TAŤJANA MEDVECKÁ

Slyšíte, jak to krásně zní?

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Vaši rodiče byli Slováci, kteří přišli do Čech v roce 1945 a zakotvili zde natrvalo. Myslíte si, že to byla jejich vědomá touha?


Nevím, možná spíš podvědomá. Tatínek v Praze studoval, válku strávil ve Vídni a pak se sem vrátil, protože advokátní kancelář, pro kterou pracoval, byla v Praze. A maminku, která tu byla poprvé na sokolském sletu v roce 1938, Praha okouzlila. Když skončila válka, přijela do Prahy na střeše vlaku.
Manželství mých rodičů byla opravdová mesaliance, jak se říká tomu, když se spojí dva úplně odlišné světy. Maminka měla za sebou tvrdý život, protože od patnácti pomáhala živit rodinu. Tatínek měl v patnácti zakázáno vstoupit do kuchyně, protože se to na mladého pána neslušelo. Byl ročník 1915, maminka 1919, seznámili se 25. května 1952 a já se narodila 10. listopadu 1953. Bylo to jejich poslední zvonění a já jsem květem jejich pozdní lásky.

Maminka na vás přenesla svou lásku k divadlu a odmalička vás vodila do Národního divadla…


Milovala jsem balet a chodila nejčastěji právě do Národního. V Komorním divadle jsem byla poprvé na představení Sartrovy hry MOUCHY s paní Adamovou, Františkem Němcem, panem Sklenčkou… v roce 1968. O tom, kdy jsem byla poprvé na Vinohradech, snad ani nebudu mluvit. Nějak se to všechno točilo kolem toho Národního.

Snad proto, že jiné divadlo jste ani neznala, zůstala jste V Národním celý život?


Takhle to zní dost podivně, ale zkrátka se to tak nějak událo.

Byla jste vychována podle rčení „Sedávej, panenko, v koutě“. Jak vás tak pozoruji na scéně i v soukromí, vůbec mi to tak nepřipadá…


Víte, myslím, že je to dáno nejen výchovou v rodině, ale obecně. V naší generaci se sebevědomí nijak zvlášť nepěstovalo. Další takové přísloví bylo „Samochvála smrdí“. Dnes se sebeprosazování a chvále sebe sama říká „self promotion“, a je to žádoucí. Doba se změnila a je žádoucí nesedávat v koutě. Já byla vždycky temperamentní, ale že bych měla nějaké velké sebevědomí, to tedy rozhodně ne.

Poprvé jste vystoupila na jevišti Národního domu na Vinohradech a hrála kozu?


Ne, ne, žádnou kozu! K mému prvnímu vystoupení došlo v dejvické sokolovně, a to jsem ještě nechodila do školy. Vystupovala jsem jako měsíc Květen a měla podobu Amorka. Můj kostým byl vyroben v divadelní službě, protože jsem chodila do baletu k paní Emilii Geittlerové. Její celý titul zněl: Emilie Geittlerová, emeritní členka baletu Národního divadla. Slyšíte, jak to krásně zní? Já vůbec netušila, co to znamená, ale Geittlerová, emeritní, černý trikot, blond vlasy a parfém na mne působily jako zaklínadlo. A tahle paní profesorka Geittlerová s námi nastudovala DVANÁCT MĚSÍCŮ, každá z nás tančila jeden měsíc a já toho Amorka. Vepředu i vzadu jsem měla červené saténové srdíčko, lemované zlatou portou, pásek vyšívaný zlatem, sukýnku z organtýnu a na zádech dvé křidélek… S mámou jsme šly hledat ohebný prut, abych mohla mít luk a šípy.
A ještě si představte, že ta paní Geittlerová měla dceru, která se jmenovala Braunová a studovala malířství. Paní malířka nás před vystoupením nalíčila tak, že jsem se v zrcadle nepoznala.

Julek Neumann se nechal slyšet, že když se před herci od paní Stránské řekne „dramaťák“, rozsvítí se v nich světýlko. Čím to bylo, že na vás měla Jiřina Stránská takový vliv?


Byla herečkou u slavného E. F. Buriana a matkou Kláry Jernekové, která v té době začínala hrát v Národním divadle. Myslím, že nám vedle šedi škol, které jsme navštěvovali, otevřela úplně jiný svět. Určitě jsem nebyla sama, kdo to takhle pociťoval. Taky Honza Hartl, Jana Paulová, Kateřina Macháčková, Vláďa Beneš, Jarka Šiktancová, David Vejražka… A před námi ti, ke kterým jsme vzhlíželi – Jaromír Hanzlík, Petr Štěpánek, Jan Křtitel Sýkora… Do literárně-dramatického oddělení Lidové školy umění ve Voršilské ulici jsem přišla v roce 1965, kdy jsem chodila do páté třídy a literaturu ve škole ještě ani neměla. Dodnes si pamatuji formulaci paní profesorky Hixové, která prohlásila, že nějaký náš velikán „nenabyl vysokoškolského gradu“. A mně se strašně líbilo, že umím takovou vzletnou vazbu.

Vy užíváte vůbec pěkná spojení. Jednou jste o sobě řekla, že jste solidní vorvaň, tahoun. Tak jsem si na internetu našla vorvaně a dozvěděla se, že je to velryba, která se ráda sdružuje v houfu a má silné sociální cítění…


No vidíte, vím, že je to nějaký kytovec, ale asi jsem slovo vorvaň použila proto, že mi evokovalo výraz „vorvaná“, jak si někdy na konci sezony připadám. Ale za tím tahounem si stojím. Když se pustím do nějaké práce, tak ji dokončím.
A pokud jde o mé výrazy, přiznávám, že mě slova fascinují. Nejenom svým obsahem, ale i tím, jak zní. Líbí se mi zvuky slov.

Ještě se vrátím k paní Stránské. V jaké souvislosti vám řekla: „Táničko, abys na herectví nebyla moc stará!“


V dramaťáku se vždycky rozhodovalo, kdo půjde na konzervatoř a kdo na DAMU. Já jsem se přihlásila na gymnázium Nad Štolou, kde se vyučovala anglicky i biologie, a zkoušky udělala. Ale protože jsem listopadová a v té době zavedli čtyřletá gymnázia, znamenalo to, že bych skončila gympl ve dvaceti letech. A tenkrát paní profesorka řekla: „Pozor, Táničko, abys na herectví nebyla moc stará!“ Tak jsem šla na DAMU, kde jsem byla nejmladší z celého ročníku.

Do Národního divadla jste byla angažována zároveň s Ivanem Luťanským…


Ivan byl o trochu mladší, ale do Národního šel také hned po škole. Poprvé jsme se setkali ve hře Andreje Kutěrnického JAKO BYCHOM SE ANI NEZNALI. Původně se jmenovala NINA a režisér Macháček, kterého tehdejší šéf Švorc přinutil k její úpravě, aby snad nebyla moc kritická, ji takhle přejmenoval. Nejdřív jsme zkoušeli s panem Řandou, Lubou Skořepovou, Petrem Kostkou, Vlastou Žehrovou a Ťuldou Brouskem. Jenomže pan Řanda měl náběh na infarkt, a tak se její uvedení o rok odložilo. Pak jsme ji zkoušeli znovu a zase se objevily nějaké problémy. Až do třetice ji na třináct zkoušek nastudoval Josef Somr. Představovala jsem jeho dceru, introvertní dívku, která píše básničky a přemýšlí o věcech trochu jinak, zatímco on byl reprezentantem – dnes bychom řekli – konzumního způsobu života. Hra mi předepisovala být s otcem v neustálém konfliktu, což jsem samozřejmě dělala, ale v duchu jsem Pepu milovala a obdivovala, protože hrál úžasně. Chodila jsem se na něj dívat do portálu.

A to bylo vaše první setkání s režisérem Macháčkem?


Ne, to bylo mé první setkání s Ivanem Luťanským. U Macháčka jsem poprvé dělala záskok za Helgu Čočkovou. Hrála jsem Prodavačku v CYRANOVI, měla tam asi deset vět, a pořád vykřikovala: „Oranže, smetanu, sklenku moštu…“ Kolegové byli na zkoušce v civilu, jenže večer měli na sobě barokní kostýmy, paruky a kníry, takže já vůbec nepoznávala, kdo je kdo… Ten záskok jsem odehrála jako v nějakém horečnatém snu.
A pak jsme s režisérem Macháčkem dělali POSLEDNÍ PRÁZDNINY od Mirka Stiebra. To byla taková současná hra…

Já vím, sedmdesátá léta…


Ano, to byla sedmdesátá léta. Do Národního divadla jsem nastoupila v roce 1975 a celkem záhy pochopila, jakou tam měl Macháček strašnou pozici. Takový režisér… a musel žebronit o místo, které by mu jinde vystlali zlatými koberci. Hrůza. Já ho iritovala svou poslušností a nedůvěrou v sebe sama, zatímco on miloval Luťanského, který byl k němu drzý. Nikdy mi nikdo neřekl tak strašné věci jako on, a přesto jsem mu to neměla za zlé, protože jsem moc dobře věděla, proč mi to říká. Teprve s odstupem času jsem docenila, jak vzácná a svým způsobem určující to byla zkušenost, pracovat s ním. Byl to člověk divadlem posedlý. Rozporuplná, složitá bytost. Jednou jsem byla svědkem nějakého jeho osobního konfliktu. Řev, třískání dveří, nadávky… A on se pak objevil a měl na tváři blažený výraz. Vůbec jsem to nechápala.

 

text Marie Valtrová

 

Více se dočtete v tištěné Xantypě!

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne