XANTYPA - Osobnosti

Andrzej Jagodziński

Je to Škvoreckého OPUS MAGNUM

Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu. Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
 

DAVID MATÁSEK: BUDU NESNESITELNÝ STAŘÍK

David Matásek hraje v Národním divadle, v Kladně exceluje ve hře JAROMÍR JÁGR, KLADEŇÁK, do toho ještě stíhá točit a těšit se ze svých dvou dcer.Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
 

Druhé patro Kamily Ženaté

O výstavě napsala teoretička umění Milena Slavická: „Instalace DRUHÉ PATRO v bytě v Myslíkově ulici spojuje reálný, výtvarný a literární prostor v jeden jediný působivý celek. Umocňuje tak výpověď umělkyně a divákovi umožňuje intenzivní prožitek. Divák procházející bytem začíná vnímat příběhy těch, kteří zde žili. Postavy se mu vrací v dalších a dalších podobách, v nových souvislostech a co víc, zhušťují se do obecných vzorů, do archetypů, jakými jsou nevěsta, bojovník, rodina, svatba nebo dívka v rudém poli. Ale nejpůsobivější je samotný prostor prázdného bytu, který v sobě skrývá sny, radosti, slzy, smích, myšlenky těch, kteří odešli.

Snažím se zachytit univerzální bolest

Antonín Kratochvíl

Kdyby se Antonín Kratochvíl nestal fotografem, byl by podle vlastních slov zločincem. Naštěstí jeho bohatou fantazii a výjimečnou intuici ovlivnil i zostřený smysl pro nespravedlnost, kterou viděl už od útlého dětství, takže celý život vyhledává místa, kde bují útisk a utrpení, a pomocí fotografie na ně upozorňuje. Antonín je velmi citlivým pozorovatelem, který okem uměleckého fotografa a reportážním objektivem vystihne pravdivost a syrovost reality i v pouhém detailu.

Josef Škvorecký opravdu doma

Literatura zmizí teprve s lidstvem, věří klasik moderní české literatury

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Josef Škvorecký opravdu doma

Literatura zmizí teprve s lidstvem, věří klasik moderní české literatury

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Chci přispět něčím smysluplným své vlasti

MECENÁŠKA

DOKTORKA DADJA ALTENBURG-KOHL je lékařka a ředitelka vlastní farmaceutické firmy v Německu. Do Čech se vrací především jako mecenáška, galeristka, zakladatelka Nadace DrAK. Povídaly jsme si v čase, kdy v pražské Nerudově ulici otvírala muzeum moderního umění – MuMo, Muzeum umění Montanelli.

Luis Buñuel

Ďáblem pokoušený

Také Luis Buñuel (1900 – 1983) nedokončil jeden ze svých filmů – ŠIMONA NA POUŠTI (1965). Ale ač mu do obvyklé metráže chybí více než polovina, je chápán jako celovečerní film a byl uveden na festivalu v Benátkách, kde byl oceněn.
„V mé vesnici, kde jsem se narodil, protáhl se středověk až do první světové války… V Alcanizu končil vlak. Na nádraží nás čekaly tři vozy, tažené koňmi. Byli jsme početná rodina se služebnictvem a sotva jsme se do tří vozů natlačili. Potřebovali jsme téměř tři hodiny cesty za prudkého slunce na těch osmnáct kilometrů… Byli jsme hluboce zakořeněni do římského katolicismu a tuto univerzální pravdu jsme nesměli uvést v pochybnost ani na okamžik. Strýček byl knězem, v kostele jsem mu ministroval. Bavil jsem se tím, že jsem vlastním sestrám sloužil mši na půdě… Film jsem objevil v roce 1908, ještě jako dítě,“ vzpomínal na své dětství prožité ve Španělsku Luis Buñuel.

Nemoc je informací o našem životě

Jan Hnízdil

Bolí vás záda a hlava? Nejspíš jste si toho na sebe naložili příliš a máte všeho až nad hlavu. Svírá se vám hrdlo a nemůžete se nadechnout? Možná žijete v podmínkách, které vás dusí. Přesně taková slova lidé slýchávají v ordinaci MUDr. Jana Hnízdila, lékaře, který tvrdí, že jsme se zapomněli řídit selským rozumem, z veškeré techniky a léků jsme se úplně zbláznili a že reforma zdravotnictví nestojí na financích.S pacienty během hodinového vyšetření nemluví latinsky, ale v lidových příslovích a rčeních, zásadně nestanovuje diagnózy, zato mluví o životních problémech. Při našem rozhovoru měl na sobě tričko s nápisem CKP. Tři písmena označují Centrum komplexní péče, kde pracuje, a mně připomněla zkratku bývalého Centra kuponové privatizace.

Geolog, filosof, spisovatel … Václav Cílek

Krajině bychom měli hodně vracet, protože nám hodně dává…

„Nesnáším mluvit o sobě. Trpím povrchností poznání. Funguji přes esence.“ Tyto tři věty stručně, i když asi jen částečně, charakterizují Václava Cílka, geologa a ředitele Geologického ústavu AV ČR, který v roce 2009 získal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. K těm třem větám je nutné přidat ještě schopnost používat zvláštní druh velmi jemného humoru, kterým prokládá nejen své knihy, ale často i „vážné“ hovory. Ten humor je těžko postižitelný a poznatelný je asi jen tomu, kdo má otevřené oči, uši, ale především duši. Protože ať už Václav Cílek hovoří o krajině, klimatu, urbanismu nebo politice, ozývá se v jeho větách rozum i cit současně.

ŽÍT Z VĚTRU A ROSY

RADEK KOLÁŘ je jedním z našich nejlepších cvičitelů čínských bojových umění. Ovládá kung-fu, tchaj-ťi i čchi-kung. Učil se je přímo v Číně, pod vedením tamních mistrů a získal celou řadu ocenění.

TAŤJANA MEDVECKÁ

Slyšíte, jak to krásně zní?

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

TAŤJANA MEDVECKÁ

Slyšíte, jak to krásně zní?

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Neměnný kód Zuzany Lapčíkové

Topolná je obec na okraji Slovácka, vlastně už na pomezí Valašska. Místo, ze kterého Zuzana Lapčíková nikdy nedokázala odejít, nikdy se od něj nedokázala odtrhnout. Je ženou z krajiny hudby, kterou žil Leoš Janáček.

NATAŠA BURGER

Hlavně se netrápit

V Praze prý potkala nejdůležitější lidi svého života. Pomohli jí objevit v sobě smysl pro komiku a vlohy k herecké improvizaci. Našla se v autorském divadle, o němž říká, že se jí osvědčilo jako dobrá psychoterapie. Hraje, aby se naladila na sebe sama a našla radost i ve všedních stereotypech.

ALICE NELLIS

Jde do filmu jako do života

Alice Nellis je krásná a inteligentní žena. A velmi talentovaná. Což je v profesi režisérské z mužského pohledu vyloučeno. Alice na to odpovídá svými úspěšnými filmy. Zatím je vytvářela pouze podle vlastních scénářů (ENE BENE, VÝLET, TAJNOSTI), posledním z nich je právě dotočený film MAMAS AND PAPAS. Historický film LIDICE, který připravuje, je jejím prvním podle scénáře, který nenapsala sama. Kromě toho je režisérkou několika inscenací uváděných na pražských jevištích. Naše povídání s Alicí Nellis se protáhlo na několik hodin. Kromě dokončeného i připravovaného filmu a „jejích“ hereček jsme probraly lecjaká další témata.Právě jste dotočila film MAMAS & PAPAS. O čem je?
Jsou to souběžně vyprávěné příběhy párů, které v zlomové chvíli svého života řeší otázku rodičovství – chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného. A spoje mezi příběhy, mezi různými světy a různými podobami téhož, vyjadřují absurditu daných situací. Zatímco jedna žena zvažuje možnost dát dítě k adopci a myslí si, že její problém by vyřešil dostatek peněz, jiná žena, která své dítě ztratila, ví, že peníze neznamenají nic. Jeden pár se zoufale snaží o dítě, pak se rozhodne pro adopci, jiný směřuje k interrupci, přičemž oba věří, že si tím zachrání budoucnost.
 

Dobro, zlo a růžové kolo makroekonomického stratéga

TOMÁŠE SEDLÁČKA

Moji žádost o rozhovor trochu odsunul, aspoň jsem měla možnost pročíst si jeho knížku EKONOMIE DOBRA A ZLA,po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Pak mě pozval na dopolední mátový čaj do malostranské kavárny a než jsem přišla, už měl s fotografem Filipem Habartem domluveno, že se na obálce Xantypy bude blýskat jeho oblíbené a zároveň čerstvě přestříkané e-kolo: na růžovo. V žertu jsem podotkla, že by mohl brnknout Davidovi Černému, jestli mu náhodou nezbylo trochu růžové barvy ze smíchovského tanku, což k mému údivu neprodleně učinil a ke spolupráci na dokončení růžovém postřiku ho ani nemusel dlouze přemlouvat.V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích.
Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?
Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a nusíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
 

Richard Belcredi

Zprávy Svobodné Evropy připravoval pan hrabě

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

S nadhledem v bouřích života

KVĚTA FIALOVÁ

Hvězda nejen Městských divadel pražských, kde působí už padesát roků, Květa Fialová. Narozena před osmdesáti lety, i ve svém věku krásná. Od listopadu prochází na scéně Rokoka svým uměleckým i lidským životem v komorním benefičním večeru FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ.

HLUBOKÝ PODZIM ZUZANY KRONEROVÉ

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
Narodní divadlo
Inzerce
hybernia
Inzerce
schieleartcentrum