XANTYPA - Osobnosti

OPERA V ŠÁRCE

Pražané vědí, že v Šáreckém údolí ožila tradice slavného přírodního divadla. Obnovit ji napadlo režisérku a scenáristku Janu Divišovou. Je dobré vědět, že jí po boku stál velký našeptávač: genius loci Čertova mlýna. Jana Divišová v něm žije už čtyřicet let a právě ve stráni nad mlýnem velkorysý přírodní amfiteátr stával.

Václav Marhoul

KOMUNISTI SI MĚ VYSTAVÍ MRTVÉHO DO VITRÍNY

Václav Marhoul by měl víc točit filmy. Jeho TOBRUK byl skvělý. Taky by měl vstoupit do politiky. Mám z něj pocit, že jeho by politická mašinérie nesemlela. Na druhou stranu člověk nikdy neví, nakolik je ten druhý rezistentní. A to by byla velká škoda, kdyby zmizela jedna z mála posledních výrazných osobností, která nemá problém pojmenovat věci čitelně a rázně. Václava Marhoula asi nemá moc lidí rádo. Každopádně já jsem v té menšině. Opět mi potvrdil, že mu na téhle zemi záleží. (Proto by ho taky možná nikdo nevolil.) 

Petruška Šustrová

„MÁMO, TEN UHERÁK DÁVAJ V KRIMINÁLE KAŽDÝMU?“

S Petruškou Šustrovou jsme oba zažili řadu večerů, kdy se povídalo o všem možném – o politice, historii, knížkách nebo nám promítala a rovnou překládala polské filmy. Tomu vždy předcházela doslova hostina, neboť zákon pohostinnosti ctí stejně jako lidé na Kavkaze. Určitě i proto jsou jí tak blízcí. Ale ten dlouhý večer, vlastně noc, kdy jsme s ní vedli tento rozhovor, byl výjimečný. Poprvé jsme ji slyšeli vyprávět o svém dětství, mládí nebo o tom, jak se dostala k víře.

Bára Munzarová

Zpověď na kostelních schodech

Poprvé jsme se k rozhovoru sešli na konci června 2008. Protože bylo krásně, plánovaný divadelní klub jsme vystřídali za útočiště vpravdě „svaté“. Schody kostela sv. Ludmily na náměstí Míru. Než jsme však interview stačili autorizovat, prohnal se jejím životem uragán a spoustu věcí obrátil vzhůru nohama. Domluvili jsme se, že s uveřejněním rozhovoru počkáme. Teď, zdá se, přišla ta chvíle.

Šťastný Jiří Adamíra

Báječný sametový hlas, mužný zjev, sympatický projev, úsporné herectví a zjevné charisma… To všechno byly předpoklady pro úspěšnou divadelní a filmovou kariéru. Daly by se samozřejmě najít další znaky, jimiž bychom mohli charakterizovat osobnost člověka, který měl v rodném listu napsáno JIŘÍ ADAMÍRA.  

REŽISÉR JIŘÍ BARTA A JEHO ČAROVNÝ SVĚT

Výtvarník Jiří Barta začínal svou kariéru u divadla, pak se však definitivně vrhl do náruče animovaného filmu. V 80. letech vytvořil několik velmi úspěšných dílek, díky nimž se jeho jméno dostalo do encyklopedických slovníků. Každý jeho film má originální výtvarný rukopis a tituly jako ZANIKLÝ SVĚT RUKAVIC, POSLEDNÍ LUP, KLUB ODLOŽENÝCH nebo KRYSAŘ jsou dodnes považovány za vzory tvůrčí dokonalosti. Od devadesátých let však téměř přestal samostatně tvořit, stal se anonymním konzultantem desítek studentských prací v rámci svého pedagogického působení v Ateliéru filmové a televizní grafiky na VŠUP. Nyní se vrací. Nedávno měla premiéru jeho pohádka pro celou rodinuNA PŮDĚ ANEB KDO MÁ DNESKA NAROZENINY?

Aňa Geislerová

Neztratit samu sebe (z dohledu)

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

Mirek Topolánek

Žádný strom neroste do nebe – ani topol

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

S Marií Bořek-Dohalskou o jejím bratrovi Karlu Zichovi

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

VOJTĚCH DYK - Showbusiness si člověk musí zasloužit

Patří k nejmladším členům zlaté kapličky, kam se „vyhrál“ výraznými výkony v DISKU, i při četných hostováních. Zároveň se věnuje své velké lásce, hudbě.  Jak vás přijali v Národním divadle?Myslím, že dobře. Přišli jsme od nás z ročníku s Pavlou Beretovou. Díky hostovačkám jsme tam vlastně už dlouho, a přijetí tedy proběhlo dávno. Takže když jste poprvé hrál jako kmenový člen, zvláštní pocity jste neměl?To ne, ale měl jsem husí kůži při premiéře LUCERNY, kterou jsem zkoušel jen týden. Byla to moje první oficiální premiéra ve staré budově, do té doby jsem hrál jen ve Stavovském. Tehdy jsem si uvědomil, jak je to všechno daleko, že lidi ani nedohlédneš…

Šustovi

Když je design uměním

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Markéta Frösslová - nejkrásnější dívka českých vod

Dcera lékařky a asistenta střihu studuje druhým rokem činoherní herectví na DAMU. Má andělskou tvář, ale milé a něžné holčičky si zatím nezahrála. Téměř vždy jen potvory a mrchy. V pouhých jedenadvaceti letech už stačila namíchnout fanynky Vojty Kotka rolí jeho manželky v seriálu POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ a naopak zabodovat u pánského publika sexy záběry v seriálu PROČ BYCHOM SE NETOPILI.

Tajemné pouto Táňi Fischerové

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Režisérka Lída Engelová - Hrát fair play

S režisérkou Lídou Engelovou se znám „povšechně“ dlouho, před pěti lety jsme se však neplánovaně ocitli pod střechou jednoho hotelu při dovolené na řeckém ostrově Thassos. Jsme od té doby přáteli a korektní novinářské vykání by mi při vedení našeho rozhovoru připadlo trochu umělé.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

BOJOVNÁ ZRANITELNOST Vladimíra Čecha

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

TAJEMSTVÍ EROTICKÉ INTELIGENCE

S Esther Perel jsem se setkala v její malé příjemné ordinaci ve dvacátém druhém patře, ze které vidí půl Manhattanu. Recepčnímu v hale jsem nahlásila číslo místnosti a odpovědí mi bylo spiklenecké mrknutí: „Aha, jdete za Perel.“ Málem jsem začala vysvětlovat, že nejsem pacient, že já budu zpovídat paní psycholožku…

Renée Zellweger

Trvanlivá růže z Texasu

V romantické komedii HOLKA Z MĚSTA, která v těchto dnech vstupuje do našich kin, hraje velkoměstskou manažerku. Její Lucy je vyslána do zapadlého městečka v Minnesotě, kde má provést personální rekonstrukci místní továrničky. V drsném kraji ji zaskočí lezavá zima a provinční manýry, na něž nebyla zvyklá. V křehké krasotince se ale skrývá bytost odolná a vstřícná, jež se zajímá o osudy bližních. Totéž platí i o její představitelce RENÉE ZELLWEGER.

Michal Dlouhý Bohémský život jsem pověsil na hřebík

Na první pohled překvapí. Je vyšší a štíhlejší, než jak se jeví v televizi a na plátně. Pronikavě modré oči ho předurčily k rolím princů, v současnosti však už hraje spíš muže činu, ba až zloduchy. Škrtil jako Othello, krotil jako Petruccio, zabíjel a vraždil jako Macbeth, nemluvě o Zabijáku Joeovi. V poslední době probíhá na prknech Divadla Na Jezerce lítý boj mezi kdysi zamilovanými manželi – Oliverem a Barbarou. Ve VÁLCE ROSEOVÝCH podává Michal Dlouhý vedle Báry Kodetové strhující výkon. „Věděla jsem, že je výborný herec, ale dnes byl fantastický,“ pochválila jeho výkon Jiřina Bohdalová známá tím, že chválou kolegů šetří jako šafránem. Michal je teď doslova v jednom kole, prkna jednoho divadla střídá s dalšími: v Divadle Rokoko si užívá roli Ichareva v Gogolových HRÁČÍCH, na téže scéně exceluje jako Peer Gynt, v Kalichu hraje s Lenkou Vlasákovou ve VYVOLENÝCH, ve „Švanďáku“ exceluje v inscenaci KDO JE TADY ŘEDITEL podle Larse von Trierse. Čtyřicítka znamenala v jeho životě zlom. Michal Dlouhý opustil bohémský život a sleduje první krůčky své dcerky Aničky. Modré oči má po něm…

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
orling
Inzerce
sonnentor
Inzerce
vlci_mesic