Sir Winston Churchill

a jeho souboj s „černým psem“

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

 

text Daňa Horáková, foto gettyimages a archiv

 

churchil1jpg.jpg
Winston Churchill s Rufusem II., věrným spojencem v boji proti „černému psu“, 1950

 

 

Churchillova touha ochránit milovaného psa od traumatizujcích zážitků byla široce medializována. Ale nevyvolala jen pobavené sympatie, nýbrž i podezření, že Churchill svého pudla bezostyšně zneužil, že mu ve skutečnosti nešlo o čtyřnohého přítele, ale o to, aby vzbudil sympatie a nasbíral body u voličů. Většina jeho životopisců však později došla k závěru, že Churchillova něha byla opravdová, upřímná. Že mu skutečně šlo o Rufusovo blaho, že své psy ve skutečnosti potřeboval víc než svoje voliče. Neboť Rufus II. i jeho předchůdci tomuto cholerikovi po­má­hali zvládat jeho bouřlivý život i jeho de­prese.

Deprese alias „černý pes“
Winstonova otce – lorda Randolpha – považovali jeho příbuzní, i sama královna Viktorie za člověka, který patří do ústavu pro duševně choré. Winstonovu matku – lady Jeanette – překvapily porodní bolesti natolik nečekaně, že svého prvorozeného potomka přivedla na svět v šatníku rodinného zámku Bentheim v hrabství Oxfordshire. Poté dítě přenechala chůvám a Randolphově matce, ovdovělé vévodkyni z Marlborough, která svého vnuka považovala za paličatého uličníka a držela ho zkrátka. Netajila se obavami, co by se stalo, kdyby mělo dědictví slavného rodu přejít do rukou tohoto nezvedeného „buldočka“, jak mu říkala. Ale právě díky své buldočí povaze Winston Churchill v životě dokázal, co dokázal. A byl to buldok, pojmenovaný Dodo, kvůli němuž sedmnáctiletý mladík prodal své nové kolo, aby si ho mohl koupit.
V říjnu roku 1900 se šestadvacetiletý Winston stal nejmladším poslancem, který byl konzervativci kdy zvolen do Dolní sněmovny, v níž pak zasedal předlouhých dvaašedesát let. Rekordmanem byl i co se týče manželství, neboť se svou ženou, které byl celý život věrný, prožil padesát sedm let; rozdělila je až jeho smrt. Lady Clementine svému choti říkala „Mopslíku“ a on jí „Kočičko“. Takto se také podepisovali v rozsáhlé vzájemné korespondenci. S jedinou výjimkou: když na Winstona kolem padesátky dolehla krize středního věku a chtěl opustit politiku a chovat na svém venkovském sídle prasata, jeho žena ho oslovovala „Vepříku“. (Prohlašoval tehdy: „Mám prasata rád. Psi k nám vzhlížejí, kočky na nás shlížejí, prasata s námi jednají jako rovní s rovnými.“)
Churchillův život osciloval mezi fenomenálními úspěchy a fatálními porážkami. První katastrofa ho postihla v první světové válce, když v květnu 1915 ve funkci prvního lorda admirality čili vrchního velitele britské flotily vydal rozkaz dobýt Dardanely, přestože ho od této akce všichni odrazovali. Invaze ztroskotala a Churchill byl ze své funkce s okamžitou platností odvolán.
V nulovém bodě své dosavadní kariéry si zaznamenal do deníku: „Už je tu zase – můj černý pes.“ Touto více méně poetickou metaforou Churchill označoval svoje deprese a ve svých pamětech detailně líčí, jak se tento mohutný „pes“ usadí na jeho hrudi, jak se vplíží do jeho hlavy a cupuje tam myšlenky a vzpomínky. Jak vyhrožuje mrtvicí. „Černý pes“ – to je stav, kdy téměř všechno ztrácí smysl, to je peklo v duši. „Vůle odešla. Ležel jsem, nemluvil, nejedl, jen tupě zíral do stropu. Na víc jsem neměl… Deprese je černý pes, který tě zalehne,“ napsal. A zmínil také své dvě metody, jimiž se pokoušel mít tohoto „psa“ pod kontrolou: vzít do ruky paletu a malovat (Churchill byl nadaný krajinář) a chodit na dlouhé procházky se skutečným psem – s Dodem a později s pudlem Rufusem.

Rufus I. na jednání vlády
Po nástupu nacismu v Evropě se Churchill otevřeně postavil proti Hitlerovi, v roce 1940 vyhrál volby, stal se ministerským předsedou a přestěhoval se do Downing Street 10. Samozřejmě s Rufusem, který se od něho nehnul na krok, všude ho doprovázel. A tak se jednoho dne za svým páníčkem vydal i na jednání vlády. Přítomní ministři zrozpačitěli (jak zahnat miláčka jejich šéfa?), ale premiér svému pudlíkovi domluvil: „Ale, ale, Rufusi, to jsi zřejmě špatně pochopil. Skutečně jsem nepovažoval za nutné tě požádat, aby ses zúčastnil našeho jednání o dalším průběhu války.“ Rufus krátce zvážil situaci a opustil – provázen potleskem všech přítomných – starobylý kabinetní sál.
V průběhu válečných let Churchill strávil mnoho času na cestách ve snaze dovést protihitlerovské armády k vítězství – nezřídka s Rufusem po boku. Britský premiér musel překonat prohry, smířit se s ranami osudu. Na jaře roku 1944 píše Clementine: „Jsem na konci. Už nemůžu, nemám sílu, nevím jak dál.“ Jinak řečeno: Už zase ho má v moci „černý pes“ a jeho znepokojení spolupracovníci se dohadují, jak dlouho jejich šéf ještě vydrží tlak, jemuž je vystaven. Kdy rezignuje.
Jeden z mála, kdo byl přesvědčen, že „Winniemu“ nebylo nikdy nic tak vzdáleno jako rezignace, byl psychiatr Anthony Storr. Tento britský specialista na „depresivní prominenty“ nepochyboval o tom, že jedině člověk, jehož odvaha pramení kdesi vně intelektu a jehož schopnost bránit se a zaútočit je mobilizována teprve v okamžiku, kdy je zdánlivě bezvýchodně obklíčen nepřáteli, může zvítězit a porazit všechny a všechno. I depresi. Jinak vyjádřeno: Churchill vděčí za svou odhodlanost a nezlomnost právě svému „černému psovi“. A jen díky své „depresivní realitě“ dokáže i z beznadějné situace vydolovat záblesk naděje. Churchill Storrovu teorii více méně potvrdí svým výrokem: „Když už jdeš skrz peklo, jdi dál.“
Osmého května 1945 Německo kapitulovalo. Churchillova fotografie s doutníkem a tzv. viktorkou, tedy véčkem utvořeným dvěma prsty, na titulních stránkách novin letí světem. „Britský buldok“ zvítězil. O necelých osm týdnů později ale tento muž, jenž své zemi vrátil mír, prohraje volby do Dolní sněmovny. Od počátku roku 1946 připravuje dvaasedmdesátiletý Churchill svůj návrat do mezinárodní politiky. S nevídaným elánem jezdí po světě, přednáší a pracuje na svých šestidílných dějinách druhé světové války (v roce 1953 za ně získá Nobelovu cenu za literaturu).
Koncem roku 1947 jeho sedmiletého psa Rufuse v Londýně přejelo taxi – a to právě v onom týdnu, kdy Churchill na sjezdu konzervativců v Brightonu prezentuje svůj plán na zpevnění mezinárodní ko­alice proti Stalinovi. Před „černým psem“ ho nikdo nebrání, a ten znovu zaútočí. Churchill ve svých vzpomínkách zmiňuje, jak se tenkrát vědomě stranil železničních kolejí a zábradlí na lodích a mostech, aby snad z nějakého spontánního, nekontrolovatelného impulsu nespáchal sebevraždu. Jeho deprese jsou veřejným tajemstvím, řada jeho bližních, ale i prostých poddaných královny Alžběty II. se „britskému buldokovi“ snaží pomoci. Jedna z nej­úspěšnějších chovatelek buldoků mu chce darovat štěně. Ale Churchill nadiktuje svému sekretáři zdvořilé odmítnutí: „Pokud se Mr. Churchill ještě někdy odhodlá mít psa, tak by přicházel v úvahu zase jenom pudl.“ A hle, o pár dní později mu jeden novinář pudlíka daruje. Churchill komentuje příchod nového „kumpána“ takto: „Jmenuje se Rufus II., ale že je Druhý, to říkáme jen potichu.“

 

churchil2jpg.jpg
Matthew Johnstone použil motiv „černého psa“ ve své knize o depresi.

 

 

Pudl jako antidepresivum
Zdá se, že pudlové mají mimořádnou schop­nost stát se antidepresivy, neboť řada slavných lidí trpících depresemi měla právě je. Tak například pudlík jménem Maf pomáhal po dlouhé měsíce Marilyn Monroe zvládat její samotu a byl poslední bytostí, která ji viděla živou – v den její sebevraždy. Cary Cooper, potýkající se celý život s trudomyslností, vlastnil několik pudlíků. Monacká kněžna Gracia Patricia překonávala svůj stesk po rodné Pensylvánii s pomocí svého pudla Olivera. Úzkostmi stíhaný John Steinbeck projel v minibuse Ameriku právě se svým pudlem a zvěčnil ho v knize TOULKY S CHARLEYM. Barbra Streisandová vzdorovala pocitům méněcennosti za pomoci bílého pudlíka Sadieho, Mariu Callasovou po rozchodu s Onassisem a po ukončení pěvecké kariéry utěšoval bílý pudl jménem Toy. Když nešlo Victoru Hugovi psaní, chodil na dlouhé procházky se svým pudlem Baronem. A George Sandová zvládala své postavení „outsidera“ jen díky svým velkým pudlům v barvě apricot. Také snad nejproslulejší evropský pesimista, misantrop a starý mládenec Arthur Schopenhauer si život bez svého bílého pudla Atmana neuměl představit, a pakliže mu chtěl vynadat, křikl na něj: „Du Mensch!“ (Ty – zatracenej – člověče!).

Rufus II. a návrat do Downing Street 10
Rufus II. – stejně jako jeho předchůdce – stoluje s Churchillovou rodinou v jídelně jejich sídla Chartwell. Jeho misku umístí jeden ze sluhů na perský koberec vedle křesla pána domu a všichni přítomní čekají s předkrmem, dokud Churchillův komorník neobslouží pejska. Politik svého pudla vozí po svém panství v landroveru a bere ho s sebou do své kanceláře. Rufusovo společenské chování je dokonalé, jeho trpělivost s páníčkem bezmála nadlidská – i když všechno má své meze. Jednou vyvolá jeden z Churchillových pověstných cholerických záchvatů obdobný záchvat i v jeho pudlovi. Expremiér pak vztekem bez sebe zařve na svou sekretářku: „Zbavte mě toho psa, okamžitě! Buďto štěká on, anebo já. Oba současně štěkat nemůžeme! Ven s ním!“ Později se omluvil – svému psovi.
Pokud Churchill musel odjet na delší služební cestu, svěřil Rufuse II. své dlouholeté ctitelce slečně Lobbanové, majitelce londýnského exkluzivního penzionu pro psy, která se písemně zavázala pravidelně ho informovat o stavu a rozpoložení jeho pudla. V polovině ledna 1948 Churchilla zastihla zpráva, že Rufus onemocněl. Nešťastný politik odpovídá obratem: „Po bolestné ztrátě svého prvního pudla cítím, že pokud bych měl přijít také o tohoto, už nikdy bych nebyl schopen mít dalšího psa. Kdyby tedy došlo k nejhoršímu, buďte tak laskavá a nepátrejte v žádném případě po žádném dalším štěněti.“ Ale Rufus II. se naštěstí uzdravil. A stal se, stejně jako jeho předchůdci, Churchillovým spojencem v jeho bitvách s jeho věrným „černým psem“. Takže není vyloučeno, že zásluhy na Churchillově triumfálním návratu do Downing Street 10, odkud coby premiér v letech 1951 až 1955 rozhodoval o osudech Spojeného království, jdou – do značné míry – také na jeho konto.

 

churchil3jpg.jpg
Winston Churchill se svým červeným trpasličím pudlíkem Rufusem II., Londýn, 1949

 

 

Původ „černého psa“
Mimochodem, s „černým psem“ se mu­se­la potýkat také Churchillova nejstarší dcera Diana. V roce 1963 spáchala se­be­vraždu.
Rufus II. se dožil čtrnácti let a zemřel klidně ve spánku v roce 1962 v Churchillově sídle Chartwell.
Jeho pán ho následoval o tři roky později. Zemřel v devadesáti letech a na výslovné přání královny Alžběty II. mu byl vypraven státní pohřeb. Rakev s jeho ostatky byla tři dny vystavena ve Westminsterském paláci. Ale pochován chtěl být – jak uvádí jeho dcera Sarah ve svých memoáreh – v Chartwell vedle věrných spojenců v boji s nesmrtelným „černým psem“ čili tam, „kde spočívají ostatky mých pudlů Rufuse I. a II.“.
To, že Churchill začal své trudomyslnosti říkat „černý pes“, byl geniální nápad. Toto pojmenování mu umožnilo netajit se se svými depresemi, ale naopak je de facto dát na pořad jednání. A to v dobách, kdy přiznat se k psychickým problémům znamenalo dát zbraň všem svým protivníkům. Přičemž v případě „Winnieho“ bylo toto přiznání – vzhledem k všeobecně známé nervové labilitě jeho otce – ještě nebezpečnější.
Jak na „černého psa“ přišel, Winston nikdy nevysvětlil. Ale možná, že za tento výraz vděčí své chůvě. Jak bylo svého času u „horních deseti tisíc“ zvykem, byl chlapec „uklizen“ do dětského pokoje a svěřen do péče slečny Elizabeth Everestové, která ho, v nejlepším případě jednou denně, „předvedla“ jeho rodičům. Winston své chůvě bezmezně důvěřoval, měl ji velmi rád, finančně ji zabezpečil, seděl u její smrtelné postele a při jejím pohřbu mu tekly slzy. A nikdy nezapomněl, že ji svými klukovinami a svou tvrdohlavostí čas od času dohnal až k samotným hranicím její andělské trpělivosti. V těchto situacích, ve snaze ovládnout se a nevybuchnout, viktoriánské vychovatelky neměly ve zvyku „počítat do deseti“, ale opakovaly si následující větičku: „There is a black dog on my back.“ Ve významu: „Leží na mně černá můra“, doslovně „černý pes“. A nezbedný výhonek ctihodného britského rodu si tuto průpovídku zřejmě vštípil jako jakési mocné zaklínadlo, které člověku pomáhá zvládnout nezvládnutelné, stát se pánem iracionálních situací – a udržet „černého psa“ pod kontrolou.
Churchillův „černý pes“ se postupem času „proslavil“ daleko více než kterýkoliv z jeho reálně existujících psů a dokonce inspiroval umělce. Spisovatel a ilustrátor Matthew Johnstone mu v roce 2000 věnoval svou knížku MŮJ ČERNÝ PES, režisér­ka Astrid Kohlmeisterová uvedla v roce 2010 svou divadelní hru ČERNÝ PES, Rebecca Huntová debutovala v roce 2012 románem MR. CHARTWELL, pojednávajícím o Rufusovi, Churchillovi a „černém psovi“.
Už Friedrich Nietzsche napsal: „Dal jsem své bolesti jméno: říkám jí pes – vždyť je stejně věrná, stejně neodbytná, dotěrná a nestydatá, stejně chytrá a zábavná jako každý jiný pes – nehledě na to, že se na ni mohu rozkřiknout a odreagovat si na ní své špatné nálady, tak jak to ostatní dělají se svými psy, sluhy a manželkami.“

 

baner-clanek

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

 

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne