XANTYPA - Osobnosti

SNĚHOVÁ KRÁLOVNA

ŠÁRKA ZÁHROBSKÁ

Šárka Záhrobská má ze tří mistrovství světa ve slalomu kompletní sbírku medailí: v roce 2005 získala bronz, o dva roky později vybojovala mistrovský titul, jako historicky první reprezentantka České republiky a Československa; loni přidala ještě stříbrnou medaili za druhé místo. Říká: „Být druhá je pěkné, ale já udělám maximum, aby letos už přede mnou nikdo nebyl. Není to žádná věda, musíte sjet co nejrychleji dolů.“
Hodně příznivců a fandů jí bude jistě přát, aby co nejrychleji sjela dolů i na olympijských hrách ve Vancouveru.
 Půvabná lyžařka odmítala dva roky pozvání do televizního pořadu Jana Krause UVOLNĚTE SE, PROSÍM. V pátek 24. dubna minulého roku přišla. Milá, usměvavá, elegantní a pohotová. Tak se chová před kamerami údajná introvertka? Hned na začátku musela hostitele, kterého se účinkující bojí, opravit. Medaile a titul nemá ze Světového poháru, nýbrž z mistrovství světa.
 

LUCIA ŠORALOVÁ

Původem slovenská, působištěm však česká zpěvačka Lucia Šoralová se zcela zabydlela na naší muzikálové scéně. Opravdové začátky si ale odbyla doma v Bratislavě. Objevila se ve slovenské verzi muzikálu DRACULA, kde si zahrála jednu ze dvou hlavních ženských rolí – Lorraine; poté následovaly další hlavní role, opět ve sloveských verzích původních českých muzikálů – Agnes v KRYSAŘOVI a Ofélie v HAMLETOVI. Zpívala odmalinka, působila i ve slavném souboru Lúčnica.

Jiří Krejčík a Jan Schmidt

Císařův pekař, Maturita v listopadu, Osudové peníze a Situace vlka

Na konci čtyřicátých let předložil Jan Werich Státnímu filmu námět komedie ze středověké Prahy. S Jiřím Brdečkou adaptovali hru GOLEM z Osvobozeného divadla (1931). Jan Werich, který si do ní napsal dvojroli a podnikl tak pokus vrátit se na výsluní bez partnera Jiřího Voskovce, který zůstal na Západě, si za režiséra filmu vybral třiatřicetiletého Jiřího Krejčíka. Ten začal za války točit krátké filmy, po osvobození spolupracoval s Jiřím Trnkou a Jiřím Brdečkou na snímku DÁREK a po roce 1947 stal se známým třemi hranými filmy: veselohrou VES V POHRANIČÍ, nerudovskou adaptací TÝDEN V TICHÉM DOMĚ a dramatem SVĚDOMÍ.

Hollywoodská návrhářka

Edith Head - Jak se oblékají sny

Nenápadná maličká dáma, skrývající se za tmavými brýlemi, se jen málokdy smála, přesto by však měla k úsměvu dobrý důvod. Oblékla přes tisíc filmů, získala osm Oscarů a stala se hollywoodskou legendou.Konkrétním dokladem jejího neokázalého mistrovství je rekordních osm Oscarů, pětatřicet nominací (s nimiž vládla své kategorii od doby, kdy byla v roce 1948 zavedena), dlouholetá spolupráce s režisérskými mistry, k nimž patřil Alfred Hitchcock (s nímž natočila celkem 11 filmů), Billy Wilder či Preston Sturges.

Divokej Bil

Shrnuto, podtrženo

Kapela Divokej Bill vznikla v roce 1998, od té doby natočila pět studiových a dvě živá alba. Během své kariéry odehrála téměř devět set koncertů, včetně dvou krátkých evropských turné, jako předkapela žánrově i lidsky spřízněných britských Levellers. Sestavu Divokýho Billa tvoří: Václav Bláha (kytara, zpěv), Miloš Jurač (baskytara, zpěv), Štěpán Karbulka (zpěv, tamburína, megafon), Adam Karlík (housle), Roman Procházka (akustická kytara, zpěv), Jan Bártl (banjo), Martin Pecka (akordeon) a Marek Žežulka (bicí). Fúzí folku, rocku a keltské hudby patří mezi nejpopulárnější kapely u nás. Pro Xantypu jsme vyzpovídali Václava Bláhu a Romana Procházku.

Andrzej Jagodziński

Je to Škvoreckého OPUS MAGNUM

Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu. Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
 

DAVID MATÁSEK: BUDU NESNESITELNÝ STAŘÍK

David Matásek hraje v Národním divadle, v Kladně exceluje ve hře JAROMÍR JÁGR, KLADEŇÁK, do toho ještě stíhá točit a těšit se ze svých dvou dcer.Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
 

Druhé patro Kamily Ženaté

O výstavě napsala teoretička umění Milena Slavická: „Instalace DRUHÉ PATRO v bytě v Myslíkově ulici spojuje reálný, výtvarný a literární prostor v jeden jediný působivý celek. Umocňuje tak výpověď umělkyně a divákovi umožňuje intenzivní prožitek. Divák procházející bytem začíná vnímat příběhy těch, kteří zde žili. Postavy se mu vrací v dalších a dalších podobách, v nových souvislostech a co víc, zhušťují se do obecných vzorů, do archetypů, jakými jsou nevěsta, bojovník, rodina, svatba nebo dívka v rudém poli. Ale nejpůsobivější je samotný prostor prázdného bytu, který v sobě skrývá sny, radosti, slzy, smích, myšlenky těch, kteří odešli.

Snažím se zachytit univerzální bolest

Antonín Kratochvíl

Kdyby se Antonín Kratochvíl nestal fotografem, byl by podle vlastních slov zločincem. Naštěstí jeho bohatou fantazii a výjimečnou intuici ovlivnil i zostřený smysl pro nespravedlnost, kterou viděl už od útlého dětství, takže celý život vyhledává místa, kde bují útisk a utrpení, a pomocí fotografie na ně upozorňuje. Antonín je velmi citlivým pozorovatelem, který okem uměleckého fotografa a reportážním objektivem vystihne pravdivost a syrovost reality i v pouhém detailu.

Josef Škvorecký opravdu doma

Literatura zmizí teprve s lidstvem, věří klasik moderní české literatury

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Josef Škvorecký opravdu doma

Literatura zmizí teprve s lidstvem, věří klasik moderní české literatury

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Chci přispět něčím smysluplným své vlasti

MECENÁŠKA

DOKTORKA DADJA ALTENBURG-KOHL je lékařka a ředitelka vlastní farmaceutické firmy v Německu. Do Čech se vrací především jako mecenáška, galeristka, zakladatelka Nadace DrAK. Povídaly jsme si v čase, kdy v pražské Nerudově ulici otvírala muzeum moderního umění – MuMo, Muzeum umění Montanelli.

Luis Buñuel

Ďáblem pokoušený

Také Luis Buñuel (1900 – 1983) nedokončil jeden ze svých filmů – ŠIMONA NA POUŠTI (1965). Ale ač mu do obvyklé metráže chybí více než polovina, je chápán jako celovečerní film a byl uveden na festivalu v Benátkách, kde byl oceněn.
„V mé vesnici, kde jsem se narodil, protáhl se středověk až do první světové války… V Alcanizu končil vlak. Na nádraží nás čekaly tři vozy, tažené koňmi. Byli jsme početná rodina se služebnictvem a sotva jsme se do tří vozů natlačili. Potřebovali jsme téměř tři hodiny cesty za prudkého slunce na těch osmnáct kilometrů… Byli jsme hluboce zakořeněni do římského katolicismu a tuto univerzální pravdu jsme nesměli uvést v pochybnost ani na okamžik. Strýček byl knězem, v kostele jsem mu ministroval. Bavil jsem se tím, že jsem vlastním sestrám sloužil mši na půdě… Film jsem objevil v roce 1908, ještě jako dítě,“ vzpomínal na své dětství prožité ve Španělsku Luis Buñuel.

Nemoc je informací o našem životě

Jan Hnízdil

Bolí vás záda a hlava? Nejspíš jste si toho na sebe naložili příliš a máte všeho až nad hlavu. Svírá se vám hrdlo a nemůžete se nadechnout? Možná žijete v podmínkách, které vás dusí. Přesně taková slova lidé slýchávají v ordinaci MUDr. Jana Hnízdila, lékaře, který tvrdí, že jsme se zapomněli řídit selským rozumem, z veškeré techniky a léků jsme se úplně zbláznili a že reforma zdravotnictví nestojí na financích.S pacienty během hodinového vyšetření nemluví latinsky, ale v lidových příslovích a rčeních, zásadně nestanovuje diagnózy, zato mluví o životních problémech. Při našem rozhovoru měl na sobě tričko s nápisem CKP. Tři písmena označují Centrum komplexní péče, kde pracuje, a mně připomněla zkratku bývalého Centra kuponové privatizace.

Geolog, filosof, spisovatel … Václav Cílek

Krajině bychom měli hodně vracet, protože nám hodně dává…

„Nesnáším mluvit o sobě. Trpím povrchností poznání. Funguji přes esence.“ Tyto tři věty stručně, i když asi jen částečně, charakterizují Václava Cílka, geologa a ředitele Geologického ústavu AV ČR, který v roce 2009 získal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. K těm třem větám je nutné přidat ještě schopnost používat zvláštní druh velmi jemného humoru, kterým prokládá nejen své knihy, ale často i „vážné“ hovory. Ten humor je těžko postižitelný a poznatelný je asi jen tomu, kdo má otevřené oči, uši, ale především duši. Protože ať už Václav Cílek hovoří o krajině, klimatu, urbanismu nebo politice, ozývá se v jeho větách rozum i cit současně.

ŽÍT Z VĚTRU A ROSY

RADEK KOLÁŘ je jedním z našich nejlepších cvičitelů čínských bojových umění. Ovládá kung-fu, tchaj-ťi i čchi-kung. Učil se je přímo v Číně, pod vedením tamních mistrů a získal celou řadu ocenění.

TAŤJANA MEDVECKÁ

Slyšíte, jak to krásně zní?

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

TAŤJANA MEDVECKÁ

Slyšíte, jak to krásně zní?

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Neměnný kód Zuzany Lapčíkové

Topolná je obec na okraji Slovácka, vlastně už na pomezí Valašska. Místo, ze kterého Zuzana Lapčíková nikdy nedokázala odejít, nikdy se od něj nedokázala odtrhnout. Je ženou z krajiny hudby, kterou žil Leoš Janáček.

NATAŠA BURGER

Hlavně se netrápit

V Praze prý potkala nejdůležitější lidi svého života. Pomohli jí objevit v sobě smysl pro komiku a vlohy k herecké improvizaci. Našla se v autorském divadle, o němž říká, že se jí osvědčilo jako dobrá psychoterapie. Hraje, aby se naladila na sebe sama a našla radost i ve všedních stereotypech.

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
janske-lazne