Žokejka Martina Růžičková-Jelínková

Životní příběh jezdkyně, které říkají Váňa v sukních

Martina Růžičková-Jelínková je jednou z našich nejznámějších jezdkyň a trenérek dostihových koní. S manželem a dcerou žije na statku nedaleko Jílového u Prahy, kam „na koně“ pravidelně jezdí její přátelé. Její život by vydal na román o stěží uvěřitelné lásce ke koním a o tom, co všechno svým čtyřnohým miláčkům obětovala. 

ŽokejkaMartina se narodila v šedesátých letech minulého století jako druhé dítě manželů Růžičkových v Praze. Když bylo malé „Marťulce“, jak jí v rodině dodnes říkají, šest, její milovaný tatínek Jiří podlehl dlouhé a nevyléčitelné nemoci. Mamince, která se už nikdy neprovdala, a dvěma dcerám po něm mimo jiné zbyly vysoké jezdecké boty. Roky stály v šatně a jako by symbolicky předznamenaly osud jeho mladší dcery. „Když mi zemřel tatínek, podvědomě jsem hledala náhradu. Z každého tábora nebo lyžařského kursu jsem si přivezla adresu vedoucího nebo staršího kamaráda a pak ho atakovala dopisy. Hledala jsem prostě staršího a rozumnějšího parťáka na hry i dobrodružství. V páté třídě jsem ho našla. Byl pro mě zjevením, naprostý bůh. Jindřichovi bylo patnáct a přijal mě jako mladší ségru. Když jsme se jednou loučili u autobusu, tak ten den jsem ho viděla naposledy. Řidič tatry ho přehlédl, když jel na kole popřát mamince k narozeninám…“

Koně
Odmala Martina jezdila k babičce a dědečkovi do Smilkova u Votic nebo na rodinnou chatu u Týnce nad Sázavou a zamilovala si venkov. Říká, že se v Praze narodila omylem.
„Na koně“ přísné mamince utekla nejprve na sídlišti, kde bydlely. Byly jí snad čtyři roky. Když přijel cirkus, a měl i poníky, vždycky tam byla. Na chatě začala jezdit na klisně Edě, kterou si drželi na usedlosti bývalého statkáře Vaništy; když byla v Praze, chtěla se starat o koně ve Velké Chuchli, jenže mamince ani sestře se to moc nelíbilo. Martina si ale prosadila svou a začala navštěvovat chuchelské jezdecké učiliště. Bylo jí šestnáct a potkala dalšího osudového „muže“: „Vedle ve stáji pracoval Pepča. Milý, rozumný a chytrý. Byl mou první velkou láskou a plánovali jsme společnou budoucnost. Když jsem se jednou vrátila z dražby koní, čekal na mě dopis. Pepíčkovo parte. Jel z dostihů na motorce a někdo mu nedal přednost. Sedala jsem si pak na ty nejhorší koně, které nikdo nechtěl, a doufala, že se co nejdřív dostanu za ním. Partner, s nímž jsem chodila o tři roky později, mě párkrát zbil, ale já jsem si říkala – hlavně, že žije…“

Více si přečtete v dalším čísle Xantypy .......

 

Připravil Václav Žmolík

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne