XANTYPA - NÁZORY Martina Fendrycha

Rok 2016

Rok 2016

Svět se změnil, žijeme v době „efektu Trump“ a neomylného Boha Internetu

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Jeho Svatost obnažila naši nesvatost Čína nenávidí nositele Nobelovy ceny míru a nejvyšší ústavní činitelé jí servilně kývají

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Jak pomáhají sociální sítě džihádu aneb PR strachu a teroru

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Demokracie se lidem na Západě vzdálila. Trpí akutní „trumpovitostí“

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

Hledání vyžaduje nečeskou sebekázeň. Strany by se měly dohodnout

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Co přinesl čáp Babišovým dětem a co se děje se Sobotkou v USA

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

V Česku houstne atmosféra. Babiš se Zemanem proti Sobotkovi

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Demokracie podle ODS, ANO, ČSSD, TOP 09 a demokracie podle Strany zelených

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Začíná zápas o podobu Česka, ale taky zápas o budoucí podobu Evropské unie

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Krvavá Paříž, ukradené výročí sametové revoluce a plody strachu

Babiš míní, že v Česku mají žít Češi. Spojil se se Zemanem proti Sobotkovi. Smutné časy

Urychlovač času? Nezapnul ho někde někdo? Začíná být opravdu náročné se v našem světě vyznat. Není divu, že se lidé utíkají k jednoduchým řešením. Jedno se nabízí: uzavřít se do sebe před nebezpečným světem. Jako děti, když se bojí, zakryjí si oči i uši, nic nechtějí vidět a slyšet. Jenomže jakmile se uzavřeme, automaticky věci svěříme do rukou těm, kteří milují jednoduchá řešení. Což je veliké riziko.
Hlavní události uplynulého měsíce? Teroristické útoky v Paříži a jejich následky. Ještě větší nedůvěra k uprchlíkům. Evropská unie se kymácí. Jakmile je zle, hned se objeví tendence ten obří celek zmenšit, zbavit se balastu (staré země EU). A naopak, odtáhnout se od toho rizikového multi-kulti společenství, nepéct s nimi (postbolševické země). Přitom je to naopak, každý ví, že v době ohrožení máme táhnout za jeden provaz.
Hlavní dění doma? Miloš Zeman s Martinem Konvičkou, šéfem Bloku proti islámu, opanovali výročí 17. listopadu. Ale to je jen slogan. Podstatou je, že se Zeman spojil s extrémisty, stál s nimi na jednom pódiu, což byla viditelná demonstrace. A právě na den svobody. Ostře se pak vůči němu vymezil premiér Sobotka (ČSSD). Proč? Nechce, abychom vypadli z Unie. Ke xenofobnímu Zemanovi se naopak naplno přihlásil Andrej Babiš (ANO).

Jak nám Miloš ukradl 28. říjen a udělal si z něj vlastní svátek

Žalobce Ivo Ištvan už zase rozzlobil pravici. Prý žijeme v zemi státních zástupců

Hodně se mluví o hodnotách. Evropské hodnoty, naše hodnoty, české národní zájmy. Bráníme „naše hodnoty“ před islámem. Bráníme české zájmy před Evropskou unií, v níž pobýváme jako členská země (viz uprchlické kvóty). A symbolem našich hodnot by měl být 28. říjen, založení samostatného státu. V ten den by občan měl vidět: toto se cení. A letos to viděl.

Česko je rozhádaná země. Nepřetéká mlékem a strdím, ale nesnášenlivostí.

Hádají se politici, hádají se skupiny občanů, hádají se rodiny

Rozhádaná země. Země sporů. Země, kde se ujala nenávist. Tak teď vypadá Česko. Neustále stoupá napětí, jedni útočí na druhé. Lidé si nerozumějí a nechtějí rozumět, existují ostře protichůdné tábory, které si nadávají.

Od Havla k Zemanovi. Svoboda v Česku ztratila cenu, už o ni nejde

Co mají společného uprchlíci v Evropě a potlačování lidských práv v Číně

V druhé půli srpna bude výročí okupace Československa v roce 1968. Od doby, kdy Sověti a další „spřátelené armády“ přijeli na tancích, nás dělí čtyřicet sedm let. Předchozí časy těžce poznamenaly naši povahu. Okupanti, bolševici a estébáci nás postupně zotročovali. V roce 1989 se to změnilo, režim padl, ale kus otroctví v národu zůstal a pětadvacet let po pádu železné opony se projevuje.

Z prezidenta Zemana je kališník, husita. A důvěra Čechů v justici klesá k nule

Skončil Marcel Chládek, „nejlepší ministr školství za posledních deset let“

 Sjezdovala klidná síla. Do čela si znovu zvolila Pavla Bělobrádka. Miloš Zeman ze sebe dělá husitu, na Hradě po vzoru T. G. Masaryka vyvěsil prapor s kalichem, což mnohé protestanty v zemi zarazilo. Je snad Zeman věřící? Potáhne proti Vatikánu? Putin by mu jistě pomohl. Máme za sebou další kolo soudu nad Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, a šéfy vojenské tajné služby. Verdikt: nevinní, tajnou službu nezneužili, kdepak. Takže pozor, vojenští agenti mohou jít klidně po vás a může si to objednat kdokoli. A, jaká nesmírná škoda, skončil „nápadový hydrant“, ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Že by školám nastaly klidnější časy?

Politika se česky řekne Zeman (rozuměj česká politika)

Politika se česky řekne Zeman (rozuměj česká politika)

Český prezident se sešel s papežem Františkem a také s ruským autoritářem Putinem

Nějaká dobrá zpráva? Těch bývá málo. Miloš Zeman, nejaktivnější a nejviditelnější politik v Česku, navštívil papeže Františka ve Vatikánu a neudělal žádný malér. Kupříkladu nezačal vykládat, že si Františkův předchůdce, Benedikt XVI. zadal s nacisty, což je po zkušenostech s českým prezidentem a Ferdinandem Peroutkou úleva. Dokonce Zeman tvrdí, že k nám papež v poměrně blízké době přijede.

Českem projel konvoj. Bez spojenců bychom byli jak nazí v trní

A bez svobodných médií se naše stále ještě slabá demokracie rychle rozplyne

Největší událost za poslední měsíce? Událost, která byla středem pozornosti nejen médií, ale o které lidé vášnivě debatovali? Americký konvoj. „Amíci“ přijeli v neděli 29. března a strávili u nás tři dny. Ještě než se objevili, začaly debaty. Vypadalo to, že půlka národa stojí proti „přítomnosti cizích vojsk“, kdežto druhá polovina je vítá. A člověka z toho lehce mrazilo: skutečně polovina lidí odmítá spojence? Odmítá NATO? Nebo dokonce polovina tíhne k Rusku?

Babiš absolutně ovládl sněm svého ANO. A Sobotka zcela opanoval sjezd ČSSD

Česko vyděšené: I u nás už vraždil šílený střelec. Popravil osm lidí

Několik událostí máme za sebou. Jednu čerstvou: v polovině března volební sjezd sociálních demokratů. Bohuslav Sobotka neměl soupeře a vyhrál. Do vedení si protlačil všecky místopředsedy, které před sjezdem vyjmenoval. A prosadil 40procentní kvóty pro ženy.
Sjezd ČSSD následoval jen čtrnáct dní po sněmu ANO, který též volil vedení. Někteří komentátoři sněm hnutí popisovali jako setkání sekty Andreje Babiše. Když se na ten podnik díváte z galerie, protože novináři jsou drženi odděleně, neunikne vám, jak se vše točí okolo Babiše.
Stalo se v Česku něco strašného, na co nejsme zvyklí. V Uherském Brodě (24. února) vtrhl do restaurace Družba muž, začal pálit a popravil osm obědvajících lidí. Po více než hodině a půl, během útoku speciální zásahové jednotky z Brna, potom zastřelil sám sebe. Ta hrůza nám prozradila leccos o naší policii.
Čilý je prezident Miloš Zeman. Letěl do Washingtonu na konferenci AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), vlivné proizraelské lobby. Vyzval už podruhé za sebou k tvrdé válce s „Islámským státem“ a sklidil ovace ve stoje.

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Cestujeme v rychlovlaku nikam, za okny se míhají neuchopitelné děje, nerozumíme

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Braňme se sami sobě a vzhlížení k mocným ikonám, ke sprostě mluvícím spasitelům

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne