Galina Miklínová

Mým vzorem byla Pipi Dlouhá punčocha

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

 

text Milan Švihálek, foto archiv Galiny Miklínové

 

miklinova1jpg.jpg
Výtvarnice a animátorka Galina Miklínová a textař a autor knížek pro děti Pavel Šrut (1940–2018) vytvořili ideální tvůrčí dvojici.

 

 

Celovečerní film o příhodách po­nožkových hrdinů dokončený roku 2016 získal u nás i ve světě obrovskou popularitu. Li­chožrouti jsou fenomén, který byl nejspíš stvořen k tomu, abychom jím mohli měřit svou psychickou odolnost a schopnost vyrovnávat se s nepřízní všehomíra.

Kulový blesk
Galina se narodila v Ostravě. Toto město je stále označováno za černé a zaprášené, ačkoliv to dnes jen málo odpovídá pravdě. Děvčátko, jehož rodiče patřili k místní umělecké komunitě, mělo citlivou a vnímavou duši. „Ležím s horečkou u babičky v Porubě. Na stěně se objevují petrovští loupežníci, a jak se přibližují, narůstají do obřích rozměrů. Jejich postavy zaplňují celou stěnu. Vede je strakatá kráva… Moc se bojím. Přichází máma, voní větrem, vzduchem z venku, má dlouhý silný cop černých vlasů a já se chci za ten krásný cop chytit, nechat se vytáhnout z postýlky, už nebýt nemocná a jít s ní dýchat ten svěží vzduch, který v Ostravě tehdy moc nebyl, ale stejně, táhlo mě to pryč.“
Galinina maminka byla dramaturgyně ostravské televize, táta profesor matematiky. Spíš ale výtvarný kritik a novinář, výtvarník, básník a hlavně zakladatel Archivu výtvarného umění, největší sbírky katalogů, monografií a knih o českém výtvarném umění v Evropě. Na Galinu měl však hodně velký vliv i nevlastní tatínek, filmový a televizní režisér, s nímž v Ostravě vyrostla. „Každý z blízkých mi předal a vlastně pořád předává něco jiného. Díky tátovi a jeho sbírce jsem objevila výtvarný svět v takovém množství a intenzitě, že jsme tomu s bratrem žertem říkali ‚otrava uměním‘.“
Děvčátko směřovalo k výtvarné dráze. Kdosi prohlásil, že narození budoucího umělce je provázeno nebeskými úkazy. Zdá se, že tomu tak bylo i u Galiny. Svědčí o tom alespoň osudová, přitom téměř komická příhoda, na kterou vzpomíná její maminka Šárka: „Ležela jsem po porodu s novorozenětem v nemocnici, když otevřeným oknem vlétl do pokoje kulový blesk. Prskal, zářil a kličkoval nad postelemi. Schovala jsem se pod peřinu a přikryla i Galinu. Nebezpečí však za pár vteřin pominulo, blesk zmizel stejně rychle, jak se objevil. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažila. Později mě napadlo, že to nebyla náhoda.“

Škola hrou?
Na budoucí Galinino putování životem s nej­větší pravděpodobností neměl vliv žádný nebeský jev, ale její odpor k matematice. Místo řešení rovnic ráda četla, kreslila, malovala, a od malinka tvrdila, že bude ilustrátorkou knih. Školu upřímně nesnášela. „Dodnes trpím, když vidím svou dceru, jak každý den vstává a pochoduje do školy. Vrací se mi to školní příkoří, brrr…“ Je zřejmé, že nemohla patřit mezi vzorné žačky. Galině bylo jasné, že její schopnosti nebudou stačit, aby se dostala na gymná­zium, průmyslovku či jinou „běžnou“ střední školu. Podala si proto přihlášku na uměleckoprůmyslovou do Uherského Hradiště a měla štěstí. Učitelé rozeznali její talent a otevřeli jí svět, o němž už dávno snila. „Tady jsem poprvé díky učitelům a jejich chuti dávat ze sebe to nejlepší okusila pocit velké otevřenosti. Možná to bylo i dobou, byl socialismus a ‚umprumka‘ byla takovým malým svobodným ostrůvkem.“

 

miklinova2jpg.jpg
Příběhy povedené partičky lichožroutů se odehrávají v srdci Evropy, ale vypadá to, že prsty štrykovaných vykutálenců sahají až na konec světa.

 

 

Pipi Dlouhá punčocha
Studenti četli a poslouchali všechno, o čem byli přesvědčeni, že má smysl. Galina měla výhodu ve skvělém kulturním zázemí rodiny. Po maturitě odešla do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Toužila uskutečnit svůj dětský sen – stát se ilustrátorkou. Komise ji však na tento obor nepřijala. „Neumím malovat, moje volba tedy padla na animaci, u níž se krásně snoubí kresba s řemeslem.“ Mimořádně ji ovlivnil profesor Jiří Bárta. „Když nás dostal do rukou, byli jsme okouzleni jeho čerstvostí, přístupem, vším. Považoval své žáky za kolegy a ukázal nám svět animace v plném lesku. Co se mne týká, myslím, že mě měl docela rád, respektoval mě, ale moje poetika je jiná než jeho, určitě měl v ateliéru spřízněnější duše, než jsem byla já. Když se ale jednou za čas setkáme, troufám si říct, že se vidíme rádi. Po premiéře LICHOŽROUTŮ poslal do studia tak milý mail, že mě to vážně dojalo.“
Na charakteru Galininých ilustrací se pozná vliv pohádek. Dětské příběhy a jejich hrdinové ji fascinují stále. „Mým vzorem byla PIPI DLOUHÁ PUNČOCHA. A je jím asi pořád. Outsider se srdcem na dlani. To je něco, čemu rozumím nejvíc. Pokaždé, když jsem se snažila stylizovat do něčeho či někoho, děsně mě to zkroutilo, neuměla jsem s tím věrohodně pracovat. Postupně jsem došla k mínění, že se musím spolehnout na to, co jsem já sama, a věřit, že právě to bude nejvíc pravdivé. Zatím se potvrdilo, že tomu tak je.“


Přátelství na celý život
V roce 1999 oslovilo nakladatelství Albatros deset výtvarníků, kteří připadali v úvahu pro ilustrování dětské knížky PAVOUČEK PÁJA básníka a textaře Pavla Šruta. Ze soutěže vyšla vítězně ani ne třicetiletá Galina. „Tenkrát mi nedošlo, že to může mít zásadní vliv na mou kariéru. Dokonce jsem se původně nechtěla toho výběrového řízení účastnit. Můj dědeček, spisovatel Jan Drozd, mne musel popostrčit, abych nebyla hloupá a zkusila to: ,Tohle je Šrut,‘ řekl jenom, ,to se neodmítá.‘ “
Galina byla odjakživa při výběru spolupracovníků velice náročná a obezřetná. Řídila se radou moudrého přítele příliš si nevšímat, že někteří lidé mohou opatrný výběr považovat za nafoukanost. „Jakmile tuto zásadu poruším, vrátí se mi to jako bumerang a já si to musím pěkně nahlas zopakovat. Téma mne musí zajímat, něco mi dávat a já musím vědět, že budu umět něco dát nazpět. Musí to být něco, co mne posouvá, nebo s čím souzním. Tak mám alespoň malou jistotu, že to zvládnu. Dříve jsem se občas nechala unést pocitem, že je fajn vyzkoušet si všechno, co přijde, ale to není dobrý přístup. Navíc ve vzduchu je pořád tolik zajímavých témat, že se ke mně naštěstí vždycky nějaké dostane.“

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Lidé - výběr z článků

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne