XANTYPA - Lidé

IGOR BLAŽEVIČ

NA KŘIŽOVATCE

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

VÝZKUMNÉ VÝPRAVY ALOISE MUSILA

ORIENTALISTA

Vydáme-li se na procházku mezi šeberovské domky na jižním okraji Prahy, na dohled od dálnice D1, zjistíme, že místní ulice jsou pojmenovány po významných českých orientalistech. Když z ulice Hrozného odbočíme doprava do Lesného, po nějakých sto padesáti metrech dojdeme do ulice Musilovy. Zatímco Bedřicha Hrozného zná z učebnic každý školák, jméno Aloise Musila, jednoho z největších znalců Blízkého východu, který stál u zrodu československé orientalistiky, je známé jen úzkému okruhu badatelů. Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i obecného povědomí. Za dvacet let od jeho pádu se situace příliš nezměnila: Alois Musil je znám více ve světě než ve své vlasti.

Jiří Krejčík a Jan Schmidt

Císařův pekař, Maturita v listopadu, Osudové peníze a Situace vlka

Na konci čtyřicátých let předložil Jan Werich Státnímu filmu námět komedie ze středověké Prahy. S Jiřím Brdečkou adaptovali hru GOLEM z Osvobozeného divadla (1931). Jan Werich, který si do ní napsal dvojroli a podnikl tak pokus vrátit se na výsluní bez partnera Jiřího Voskovce, který zůstal na Západě, si za režiséra filmu vybral třiatřicetiletého Jiřího Krejčíka. Ten začal za války točit krátké filmy, po osvobození spolupracoval s Jiřím Trnkou a Jiřím Brdečkou na snímku DÁREK a po roce 1947 stal se známým třemi hranými filmy: veselohrou VES V POHRANIČÍ, nerudovskou adaptací TÝDEN V TICHÉM DOMĚ a dramatem SVĚDOMÍ.

Hollywoodská návrhářka

Edith Head - Jak se oblékají sny

Nenápadná maličká dáma, skrývající se za tmavými brýlemi, se jen málokdy smála, přesto by však měla k úsměvu dobrý důvod. Oblékla přes tisíc filmů, získala osm Oscarů a stala se hollywoodskou legendou.Konkrétním dokladem jejího neokázalého mistrovství je rekordních osm Oscarů, pětatřicet nominací (s nimiž vládla své kategorii od doby, kdy byla v roce 1948 zavedena), dlouholetá spolupráce s režisérskými mistry, k nimž patřil Alfred Hitchcock (s nímž natočila celkem 11 filmů), Billy Wilder či Preston Sturges.

Andrzej Jagodziński

Je to Škvoreckého OPUS MAGNUM

Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu. Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
 

Druhé patro Kamily Ženaté

O výstavě napsala teoretička umění Milena Slavická: „Instalace DRUHÉ PATRO v bytě v Myslíkově ulici spojuje reálný, výtvarný a literární prostor v jeden jediný působivý celek. Umocňuje tak výpověď umělkyně a divákovi umožňuje intenzivní prožitek. Divák procházející bytem začíná vnímat příběhy těch, kteří zde žili. Postavy se mu vrací v dalších a dalších podobách, v nových souvislostech a co víc, zhušťují se do obecných vzorů, do archetypů, jakými jsou nevěsta, bojovník, rodina, svatba nebo dívka v rudém poli. Ale nejpůsobivější je samotný prostor prázdného bytu, který v sobě skrývá sny, radosti, slzy, smích, myšlenky těch, kteří odešli.

Snažím se zachytit univerzální bolest

Antonín Kratochvíl

Kdyby se Antonín Kratochvíl nestal fotografem, byl by podle vlastních slov zločincem. Naštěstí jeho bohatou fantazii a výjimečnou intuici ovlivnil i zostřený smysl pro nespravedlnost, kterou viděl už od útlého dětství, takže celý život vyhledává místa, kde bují útisk a utrpení, a pomocí fotografie na ně upozorňuje. Antonín je velmi citlivým pozorovatelem, který okem uměleckého fotografa a reportážním objektivem vystihne pravdivost a syrovost reality i v pouhém detailu.

Josef Škvorecký opravdu doma

Literatura zmizí teprve s lidstvem, věří klasik moderní české literatury

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Chci přispět něčím smysluplným své vlasti

MECENÁŠKA

DOKTORKA DADJA ALTENBURG-KOHL je lékařka a ředitelka vlastní farmaceutické firmy v Německu. Do Čech se vrací především jako mecenáška, galeristka, zakladatelka Nadace DrAK. Povídaly jsme si v čase, kdy v pražské Nerudově ulici otvírala muzeum moderního umění – MuMo, Muzeum umění Montanelli.

Nemoc je informací o našem životě

Jan Hnízdil

Bolí vás záda a hlava? Nejspíš jste si toho na sebe naložili příliš a máte všeho až nad hlavu. Svírá se vám hrdlo a nemůžete se nadechnout? Možná žijete v podmínkách, které vás dusí. Přesně taková slova lidé slýchávají v ordinaci MUDr. Jana Hnízdila, lékaře, který tvrdí, že jsme se zapomněli řídit selským rozumem, z veškeré techniky a léků jsme se úplně zbláznili a že reforma zdravotnictví nestojí na financích.S pacienty během hodinového vyšetření nemluví latinsky, ale v lidových příslovích a rčeních, zásadně nestanovuje diagnózy, zato mluví o životních problémech. Při našem rozhovoru měl na sobě tričko s nápisem CKP. Tři písmena označují Centrum komplexní péče, kde pracuje, a mně připomněla zkratku bývalého Centra kuponové privatizace.

Geolog, filosof, spisovatel … Václav Cílek

Krajině bychom měli hodně vracet, protože nám hodně dává…

„Nesnáším mluvit o sobě. Trpím povrchností poznání. Funguji přes esence.“ Tyto tři věty stručně, i když asi jen částečně, charakterizují Václava Cílka, geologa a ředitele Geologického ústavu AV ČR, který v roce 2009 získal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. K těm třem větám je nutné přidat ještě schopnost používat zvláštní druh velmi jemného humoru, kterým prokládá nejen své knihy, ale často i „vážné“ hovory. Ten humor je těžko postižitelný a poznatelný je asi jen tomu, kdo má otevřené oči, uši, ale především duši. Protože ať už Václav Cílek hovoří o krajině, klimatu, urbanismu nebo politice, ozývá se v jeho větách rozum i cit současně.

ŽÍT Z VĚTRU A ROSY

RADEK KOLÁŘ je jedním z našich nejlepších cvičitelů čínských bojových umění. Ovládá kung-fu, tchaj-ťi i čchi-kung. Učil se je přímo v Číně, pod vedením tamních mistrů a získal celou řadu ocenění.

Neměnný kód Zuzany Lapčíkové

Topolná je obec na okraji Slovácka, vlastně už na pomezí Valašska. Místo, ze kterého Zuzana Lapčíková nikdy nedokázala odejít, nikdy se od něj nedokázala odtrhnout. Je ženou z krajiny hudby, kterou žil Leoš Janáček.

Richard Belcredi

Zprávy Svobodné Evropy připravoval pan hrabě

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

WENDY LUERS

Lidi lze nakazit optimismem a přesvědčit je, že všechno dokážou

Wendy Luers má Čechy ráda, přesto (nebo možná právě proto), že nemá ani kapku slovanské krve, jak sama říká. Komunistické Československo poznala coby manželka tehdejšího amerického velvyslance Billa Luerse a na jejich výrazné tříleté působení se dodnes vzpomíná jako na éru Luersových. Pár týdnů po sametové revoluci založila v Praze Nadaci pro občanskou společnost, která realizovala mnoho významných projektů. Wendy Luers je spoluzakladatelkou a předsedkyní Projektu Spravedlnost v transformačním období. Její muž Bill W. Luers byl po návratu z Prahy patnáct let prezidentem Metropolitního muzea v New Yorku. Společně vychovali šest dětí a mají devět vnoučat. S energickou Američankou jsem si povídala v jejich útulném bytě na newyorské 51. ulici, plném knih a rámečků s fotografiemi rodiny a českých disidentů.

Dušan Šimko

spisovatel

Dušan Šimko, spisovatel, publicista a univerzitní docent působící od roku 1968 ve švýcarské Basileji, se letos v květnu představil pražskému publiku. Na knižním veletrhu Svět knihy 2009 uvedl svůj nový román GUBBIO – KNIHA UDAVAČŮ a v Lichtenštejnském paláci představil svůj úspěšný román ESTERHÁZYHO LOKAJ, který se po svém prvním vydání před devíti roky na Slovensku konečně dočkal – po maďarském a německém překladu – i české verze. A čtenáři mají nyní možnost přečíst si v češtině i Šimkovu sbírku povídek MARATON JUANA ZABALY.

Tomáš Verner

Král ledové arény

S našim úspěšným krasobruslařem jsem si povídal v kavárně Slavii. Je to sympatický, skromný a přemýšlivý mladý muž, což – jak doufám – se pozná i z našeho rozhovoru. Moje maminka učitelka by určitě řekla, že je také dobře vychovaný. Kupodivu nejšťastnějším dnem v jeho kariéře není ten, kdy se stal evropským šampiónem, ale jiný, rovněž historický: „Když jsem poprvé okusil, jaké to je úspěšně zdolat čtverný skok.“

Lucie Výborná

Cesta od příběhu k příběhu

Znáte ty adrenalinové úkoly, kterými černokněžníci v pohádkách ničí prince. Za devatero horami leží na dně jezera prsten, když ho najdeš a křísneš jím na vrcholku hory nejvyšší o lunu, vysvobodíš zakletou princeznu a bude tvá. Většina dnešních mužů-princů by se patrně musela princezny a výhodného sňatku vzdát, protože by zkrátka úkoly nesplnili. Lucie Výborná by si ovšem svého prince vysvobodila bez mrknutí oka. Za devatero hor by dofrčela na motorce, v poledne by se potopila do vod jezera a vpodvečer chutě zlezla tu horu hor, aby prstenem křísla nejen o lunu, ale i o pár nejzářivějších hvězd, protože když už je novinářka jednou na vrcholu, proč toho nevyužít. Pak by si vyfotila toho svého vysvobozeného, a hned druhý den by o tom na Radiožurnálu odvysílala senzační reportáž, doplněnou nekonvenčním rozhovorem s černokněžníkem.

JAN ZEMAN A ČESKÉ SRDCE

Anatomicky vzato, srdce vypadá jako obyčejný sval. Zhruba dvanáct centimetrů dlouhý, necelých deset široký, váha od pětadvaceti do pětatřiceti deka. Jinak je to ale zcela fascinující orgán. Za jediný den dvě neúnavné sériově spojené pumpy, pravá pro plicní oběh a levá pro tělový oběh, přečerpají několik hektolitrů krve a vykonají přes sto tisíc stahů. Pracovité tedy srdce bezesporu je. V ruce doktora vypadá docela obyčejně. V dlani primáře Jana Zemana z oddělení funkční diagnostiky Fakultní nemocnice Na Bulovce snad ještě obyčejněji. Protože pan primář má zkrátka srdce v náplni své práce…

Evellyn Pacoláková

Od Mahuleny k Janě Eyrové

Praha ji zatím příliš nezná, a přece má za sebou už po první sezoně v Městských divadlech pražských šest hereckých postav. Je to Cathy ve hře NA VÝCHOD OD RÁJE, Betsy Tverská v ANNĚ KARENINĚ, Beryl ve hře VŠECHNO NA ZAHRADĚ, hodně zralá pionýrka v ŠAKALÍCH LÉTECH a nejnověji Catherin ve VZPOMÍNKÁCH NA VODĚ. Nedávno se objevila na scéně pražského divadla ABC v roli Jany Eyrové.

 

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
schieleartcentrum
Inzerce
janackovafilharmonie