Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

 

text Milan Krejčí, foto archiv autora

 

rychle1jpg.jpg
Mladý hlasatel, obálka z 21. ledna 1939 (vlevo) a Bimbova obálka časopisu Vpřed s Rychlými šípy z 9. dubna 1946 (vpravo)

 

 

Rok 1938 nebyl pro Československo dobrým rokem. Největší dopad na jeho existenci měl podpis Mnichovského diktátu (29. září), který zapříčinil, že stát přišel asi o 30 % území a téměř pět milionů obyvatel. Nálada lidí byla mizerná a deprimující. Jaroslav Foglar se právě v těchto těžkých časech stal od pátého čísla čtvrtého ročníku stálým redaktorem melantrišského týdeníku Malý hlasatel. Tady se protnula jeho dlouhodobá touha dělat časopis pro děti a mládež se záměrem odpoutat mysl mladé generace od tristního stavu pomnichovské reality. V tom se shodl s novým šéfredaktorem dr. Karlem Burešem. Jejich společným cílem bylo tvořit přitažlivý týdeník, který by byl spjatý s čtenářskými kluby a obsahoval notnou porci dobrodružství, povídek, ilustrací a především poutavý kreslený seriál domácí provenience. A pak už se dostavila ona šťastná náhoda, kdy se Foglar potkal na půdě Melantrichu s dr. Janem Fischerem, jenž do nakladatelství dodával své kresby. Slovo dalo slovo a výsledkem byla první stránka nového obrázkového příběhu pod slibným titulkem Černí jezdci řádí, s první bublinou obsahující dnes už magický text: „Co se děje? Kdo to tam křičí?“

 

rychle2jpg.jpg
Rychlé šípy, číslo 4, z roku 1969, nakladatelství Puls Ostrava (vlevo), Souborné vydání Rychlých šípů, Olympia 1998 (uprostřed) a K letošnímu 80. výročí Rychlých šípů vydalo nakladatelství Akropolis knihu s jejich novými příběhy (vpravo).

 

 

Černí jezdci se představují a vše je tak trochu jinak
Obrázkový seriál o partě kluků byl podle slov Jaroslava Foglara plánován předběžně jen na několik pokračování. Čtenáři mohli po prvních dílech nabýt dojmu, že ve středu dění budou Černí jezdci, protože klub Rychlých šípů byl založen až v pátém pokračování Vlastiným předáním vlajky a přistoupením Červenáčka a Rychlonožky. Nabízí se tedy otázka, zda bychom vzhledem k datu uveřejnění pátého pokračování (14. ledna 1939) neměli slavit narozeniny Rychlých šípů až o měsíc později a nyní, v prosinci, „jen“ vznik kresleného seriálu (zatím bezejmenného). Ani samotný Foglar asi tehdy nepokládal vznik a název klubu Rychlých šípů do budoucna za tolik důležitý, protože jej nezapracoval do názvu již zmíněného pátého dílu, který zní Černí jezdci dychtí po vlajce. Pouze další, šestá část má jméno klubu v názvu (Rychlé šípy mají dobrá srdce), jinak Černí jezdci vévodí devíti titulkům z deseti prvních pokračování, tvořících jakýsi uzavřený celek. V nich se zformoval klub Rychlých šípů a vstoupil mezi čtenářské kluby Mladého hlasatele.
Černí jezdci byli protipólem Rychlých šípů, sehráli svoji zápornou úlohu a zmizeli v propadlišti dějin tohoto seriálu. Vystupovali vždy jen jako skupina devíti anonymních hochů, přičemž ani jejich vůdce nebyl nikdy pojmenován. Jaroslav Foglar se k nim už nikdy nevrátil a jejich záporně provokativní roli převzalo později Bratrstvo kočičí pracky.
Prvních deset pokračování má ještě několik zvláštností. Všechny postavy Černých jezdců mají přes spodní polovinu obličeje šátky. Tento atribut lupičů při loupežných přepadení na Divokém západě převzal Foglar z tehdejších filmových kovbojek, které miloval a jimiž se zřejmě inspiroval i pro název party těchto hochů. Z obavy ze špatného vlivu na děti nechal Foglar pro případný reprint překreslit všech deset pokračování s Černými jezdci na verzi „bez šátků“, která odpočívala v jeho archivu až do roku 1998, kdy byla použita v prvním souborném vydání Rychlých šípů. Autorem překreslení byl zřejmě další Foglarův výtvarník Bohumír Čermák.
Z úvodních deseti pokračování pak u příležitosti vydání zvláštního čtyřčísla časopisu Vpřed s Rychlými šípy o prázdninách v roce 1947 vybral Jaroslav Foglar jen pasáže týkající se založení klubu a nechal je znovu nakreslit dr. Fi­scherem. Tyto čtyři stránky, už bez Černých jezdců, byly potom používány jako úvodní a tisknuty v dalších vydáních.
Rychlé šípy vycházely v Mladém hlasateli až do doby zákazu časopisu Němci (17. května 1941). Posledních šest pokračování už ale nakreslil Václav Junek. Celkem tu vyšlo 107 dílů a román ZÁHADA HLAVOLAMU v Knihovničce Mladého hlasatele (1940–1941).

 

rychle3jpg.jpg
Jaroslav Foglar alias Jestřáb

 

 

Návraty a zákazy
První návrat oblíbené pětice se uskutečnil rok po válce na stránkách týdeníku Junák, protože Mladý hlasatel nemohl být obnoven. Foglar nastartoval vydávání Junáka (27. 10. 1945), stal se odpovědným redaktorem, obnovil kontakt s dr. Fischerem a po třech společných částech seriálu Medvědí družina se od č. 13/1946 objevily čtyři epizody Písklouna a Tlouštíka, které předpovídaly návrat Rychlých šípů. Po roztržce s vedením Junácké edice přijal Foglar alias Jestřáb nabídku časopisu Vpřed, kde se setkal s bývalým kolegou z Mladého Hlasatele dr. Burešem. Od čísla 18 z 9. dubna 1946, na jehož slavné obálce v podání Bohumila Konečného shlížejí Rychlé šípy z věže na tajemná Stínadla, nastala další úspěšná Foglarova éra coby redaktora. Rychlé šípy se staly „vlajkovou lodí“ časopisu. Po únorovém puči v roce 1948 měly Rychlé šípy (i časopis Vpřed) své dny sečteny a nepomohla ani akce, kdy je Foglar v posledních třech číslech zbavil bublin a vyslal brigádničit na stavbu mládeže. Vpřed přinesl za tři roky 103 nových příběhů, na závěr druhého ročníku bylo vydáno čtyřčíslo (39–42) se staršími díly a jako vkládaný román se tu objevila STÍNADLA SE BOUŘÍ.
Druhá resuscitace Rychlých šípů na­sta­la v září 1966 a skončila o pět let později, kdy se začala rozbíhat husákovská normalizace. Impuls nevyšel z Prahy, jak by se dalo předpokládat, ale ze severní Moravy. Zdejší měsíčník Ostravský kulturní zpravodaj (OKZ) odvážně přidal do podzimního čísla jinak černobílého městského zpravodaje rozkládací barevný list formátu A4 s dvěma úvodními příběhy Rychlých šípů a čekal, co nastane. Nestalo se nic, a tak čtenáři dostali postupně čtyřiadvacet stránek kresleného seriálu, které se daly sešívačkou spojit do sešitu. Redakce OKZ, kde seriál vycházel, tyto listy opatřila tvrdším kartonem a vydala coby první svazek, (zatím) neperiodického tisku, s názvem Rychlé šípy. Do konce roku 1967 stihla vydat i druhé číslo a opět se nic nestalo. Politický vývoj v zemi směřoval k uvolnění, mimo jiné ke zrušení cenzury. Puls proto začal dále vydávat Fi­scherův a Foglarův komiks začalo dále vydávat nakladatelství Puls Ostrava ve čtyřiadvacetistránkových sešitech. OKZ už přestal seriál tisknout, ale v letech 1967 až 1969 přilákal čtenáře vyjímatelnou přílohou, v níž otiskl oba Foglarovy romány o Rychlých šípech (ZÁHADA HLAVOLAMU a STÍNADLA SE BOUŘÍ) s kresbami dr. Fischera. Kromě toho uveřejňoval zprávy z foglarovského světa a stálou rubriku tu měl Klub přátel Jaroslava Foglara.
Od osmého sešitu se z nepravidelně vydávaných brožur stal v roce 1970 dvouměsíčník Rychlé šípy, přinášející na svých stránkách i jiné kreslené seriály, povídky, rady, kvízy, rozhovory apod. Původní příběhy Rychlých šípů se brzy vyčerpaly, a protože dr. Fischer v roce 1960 zemřel, vyhlásil Foglar konkurs na nového kreslíře, který vyhrál hráč na banjo v country kapele Greenhorns Marko Čermák. Foglar sice původně oslovil Bohumila Konečného Bimbu, ale v důsledku rozdílného chápání majetkoprávních vztahů se nedohodli. Čermákův první příběh se objevil ve Skautu-Junáku č. 5–6/1968 a další až po dvouleté pauze právě v časopisu Rychlé šípy, který do té doby tiskl starší díly. Marko Čermák nakreslil nebo upravil v letech 1968 až 1971 téměř stovku nových příběhů. Rovněž převedl do komiksové podoby oba stínadelské romány (1970), k nimž po dvaačtyřiceti letech přidal TAJEMSTVÍ VELKÉHO VONTA (2012).

 

rychle4jpg.jpg
Rychlé šípy v kresbě Jana Fischera…

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Kultura - výběr z článků

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Konstanty a proměny, jak je vidí

Konstanty a proměny, jak je vidí

Zatímco v létě mnohé „kulturní stánky“ spíše podřimují, galerie se těší nebývalému zájmu návštěvníků. Zejména ti, kteří přijíždějí zdaleka, v nich hledají koncentrovanou podobu regionu, jeho kulturních tradic i současných uměleckých aktivit. Lidé, kteří do výstavních síní zajdou mnohokrát za rok, tu zase vítají nové a nezvyklé dotyky s uměním, výrazně překračující obrysy dotyčné oblasti. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press považuje právě službu návštěvníkům za jednu z priorit.

Klavírista Lukáš Klánský

Klavírista Lukáš Klánský

Festival Dvořákova Praha se každoročně chlubí jmény předních světových sólistů i orchestrů. Nezapomíná ale ani na výrazné mladé talenty, kteří se mohou pyšnit celou řadou úspěchů na mezinárodní scéně a mají nakročeno k zářné kariéře. Tzv. Den D Dvořákovy Prahy bude 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina tentokrát patřit společnému koncertu klavíristy Lukáše Klánského a korejské houslistky Bomsori Kim. Koncert by neměl ujít vaší pozornosti, o těchto muzikantech ještě hodně uslyšíme.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Již klasické snímky jako VRCHNÍ, PRCHNI!, DÍVKA NA KOŠTĚTI nebo PANE, VY JSTE VDOVA! patří mezi důvěrně známá díla československé kinematografie. Téměř sedmdesát slavných filmů, seriálů a pohádek z 60. až 90. let, včetně zde uvedených, si připomeneme ve čtyřech patrech Tančícího domu, kde je od května na půl roku vystaveno přes dvě stě originálních kostýmů doplněných filmovými rekvizitami a fotografiemi.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne