Petr Koura

Swing a underground proti diktátorům

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

 

text Jan Foll, foto Barbora Mráčková, Jiří Hrnek a osobní archiv Petra Koury

 

koura2jpg.jpg

 

Jak vaše kniha vznikla?
Obdobím druhé světové války a protinacistickým odbojem jsem se začal zabývat už jako teenager. Diplomku na Filozofické fakultě v Praze jsem napsal o Josefu Balabánovi, veliteli známé odbojové skupiny Tři králové. Dizertační práci jsem se rozhodl psát o rezistenci české mládeže za války. To bezbřehé téma se mi pak zúžilo na její protesty formou provozování jazzu a swingu. Mé zkoumání se během psaní rozrůstalo o časové přesahy do minulosti i do poválečné historie. A také o zahraniční paralely s podobnými aktivitami v Americe, Francii, Německu a Rakousku.
Co je na zmíněných paralelách nejzajímavější?
Moderní angloamerická muzika a vzdor mladých lidí, který s ní souvisel, se jako lavina rozšířily po celé Evropě. Existovaly i v Německu v dobách největšího útlaku. Během sběru materiálu jsem také zjistil, že humor, který pokládáme za specificky český, nebyl až tak výjimečný. Uvedu vám příklady recesí, v nichž si v Hamburku v roce 1941 kluci a děvčata utahovali z nacistické pompéznosti. Na ulicích třeba zpívali britské narozeninové písničky, čímž oslavovali jubileum Winstona Churchilla. Když zemřel bývalý britský premiér Neville Chamberlain, přišli hromadně do školy ve smutečním oblečení. A na dotazy pedagogů reagovali báchorkami o tom, že jednomu umřela tetička a jinému zas dědeček. Jako vrchol podobných žertů si jeden z těch vzpurných mládenců – působící jako statista v hamburském divadle – vymyslel funkci Reichsstatistenführer, tedy Říšský vůdce statistů. Slavnostně přijel na hamburské nádraží a jeho kamarádi ho vozili po městě v kočáru, jako by šlo o kdovíjakého pohlavára. Hamburským gestapákům trvalo půl roku, než ho chytili. Pak bohužel skončil na východní frontě, kde v roce 1942 zahynul.
V poslední kapitole své práce se věnujete počátkům rokenrolu v Čechách, včetně aféry z října roku 1957, kdy bylo několik lidí odsouzeno za výstřední tančení v pražském Mánesu. Proč tento přesah?
Závěrečné pasáže mé knihy ukazují, že komunistické tažení proti rokenrolu v padesátých letech a zákroky Veřejné bezpečnosti proti takzvaným máničkám o dekádu později měly podobné rysy jako nacistické potlačování jazzu a swingu. Dva totalitní režimy, které spolu vedly válku, se vůči extravagantní mládeži chovaly se stejnou agresivní nesmiřitelností. Lze to doložit dikcí nacistických a komunistických funkcionářů, či argumentací v oficiálních tiskovinách. Sovětský vědec Viktor Gorodinskij v padesátých letech odsuzoval stejné umělce jako předtím nacisté, například George Gershwina. Pro oba zrůdné systémy byla nebezpečná ideologicky nesešněrovaná tvorba a hlavně přirozená lidská touha po svobodě.
Na pražské pedagogické fakultě učíte studenty základům dějepisu. V čem vý­uka spočívá?
Seznamuju je s různými typy historických pramenů a vysvětluju jim, jak je používat a vykládat. V moderní historii přitom nejde jen o standardní prameny v tištěné podobě. Užitečným pramenem mohou být třeba anekdoty. Své studenty jsem jednou vyzval, aby si od rodičů nechali vyprávět vtipy z předlistopadových časů. A pak jsme je společně interpretovali. Zajímavé je, jak se stejné anekdoty proměňovaly vzhledem k různým režimům. Dalším unikátním pramenem můžou být filmy – nejen dokumenty, ale i hrané příběhy. Odráží se v nich dobová každodennost. Když si pustím televizi a narazím na nějaký neznámý český film, baví mě hádat, kdy vznikl. A většinou to odhadnu – nejen podle stáří herců, ale i podle módy, vizáže ulic, domů a obchodů, typů aut a mnoha dalších indicií.

 

koura4jpg.jpg
S hercem Ivanem Trojanem a egyptologem Miroslavem Bártou při udělení ceny Neuron pro mladé vědce, 2015

 


Když už jsme u hraných filmů, na několika známých dílech jste se podílel jako historický poradce. Co takové konzultace znamenají?
S režisérem Robertem Sedláčkem se teď scházíme kvůli jeho připravovanému filmu o Janu Palachovi. Scénář napsala Eva Kantůrková a drama bude končit tam, kde začíná znamenitý triptych HOŘÍCÍ KEŘ, tedy Palachovým sebeupálením. V této souvislosti se snažíme poodhalit, jaký byl Palach vlastně člověk.
A jak tedy vnímáte Palachovu osobnost?
Pro historiky zůstává Palach stále záhadou a ani já si proto na jednoznačné vysvětlení netroufám. Existuje domněnka, že to byl hloubavý a vážný typ, který jako by na sobě nesl veškerou tíhu okolního světa. Ale podle některých svědectví úplně takový nebyl: uměl se i smát a užívat si studentského života jako jeho vrstevníci. Je ale doloženo, že se 7. listopadu 1968 – tedy na výročí VŘSR – účastnil první posrpnové protisovětské demonstrace, která byla tvrdě potlačena orgány Veřejné bezpečnosti. A byl při ní patrně zadržen a zmlácen. Palach byl také silně ovlivněn svou rodinou a jejím vnímáním naší historie. Pocházel ze starosvětského prostředí, kde se ještě četly Jiráskovy romány a kde se vyznával hrdinský kult Jana Žižky. V rodině byly živé národovecké tradice, v jejichž rámci se pokládalo za legitimní obětovat pro ideály i vlastní život. Na Palachově sebeupálení je šokující především to, že tato forma protestu je Evropanům cizí. Je mimochodem spjata s paradoxem, kterých jsou moderní dějiny plné. Prvním, kdo se veřejně upálil, byl totiž buddhistický mnich v jižním Vietnamu. Stalo se to v roce 1963 na protest proti útlaku buddhistů ze strany tamějšího autoritativního režimu, jehož nejvyšší představitel se hlásil ke katolicismu. Jistě cítíte tu absurditu…
Spolupracoval jste i na mystifikaci ZTRACENI V MNICHOVĚ od Petra Zelenky a na Kosatíkově a Sedláčkově seriálu ČESKÉ STOLETÍ. Obě tato díla si s naší novodobou historií spíš kuriózně pohrávala. Není to v rozporu s vaší profesí, jež by se měla opírat o nezpochybnitelná fakta?
Podle zažité představy historikové pouze zpracovávají fakta, ale ono je to mnohem složitější. Studium dějin a jejich reflexe přece vždycky znamenají určitou interpretaci. V současné historiografii existuje množství různých metod, které by se podle mého soudu měly kombinovat a vzájemně inspirovat. Zajímavé je třeba psaní takzvaných kontrafaktuálních dějin. To je založené na úvahách, co by se stalo, kdyby se něco odehrálo jinak než ve skutečnosti. Ve škole nám sice tvrdili, že v historii žádné „kdyby“ neplatí, ale mně tato metoda připadá legitimní a užitečná. Umožňuje nahlížet na dějiny z nečekaných a často i objevných perspektiv.

 

koura3jpg.jpg


Můžete to konkretizovat?
Pozoruhodné jsou třeba úvahy o tom, co by následovalo, kdyby arcivévoda František Ferdinand d’ Este nezahynul při atentátu v Sarajevu a stanul v čele habsburské monarchie. Z pramenů víme, že ji chtěl proměnit v moderní stát. Plánoval zrušení přežitých dvorských rituálů a hodlal podporovat slovanské národy. Rakousko--Uhersko by se pod jeho správou proto vůbec nemuselo rozpadnout.
Nezavánějí takové spekulace takzvanými konspiračními teoriemi?
To vůbec nelze srovnávat. Kontrafaktuální dějiny vycházejí z ověřených faktů, které rozvíjejí do seriózních hypotéz. Zatímco spiklenecké teorie zpravidla vycházejí z nějakého podružného a často i sporného detailu, kolem něhož se pak vyfabuluje soustava nesmyslů. Spiklenecké teorie existují i kolem sarajevského atentátu. Podle jedné za ním stály rakousko-uherské vojenské kruhy, podle jiné si měl arcivévodovu vraždu údajně objednat Trockij. Ale tomu já prostě nevěřím. Následník trůnu měl sice opravdu s oficíry spory, ale představa, že by ho kvůli nim nechali zabít, mi připadá naprosto scestná. A úvahy o Trockém jako iniciátorovi atentátu se zas opírají o naprosto marginální okolnost, že byl v té době ve Švýcarsku. Stejně tak nevěřím teorii, že útok na newyorská dvojčata iniciovala CIA. Neumím si představit, že tajná služba by obětovala bezmála čtyři tisíce nevinných Američanů jen proto, aby ospravedlnila tažení do Afghánistánu.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne