Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Petr Hron a čtk

 

strzjpg.jpg

 

Dnešní Stará Huť, dříve Huť nebo Hutě Železné Dobříšské, byla v minulosti známa zpracová­ním že­lezné rudy. Zdejší huť nechal v roce 1674 postavit majitel dobříšského panství František Maximilián Mansfeld. Slévárny a vysoká pec existovaly mnohá desetiletí a jejich význam neustále stoupal, až tu vznikla první válcovna železa na parní pohon na území Rakouska-Uherska. Během první světové války pomáhala vyzbrojovat rakouskou armádu, ale dvacátá léta pro ni s postupným úpadkem hutnictví znamenala konec. Výroba se zde definitivně zastavila v roce 1926. K jednomu z mála dochovaných objektů, které připomínají její někdejší slávu, patří empírová vila nedaleko místního rybníka, jež byla součástí bývalého továrního areálu zvaného Josefodol. Romantická usedlost s rozlehlou zahradou, lemovanou potůčkem, učarovala světově proslulému autorovi Karlu Čapkovi natolik, že si ji zvolil za letní sídlo, kde trávil poslední roky svého života. Dnes je tu jeho památník.

 

strz2jpg.jpg
Olga Scheinpflugová a Karel Čapek dostali Strž v roce 1935 jako svatební dar k doživotnímu užívání od Václava Palivce.

 

 

Svatební dar
Když se po patnáctileté známosti v létě roku 1935 vzali, dostali herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová a spisovatel, novinář a dramatik Karel Čapek jako svatební dar k doživotnímu užívání právě tento dům. Daroval jim ho velkostatkář a podnikatel Václav Palivec, bratr Čapkova švagra, vynikajícího básníka a diplomata Josefa Palivce, druhého manžela Heleny Čapkové. Karel Čapek tuto velkorysou nabídku rád přijal, protože se právě poohlížel po místě na venkově, kde by mohl nerušeně psát i odpočívat. Pražské Vinohrady mu prý připadaly „nesnesitelně hlučné a prašné“. Bývalý úřednický domek u lesa, vzdálený nanejvýš kilometr od vesnice, si Čapek okamžitě zamiloval a nazval jej podle sousedícího rybníka Strž. Chátrající a léta opuštěná budova si vyžádala rozsáhlou rekonstrukci, do které se spisovatel okamžitě pustil. Nechal sem zavést elektřinu a vodu, opravit interiér domu, dostavět pokojíky pro hosty, vybudovat pergolu, verandu, garáž.
„Zajímavé je, že nejrozsáhlejší stavební úpravy zde probíhaly na podzim roku 1938, kdy se datuje Čapkova vůbec poslední ná­vštěva na Strži,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka. A dodává: „Trochu to mění obraz zlomeného Čapka, který složí ruce v klín a čeká na ledňáčka… Myslím si, že se tu pro něho naskytla možnost, jak uniknout tlakům v Praze. Vždy měl o místě pro svůj život určitou představu. Když jsem viděla jednu z výprav Čapkova LOUPEŽNÍKA, uvědomila jsem si, kde se děj odehrává. Popisuje ho jako ,bílý dům uprostřed lesů obklopený zdí‘… Takže tady po více než dvou desetiletích od napsání tohoto dramatu mohl najít skutečné místo své někdejší vize.“
Sám Čapek si o svém pracovním nasazení na Strži poznamenává: „Nikdy bych se asi do té dřiny nepustil, kdyby to nebyla tak těžká doba. Nejdřív jsem hrabal jen z takové zuřivosti, abych se něčím vybil, ale nakonec jsem shledal, že jsem vlastně posedlý jen tím kamením a že musím dokonale vyčistit tady to místo. A hrabal jsem, člověče, hrabal jsem, jako by na tom jediném záležel osud světa.“ Vypráví se, že spisovatel zakoupil kvůli zahradnickým úpravám u Bati v Dobříši hned několik párů gumových holínek, což byla tenkrát horká novinka. Pořídil si je nejen pro sebe, ale i pro svoje přátele. Jakmile přijeli na Strž, nafasovali gumáky i zahradnické nářadí, a pokud přímo nepomáhali, museli se zahradnických úprav zúčastňovat aspoň symbolicky. Sám Čapek se zprvu hojně věnoval vyřezávání náletových dřevin. Nemalou starost mu dělal Hamerský potok, přítok Kocáby, který tvoří jednu z hranic pozemku. Spolu s ostatními se snažil o jeho regulaci. Bohužel neúspěšně. Práce na zahradě dokumentuje série fotografií na výstavních panelech v přízemí Památníku. Jedna z nich zachycuje Čapkova blízkého přítele Ferdinanda Peroutku, který stojí obětavě v holínkách v potoce a podle Čapkových pokynů cosi upravuje. Později ve svých vzpomínkách s úsměvem uvádí, že dokonce i zdejší pumpu natřel docent.
Zvelebování domu a jeho okolí si vy­žádalo práci mnoha lidí. Někteří pomáha­li dobrovolně, jiní za úplatu. „Pobíhali v nepopsatelném zmatku, každý něco hledal nebo potřeboval, jeden železný hák, druhý schůdky, třetí lopatu, čtvrtý kbelík, pátý se ptal, zda se má tohle uříznout či přibít, a mezitím procházel Čapek jako polír na stavbě, fantasticky umazaný, a snažil se podle svých sil pomáhat, kde se to jen dalo, zatímco Olga se s pomocí hospodyně starala, aby všechny nakrmila a napojila. Na jaře roku 1936 to vypadalo, jako by se tam stavělo metro. Leč každá nesnáz má svůj konec a v létě téhož roku, i když se v úpravách pokračovalo, byla již Strž vlídným domovem toho šťastného páru lidí,“ zavzpomínal na první měsíce na Strži Olžin bratr Karel Scheinpflug.

 

strz3jpg.jpg
Veranda, z níž je nádherný pohled na proměňující se zahradu.

 

 

Přátelé na Strži
Čapkova Strž se záhy stala živým společenským centrem, kam přijížděli Karlovi i Olžini přátelé. Ferdinand Peroutka dokonce dostal svůj vlastní podkrovní pokoj, familiárně zvaný Peroutkárna, kde jsou dnes vystaveny Peroutkovy osobní předměty – župan, svetr, šála, sady dýmek nebo houpací křeslo – a také fotografie z majetku nedávno zemřelé Slávky Peroutkové. Pobývali zde však i Hugo Haas, Eduard Kohout, Václav Vydra, Adina Mandlová, Jiřina Šejbalová a další. Vedle ryze přátelských setkání se tu odehrávaly i závažnější schůzky Karla Čapka se zahraničními novináři, jejichž prostřednictvím vyjadřoval svůj postoj k aktuální politické situaci. V pomnichovské době zde psal své proslulé povzbudivé i burcující články. Ve své pracovně, nacházející se v prvním patře vily, pracoval i na svých stěžejních dílech posledních let, jimiž jsou VÁLKA S MLOKY, BÍLÁ NEMOC, PRVNÍ PARTA, CESTA NA SEVER či nedokončený román ŽIVOT A DÍLO SKLADATELE FLOTÝNA. V rekonstruované Čapkově pracovně kromě jediného původního souboru nábytku, jímž je spisovatelův psací stůl s velmi nepohodlným křesílkem, najdeme také pohovku a rádio, z něhož poslouchal na podzim roku 1938 neblahé zprávy z Mnichova, a také gramofon s několika deskami jeho oblíbené etnické hudby.
Místo, které Čapek tolik miloval, se mu však stalo osudným. Konec léta roku 1938 doprovázely silné a vytrvalé deště, během nichž se přeplnil stržský rybník. Koryto Hamerského potoka nestačilo odvádět vodu a došlo k zaplavení pozemku. Během odstraňování škod se Karel Čapek nachladil, dostal zápal plic a poté 25. prosince 1938 ve svém pražském bytě zemřel.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Architektura - výběr z článků

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Legendární newyorský hotel Chelsea

Legendární newyorský hotel Chelsea

Ačkoliv na vstupních dveřích hotelu je vylepen příkaz stavebního inspektora k dočasnému zastavení prací ve čtvrtém patře kvůli porušení bezpečnostních předpisů, přece jen dobrou zprávou zůstává, že legendární hotel Chelsea bude po změnách vlastníků a vleklých stavebních úpravách v letošním roce opět otevřen pro veřejnost.

Rogner Bad Blumau

Rogner Bad Blumau

Tančící okna, střechami prorůstající stromoví, fasády z pestrobarevných kachlí a zlatá báň jako vystřižená z ruského chrámu. To je zcela ojedinělý lázeňský komplex v Bad Blumau, kde geniální architekt Friedensreich Hundertwasser vytvořil svoje největší obyvatelné umělecké dílo.

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Zatímco u mnohých staveb s bohatou historií nikdo nepochybuje o jejich zařazení mezi památkově chráněné objekty, u brutalistních staveb je tomu jinak. Měly by být svébytné stavby s výraznou autorskou stopou ztotožňovány s minulým režimem?

Dějiny ve vězení

Dějiny ve vězení

„Před pár lety jsem se při výuce rozohnil a expresivně studentům z okna gymnázia ukazoval tuto chátrající věznici, vzdálenou od naší školy pár desítek metrů. Na některé studenty to zapůsobilo natolik, že se po setmění k věznici vydali, přelezli bránu a šli ji prozkoumat. Skončilo to tak, že pro ně přijela zásahovka. Řekli mi to až na maturitním večírku. Rozumíte, ani tolik let po roce 1989 není možné jít se podívat na místo tak pohnutých dějin. Ještě kvůli tomu skončíte na policii a bojíte se to říct svému učiteli. A když pomineme jednorázové události, tak já dodnes nemohu na toto místo studenty přivést. Věznice s historií politických procesů padesátých let je stále zavřená. V takové společnosti žijeme.“

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne