Jaroslav Čvančara

Nechci jít do hrobu blbej

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

 

Text Vašek Vašák, foto Milan Linhart a archiv Jaroslava Čvančary

 

cvancara1jpg.jpg

 

Co tě v životě nejvíc ovlivnilo?
Asi skutečnost, že jsem vyrůstal se třemi o hodně staršími sourozenci, kteří byli pro mě polobozi, a já je ve všem napodoboval. Prošel jsem si zájmem o film, historii, literaturu, a jednou, když jsem stonal, mi přinesl bratr Miroslav „foglarovky“. František mě zase ovlivnil svou politickou vyhraněností, na niž doplatil v padesátých letech kriminálem. Sestra Jana byla moc hezká, všichni ji obdivovali, včetně žižkovských chuligánů, a protože byli trampové, znamenali pro mě první kontakt s trampingem.

Trampové jsou větší drsňáci než hoši z Folglarovy Dvojky…
Všichni byli vousáči, kouřili a chlastali, a to mně bylo sympatický. U Foglara se mi ze začátku líbilo, ale po sedmi letech už mě tam spousta věcí nebavila. Trampové mně přišli přirozenější.

Za co odsoudili tvého bratra Františka v roce 1958 na dvaadvacet měsíců, z nichž si šestnáct odseděl?
Zjednodušeně řečeno za politický vtip. K tomu, jak jsem jeho kriminál vnímal, přispěla i naše jediná povolená návštěva v táboře Vojna, jíž jsem se zúčastnil. Dodnes mi naskočí husí kůže, když si na to vzpomenu, nejen proto, že byla hrozná zima. Když nás vpustili do návštěvní místnosti, nejvíc mnou otřáslo, že u stolu seděli vedle sebe bachař, vězeň, bachař, vězeň, aby se návštěvníci svých blízkých nemohli ani dotknout, což bylo stejně zakázáno. Mohli jsme si s bratrem půlhodinku povídat, maminku předem poučili, o čem se smí a o čem nesmí mluvit. V té době jsem ve škole přemýšlel o kovbojích, kamarádech a spolužačce, kterou jsem miloval, a neposlouchal jsem učitelku, což se samozřejmě projevilo na známkách, takže když se mě bratr během návštěvy zeptal, jak mi jde učení, styděl jsem se.

A nakonec ses sám stal vychovatelem…
Až za hodně dlouho. Chtěl jsem být filmařem a později hudebníkem. S kamarády jsem hrál od rána do večera. Neměl jsem žádné závazky, až když jsem se seznámil se svou budoucí ženou, začal jsem přemýšlet o tom, že bych měl konečně něčím být. Poslal jsem tedy přihlášku na střední filmovou školu do Čimelic, ale nepustili mě ani k přijímačkám. Až po čase jsem zjistil, proč. Když jsem dělal v televizi, zavolal si mě nejvyšší šéf animovaného filmu, všemi uctívaný Eduard Hofman, režisér slavného STVOŘENÍ SVĚTA, ale současně velkej komunista, a zeptal se mě: „Váš otec byl ten filmař?“ – „Ano,“ povídám v domnění, že to mám u něj dobrý. Jenže on pokračoval: „V tom případě u nás nemůžete pracovat,“ a dal mi okamžitou výpověď. To už jsem byl osm měsíců asistentem kamery. Ten den mi nevymizí z paměti i proto, že se to odehrálo ještě v bývalém sídle televize v Jindřišské ulici 16, a když jsem vstupoval do výtahu, přicupital slavný dirigent Karel Vlach, během jízdy byl ke mně otočený zády, a aniž by mě znal, ulevoval si: „Svině, kurvy komunistický…“ Když jsme dorazili nahoru, otočil se a pozdravil, jako by se nic nestalo. Nikdy jsem se nedozvěděl, čím ho kdo tehdy naštval.

Měli jste doma z dřívějška americké filmové kovbojky?
Nějaký torza se nám podařilo ukrýt. Ale chtěli jsme vidět i jiné filmy, takže jsem docházel na elektrotechnickou fakultu, kde pořádal náš kamarád Láďa Kuss pro studenty jednou za čtrnáct dní promítání od večera do rána. Láďa měl známé na ministerstvu kultury, kde měli archiv, v malešické filmotéce (Národní filmový archiv – pozn. aut.) byl další… Tam je vlastně největší filmový archiv na světě.

 

cvancara2jpg.jpg
František Čvančara, vězeňský trojportrét, 1958

 

 

Jak se k němu Československo dopracovalo?
Jednak znárodněním, kdy zabavili všechny soukromé půjčovny a archivy, navíc sebrali bratrům Havlovým na Barrandově filmové laboratoře světové úrovně, a když pak mělo v Ruzyni mezipřistání nějaké letadlo z ciziny a vezlo filmy třeba do Jugoslávie nebo do Indie, bylo domluvené, že krabice prohlídl expert, který rozhodl: „Půjčím si ten, ten a ten.“ Už na letišti bylo připravené auto, které filmy odvezlo na Barrandov, tam se hodily do kopírky a naše filmotéka měla další přírůstky. V Malešické jsem se například v roce 1967 několikrát zúčastnil promítání pro československé reprezentační hokejové mužstvo. Ještě k tomu promítání na elektrotechnické fakultě. Vždycky, když Láďa Kuss přehazoval kotouč, se rozsvítilo. Tak jsem se tam jednou dal do řeči s klukem, který seděl vedle mě. Jmenoval se Josef Šimek, časem jsme se skamarádili a v roce 1965 Pepa s kolegy z trampské osady Hejkalů, Janem Vyčítalem a Marko Čermákem, založil skupinu Greenhorns. U něj jsem poprvé slyšel bluegrass, který mě okamžitě chytil za srdce. 

Pokud vím, část archivu vaší rodině sebrali už Němci…
Koncem března 1939 nám zabavili archiv a filmy, které jsme měli k provozování půjčovny. Bylo toho několik nákladních automobilů. Naštěstí první noc ledabyle zapečetili sklady, maminka s tatínkem se do jednoho dostali a vynesli odtud asi čtyřicet plechových krabic s dokumenty o legiích, Masarykovi a Benešovi.

Němci ukradené filmy objevil po válce v moskevském Gosfilmu historik a archivář Myrtil Frída…
Ano, a pár modrých krabic s nápisem Čvančara si půjčil, protože věděl, jak jsme byli poškozený, a měl nás rád. Vždycky na Vánoce navíc připravil pro nás, děti, kolekci grotesek, disneyovek a na dva tři dny nám ji půjčil.

baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne