XANTYPA - Názory

Michaela Gübelová 11/15

Vážení a milí,
slovensko-maďarská kráska, herečka Vica Kerekes je talentovaná a odvážná. V rozhovoru říká, že žjie v harmonii sama se sebou. Uvědomila jsem se, že v jejích letech jsem se cítila podobně. V mládí si člověk nepřipouští, že by to mohlo být jinak, zvlášť když už má nějaký ten propad za sebou. Přála bych jí, aby jí tento vnitřní stav dlouho vydržel, ale ze zkušenosti a z pozice svého věku vím, že v životě pak znovu přijdou časy nejistoty a pochyb a ty opět pominou, a tak se to střídá a tím je život pestrý a krásný.

Michaela Gübelová 10/15

Vážení a milí,
těmito dny nás provází především hysterie politiků a bohužel i většiny médií ohledně migrantů a s tím i otázky evropského řešení vzniklé krize, debaty o kvótách pro přijímání uprchlíků, které nechceme… A pokrytecké argumenty našich politiků, že kvóty nepotřebujeme z důvodu, že nejsme pro uprchlíky cílovou zemí.

Od Havla k Zemanovi. Svoboda v Česku ztratila cenu, už o ni nejde

Co mají společného uprchlíci v Evropě a potlačování lidských práv v Číně

V druhé půli srpna bude výročí okupace Československa v roce 1968. Od doby, kdy Sověti a další „spřátelené armády“ přijeli na tancích, nás dělí čtyřicet sedm let. Předchozí časy těžce poznamenaly naši povahu. Okupanti, bolševici a estébáci nás postupně zotročovali. V roce 1989 se to změnilo, režim padl, ale kus otroctví v národu zůstal a pětadvacet let po pádu železné opony se projevuje.

Michaela Gübelová 9/15

Vážení a milí,
Xantypa dospěla k dvacítce. Kdo by to byl řekl? Když se podívám do své knihovny na Xantypy svázané po půlročnících do tlustých knih, jsou jich za těch dvacet let téměř tři metry. Jenže když se to takhle vysloví, nezdá se na tom nic divného. Když těmi svazky ale listuju, vybavují se mi vzpomínky, situace, příběhy, cesty, setkání, dramata i šťastné chvíle, které jsem v Xantypě a s Xantypou od roku 1995 až dodneška prožila. Uteklo to jako voda a já jsem za ty pestré roky moc ráda. Jediné negativum to má, že jsem bohužel o dvacet let starší… Ale na druhou stranu i zkušenější – a to je docela fajn.

Z prezidenta Zemana je kališník, husita. A důvěra Čechů v justici klesá k nule

Skončil Marcel Chládek, „nejlepší ministr školství za posledních deset let“

 Sjezdovala klidná síla. Do čela si znovu zvolila Pavla Bělobrádka. Miloš Zeman ze sebe dělá husitu, na Hradě po vzoru T. G. Masaryka vyvěsil prapor s kalichem, což mnohé protestanty v zemi zarazilo. Je snad Zeman věřící? Potáhne proti Vatikánu? Putin by mu jistě pomohl. Máme za sebou další kolo soudu nad Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, a šéfy vojenské tajné služby. Verdikt: nevinní, tajnou službu nezneužili, kdepak. Takže pozor, vojenští agenti mohou jít klidně po vás a může si to objednat kdokoli. A, jaká nesmírná škoda, skončil „nápadový hydrant“, ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Že by školám nastaly klidnější časy?

Politika se česky řekne Zeman (rozuměj česká politika)

Politika se česky řekne Zeman (rozuměj česká politika)

Český prezident se sešel s papežem Františkem a také s ruským autoritářem Putinem

Nějaká dobrá zpráva? Těch bývá málo. Miloš Zeman, nejaktivnější a nejviditelnější politik v Česku, navštívil papeže Františka ve Vatikánu a neudělal žádný malér. Kupříkladu nezačal vykládat, že si Františkův předchůdce, Benedikt XVI. zadal s nacisty, což je po zkušenostech s českým prezidentem a Ferdinandem Peroutkou úleva. Dokonce Zeman tvrdí, že k nám papež v poměrně blízké době přijede.

Michaela Gübelová 6/15

Vážení a milí, v minulé Xantypě jsem vyzvala čtenářky a čtenáře, aby se nám ozvali ti, kteří čtou Xantypu od samého začátku. Přišlo nám tolik krásných, děkovných a srdečných e-mailů i dopisů, že jsem se neubránila dojetí. A moje mladé kolegy překvapilo, kolik věrných čtenářů Xantypa stále má. Dvacet let je velký kus života a vy jste ho s Xantypou prožívali, zrovna tak jako já.

Českem projel konvoj. Bez spojenců bychom byli jak nazí v trní

A bez svobodných médií se naše stále ještě slabá demokracie rychle rozplyne

Největší událost za poslední měsíce? Událost, která byla středem pozornosti nejen médií, ale o které lidé vášnivě debatovali? Americký konvoj. „Amíci“ přijeli v neděli 29. března a strávili u nás tři dny. Ještě než se objevili, začaly debaty. Vypadalo to, že půlka národa stojí proti „přítomnosti cizích vojsk“, kdežto druhá polovina je vítá. A člověka z toho lehce mrazilo: skutečně polovina lidí odmítá spojence? Odmítá NATO? Nebo dokonce polovina tíhne k Rusku?

Michaela Gübelová 5/15

Vážení a milí,
čím je člověk starší, tím rychleji mu čas ubíhá. Je to věta klišovitá, ale pravdivá. Jenže, co všechno se událo za poslední měsíc, nemá s věkem co dělat. Svět se zrychluje, pádí, pádí… ale kam?
Tragické zprávy – ztroskotání německého letadla, které pilotoval šílenec. Přes osm set mrtvých běženců, chudáků ze Syrie a Libye, u libyjských a italských břehů. Evropa už musí začít řešit příliv imigrantů a nenechat v tom Itálii samotnou.

Babiš absolutně ovládl sněm svého ANO. A Sobotka zcela opanoval sjezd ČSSD

Česko vyděšené: I u nás už vraždil šílený střelec. Popravil osm lidí

Několik událostí máme za sebou. Jednu čerstvou: v polovině března volební sjezd sociálních demokratů. Bohuslav Sobotka neměl soupeře a vyhrál. Do vedení si protlačil všecky místopředsedy, které před sjezdem vyjmenoval. A prosadil 40procentní kvóty pro ženy.
Sjezd ČSSD následoval jen čtrnáct dní po sněmu ANO, který též volil vedení. Někteří komentátoři sněm hnutí popisovali jako setkání sekty Andreje Babiše. Když se na ten podnik díváte z galerie, protože novináři jsou drženi odděleně, neunikne vám, jak se vše točí okolo Babiše.
Stalo se v Česku něco strašného, na co nejsme zvyklí. V Uherském Brodě (24. února) vtrhl do restaurace Družba muž, začal pálit a popravil osm obědvajících lidí. Po více než hodině a půl, během útoku speciální zásahové jednotky z Brna, potom zastřelil sám sebe. Ta hrůza nám prozradila leccos o naší policii.
Čilý je prezident Miloš Zeman. Letěl do Washingtonu na konferenci AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), vlivné proizraelské lobby. Vyzval už podruhé za sebou k tvrdé válce s „Islámským státem“ a sklidil ovace ve stoje.

Michaela Gübelová 4/15

Vážení a milí,
před vyhlášením Oscarů jsme si v redakci tipli, že letos jednoho určitě dostane Julianne Moore za svůj výkon v roli ženy postižené Alzheimerovou chorobou. A tipovali jsme správně. Požádali jsme filmového publicistu Jana Folla, aby nám o ní napsal obsažný článek, takže si můžete přečíst, jaká ve skutečnosti je tato skvělá herečka, kterou známe jen z filmového plátna. Strhující příběh Hany Benešové, ženy druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, vás jistě také zaujme, stejně tak jako aktuální rozhovor s emigrantem, malířem a ilustrátorem Oldřichem Jelínkem, o němž StB kdysi rozšířila lživou zprávu, že zemřel… ano, v takovém režimu jsme žili.

Michaela Gübelová 3/15

Vážení a milí,
napsal hru PIKNIK, zrežíroval ji, a tak vzniklo v roce 1965 divadlo Činoherní klub. Za padesát let existence v něm režíroval sedmatřicet inscenací. „Přesto se cítím být víc dramatikem. Když ale bylo za normalizace zakázáno uvádět moje hry, režíroval jsem,“ říká zakladatel dnes už legendární scény Ladislav Smoček, jehož PODIVUHODNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO se od roku 1966 hraje v Činoherním klubu stále (první Burke byl do roku 1967 Vladimír Pucholt, po okupaci dodnes Bolek Polívka).

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Cestujeme v rychlovlaku nikam, za okny se míhají neuchopitelné děje, nerozumíme

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

Michaela Gübelová 2/15

Vážení a milí,
nosíme v sobě pařížskou tragédii, sdělovací prostředky ji propírají denně. A i když se k ní vyjadřuje každý trochu jinak, výsledek je stejný. O svobodu slova se terorem připravit nedáme – zní společný hlas napříč Evropou i Amerikou.

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Braňme se sami sobě a vzhlížení k mocným ikonám, ke sprostě mluvícím spasitelům

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Michaela Gübelová 1/15

Vážení a milí,
s končícím rokem se trochu ohlížíme za uplynulým, někdo si dává předsevzetí. Při přemítání, co za mnou zůstalo, mi závěrem každého roku to sebezpytování – co jsem mohla udělat jinak, nebo že to a to jsem chtěla udělat, ale nestihla nebo nezvládla – ve mně vždycky vyvolávalo špatné svědomí.

Dvacet pět po: Intelektuálové všech kaváren, spojte se

Lumpenprezident Zeman se přestal kontrolovat, urval se ze řetězu

Za pár dní oslavíme 25. výročí sametové revoluce. Oslavíme? Kolik lidí bude pád komunistického režimu opravdu slavit? Kolik lidí po čtvrtstoletí pocítí vděčnost za život ve svobodě? Protože nesporně platí, že dnešní stát je stále v maximální míře svobodný, to se nezměnilo. Komunistická minulost se vzdaluje, část lidí zapomíná, část je nespokojena s dneškem, část je moc mladá. To je normální.

Michaela Gübelová 12/14

Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři, tyto řádky píšu den po oslavách 25. výročí sametové revoluce. Včera se Národní třída, Václavské náměstí a mnoho dalších míst v republice proměnily v happeningy oživené červenými kartami – už se zase stydíme za prezidenta… Od rána jsem chodila po městě a vybavovala si každý okamžik toho úžasného euforického listopadu ’89, ale i pocity, jak jsem se ještě osmnáctého v davu na Václaváku bála, jaká nám tam byla zima a jak minutu od minuty a den po dni vzrůstala naděje, že se svoboda a demokracie stane skutečností.

Republika Babiš. Češi chtějí ANO

Kampaň? Lísat se, lísat se, lísat se. Ještě jednou se lísat. Až se vám vlísají pod kůži

Máme za sebou komunální volby a první kolo voleb do Senátu. Andrej Babiš jede, valí se jak povodeň. Jeho hnutí je stále voleno. Trend z loňského roku pokračuje i v komunálních volbách. Babiš slušně uspěl také v prvním kole voleb do třetiny Senátu. Shrnuto volebním heslem: Češi chtějí Babiše. Konat se v dohledné době přímá volba prezidenta, Miloš Zeman by nejspíš neměl šanci.

Michaela Gübelová 11/14

Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři,
před pár lety si v rozhovoru pro Xantypu Pavel Landovský povzdechl: „Člověk si žije, žije, a najednou kouká, a je z toho taková blbost, až oči přecházejí.“ V ten smutný den, kdy jsme se dozvěděli, že Lanďák zemřel, si na tu větu v redakci vzpomněl kolega Ludvík. Vybavily se mi různé humorné situace, které jsem s Pavlem Landovským zažila a nebo u kterých jsem se ocitla. Jako vzpomínku na něj jsem vybrala jednu fotografii, kterou pořídil Vojtěch Vlk v pauze mezi focením Pavla do Xantypy. Je veselá, tenkrát se mu moc líbila. Zároveň si uvědomuju, že jsem se s ním v životě mohla setkat jen díky listopadu 89, protože teprve po revoluci se mohl herec, dramatik, disident a signatář Charty 77 vrátit do Čech z emigrace ve Vídni, kam ho StB vyhnala svou „očistnou“ Asanací.

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie
Inzerce
orling
Inzerce
sonnentor
Inzerce
vlci_mesic