Dominik Božek a Lucie Božková

Kanada, Buckinghamský palác, Boskovice

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

 

Text Lubomír Nečas, foto Dagmar Hájková

 

bozkovi1jpg.jpg
Letos v červenci oslavili Lucie s Dominikem ocelovou svatbu, tedy 11 let manželství.

 

 baner-clanek

Dominik Alphonsus Božek se narodil v roce 1969 v kanadském Windsoru, kam jeho rodiče – maminka Terezie Mensdorff-Pouilly a otec Vladimír Božek – přes Vídeň rok předtím z jihomoravských Boskovic emigrovali. Pan Dominik s úsměvem tvrdí, že maminka ho vlastně pod svým srdcem do Kanady pašovala, protože ve chvíli, kdy byli kvůli zdejší politické situaci donuceni opustit republiku, byla již v požehnaném stavu.
Co zdědil po svých rodičích? „Myslím, že pracovitost. Táta se musel hodně otáčet, aby nás uživil. Za to si ho velmi cením a díky tomu jsem se naučil vážit si každé vydělané koruny. Ona to totiž není samozřejmost…“ A po mámě? „Upřímnost, otevřenost a toleranci, díky níž nedělám rozdíly mezi lidmi. Myslím, že jsem docela intuitivní a takřka ihned poznám, co můžu od druhého očekávat.“
Za velkou louží vyrůstal se svými dvěma staršími bratry, všichni tři měli jeden malý pokojíček; pan Dominik nejraději vzpomíná na rodinné víkendové výlety ke kanadským jezerům. V té době ho ani ve snu nenapadlo, že se odstěhuje mimo Kanadu. I když za hranicemi studoval ekonomii a politickou vědu, protože ho zajímalo mezinárodní právo a diplomacie. V jednatřiceti letech se poprvé vypravil přes oceán do Evropy, konkrétně do jihomoravských Boskovic na pohřeb maminky, jež byla uložena do rodinného hrobu na místním hřbitově. „Tenkrát jsem se poprvé ocitnul před boskovickým zámkem, kde se máma narodila. A když jsme se pak s bráchou po pohřbu procházeli zámeckým parkem, vzpomínám si, jak jsem se najednou zastavil a řekl mu, že tady jsem doma. Je to zvláštní, protože jsem na tom místě stál poprvé v životě, ale uvnitř jsem cítil to, co jsem vyslovil nahlas.“
O čtyři roky později přesídlil do Boskovic natrvalo. Co rozhodlo o jeho cestě „domů“? „Nalákal mě sem bratr. Původně jsme měli v plánu začít společně podnikat, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Čili jsem se ve svých pětatřiceti usadil v Boskovicích a začal se naplno věnovat správě majetku naší rodiny, což je zámek, hrad, hotel a restaurace Pod Zámkem a k tomu ještě spousta hektarů lesa.“
Jednoduché to Dominik Božek neměl. Když přicestoval z druhého konce světa do České republiky, sotva hovořil česky. Nikdo z těch, kteří s ním spolupracovali, nepředpokládal, že by to vůbec mohl zvládnout. Zanedlouho do chodu rodinné firmy naprosto zapadl. A dnes? Pokud byste měli to štěstí a potkali ho na ulici a dali se s ním do řeči, ani ve snu by vás nenapadlo, že mluvíte s člověkem, který se narodil v Kanadě a prožil tam pětatřicet let. Dnes totiž už česky hovoří bez potíží, stejně jako anglicky, což je shodou okolností i jazyk, jímž mluví se svými třemi syny, zatímco jejich maminka ve svém mateřském, tedy českém jazyce. Ale nepředbíhejme…

 

bozkovi2jpg.jpg
Empírová podoba boskovického zámku má původ ve 20. a 30. letech
19. století.

 

 

Nečekaná rychlost
On – potomek význačného, původem francouzského šlechtického rodu, který je provázán i s Buckinghamským palácem (prababička jeho matky Terezie byla sestrou matky královny Viktorie a sestrou otce prince Alberta), ona – mladinká brunetka, která v době jejich seznámení absolutně ne­uvažovala o tom, že by snad už dozrál čas na založení rodiny, natož o tom, že se přestěhuje na zámek! Dominik i Lucie (rozená Holbíková) považují své první setkání za náhodu. Ale náhody přece neexistují! „S kamarády jsme byli v jednom z brněnských hudebních klubů, když se otevřely dveře a vstoupila skupinka dívek. Lucie šla jako poslední a zaujala mě nejvíc. Zprvu mě kamarádi hecovali, abych svou pozornost věnoval zcela jiné dívce, ale já si vybral v ten večer instinktivně ji. A udělal jsem dobře. Bavili jsme se, tančili, smáli se a při odchodu jsme si s Lucií vyměnili telefonní čísla.“
Následoval přibližně měsíc, kdy spolu komunikovali prostřednictvím textových zpráv, a pak se opět sešli. Už jen oni dva. Na kávě. „Ale vše bylo nezávazné, brali jsme se jen jako kamarádi a de facto dva měsíce jsme se blíže poznávali,“ přiznává Lucie a dnes již její manžel Dominik navazuje: „Bylo to příjemné, protože jsem zjistil, že máme oba rádi stejné věci, podobný vkus…“ Začali spolu chodit a po třech, čtyřech měsících se Dominik Lucie zeptal, jestli by jí nevadilo, kdyby spolu měli dítě. „Byla jsem zaskočená, protože jsem v té době neuvažovala o tom, že bych se chtěla, nebo dokonce snad měla už takzvaně usadit. Ne, že bych nechtěla mít děti, ale tohle bylo nečekaně rychlé…“
Člověk míní, osud mění a zanedlouho spolu začali opravdu plánovat společnou budoucnost. Stejně jako svůj velký den
14. červenec 2007, kdy si v boskovickém kostele sv. Jakuba, tedy před Bohem, řekli „ano“, vyměnili snubní prsteny a poprvé se políbili jako manželé Dominik a Lucie Božkovi. Takovou svatbu hned tak někdo nezažije! Před jedenácti lety se do Boskovic sjelo přes sto třicet hostů z nejrůznějších šlechtických rodů, zámek byl o tom velkém víkendu pochopitelně uzavřen a v jeho nádherném parku, z něhož je výhled na takřka celé město a vzdálené okolí, se odehrávala svatební hostina a následné veselí, které zakončil velký půlnoční ohňostroj.

 

bozkovi3jpg.jpg
Největší místností je velký sál zabírající dvě podlaží.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne