Editorial

Slovo šéfredaktorky

Vážení a milí, v pátek třináctého navždy odešel geniální filmař a vzácný člověk Miloš Forman (18. 2. 1932 – 13. 4. 2018). Mnohokrát jsme o něm do Xantypy psali, několikrát s ním vedli rozhovor. Od té smutné zprávy se mi vybavují nezapomenutelné chvíle strávené ve společnosti Miloše Formana.

Považovala jsem si za ohromnou čest, když jsem v Americe dostala pozvání do jeho domu v Connecticutu. Tam jsem se poprvé setkala s jeho ženou Martinou, to byla dvojčata Jim a Andy asi tak tříletá. Při večeři jsem si užívala poutavé vyprávění světového režiséra, které pokračovalo druhý večer u ohně při grilování na zahradě a další den při společném výletu pro ochočené prase Máňu do nedalekého zvířecího hotelu, kde bylo pár dní ubytováno, než se Miloš vrátil z cest. Krásné bylo setkání s Formanovými, když New York vzdával v hotelu Plazza poslední hold prezidentu Václavu Havlovi, jenž končil svoji aktivní prezidentskou etapu. Před pěti lety mě Martina pozvala na návštěvu do jejich manhattanského apartmánu s krásným výhledem na Central park, při němž se okamžitě vybavují scény z Formanova filmu Hair. Tam jsme při dobrém červeném víně s panem režisérem hodnotili stav politiky v Čechách, vymýšleli novou stranu a navrhovali nového prezidenta… a samozřejmě jsem si toho večera zase užívala spousty povznášejících historek skvělého vypravěče.
Vzpomínky i ty silné příběhy se budou vynořovat dál, dnes ale smutně myslím především na Martinu s dvojčaty, na první dvojčata Petra a Matěje, Petrovu ženu Klárku a jejich tři dcery, zkrátka na celou rodinu Miloše Formana, které bude velmi chybět. A samozřejmě nejen jim.

Michaela Gübelová

 

forman_editousjpg.jpg
Miloš Forman je držitelem dvou Oscarů pro nejlepšího režiséra. V roce 1976 jej získal za PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM, v roce 1985 za film AMADEUS, který dostal celkem osm sošek. Za tyto další snímky byl oceněn nespočetněkrát: LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1967), HAIR (1979), LID VERSUS LARRY FLYNT (1997), MUŽ NA MĚSÍCI (2000), a dá se říci, že v zemích od Ameriky po Japonsko. GOYOVY PŘÍZRAKY (2006) jsou posledním filmem, který natočil.

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Martin Barry a reSITE

Martin Barry a reSITE

V červnu se v Praze koná 7. ročník konference reSITE, představující lepší řešení pro urbanizovaný svět a jeho obyvatele. Na akci se sjede na padesát mluvčích se světovým renomé, v publiku se očekává přes tisíc představitelů měst, architektů, designérů, zástupců developerských společností, politiků i občanských iniciativ. Hlavní postavou akce je předseda a zakladatel organizace reSITE, americký krajinný architekt žijící na pražské Letné – Martin Barry.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Michaela Gübelová - výběr z článků

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Editorial

Editorial

Vážení a milí! Žijeme v napínavé době. Jenže slušní lidé o dobrodružství tohoto druhu nestojí. Vláda, která nemá důvěru, premiér v demisi, vydaný Poslaneckou sněmovnou k soudnímu stíhání, volba prezidenta. V době, kdy vyjde tato Xantypa, již budeme vědět, zda je to prof. Drahoš, který vzbuzuje naději pro naši zemi, anebo nás na dalších pět let Miloš Zeman odsoudí do pozice, na které nás Evropa ani svět nebere vážně.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, do nového roku vkročíme s krásnou Ivankou Chýlkovou.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, Jaroslav Plesl je skvělý a oblíbený herec, v divadle i ve filmu jde z role do role. A tak jsme si museli několik měsíců počkat, než dotočil s Miroslavem Krobotem film Kvarteto, aby nám mohl vyprávět, jaké bylo natáčení – a nejen o tom si s ním povídal Jan Kerbr.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, oblíbený, a proto velice vytížený herec Václav Neužil v říjnu slaví narozeniny. V rozhovoru, který s ním vedl Jan Kerbr, se zmiňuje o svém dědečkovi, po němž se jmenuje a který ho především na­učil vztahu k přírodě. Bohužel však zemřel, když bylo vnukovi teprve deset let. Já mohu dodat, že Václav Neužil starší byl předním hercem Divadla J. K. Tyla v Plzni, a jak se říká, bardem této scény. Jeho mistrovství jsem viděla mnohokrát, protože tam tenkrát hrál také můj muž Ivan Gübel a na jevišti často stáli spolu.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, před osmdesáti lety, 14. září 1937, zemřel v Lánech první československý prezident a zakladatel našeho státu Tomáš Garrigue Masaryk. Poslední dny tohoto velkého muže pro Xantypu zmapoval historik Josef Tomeš. Prezident navždy odešel obklopen rodinou a svými blízkými v den narozenin svého syna Jana. Titulní fotografii nám poskytl slavný ateliér Langhans.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, na prázdniny již tradičně vydáváme Xantypu jen jednu, ale zato tlustší, aby vám čtení vydrželo na dva měsíce. Se Zuzanou Norisovou jsem se intenzivně přátelila, dokud žila v Praze, a díky tomu jsem poznala i její skvělou sestru Soňu. Na Slovensko se Zuzana vrátila asi před pěti lety kvůli svému příteli, herci Ondreji Kovaľovi, s nímž má dcerku Julii. Dnes herečky žijí v Bratislavě, ale obě působí i v Čechách, v současnosti především Soňa. A jelikož už nejsme v tak častém kontaktu a byla jsem zvědavá, jak se jim vede, požádala jsem slovenskou publicistku Denisu Gura Doričovou, aby je pro Xantypu vyzpovídala. Vyfotografovala je pro nás Natalia Evelyn Benčičová. Jan Lukeš zase rozmlouval s režisérem Ladislavem Smočkem, který rozebírá, co historicky způsobil komunismus, jaký je rozdíl mezi střední třídou za první republiky a dnes, a varuje i před dnešní ruskou hrozbou. Legendární režisér, spoluzakladatel Činoherního klubu v srpnu oslaví pětaosmdesátiny. Xantypa mu blahopřeje!

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, skvělého herce Josefa Somra si velice vážím. Dokonce jsem měla to štěstí, že jsme asi patnáct let byli téměř sousedé na pražských Vinohradech, spřátelili se a navštěvovali se. A občas spolu vypili skleničku moravského vínka. Pan Somr nemá rád publicitu, ale když po mnoha a mnoha letech konečně kývl režisérce Aleně Činčerové na to, aby s ním natočila televizní GEN, zajásala jsem a domluvila se s ní, že její nasbírané čerstvé zprávy ze života Josefa Somra otiskneme. Vznikl článek, obsahující celý jeho život, a je velice optimistický, protože pan Somr v posledních letech prožívá dokonalé štěstí! Věděla jsem, že ho fotograf Jiří Skupien nedávno portrétoval, o fotografie jsem ho požádala, ale neřekla panu Somrovi, že ho dáme na titulní stránku. Doufám, že to pro něj bude milé překvapení a nebude se za to na mě zlobit!

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne