Jana Štěpánková

Bez tajemství se divadlo hrát nedá

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

 

Text Milica Pechánková, foto archiv Jany Štěpánkové a Marie Křenkové

 

stepankova1jpg.jpg

 

Říká se, že zralý věk přináší moudrost… Než jsem stačila větu dokončit, skočila mi do řeči a s úsměvem dodala:
…ale jen v případě, že člověk je už trochu moudrý v mládí.

A byla jste?
Snad ano. V mém případě mě strašně zavazovalo jméno. Na začátku jsem měla pocit, že musím neustále všem dokazovat, že na to mám, že nejsem netalentovaná, aby snad nikdo neřekl, že jsem protekční dítě. Ale stejně to o mně říkali. Já to navíc měla docela složité. Udělala jsem v patnácti zkoušky na konzervatoř, a než jsem stačila nastoupit, stala se z ní DAMU, tedy vysoká škola, a já neměla maturitu. Z radosti, že jsem vypadla ze školy, kde bych stejně „prohučela“, protože jsem neuměla chemii, fyziku ani počítat a prošla jen zázrakem, se najednou stala noční můra. Maturitní látku do nás konzervatoristů „nalili“ za měsíc, ale neumíte si představit, co to je pro patnáctiletou holku sejít se v jednom ročníku s lidmi, kterým je dvacet, pětadvacet. To byl generační rozdíl a já v tom lítala jak nudle v bandě. Vyplašená a vyděšená. Z domova jsem navíc měla zakódováno, o čem nemám mluvit, co nemám dělat, co nesmím. Slyšela jsem stále: „Mysli, co říkáš! Stůj na zemi!“ Dnes vím, že to bylo dobře. Člověk se naučí jít si za svým. A když se náhodou dostaví i sláva, nezblbne, což je moc důležité.“

Vás sláva potkala hodně brzy…
Myslíte asi na Anouilhova SKŘIVÁNKA… To byla opravdu velká sláva. V Pardubicích, kde jsem prožila šest fantastických let, ho režíroval Karel Jernek jako československou premiéru a vskutku se mu to moc povedlo. Karel Novák, osvícený ředitel, nějak zařídil, že jsme hráli nejen klasický, ale i světový repertoár. Dodnes vlastně nevím, jak se mu to v atmosféře padesátých let dařilo. Hrála jsem tam všecko a naučila se, co se dalo. Teprve pardubické divadlo pro mne bylo skutečnou školou.
A považte, se SKŘIVÁNKEM nás pozvali hostovat do největšího divadla v Praze – tedy do Karlína – a my ho čtyřikrát vyprodali do posledního místečka. Byli tam snad všichni. Celý pražský svět kultury, francouzská ambasáda, v novinách se o tom psalo a já dokonce dostala pozvání do Paříže na stipendijní pobyt. Jo a taky se říkalo, že Štěpánek kvůli dceři vykoupil všechny lístky. Tenhle drb jsem tolik neprožívala. Už jsem věděla, že protekce vám může pomoct na školu nebo k angažmá, ale na jevišti stojíte jen a jen sama za sebe. A taky mi bylo jasné, že moje svatá Jana je taková ‚načechraná‘, že se mi podařila. Hlava se mi z toho nezatočila. Vlastně nevím, jak se mi to povedlo ustát. Opravdu jsem zůstala na zemi a do Francie tehdy nejela. Divadlo mě během sezony nemohlo pustit, takže jedině o prázdninách, kdy se hraje, pokud se vůbec hraje, oddechový prázdninový repertoár. No a potom mě stejně „koupil“ Vašek Lohniský do Prahy, do Libně. Tenkrát totiž ředitelé jezdili po oblastních divadlech koukat se na herce a na představení a zvažovali, kdo a co by se jim hodilo. Na Velikonoční pondělí se pak všichni sešli v pražské kavárně Slavia, kde byla jednou do roka divadelní burza. Tam se dojednal i můj přestup do Libně, kde jsem byla dalších deset let a zase hrála vlastně všechno.

 

stepankova2jpg.jpg
Svatební foto s Jaroslavem Dudkem

 

 

Na přelomu 50. a 60. let se do nevelkého divadla v Libni jezdilo doslova z celé Prahy (a nejen z Prahy) za velkými divadelními zážitky…
Máte pravdu. Někdy jsme hráli i tři představení denně, protože herci z jiných divadel neměli jindy čas, tak jsme pro ně hráli v noci.

Čím si to vysvětlujete?
Byli tam dobří režiséři: Jaroslav Dudek (po vyslovení jména svého manžela dodala: „promiňte mi“ – pozn. aut.) a Václav Lohniský. Byli tam dobří herci a taky dobrý repertoár, o kterém rozhodovali právě ti režiséři. Hrál se Tennessee Williams, Arthur Miller, já tam byla „Makropulka“ i Stuartovna a zase vlastně všechno.

Z Libně jste odešla s Jaroslavem Dudkem na Vinohrady?
Ne, on šel dřív. Z Vinohrad pak časem odešla Vlasta Chramostová k Otomaru Krejčovi do Divadla za branou a na Vinohradech bylo „okno“. Ředitel Míka se na mě přišel podívat do Libně (hrála jsem zrovna VĚC MAKROPULOS) a koupil mě. A víte, co mi k tomu řekl Dudek? : „Tady nebudeš hrát tolik jako v Libni. Tady jich je víc.“ Mně to nevadilo, stejně jsem šla.

Co vás do Divadla na Vinohradech tak lákalo?
Paradoxně to, co mě pak poměrně dlouho doslova podráželo nohy. Když jsem tam přišla, jako by na mě dýchala minulost. Měla jsem pocit, že právě téhle kliky se zcela jistě dotkla ruka mé maminky či otce, protože oba tam byli v angažmá. Představa, že doslova a do písmene kráčím v jejich stopách po stejných prknech, mě ochromovala. Chodívala jsem tam posvátně a s trémou. Dodnes mám ráda i tu budovu, všechno to tam mám ráda, protože je to divadlo, které má lidský rozměr. Není tam balet ani opera, působí tam jeden soubor, který byl i za mě doslova „našlapán“ osobnostmi. Co jméno, to pojem. Člověk se tam cítil dobře, protože byl součástí čehosi velkého, co bylo součtem talentů herců, režisérů, dramaturgů a samozřejmě i domácích autorů, kteří pro divadlo psali. Byl by to dlouhý výčet jmen.

 

stepankova3jpg.jpg
Jako Marie Stuartovna na scéně libeňského Divadla S. K. Neumanna

 

 

Být ženou režiséra je pro herečku v jeho souboru asi stejně zavazující jako jméno Štěpánková…
To jo. Vždycky jsem to měla složité. Nejdřív rodiče, potom muž. Na druhé straně on jako režisér věděl přesně, co chce, samozřejmě nejen ode mě. Navíc dokázal poradit a sdělit jak, což ani zdaleka neumí každý. Věděl, jak herci napovědět. Člověk se trápil, tápal a on našel způsob, jak vysvětlit či ukázat, kudy na to. To je úžasný dar, který má málokdo, a věřte, že vím, co říkám.

Dokázal vás manžel pochválit?
To uměl. On byl skutečný gentleman. Ale taky mě uměl „vzít po letech“ a říct: „Tak takhle ne! To nemůžeš!“ a vrátil mě třeba až na samý začátek. Někdy jsem se k té výsledné podobě docela promučila. A to mám dodnes. Pro mě je pořád největší dřina zkoušení, protože musím přijít na to „proč“. Musím pro sebe pochopit podstatu toho, co říkám, co hraju. Musím chápat a porozumět každé větě, kterou mám vyslovit. Jinak to pro mě nemá cenu. Je to hodně těžký proces. Musím o tom moc přemýšlet. Ta figura mě musí oslovit, musím znát její zázemí, a teprve když jsem si tím vším jistá, mohu jít na jeviště. Nedokázala bych to jen tak, z „jedný vody načisto“.
Když zemřel můj muž a vyšachovali mě z Vinohrad, tak jsem divadlo nehrála vůbec. Točila jsem, to je pravda, ale z divadelních nabídek mě nic neoslovilo. Najednou jsem nenacházela odpověď na to mé věčné „proč“. Neměla jsem důvod jít na jeviště. Abych tam jen tak stála? Vždycky jsem chtěla něco sdělit. To se blbě a těžko vysvětluje. Na druhé straně se nesmíte podbízet. Nesmíte být prvoplánová. Nemůžete tomu člověku, který se na vás kouká, říct všechno. Musíte mu nechat prostor, aby se dohadoval, aby o té postavě mohl přemýšlet po svém, aby ho zaujala, aby si nebyl vším jistý. Bez tajemství se divadlo hrát nedá. Vím to, a proto nejsem lehkovážná.

Slovo lehkovážná bych s vámi nespojovala. Máte profesionální nadhled, šarm a působíte dojmem, že jste naprosto srovnaná se životem. Máte v sobě klid, který vás provází i na jeviště.
Teď už asi ano, ale nemyslete, tréma je vždycky. Ta musí být. Bez ní to nejde. Takové určité rozechvění, jak to lidé přijmou, jestli to představení bude mít úspěch nebo ne. Vždycky je to sázka. Snadnější to mám dnes jen v tom, že už nemusím a ani nechci nikomu dokazovat, jestli mám právo na jevišti stát nebo ne. To je věc publika, jestli na mě přijde!

baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Osobnosti - výběr z článků

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne