Martina Špinková

Chtěla bych mít čas přejít ten most

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

 

text Pavlína Kourová, foto Lukáš David a archiv M. Špinkové

 

spinkova1jpg.jpg

 

Vystudovala jste Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Šla jste ve šlépějích rodičů nebo to byla čistě vaše volba?
Oba rodiče se věnovali hudbě. Maminka byla hudební vědkyně, tatínek byl a je zase v dobrém slova smyslu popularizátorem vážné hudby. Moje dětství bylo provázeno klapotem psacího stroje, protože oba hodně psali. Vyrůstala jsem na pražských Malvazinkách a byla jsem introvertní holčička, která si se sebou i s okolím moc nevěděla rady, takže neumím sdílet takové to přesvědčení, že dětství je zlatý věk života. Nebyla jsem schopná přežít ve školce, tatínek říkal, že už mě tam nikdo nechtěl vodit, protože jsem tam stála a tekly mi tiše slzy. Tak mi rodiče opatřili tetu Mílu. To byla taková srdečná paní, jejíž jediná dcera zemřela, ale oni to s mužem nějak zpracovali a starali se pak o pár cizích dětí, mezi nimi i o mě a mojí sestru. Trávila jsem s nimi i prázdniny, pro mě to byl zásadní vztah do celého života, který mě taky naučil být mámou. Moje dětství bylo takové těžkomyslné, ale jsem za něj vděčná. Přineslo mi jakési tušení, že věci mohou být hlubší, než si myslíme nebo chceme, a to, že jsou někdy i temné, zase přináší pochopení pro nějaké opravdovější světlo, které hledáme.
Když se oba rodiče věnovali hudbě, nutili vás hrát na nějaký hudební nástroj?
Hrála jsem na housle a dodnes je mám ráda, ale mnohem víc mě bavilo malování. Určující pro mě bylo setkání s paní učitelkou a malířkou Riou Pštrossovou. Měli jsme ji v malotřídní školičce Na Farkáni, na Malvazinkách. Dopoledne nás učila a pak ve škole byla až do večera, protože neměla rodinu, a my jsme tam mohli být s ní, v takové neformální družině a tvořili jsme – kreslili jsme na sklo, měli jsme tam pískový stůl, kde jsme modelovali krajiny a lidi, ryli jsme a tiskli… Dělala nám výstavy, jmenovaly se MOJE DĚTI KRESLÍ A MALUJÍ. Vystavovali jsme několikrát v Dětském domě ve Sluníčku, malovali jsme na chodníku v Platýzu, hrála s námi i divadlo. Byla to dáma ze staré školy, přitom si dokázala vzít indiánské oblečení a sednout si s námi k táboráku. Dodneška na ni vzpomínám, dala mi strašně moc.
Váš muž Štěpán Špinka se věnuje filozofii, především Platónovi. Kde jste se seznámili, a měla jste už jako holka sen, že budete mít velkou rodinu?
Já jsem měla jen jeden velký sen, jako asi každá malá holka. Potkat svého prince. Toho jsem dostala a mám. Štěpán chodil na stejný gympl jako já. Vzpomínám si, že když jsme spolu začali chodit, říkala jsem mu, že bych ráda měla čtyři děti, a on byl hrozně smutný; vypadalo to, že spolu nebudeme. Tenkrát měl totiž jako odpovědný ekolog pocit, že na Zemi se nesmí lidé přemnožovat, že by měli mít jen dvě děti. Nu, a máme jich sedm. Život je zvláštní a nejde předem vymyslet.
Oba jste věřící. Pocházíte z tradičně křesťanských rodin?
Ne. Došli jsme k tomu trochu díky dětem. Když se naše první dvě děti narodily, začali jsme tušit, že tihle dva malí lidé nám úplně nepatří, nejsou naším výmyslem, že si je asi vymyslel někdo jiný. Dostali jsme s nimi takovou plachou důvěru, že Hospodin ví, co činí. A že když on o nás ví, že také my asi máme vědět o něm a počítat s ním ve svém životě.
Kdo vás s manželem pokřtil?
Jiří Reinsberg v Týnském chrámu. Všechny společně, nás dva a naše první dvě děti – Adama a Mařenku.
Přispěla k vašemu rozhodnutí založit Cestu domů skutečnost, že váš muž vystudoval medicínu? Dělal ji někdy prakticky?
Ano, Štěpán pracoval jako lékař do roku 1991. Jestli to přispělo k tomu, že jsme začali dělat Cestu domů? Určitě to vliv mělo. Ale Štěpán říká, že pravý důvod, proč byl doktorem, je, že získal další dceru. V nemocnici v Měšicích u Prahy, kde pracoval, jsme se skamarádili s jednou sestřičkou, která žila jenom s holčičkou Barkou. A když pak tahle sestřička zemřela na rakovinu a Barka zůstala sama, bylo jí tehdy šestnáct, tak přišla k nám a už jsme si ji nechali. Dneska má čtyři děti, z toho dvě adoptované.
Na Štěpána se pak, i když už se neživil jako doktor, obracelo mnoho lidí. A právě i v situacích, kdy si přáli umřít doma. A Štěpán jim pomohl, jak to šlo. Tohle myslím hrálo roli, že jsme měli srovnání, jaké to je, když lidé umírají doma a v nemocnici. A tak jsme kamarádům, kteří v roce 2001 s myšlenkou domácího hospice přišli, kývli na to, že do toho půjdeme s nimi.

 

spinkova2jpg.jpg


Jeli jste se podívat někam, kde domácí hospice už dobře fungovaly? Jaké byly vaše začátky?
Dostali jsme nabídku odjet na stáž do domácího hospice ve Vídni. Ten nám dal svoje know-how, podle jeho vzoru vlastně Cesta domů doteď pracuje. Jmenuje se Charitas Hospic Wien. Jely tam na zkušenou lékařka Marie Goldmannová a vrchní sestra Bětka Mišoňová. Já jsem v Cestě domů ze začátku pomáhala jen jako dobrovolník, byla v noci u pacientů, psala jsem projekty a dělala jsem letáky, když už jsem ta výtvarnice. Ale pak došlo k situaci, když jsme psali žádosti o granty a komunikovali s úřady, že doktorka chtěla dělat doktorku, sestřička sestřičku, a já jsem tam byla z nás tří ten úředník. Na mě zkrátka vyšlo, že budu ředitelkou.
Bylo těžké Cestu domů prosadit? Co bylo potřeba dělat?
Jednak je potřeba, aby si každý z nás uvědomil, že když smrt přichází a život se kloní ke svému konci, tak i ten konec života je náš život, že nemáme být obětí někoho, kdo s námi nějak zachází. Přejeme si, aby člověk na konci života mohl rozhodovat o sobě a svých věcech do poslední chvíle. Pak bylo třeba porozumět zdravotnickému systému a politice a něco se pokusit udělat i na tomto poli. A potom bylo a je potřeba bojovat se svým strachem a pomáhat si v tom navzájem. Při umírání v naší době hrají velmi významnou roli zdravotníci, většina z nás umírá v nemocnicích. Leží toho na nich hodně a oni na to nemají čas a zároveň taky mají strach. Když přednáším studentům, říkám: „Pamatujte vždycky, když budete zacházet se svým příbuzným, že taky lékař má strach; je to člověk jako vy.“ S tím je třeba počítat a ve chvíli, kdy třeba chceme být u svého blízkého v nemocnici, když umírá, tak máme nejen za úkol to zpracovat v sobě, ale také bojovat se systémem, který nás tam nechce nechat. Musíme věrohodně přesvědčit lékaře, že to myslíme dobře, že se nebojíme, a on se pak taky třeba přestane bát. Nedávno jsem říkala jedné rodině, jejíž maminka náhle umírala v nemocnici: řekněte si o samostatný pokoj, ať to stojí, co to stojí, a musíte přesvědčit doktory, že tam chcete všichni opravdu s ní být (je to sedmičlenná rodina) a že se nebojíte, že si s maminkou budete povídat, že se rozloučíte. A oni si to postupně prosadili. Když maminka po několika dnech umřela, volali mi a ptali se, jak to teď bude, co mají dělat. Měli svůj pokoj, tak jsem jim říkala, že není žádný spěch, ať si vezmou čas, aby všichni, kdo maminku ještě chtějí vidět, mohli přijet, ať si dojedou pro šaty, do kterých ji chtějí obléknout, že pohřební služba může přijet až večer. Potom mi volali, že tahle v podstatě úplně banální rada pro ně byla důležitá, protože ten den, který tam strávili se zemřelou maminkou, kdy se všichni potřebovali s její smrtí vyrovnat, byl pro ně nesmírně cenný; ta pomalost, kterou jsem jim po telefonu „naordinovala“, jim pomohla, aby to byl čas, který patří do života. Aby to nebylo takové to: utečeme, teď je tady mrtvola. Ne, je to máma a my můžeme dopovědět příběh až do konce. Lékaři pak za nimi přišli a říkali, že se od nich hodně naučili, že tohle tam ještě nezažili.
Pozná se, kdy smrt přijde?
Někdy ano, někdy ne. Hodně záleží na zkušenosti a na diagnóze. Já jsem byla asi u čtyřiceti úmrtí, takže něco asi poznám více, než lidé, kteří u umírajícího nikdy předtím nebyli. Ale stejně to nepoznáte vždycky. Je to tajemství.
Vybavuji si Václava Havla krátce předtím, než zemřel. Na fotografiích s dalajlámou, který se s ním přijel rozloučit, nebo v posledním televizním rozhovoru, s kardinálem Dukou, už měl v očích zvláštní světlo, celý byl křehký a prostoupený takovým zvláštním jasem…
Ano, někdy umírající bývají takovým světlem prozářeni. Podle mých zkušeností má umírání něco společného s porodem. Porod stejně jako umírání není jednoduchý. A stejně jako člověk odcházející, tak i ten přicházející dokáže proměnit čas, prostor, i vzduch okolo sebe, a zároveň lidi kolem. Takovou svojí zvláštní něžnou křehkostí, nebo co to je. Je trochu nakročeno přes hranici bytí… tak by bylo divné, kdyby to bylo jakoby nic, že?

 

banner_predplatne_clanek


Václav Havel zemřel doma, na Hrádečku…
Ještě v první polovině dvacátého století většina lidí umírala doma, lidé měli zkušenost s umíráním svých nejbližších, pak se vytratila. Začalo se umírat v nemocnici, v „eldéenkách“. Ale ani ty dnešní nejlepší nemocnice nejsou uzpůsobené umírajícím. Vezměte si jen ty dvoulůžkové, třílůžkové nebo i čtyřlůžkové pokoje. Celý život žijeme individuálně, a pak najednou ve stáří, kdy máme nejvíc problémů – s vyměšováním, se spaním atd., tak najednou dostaneme na pokoj někoho, koho vůbec neznáme. Celý život si vybíráme, s kým chceme žít, s kým se chceme kamarádit, a na jeho konci jsme v těch nejintimnějších situacích s někým úplně cizím. Lidé si často potřebují něco dopovědět se svými blízkými, ale mluvit o hodně osobních věcech, když kolem leží cizí lidé, to opravdu nejde. Doma to jde.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 11. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne