodařilo to přesně pojmenovat. Byla to nějaká neuropatogenní metabolická porucha. A když nás potom analyzovali se vším všudy, rozbíjeli nám DNA někde ve Španělsku, tak někoho stejně nemocného našli někde na druhém konci světa. Ale fór je v tom, že když nám dělali ty analýzy DNA, tak naše dcera říkala: „Proč nám berou krev?“ Vysvětlili jsme jí, že je to proto, abychom zjistili, co má Vojta za nemoc. Aby děti věděly, jestli je to dědičné, nebo ne. A dcera zas: „A proč to máme vědět, jestli je to dědičné?“ A my na to: „Tak kdybyste chtěly vlastní děti, tak abyste věděly, že se to třeba může objevit. Statisticky vzato.“ A naše dcera na nás koukala a říkala: „No a co? No tak budeme mít postižené dítě.“ Ty děti v tom vyrostly, zjistily, že je to naprosto přirozené, a to vás odzbrojí. A říkáte si: „OK, tak ty už jsou vychované.“
Předpokládám, že i tu prezidentskou volbu budete prožívat s nadhledem…
Dejž to Pánbůh. Já vím, že to bude hrozně těžké, protože nás to vystaví do role, ve které jsme nebyli. Budou na nás určitě nespravedlivé útoky. A budou určitě i spravedlivé. Já si ale myslím, že žijeme v otevřené společnosti a že do politiky nemají vstupovat jen lidé, kteří mají vyděláno nebo kteří jsou všeobecně strašně moc známí, až jsou profláklí. Měl jsem v sobě takový neklid, než jsem to rozhodnutí udělal… A nakonec jsem si řekl: „No a co. Vždyť je to otevřená soutěž.“
Je to zvláštní. Oznámil jste kandidaturu, a všichni novináři se na vás vrhli s otázkou, proč tak pozdě. O měsíc později přišel Mirek Topolánek – a nikdo mu to neříká. Čím to je?
Tahle otázka mě hrozně baví! Taky jsem nad tím přemýšlel. Před rokem jsem se bavil se sponzory o financování mé případné kampaně a oni říkali: „Ne, my už jsme si vybrali.“ Čili ono vlastně nikdy není včas. Vždycky je vlastně pozdě.
Minule zas možná Jan Fischer oznámil kandidaturu příliš brzo, protože nadšení z něj bylo obrovské – a spadlo krátce před volbou…
Já vám řeknu tajemství. Nechci měnit, co jsem říkal před rokem, a nechci to měnit ani do budoucna. Máte před sebou kandidáta, který, když neuspěje, bude stejná témata řešit i dál. Sedím v institutu v Paříži, ve kterém se jedná o tom, jak má vypadat Evropská unie. A já v tom institutu budu sedět jako prezident, i jako neúspěšný kandidát. Protože mi na tom záleží. Já chci, aby Česká republika byla někde slyšet. A abychom tu měli kontakty dostatečně rozvinuté na to, abychom věděli, co se peče.
Jakou pověst v EU vlastně máme? Pavel Telička opustil ANO právě kvůli tomu, že se mu nelíbila stále tvrdší a tvrdší kritika Andreje Babiše vůči EU…
Máme pověst země, která neví, co chce. Která častěji říká, co nechce. To začalo už za Václava Klause. Už tehdy jsme pořád něco nechtěli, ale neřekli jsme, co chceme. A přitom i v té bruselské mašinerii můžete velmi mazaně prosazovat své zájmy. Ale je třeba, abychom měli konsensus v tom, co budeme prosazovat – a abychom to pak odpracovali. Když říkáte jen, co nechcete, nakonec začnou padat rozhodnutí, se kterými nesouhlasíte.
A toto vy byste uměl jako prezident změnit?
Prezident není sám. To je úloha pro vládu, pro diplomacii… Pravda je, že naše diplomacie kolikrát nemá zadání. Navíc Babiš je předmětem šetření OLAFu. Tento úřad je dostatečně vlivný na to, aby nám vyšetřování vracel ve chvíli, kdy se nám to bude hodit nejméně. Takže je vlastně otázka, zda by nebylo mazanější se s tím utkat tak, aby Babiš jako výherce voleb neztratil vliv na ten proces jmenování vlády, ale aby zároveň tenhle stín vyšetřování na něj nedopadal třeba ve funkci premiéra. To by nás konkrétně v Bruselu mohlo oslabovat.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne