Spojité nádoby

Přítomnost v Xantypě

 

23jpg1.jpgMarcel Proust vyslovil tezi, kterou od něj převzala řada autorů, že styl je důležitější než obsah. Zřejmě tím chtěl naznačit, že poměřování knihy morálním profilem jejího autora, nemá v literatuře co pohledávat. Kádrování, chytání za slovo, slídění v soukromí a připomínání omylů skutečně do literatury nepatří. Dodržování momentálně převládajících morálních příkazů ani dobrý úmysl záruku kvality rozhodně nepředstavují. Talentovaný autor experimentálních textů může být v soukromí zbabělec, originální básník bývá často špatným rádcem v politice, vězeň z přesvědčení není automaticky autor pronikavých sond do duše. Svědectví ztroskotance má při splnění určitých, velmi přesných požadavků, větší hodnotu než snaživého pisálka nebo premianta elitní školy. Charakter není zárukou kvality, pouze přizpůsobivost je zárukou nekvality. Osobní prožitek ani poctivost nezajišťují dobrý výsledek, ten si žádá cosi navíc, říkejme tomu třeba talent, zaujetí, případně šťastná souhra okolností. Jsou spisovatelé jediné převratné knihy, kteří později už nic kloudného nenapsali, jsou spisovatelé vyžadující čas. Talent je možné rozpustit stejně dobře v alkoholu jako v nezvratném přesvědčení, šťastná souhra okolností se nemusí opakovat. Skutečnost, jak už to bývá jejím dobrým zvykem, je poněkud složitější. I tato nepříjemná zjištění je třeba vzít na vědomí a nějak se s nimi vypořádat.

Psaní je dlouhý a složitý proces podléhající různým vlivům, proměnám okolí, přesunu centra zájmu a zrání či ubývání sil autora. Ale hlubinnou vazbu, která spojuje autora s jeho dílem, nelze přetrhnout bez dramatických následků.

Nic z toho nemusí čtenáře zajímat. Jeho hlavní starostí je, jak si ze záplavy knih vybírat. A v tom jsou peripetie a proměny autora užitečnou pomůckou. Člověk má právo se mýlit, ale když se systematicky mýlí ve vlastní prospěch, představuje to dostatečný důvod odnést jeho spis do antikvariátu. Výsledek literárního snažení se měří koherencí, hloubkou, originalitou, pronikavostí a jemností. Literatura je především prostorem nejednoznačnosti, složitosti a nepochopitelnosti. Jejím úkolem je realitu komplikovat a hájit proti nepřípustnému zjednodušování. Zručně psaných knih, které jen jinými slovy opakují již dávno napsané, je mnoho. Knih, které čtenářům nadbíhají opakováním toho, co chtějí slyšet, ještě víc. Vzácní jsou pouze průvodci neznámými končinami, objevitelé netušených souvislostí a odhalovači nepříjemných fakt. Zájem o životopisy pouze potvrzuje, že přinejmenším někteří čtenáři se nedali obalamutit tvrzením strukturalistů, že knihu je třeba chápat bez ohledu na osobu jejího tvůrce. Strukturalistické pokusy o likvidaci spisovatele skončily ve slepé uličce oblíbeného literárního žánru zvaného filosofující blábol, jenž jim posloužil k dosažení světové proslulosti, po níž tak zoufale prahli. Zda vědomě, nebo nevědomě, není v tuto chvíli rozhodující. Je však nápadné, že autoři, kteří tezi o nespojitosti autora a díla přijali za svou, mají obvykle co skrývat. Někdy sympatie k Stalinovi, někdy členství v NSDAP, někdy všechno dohromady a ještě něco navíc.

Stručně řečeno, u lidí živících se slovem, je dobré vědět, jakými cestami se jejich osud ubíral. Ptát se na cestu vyhlášeného lháře nebo obecního vtipálka je prostě nesmysl. U instalatéra, zedníka, automechanika není rozhodující, jak obstál ve zkouškách, které na něj život políčil. U spisovatele, politika, proroka, průvodce, věrozvěsta, kazatele, mluvčího je dobré to vědět. Je užitečné znát, jak se vyvíjel, komu byl ochoten sloužit, s kým se stýkal, jak se vypořádal s omyly mládí, čeho byl schopný. Vstupem do veřejného prostoru dává člověk souhlas i s nahlédnutím do svého životopisu, protože se jedná o spojité nádoby. Znalost vývojových etap člověka, který se nám snaží cosi sdělit, si ušetříme spoustu nepříjemných překvapení. Teprve když vím, kdo ke mně promlouvá, mohu s užitkem naslouchat manipulátorovi nebo chorobnému lháři. Umění popisovat, umění bavit, umění výmluvnosti a umění přesvědčovat jsou disciplíny mající pramálo společného. Protože živit se literaturou je dnes vyloučené, situace se možná zlepší – pokud ovšem uvolněné místo neovládnou grafomané, pro něž spatřit své jméno vytištěné je dostatečnou odměnou.

 

486x90-kopiejpg8.jpg

 

Gertruda Steinová napsala, že růže je růže je růže. A nemýlila se. I slovo je slovo je slovo. Slovo není ani věc, ani čin, ale může vést jak k objevu, tak k činu. Jakožto i k zastírání skutečnosti, lhaní, ohlupování a podvodu. Jakmile člověk pochopí, že říct neznamená vykonat, udělal obrovský krok: vymanil se z magického myšlení. Na počátku sotva mohlo být slovo, těžko si představit někoho, kdo by ho mohl vyslovit. Řeč se pravděpodobné rodila těžce a dlouho. Jestliže se potvrdí, že všichni pocházíme z africké pramáti, pak musel existovat jakýsi pramateřský jazyk, prokázáno to však doposud není. Slovo je pouhý zvuk, jemuž smysl dává teprve obecně sdílená nepsaná dohoda. Na slovo židle si nelze sednout. Mír není válka, urážka se stává pochvalou jen tehdy, když ji napadený vezme jako výzvu k souboji, bílé se může za určitého světla jevit jako černé, ale zůstává bílé. Co bylo nahoře, se může ocitnout dole, ale vtahování nízkého do vysokého nevyhnutelně končí nivelizací. Neexistuje slovo, které by nemohlo být špatně pochopeno, protože slova nejsou jednoznačně kladná nebo záporná. Lhostejnost nemusí být nutně hanba, ale také síla nezbytná k udržení odstupu. Láska nemůže být posvátná, protože milovat lze jak Lenina, tak vlastního věznitele. Navíc lze každý písemný i verbální projev interpretovat pozitivně, negativně nebo neutrálně.

Tam, kde možnost nahlédnout do zákulisí autora chybí, většinou postačí soustředit pozornost na jazyk samotný. Dlouhodobě lhát je totiž možné jen tomu, kdo chce být podvědomě klamán. O minulosti člověka, který k nám promlouvá, je možné se dozvědět ze slovníku a obratů, formulací a floskulí, které používá. Každé prostředí totiž poznamenává řečí, jež mu je vlastní a okruhem témat, která se v něm probírají. Není třeba být školený filolog, aby člověk poznal, kdo dospíval na marxistických přednáškách, kdo je odchovancem marketingových školení a komu dělá potíže se vymanit z prostředí undergroundu. Lhář se dříve či později prozradí volbou výrazových prostředků, stavbou věty, oblíbenými pojmy, ale i tím, čemu se bedlivě vyhýbá a o čem zatvrzele mlčí. Co lze očekávat od člověka, jehož řeč se průběžně přizpůsobuje módním vlnám? Když z tribuny zazní, že „politika je o moci, o penězích a o lidech“, je užitečnější naslouchat hospodským štamgastům. Když vyprávění začne slovy „Byl to takový standardní den…“, je moudřejší vydat se lov lelků. Slova se záludnou přesností vykreslují psychologický portrét mluvčího. Ledasco napoví i rytmus a tón. Forma je skutečně vizitkou autora, v tom se Proust nemýlil. Ale i Camus věděl, o čem mluví, když prohlásil, že styl, podobně jako krajka, může zakrývat vyrážku. Pomluva existuje stejně jako snaha dobrat se podstaty. Hravost není blábol a drby nejsou úvaha. Mluvit je možné různě a o všem. Za zisk je možno považovat materiální prospěch, moc, slávu, obecné blaho, nezávislost i zmizení. Kdesi v hlubinách ega probíhá lítý boj, o němž nás jazyk mluvčího i písmáka průběžně informuje.

 

Lubomír Martínek

 

audiojpg8.jpg 

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne